Oko

Škola sexuální perverze
Ještě jsme se ani nevzpamatovali z překvapení, jak rychle se nový pražský arcibiskup rozloučil s katedrálou. Ne, že bychom tento krok v principu neschvalovali, ale že se to stihne tak rychle, to poněkud překvapilo.

Dalším překvapením byla schůzka pražského arcibiskupa a ministra školství ohledně chystané sexuální výchovy ve školách. A ještě překvapivější bylo oznámení, že arcibiskup se s ministrem dohodl, že příručka se měnit nebude. Příručka, pro ti níž už v dubnu protestovala biskupská konference. To si zase Boží stádce líbit nenechalo. Naštěstí má tytéž instrukce jako pastýři, a tak, i kdyby některý z nich odbočil z cesty, stádce putuje dál ... A tak tentokrát se ovce nevydaly za acripastýřem, nesklonily hlavy ale semknuly se v odporu protestní akcí.

V oné metodické příručce pro sexuální výchovu se sice říká respektovat etické hodnoty vyplývající z příslušnosti jedince k etnické skupině, náboženské skupině, regionu ale celým jejím zpracováním se to okamžitě popírá, protože řada návodů zde uvedených je pro katolíky naváděním ke hříchu. A celé její pojetí trhá závoj studu, který tyto krásné věci halí. Jeden primitivní národ prý dokonce nemá pro sex ani žádné slovo.

Z hlediska etického stojí toto dílko na vodě. Odvolává se na současný celospolečenský konsens, což je věc vágní a nebezpečná. Z toho pak pramení takové formulace jako Ačkoli už nežijeme ve středověku a neočekává se, že žena bude vstupovat do manželství jako panna ...

Do očí bije kontrast mezi téměř dojemnou starostí, aby si děti mohly nerušeně užívat všech možných sexuálních praktik, a naprostým nezájmem o další generaci těchto dětí, která má přece také právo na život v láskyplném prostředí řádného manželství.

A tak doufejme, že naše školy budou opravdu vychovávat někoho, kdo respektuje, chrání a oceňuje naše tradice a kulturní i historické dědictví. A jaké jiné to jsou tradice než křesťanské!

Všechno špatně!
Strašně se vám omlouváme, milí čtenáři! V minulém čísle jsme se dali unést vlastní myšlenkou a co z toho pošlo! Jako radostný objev jsme vám prezentovali hypotézu, že pravidelné odpadání bohoslužeb v Arše v době školních prázdnin a jejich bezprostřední blízkosti souvisí s učitelským úřadem Církve.

Až když jsme zaslechli tuto formulaci z úst pana kaplana, otevřela se před naším okem hluboká propast tohoto našeho omylu. Mše svatá, i když jí říkáme bohoslužba, není naše služba Bohu, ani to není služba, kterou poskytuje učitelský úřad Církve. Je to Božská liturgie. Prostě nás na chvíli přijde navštívit nebe. ( Stačí třeba prolistovat prvních pár stránek knížky Hostina Beránkova od Scotta Hahna ...)

Takže dovolená učitelského úřadu Církve by mohla tak nanejvýš způsobit, že by odpadlo kázání nebo promluva. Odpadnutí celé mše svaté souvisí s úřadem úplně jiným.
Tak se ještě jednou omlouváme všem, zvláště panu kaplanovi, které jsme ohledně odpadání bohoslužeb svedli na scestí.

Záskok
Na lektory, kteří čtou čtení ze Starého i Nového zákona jsme si už zvykli. Důstojnost lektorů není dána svěcením, ale jejich všeobecným kněžstvím, které je zplnomocňuje předčítat Boží slovo ve společenství. Je to podíl na hlásání Božího slova, které lektor předčítá, kde je přítomen Kristus a jemuž Boží lid i s předsedajícím naslouchá.

Proto také podle principu subsidiarity službu lektora nepřebírá ani jáhen ani kněz. Podle pravidel liturgiky lektor je členem shromáždění, a tudíž by měl po celou eucharistii být přítomen v lodi kostela a odsud vystupovat na ambón k četbě Božího slova.

U nás je tomu jinak. Pan kaplan se snaží rezervovat čtení pro ministranty, což je také dobré, protože si tak zvyknou hlásat slovo Boží a třeba se jednou rozhodnou, že by chtěli číst i evangelium. A to by bylo moc dobré.

Ale zhusta se stává, že ministranti nejsou žádní nebo jen takoví, kteří si na lektorskou službu netroufají. A tehdy nastupuje lektor z lodě. No, nastupuje, je asi slabé slovo. On totiž vybíhá asi tak, jako když Petr vyskočil ze člunu a spěchal vstříc Pánu. Možná i o trochu rychleji, protože na rozdíl od Petra se nemusí zdržovat s manipulací s nějakým tím svrchním šatem. Na první pohled to budí dojem, že jde zachránit důstojnost bohoslužby a improvizovaně zaskakuje.

Když se vám ovšem takový první pohled naskytne vícekrát za týden, zjistíte, že nejde o improvizaci, ale že vše je zřejmě domluveno. Jde o defaultního lektora, kterých už z principu defaultu nemůže být více, protože zde už není čas na rozhodování, kdo zaskočí. Ale možná by stálo za to vzít v úvahu, že v lodi sedí i jiní lektoři, kteří by také rádi někdy hlásali slovo Boží, ale rychlému nástupu z první lavice a defaultnímu principu nemohou konkurovat.

Kukátko do farnosti
Tak jsme si řekli, že se zas po nějaké době podíváme, co je nového v chebské farnosti. To je teda transparentní farnost! Podívejte se na Kukátko!

Co že to tam vidíme?
Že by se v Chebu něco ....... , pardon,
že by v Chebu něco nefungovalo, jak má?

Zrovna taková kolena chebského faráře po 100 kilometrech za 21 hodin by na to měla docela nárok. Bývaly doby, kdy bychom i my na takovou trať mohli postavit jednoho z našich duchovních. Dnes můžeme pouze blahopřát do Chebu, že otci Petrovi kromě všech aktivit zbývá i tolik času na to běhání. No, možná je tam i vazba obrácená - hodně běhá a tím se mu v dobře prokysličené hlavě líhne nápad za nápadem.

A tak ať máte v Chebu všechno tak dokonalé, jako ten pěkný římskokatolický záchůdek! No vážně, zbavit se toho, co nás tíží a svírá, je conditio sine qua non pro pozvednutí duše.

Intenční zteč
Prvního prosince, památka Edmunda Kampiána, na první pohled nic zvláštního. I když bystrý pozorovatel by si možná všiml, že obvyklé rozvrstvení věřících v lavicích po kostele má tentokrát těžiště v předních lavicích. V polovině mše si to jedna pozdě příchozí, možná kvůli sněhové nadílce venku, rázuje dokonce směle do první lavice. Po svatém přijímaní došlo k drobným změnám v zasedacím pořádku. Jako by někteří rádi přivítali svátostného Krista blíž svatostánku. Vzápětí se ukázalo, že nešlo o svatostánek ale sakristii a strategické zaujetí polohy. Sotva mše svatá skončila, vyráží dav zbožných k sakristii vlevo. Po chvíli se lačný drak s obdivuhodnou hbitostí přesune napravo, protože se jeho hlava zřejmě dozvěděla, že kořist bude zřejmě tam. Někomu se podařilo vylepšit pozici.

A pak nastává hodina pravdy. Naše farní společenství se rozpouští na jednotlice sledující tvrdě osobní zájmy. Někteří se nad starým panem farářem sklánějí hodně dlouho. Seznam mší, na které si objednali intenci musel být hodně dlouhý, protože ještě před koncem první desítky zájemců, byly některé neděle totálně vyprodány. Co kdyby si každý objednal jednu mši a pak dal příležitost ostatním?

Máme důvodné podezření se domnívat, že Boží milosti se na nás sypou v jiné než přímé závislosti na počtu
ukořistěných intencí ve dnech, kdy někdo v naší rodině jubiluje. Dostáváme se totiž do oblasti "dostali již svou odměnu".
A i to je možná víc než si zasloužíme za ty zklamané bratry a sestry, na které se díky naší nenasytnosti nedostalo ...

Pochybnost o sestře pochybnosti
Tak je to tady! Už jsme si mysleli, že pan biskup našeho pana faráře zapomněl vystřídat ve funkci. A konečně se zřejmě někdo uvolnil a my máme nového duchovního správce. Z právě vyšlého Infa vyšlo najevo, že se bude jmenovat Tomáš Halík. Na uvítanou se zřejmě rozhodl trošku nám zamotat šišku a napsal nám něco o víře a pochybnostech ve víře. Však si přečtěte sami:

Slovo duchovního správce:
„Teprve v prostoru nejistoty, bez berliček a záchranných sítí důkazů, mimo široké silnice zřejmosti se stává víra svobodnou a odvážnou jako výstup po strmé skále. Chce-li však kdekoli na své cestě setřást svou sestru pochybnost, nebude-li už ochotna stále znovu hledat odpovědi na její otázky, stává se nezodpovědnou.“
(T. Halík)

Těžko říct, jestli chce zjistit, jak jsme kovaní v té teologické vědě, která se tím zabývá, nebo zda to myslí doopravdy.

Široké silnice zřejmosti jsou zřejmě myšleny pejorativně a náš nový pastýř by nás asi raději viděl spouzet po skalinách okolních svahů náboženských směrů a praktik v doprovodu sestry pochybnosti. Známe však řadu lidí - v dnešní době tato klauzule znamená více než jednoho, většinou dva - kteří jdou životem ne po silnici, ale po své klikaté lesní cestičce a za celou tu pouť je nenapadlo, že by z ní někam měli odbočit, protože nenarazili na takovou odbočku, kterou by jejich moudrá víra považovala za pozornosti hodnou. A tak se zdá, že budeme raději putovat sami tou svou známou stezkou, nad kterou není, i když nevylučujeme, že si někdy s důvěrou nezalozíme, ale tu pochybnou společnost sestry pochybnosti vyhledávat nebudeme.

No, nebudete to mít s námi lehké, otče Tomáši!

Zatím raději neškrtat!
Dnes po nedělní promluvě je jasné, že střídat se nebude. Otec Pavel si jen vzal otce Tomáše Halíka jako odrazový můstek pro poměrně dlouhý myšlenkový skok od pochybností Jana Křtitele, jestli je Ježíš opravdu ten, kdo má přijít, k prohlášení, že by nejraději ve všech kancionálech v kostele zaškrtal ve zpovědním zrcadle položku o pochybnostech ve víře.

Pokud jste to někdo vzali náhodou doslova a chystáte se udělat otci Pavlovi radost tím, že budete místo pečení vánočního cukroví po zbytek adventu začerňovat onu větičku v kancionálech, tak zadržte! Zatím prosím nic neškrtat! Museli byste totiž zároven škrtat i v Katechismu Katolické Církve, konkrétně paragraf 2088. Zde se praví: První přikázání od nás žádá, abychom svou víru rozvážně a bděle živili a chránili a abychom odmítali všechno, co je proti ní. Proti víře lze hřešit různými způsoby: Dobrovolné pochybování o víře opomíjí nebo odmítá považovat za pravdivé, co Bůh zjevil a co církev předkládá k věření. Nedobrovolné pochybování označuje váhání uvěřit, obtíže při překonávání námitek spojených s vírou, nebo také úzkost způsobenou její nejasností. Je-li vědomě pěstováno, může vést k zaslepení ducha.

A takové škrtání už zavání nedobrovolnou koupelí s mlýnským kamenem na krku, z čehož zvláště v tuto roční dobu běhá mráz po zádech ...

Apologie anonyma
Ve skromném hloučku zbožných žen před kostelem pan farář místo obvyklého vtipu z křížovky povídal o anonymu, který mu přišel na faru.

Prý ať odstoupí nebo umře. Pan farář se tomu ve svých 87 letech zasmál jako dobrému vtipu, ale přece jen se ho to asi dotklo, protože dodal, že se za pisatele pomodlil. Z kroužku posluchaček zaznělo souhlasem, že to musel být asi někdo nevěřící.

A najednou nám přišlo líto, že ten chudák anonym byl jaksi implicitně odsouzen k trestu zavržení bez jakékoli obhajoby.

Vůbec je zajímavé, že křesťanský postoj k anonymům je poměrně tvrdý a nelítostný. Když někdo urazí samého Boha, tak stačí přijít do zpovědnice a anonymně své hříchy vyznat a je mu odpuštěno. Kněz vůbec nezjišťuje, co to bylo za bídáka, který si dovolí zarmoutit Boha. Když se ale někdo v nepodepsaném dopise dotkne nás, je to ten největší padouch a hrozně rádi bychom věděli, kdo to byl. A třeba při tom nemyslíme na to, že toho člověka něco hrozně trápí, dokonce až tak, že se uchýlí ke kroku, který lze těžko ukrýt před zpovědním zrcadlem. Nebo mu nedáváme prostor vyjádřit svůj názor důstojně jinak. Co když je to projev nějakého zoufalství. Třeba to vůbec není někdo nevěřící. Ba, s velkou pravděpodobností to není nevěřící. Je to někdo, kdo si třeba myslí, že pan farář na pastoraci tak velké farnosti už ve svém věku a při záhadných nepřítomnostech pana kaplana nestačí. A prostě se bojí to říct do očí nebo do Oka.

A nakonec, co když šlo o vtipnou narážku na výrok klasika: Jak se blížil kulatý rok 1900, byl Cimrman nervóznější a nervóznější. Cítil, že v tomto zapamatovatelném roce by se mělo odehrát co nejvíce světodějných událostí a významné muže své doby k tomu tlačil. Ne všude uspěl. Například jeho dopis císaři Františku Josefu I., aby v roce 1900 buď odstoupil nebo zemřel, přijal panovník s nevraživostí.