Ite missa est
Jedna z nejznámějších vět latinské liturgie. Běžte, mše je skončena. Aktuální český překlad zní Jděte ve jménu Páně. Děti se zaradovaly a snaží se co nejrychleji dostat z kostela, aby si to náhodou ještě někdo nerozmyslel. Ti větší jsou třeba taky rádi, ale nemohou to přece tak okatě dát najevo a předbíhat, jako ti malí, bratry a sestry u kropenky. A tu a tam někdo nespěchá, sedí tiše a chce si ještě chvilku užít toho svátostného Krista, který je u něho teprve několik málo minut. Chvilku se pokusit naslouchat, jestli nechce něco říct.
Tuhle v jednom kostele vyšel ze sakristie jeden z kněží, kteří koncelebrovali společně mši svatou. Už jen tak v civilu se postavil pár kroků od svatostánku aby i on svého Pána, kterého při mši přijal přivítal ve svém nitru. Vzápětí tu důvěrnou spojnici mezi ním a svatostánkem přeťala mohutná postava jáhna, který si tam šel pro připravenou schránku s nejsvětější svátostí. Jáhen poklekl a odchází za svým svátostným posláním.
Klid před svatostánkem neměl však dlouhého trvání. Objevily se hbité ženské ruce, přiskočily ke svatostánku a odebraly vázy s květinami, které ho zdobily po stranách. Zřejmě bylo potřeba vyměnit vodu. To už nám přišlo modlícího se kněze opravdu líto. A zatrnulo nám při myšlence, že by se ty hbité ruce mohly ještě vrátit a stejně rychlým pohybem někam odklidit samotného Nejsvětějšího.
Jedna z nejznámějších vět latinské liturgie. Běžte, mše je skončena. Aktuální český překlad zní Jděte ve jménu Páně. Děti se zaradovaly a snaží se co nejrychleji dostat z kostela, aby si to náhodou ještě někdo nerozmyslel. Ti větší jsou třeba taky rádi, ale nemohou to přece tak okatě dát najevo a předbíhat, jako ti malí, bratry a sestry u kropenky. A tu a tam někdo nespěchá, sedí tiše a chce si ještě chvilku užít toho svátostného Krista, který je u něho teprve několik málo minut. Chvilku se pokusit naslouchat, jestli nechce něco říct.
Tuhle v jednom kostele vyšel ze sakristie jeden z kněží, kteří koncelebrovali společně mši svatou. Už jen tak v civilu se postavil pár kroků od svatostánku aby i on svého Pána, kterého při mši přijal přivítal ve svém nitru. Vzápětí tu důvěrnou spojnici mezi ním a svatostánkem přeťala mohutná postava jáhna, který si tam šel pro připravenou schránku s nejsvětější svátostí. Jáhen poklekl a odchází za svým svátostným posláním.
Klid před svatostánkem neměl však dlouhého trvání. Objevily se hbité ženské ruce, přiskočily ke svatostánku a odebraly vázy s květinami, které ho zdobily po stranách. Zřejmě bylo potřeba vyměnit vodu. To už nám přišlo modlícího se kněze opravdu líto. A zatrnulo nám při myšlence, že by se ty hbité ruce mohly ještě vrátit a stejně rychlým pohybem někam odklidit samotného Nejsvětějšího.
Tady sedím já
Občas se podaří zázrak. Někdo zaslechne ve svém nitru Boží hlas a snaží se vrátit zpět do Církve. Nebo ještě větší zázrak. Přijde k nám někdo úplně nový. Dlouho se osměluje, nikoho nezná. Zjistí si, kdy začíná bohoslužba. S pocitem nejistého očekávání se usadí v tichu ještě potemnělého kostela a naslouchá, jak asi k němu Bůh promluví po takovém rozhodném kroku. Najednou se něčí ruka dotkne ramene a ucho zachytí naléhavý šepot: "Tady sedím já".
Přežije ta klíčící útlá rostlinka víry v Boha úder křesťanské zadnice?
Pevně doufáme, že aspoň v naší farnosti se nic takového neděje, o takových věcech se totiž "jen" povídalo na konferenci o farnosti.
Zdravá míra konzervatismu nám usnadňuje život. Když se vracíme od svatého přijímání, nemusíme tolik přemýšlet, ve které lavici jsme nechali tu svou tašku. Zase na druhé straně nám Pán dal poměrně jasný návod, jak si počínat při obsazování míst, abychom nebyli nepříjemně překvapeni a posláni někam dozadu. Mimochodem, ten člověk, co mi zasedává místo je vlastně taková spřízněná duše. Líbí se mu stejné místo v kostele, jako mně. Nejsem mu třeba podobný ještě v něčem?
Občas se podaří zázrak. Někdo zaslechne ve svém nitru Boží hlas a snaží se vrátit zpět do Církve. Nebo ještě větší zázrak. Přijde k nám někdo úplně nový. Dlouho se osměluje, nikoho nezná. Zjistí si, kdy začíná bohoslužba. S pocitem nejistého očekávání se usadí v tichu ještě potemnělého kostela a naslouchá, jak asi k němu Bůh promluví po takovém rozhodném kroku. Najednou se něčí ruka dotkne ramene a ucho zachytí naléhavý šepot: "Tady sedím já".
Přežije ta klíčící útlá rostlinka víry v Boha úder křesťanské zadnice?
Pevně doufáme, že aspoň v naší farnosti se nic takového neděje, o takových věcech se totiž "jen" povídalo na konferenci o farnosti.
Zdravá míra konzervatismu nám usnadňuje život. Když se vracíme od svatého přijímání, nemusíme tolik přemýšlet, ve které lavici jsme nechali tu svou tašku. Zase na druhé straně nám Pán dal poměrně jasný návod, jak si počínat při obsazování míst, abychom nebyli nepříjemně překvapeni a posláni někam dozadu. Mimochodem, ten člověk, co mi zasedává místo je vlastně taková spřízněná duše. Líbí se mu stejné místo v kostele, jako mně. Nejsem mu třeba podobný ještě v něčem?
Naši holubi
Poslední neděli v červnu se v bystrcké farnosti opět konala Zahradní slavnost. V Infu je k tomu poměrně vyčerpávající resumé: Také děkujeme všem, kteří se podíleli na přípravě a průběhu farní slavnosti, která se po všech stránkách vydařila. V resumačním procesu se ovšem ztratila informace o tom, kolik těch stránek bylo a které stránky.
Bylo nás o poznání méně než jiná léta, ale o to vřelejší atmosféra. Venkovní teplota totiž dělala co mohla. Na konci června jsme zvyklí na ledacos, ale že by se před očima roztékala čokoláda, příliš často nepozorujeme.
Naopak, jako i jiná léta, naši holubi nezklamali. Jistě i oni považují svoji stránku za vydařenou. Jeden zástupce tzv. holubovců si to trůnil přímo uprostřed pod jabloní, hovořil o "našem" stole, když odkazoval mládež, aby se šla napít jinam, i při nedostatku židlí pro všechny účastníky se snažil uhájit zvláštní místo k sezení i pro svou kabelku a nevraživě pokukoval po těch, kdo šli kolem "jejich" stolu a něco si dovolili smlsnout. Za množství zákusků, které se mu podařilo přemístit do žaludku, by se nemusel stydět ani jedlík-sázkař o hezkých pár desítek let mladší. Ani se nechtělo věřit, že druhý vůdce legendární holubí letky zemřel na rautu na toaletě na selhání slinivky...
Poslední neděli v červnu se v bystrcké farnosti opět konala Zahradní slavnost. V Infu je k tomu poměrně vyčerpávající resumé: Také děkujeme všem, kteří se podíleli na přípravě a průběhu farní slavnosti, která se po všech stránkách vydařila. V resumačním procesu se ovšem ztratila informace o tom, kolik těch stránek bylo a které stránky.
Bylo nás o poznání méně než jiná léta, ale o to vřelejší atmosféra. Venkovní teplota totiž dělala co mohla. Na konci června jsme zvyklí na ledacos, ale že by se před očima roztékala čokoláda, příliš často nepozorujeme.
Naopak, jako i jiná léta, naši holubi nezklamali. Jistě i oni považují svoji stránku za vydařenou. Jeden zástupce tzv. holubovců si to trůnil přímo uprostřed pod jabloní, hovořil o "našem" stole, když odkazoval mládež, aby se šla napít jinam, i při nedostatku židlí pro všechny účastníky se snažil uhájit zvláštní místo k sezení i pro svou kabelku a nevraživě pokukoval po těch, kdo šli kolem "jejich" stolu a něco si dovolili smlsnout. Za množství zákusků, které se mu podařilo přemístit do žaludku, by se nemusel stydět ani jedlík-sázkař o hezkých pár desítek let mladší. Ani se nechtělo věřit, že druhý vůdce legendární holubí letky zemřel na rautu na toaletě na selhání slinivky...
Vytlačování
Ještě než zaschne inkoust na Tady sedím já, nebo řečeno odborněji ještě než obrázky s křesťanskou zadnicí opustí cache vašich počítačů, vás musíme varovat před podobnou nepatřičností.
"Své" místo v kostelní lavici můžete získat snadno i beze slov. Musí vás být ale více. Pozorný čtenář si jistě všimne, že se tímto okamžikem dostáváme od běžných liturgických faulů do oblasti organizovaného liturgického zločinu.
Jak se to dělá? No, vyhlédnete si prostě své místo a pomocí svých spolčenců, většinou členů širší rodiny (např. v naší farnosti je pouze několik málo rodin, které by si mohly troufnout zaútočit na celou řadu pouze v sestavě rodiče-děti), se začnete nasouvat do "své" lavice. Vetřelec většinou ochotně poposedává směrem k vzdálenějšímu konci lavice tak dlouho, až ztratí půdu pod nohama, přesněji sedací plochu lavice pod zadkem. Nakonec mu nezbyde, než se potupně škvírou při zdi přesoukat do sousední brázdy. O něco nepříjemnější situace vznikne, když se vytlačovaný nechce dát vytlačit a sveřepě setrvává na svém místě. V tomto případě nezbývá, než aby se někteří z vašich spolubojovníků soukali přes něho, zatímco druhá část vytlačovatelů zvyšuje tlak z druhé strany. Je vhodné tu a tam se přes vytlačovaného pokusit o nějaký drobný rozhovor, aby viděl, jak velice zavazí. Pokud přece jen neopustí své místo a odolá, dostane tak zavyučenou, že příště si dá na "vaši" lavici pozor.
Ještě než zaschne inkoust na Tady sedím já, nebo řečeno odborněji ještě než obrázky s křesťanskou zadnicí opustí cache vašich počítačů, vás musíme varovat před podobnou nepatřičností.
"Své" místo v kostelní lavici můžete získat snadno i beze slov. Musí vás být ale více. Pozorný čtenář si jistě všimne, že se tímto okamžikem dostáváme od běžných liturgických faulů do oblasti organizovaného liturgického zločinu.
Jak se to dělá? No, vyhlédnete si prostě své místo a pomocí svých spolčenců, většinou členů širší rodiny (např. v naší farnosti je pouze několik málo rodin, které by si mohly troufnout zaútočit na celou řadu pouze v sestavě rodiče-děti), se začnete nasouvat do "své" lavice. Vetřelec většinou ochotně poposedává směrem k vzdálenějšímu konci lavice tak dlouho, až ztratí půdu pod nohama, přesněji sedací plochu lavice pod zadkem. Nakonec mu nezbyde, než se potupně škvírou při zdi přesoukat do sousední brázdy. O něco nepříjemnější situace vznikne, když se vytlačovaný nechce dát vytlačit a sveřepě setrvává na svém místě. V tomto případě nezbývá, než aby se někteří z vašich spolubojovníků soukali přes něho, zatímco druhá část vytlačovatelů zvyšuje tlak z druhé strany. Je vhodné tu a tam se přes vytlačovaného pokusit o nějaký drobný rozhovor, aby viděl, jak velice zavazí. Pokud přece jen neopustí své místo a odolá, dostane tak zavyučenou, že příště si dá na "vaši" lavici pozor.
Předem je vhodné ověřit,
zda má oběť kam ustupovat,
jinak ji zbytečně sužujeme ...
zda má oběť kam ustupovat,
jinak ji zbytečně sužujeme ...
Couvání
Toto číslo by mohlo mít v podtitulku liturgické fauly laiků. Snad to s námi není jako ve vodním pólu? Na hladině to vypadá jako nevinná férová hra, ale to, co se děje pod ní, řadí tento sport mezi ty surovější. Při letmém pohledu od oltáře vás také nenapadne, co se třeba právě odehrává několik decimetrů pod hladinou zbožně vyhlížejících tváří.
Dnes se seznámíme s faulem zvaným couvání. Tento zákrok se používá ve stojícím davu, kdy potřebujeme získat strategicky výhodnější místo, které zaujímá některý náš bratr či sestra. Postavíme se před něho. Jsme-li vzrůstu spíše nižšího a tvarů barokních, půjde to zvlášť rychle. Před vybraného bližního si stoupneme co nejtěsněji. Téměř vždy se to podaří, protože většina lidí podvědomě udržuje kolem sebe volnou intimní zónu v rozsah 15 až 45 centimetrů. Útočíme zadní částí těla. Někdy stačí pár jakoby nechtěných dotyků a nepřítel ustupuje. V opačném případě snižujeme vzdálenost na minimum, tak, aby se do boje mohlo zapojit i naše tělesné teplo. Tady už se nedá ubránit poměrně častým dotykům naší zádi s některými částmi těla oběti. Zde už nemůžeme v našem výkladu jít do detailů, abychom na tyto seriózní stránky nenalákali osoby úchylné bažící po něčem úplně jiném.
Možná vás teď napadne, k čemu může něco takového být dobré? To víte, když vás čeká třeba půldruhé hodiny stání bez opory při nějaké slavnější bohoslužbě v beznadějně zaplněném kostele, přijde vhod i taková maličkost, jako dostat se do těsné blízkosti bočního čela lavice. Opřít se o ně v tu chvíli za takový malý hřích stojí. Nebo, že by přece jen nestálo?
Toto číslo by mohlo mít v podtitulku liturgické fauly laiků. Snad to s námi není jako ve vodním pólu? Na hladině to vypadá jako nevinná férová hra, ale to, co se děje pod ní, řadí tento sport mezi ty surovější. Při letmém pohledu od oltáře vás také nenapadne, co se třeba právě odehrává několik decimetrů pod hladinou zbožně vyhlížejících tváří.
Dnes se seznámíme s faulem zvaným couvání. Tento zákrok se používá ve stojícím davu, kdy potřebujeme získat strategicky výhodnější místo, které zaujímá některý náš bratr či sestra. Postavíme se před něho. Jsme-li vzrůstu spíše nižšího a tvarů barokních, půjde to zvlášť rychle. Před vybraného bližního si stoupneme co nejtěsněji. Téměř vždy se to podaří, protože většina lidí podvědomě udržuje kolem sebe volnou intimní zónu v rozsah 15 až 45 centimetrů. Útočíme zadní částí těla. Někdy stačí pár jakoby nechtěných dotyků a nepřítel ustupuje. V opačném případě snižujeme vzdálenost na minimum, tak, aby se do boje mohlo zapojit i naše tělesné teplo. Tady už se nedá ubránit poměrně častým dotykům naší zádi s některými částmi těla oběti. Zde už nemůžeme v našem výkladu jít do detailů, abychom na tyto seriózní stránky nenalákali osoby úchylné bažící po něčem úplně jiném.
Možná vás teď napadne, k čemu může něco takového být dobré? To víte, když vás čeká třeba půldruhé hodiny stání bez opory při nějaké slavnější bohoslužbě v beznadějně zaplněném kostele, přijde vhod i taková maličkost, jako dostat se do těsné blízkosti bočního čela lavice. Opřít se o ně v tu chvíli za takový malý hřích stojí. Nebo, že by přece jen nestálo?
Zameteno, uklizeno
Pod kobercem místo obávaných hromad zatracených čítanek zůstalo jen pár drobků, které se následujícími řádky pokusíme rozšlapat na drobno, aby se přes koberec neprotlačily ...
Tak to je pěkné, kauza Čítanka spěje k závěru. Otcové arcibiskupové sebrali síly a zatroubili na důstojný ústup. To jim sluší. Bylo by přece pošetilé tupit své meče o tak solidně vystavené hradby, jaké si s pomocí ČBK vybudovalo nakladatelství Fraus. Ze začátku to moc nadějně totiž nevypadalo. Jeden prostý člověk se zeptal na čítankovou kauzu začátkem června přímo na školské sekci ČBK. Na dotaz, zda souhlasí to, co prohlašuje nakladatelství Fraus, se toho od jejího ředitele moc nedověděl:
Zdravím Vás a předem se omlouvám za krátkou odpověď. Nesouhlasí, reakce ze strany ČBK zatím není, všichni jsou z toho tak trochu otrávení. Děkuji za pochopení a přeji hezký den.
Koncem června, kdy se objevila na serveru Christnet zpráva o postoji otce Graubnera končící slovy "teď jsou na řadě laici", se pokusil ještě jednou získat jasno dotazem na tiskového mluvčího ČBK, aby správně nasměroval svůj dřevec. Dozvěděl se sice o něco více:
Vážený pane, jak sám velmi dobře píšete, existují zde odlišná a zcela protichůdná tvrzení obou stran. Kdo má pravdu, lze zjistit jen obtížně. Pan Ing. Kuchyňka od 1.9.2006 nebude nadále zaměstnancem sekretariátu ČBK. Jelikož je velice obtížné zjistit, na čí straně je pravda, nebylo k celé záležitosti vydáno oficiální stanovisko ČBK, které by mohlo celou kauzu ještě více vyhrotit.
S přáním všeho dobrého...
Přesto mu bylo dost smutno, protože na nasměrování dřevce to nestačilo a protože se nechtěl smířit s tím, že by pravda byla tak nedosažitelná. Tak ho tímto článkem zdravíme a doufáme, že ho tento vývoj událostí potěší a vrátí mu důvěru v hierarchickou stavbu naší církve a všechny ty konstrukce, které ji podpírají.
Pod kobercem místo obávaných hromad zatracených čítanek zůstalo jen pár drobků, které se následujícími řádky pokusíme rozšlapat na drobno, aby se přes koberec neprotlačily ...
Tak to je pěkné, kauza Čítanka spěje k závěru. Otcové arcibiskupové sebrali síly a zatroubili na důstojný ústup. To jim sluší. Bylo by přece pošetilé tupit své meče o tak solidně vystavené hradby, jaké si s pomocí ČBK vybudovalo nakladatelství Fraus. Ze začátku to moc nadějně totiž nevypadalo. Jeden prostý člověk se zeptal na čítankovou kauzu začátkem června přímo na školské sekci ČBK. Na dotaz, zda souhlasí to, co prohlašuje nakladatelství Fraus, se toho od jejího ředitele moc nedověděl:
Zdravím Vás a předem se omlouvám za krátkou odpověď. Nesouhlasí, reakce ze strany ČBK zatím není, všichni jsou z toho tak trochu otrávení. Děkuji za pochopení a přeji hezký den.
Koncem června, kdy se objevila na serveru Christnet zpráva o postoji otce Graubnera končící slovy "teď jsou na řadě laici", se pokusil ještě jednou získat jasno dotazem na tiskového mluvčího ČBK, aby správně nasměroval svůj dřevec. Dozvěděl se sice o něco více:
Vážený pane, jak sám velmi dobře píšete, existují zde odlišná a zcela protichůdná tvrzení obou stran. Kdo má pravdu, lze zjistit jen obtížně. Pan Ing. Kuchyňka od 1.9.2006 nebude nadále zaměstnancem sekretariátu ČBK. Jelikož je velice obtížné zjistit, na čí straně je pravda, nebylo k celé záležitosti vydáno oficiální stanovisko ČBK, které by mohlo celou kauzu ještě více vyhrotit.
S přáním všeho dobrého...
Přesto mu bylo dost smutno, protože na nasměrování dřevce to nestačilo a protože se nechtěl smířit s tím, že by pravda byla tak nedosažitelná. Tak ho tímto článkem zdravíme a doufáme, že ho tento vývoj událostí potěší a vrátí mu důvěru v hierarchickou stavbu naší církve a všechny ty konstrukce, které ji podpírají.
