Velikonoční koník
Kdo by se netěšil po postním trní na strohém fialovém podkladu na radostnou velikonoční výzdobu. A také že byla. Zlatá drapérie symbolizující Kristovo zmrtvýchvstání. A všude plno vajíček připomínajících zrození nového života. Jenom ten odvážně pojatý poměrně robustní živočich před oltářem nás trochu znejistěl. Beránek to není, to jsme vyloučili snadným srovnáním na Hod Boží, kdy opodál na stole čekalo na posvěcení beránků celé stádo. Ve Starém zákoně přicházelo v úvahu sáhnout i do kůzlat. Ale na to taky nevypadá. Telátko máte v minulém čísle, tak srovnejte. Asi taky ne. Velikostí snad hříbě.
Že by nám něco uniklo? Svatý Otec leccos nenápadně inovuje, prý vyměnil krejčího, restauroval nějakou dávnou čepici. Nedávno vyhlásil dva dny modliteb a postu za Irák a taky se to k nám nedoneslo. Ale že by nám změnil tak zaběhnutý symbol? No, což o to, bylo by to akční, i na svatostánku by se hříbátko vyjímalo, až na to, že by to byl tak trochu neklidný symbol. Ale co to krásné Agnus Dei? To bychom říkali Equuleus Dei?
Jinak ale víčko dolů před povrchovou úpravou. Ani by nás neudivilo, kdyby se ukázalo, že je celý z piškotu a ještě s rozinkami. Takovými těmi velkými ...
Kdo by se netěšil po postním trní na strohém fialovém podkladu na radostnou velikonoční výzdobu. A také že byla. Zlatá drapérie symbolizující Kristovo zmrtvýchvstání. A všude plno vajíček připomínajících zrození nového života. Jenom ten odvážně pojatý poměrně robustní živočich před oltářem nás trochu znejistěl. Beránek to není, to jsme vyloučili snadným srovnáním na Hod Boží, kdy opodál na stole čekalo na posvěcení beránků celé stádo. Ve Starém zákoně přicházelo v úvahu sáhnout i do kůzlat. Ale na to taky nevypadá. Telátko máte v minulém čísle, tak srovnejte. Asi taky ne. Velikostí snad hříbě.
Že by nám něco uniklo? Svatý Otec leccos nenápadně inovuje, prý vyměnil krejčího, restauroval nějakou dávnou čepici. Nedávno vyhlásil dva dny modliteb a postu za Irák a taky se to k nám nedoneslo. Ale že by nám změnil tak zaběhnutý symbol? No, což o to, bylo by to akční, i na svatostánku by se hříbátko vyjímalo, až na to, že by to byl tak trochu neklidný symbol. Ale co to krásné Agnus Dei? To bychom říkali Equuleus Dei?
Jinak ale víčko dolů před povrchovou úpravou. Ani by nás neudivilo, kdyby se ukázalo, že je celý z piškotu a ještě s rozinkami. Takovými těmi velkými ...
Kdo je největší
Tady na zemi bychom pořád srovnávali. Už od mládí nás nechávali stoupat si až do omrzení zády jeden k druhému, aby se zjistilo, který z nás je větší. Tys teda vyrostl, zaznělo pochvalně. Prostě touhu být větší máme hluboce zadřenou pod kůží, možná až v genech. No vidíte. A teď si představme, že v nebeském království se říká, jakej ty seš nám šikovnej, že ses tak zmenšil.
To se nám ale těžko chápe, to jde úplně proti naší pozemské zkušenosti. Staví ji zcela na hlavu. (Možná tak zcela ne. Stačí si představit, že v nebeském království by se na té hlavě stálo, a hned je vidět výhoda těch nejmenších - nebudou se tolik klátit a nebude je tolik tlačit hlava.) Na obrázku jsme se pokusili znázornit to i pozemsky. Je jasně vidět, že je zbytečné nějak mohutnět, natož někomu závidět nějakou insígnii na hlavě, protože s tou to nepůjde jinak než po kolenou ...
Apoštolové měli ze začátku s tou velikostí v nebeském království taky problémy. Ještě více jejich starostlivé paní matky, které se už nemohly dočkat, až se jejich synkům dostane důstojných pozic v budoucí říši.
No a úměrně hluku tlukotu hrachu Božích slov na stěny našich srdcí se s těmito problémy potýkáme stále. Na těch nejniších příčkách pyramidální konstrukce naší hierarchické Církve je kvůli tomu poměrně velká strkanice (na ty vyšší příčky zdola moc dobře nevidíme a strkanice je tam možná tu a tam taky). Hodně časté jsou snahy minimalizovat svoji vzdálenost od některého uzlu kléru. Kněží přece při rozdělování věčných prebend budou určitě radit. Takže nějaké přátelské vztahy neuškodí, nejlíp si s někým přímo tykat. Biskupové tím spíš. Skrýt se v jejich přízni jako expert na to či ono, by mohlo být ještě bezpečnější. No a když se někomu podaří urvat stisk pravice samého svatého Otce, zase má o jednu jistotu navíc.
A přitom stačí málo. Otočit tvář vně pyramidy a nastavit ji přímo slunci Boží lásky. Není vyloučeno, že při zemi hřeje nejvíc...
Tady na zemi bychom pořád srovnávali. Už od mládí nás nechávali stoupat si až do omrzení zády jeden k druhému, aby se zjistilo, který z nás je větší. Tys teda vyrostl, zaznělo pochvalně. Prostě touhu být větší máme hluboce zadřenou pod kůží, možná až v genech. No vidíte. A teď si představme, že v nebeském království se říká, jakej ty seš nám šikovnej, že ses tak zmenšil.
To se nám ale těžko chápe, to jde úplně proti naší pozemské zkušenosti. Staví ji zcela na hlavu. (Možná tak zcela ne. Stačí si představit, že v nebeském království by se na té hlavě stálo, a hned je vidět výhoda těch nejmenších - nebudou se tolik klátit a nebude je tolik tlačit hlava.) Na obrázku jsme se pokusili znázornit to i pozemsky. Je jasně vidět, že je zbytečné nějak mohutnět, natož někomu závidět nějakou insígnii na hlavě, protože s tou to nepůjde jinak než po kolenou ...
Apoštolové měli ze začátku s tou velikostí v nebeském království taky problémy. Ještě více jejich starostlivé paní matky, které se už nemohly dočkat, až se jejich synkům dostane důstojných pozic v budoucí říši.
No a úměrně hluku tlukotu hrachu Božích slov na stěny našich srdcí se s těmito problémy potýkáme stále. Na těch nejniších příčkách pyramidální konstrukce naší hierarchické Církve je kvůli tomu poměrně velká strkanice (na ty vyšší příčky zdola moc dobře nevidíme a strkanice je tam možná tu a tam taky). Hodně časté jsou snahy minimalizovat svoji vzdálenost od některého uzlu kléru. Kněží přece při rozdělování věčných prebend budou určitě radit. Takže nějaké přátelské vztahy neuškodí, nejlíp si s někým přímo tykat. Biskupové tím spíš. Skrýt se v jejich přízni jako expert na to či ono, by mohlo být ještě bezpečnější. No a když se někomu podaří urvat stisk pravice samého svatého Otce, zase má o jednu jistotu navíc.
A přitom stačí málo. Otočit tvář vně pyramidy a nastavit ji přímo slunci Boží lásky. Není vyloučeno, že při zemi hřeje nejvíc...
Čnění
V jednom kostele, a určitě nejen v tomto jednom, se na první pátek pravidelně na konci mše svaté přidává známá kancionálová šestašedesátka - zásvětná modlitba k Božskému Srdci. Začíná slovy My pokorně klečící...
Člověk přitom vždy tak podvědomě zpozorní a čeká, jestli aspoň malinko nezahřmí nebo se nebesa neozvou jinak, protože to, co říkáme není vůbec pravda. V celém kostele nikdo neklečí, všichni zaujímají liturgický postoj stání, i když Pánu Bohu měsíc za měsícem tvrdíme, že před ním pokorně klečíme.
Vzhledem k tomu, že bohoslužba je bohoslužba a zaslouží patřičnou úctu, musejí investigativní žurnalistické zájmy ustupovat do pozadí. Stručně řečeno, vzhledem k tomu, že jsme poměrně vpředu, nemůžeme se rozhlížet se po kostele, jak to s těmi postoji vypadá celkově. Ale zdá se, že tento předstíraný liturgický postoj je jednotný. A proto asi nehřmí. Pán zřejmě dává přednost jednotě před přílišným lpěním na přesněm dodržování pravidel. Lehko se totiž dá sklouznout z liturgického postoje do postoje neliturgického, kterému říkáme liturgické čnění.
Jednou z častých forem čnění je důsledné uplatňování liturgického postoje stání v těch liturgických časových úsecích, kde by stání být mělo, ale místní zvyklostí tomu tak není, ale já se s tím nehodlám smířit. Řídce rozesetá liturgická stání mezi liturgickými sezeními či klečeními nejsou však liturgicky správným postojem, protože jsou v rozporu se základním posláním liturgie, kterým je bohoslužba v jednotě tajemného těla. Pravda, někdy to chce kus pokory, aby člověk z té jednoty aspoň na chvilku nevystrčil svou přece tak pozoruhodnou hlavu...
V jednom kostele, a určitě nejen v tomto jednom, se na první pátek pravidelně na konci mše svaté přidává známá kancionálová šestašedesátka - zásvětná modlitba k Božskému Srdci. Začíná slovy My pokorně klečící...
Člověk přitom vždy tak podvědomě zpozorní a čeká, jestli aspoň malinko nezahřmí nebo se nebesa neozvou jinak, protože to, co říkáme není vůbec pravda. V celém kostele nikdo neklečí, všichni zaujímají liturgický postoj stání, i když Pánu Bohu měsíc za měsícem tvrdíme, že před ním pokorně klečíme.
Vzhledem k tomu, že bohoslužba je bohoslužba a zaslouží patřičnou úctu, musejí investigativní žurnalistické zájmy ustupovat do pozadí. Stručně řečeno, vzhledem k tomu, že jsme poměrně vpředu, nemůžeme se rozhlížet se po kostele, jak to s těmi postoji vypadá celkově. Ale zdá se, že tento předstíraný liturgický postoj je jednotný. A proto asi nehřmí. Pán zřejmě dává přednost jednotě před přílišným lpěním na přesněm dodržování pravidel. Lehko se totiž dá sklouznout z liturgického postoje do postoje neliturgického, kterému říkáme liturgické čnění.
Jednou z častých forem čnění je důsledné uplatňování liturgického postoje stání v těch liturgických časových úsecích, kde by stání být mělo, ale místní zvyklostí tomu tak není, ale já se s tím nehodlám smířit. Řídce rozesetá liturgická stání mezi liturgickými sezeními či klečeními nejsou však liturgicky správným postojem, protože jsou v rozporu se základním posláním liturgie, kterým je bohoslužba v jednotě tajemného těla. Pravda, někdy to chce kus pokory, aby člověk z té jednoty aspoň na chvilku nevystrčil svou přece tak pozoruhodnou hlavu...
Kde ten patriarcha vězí?
Tak konečně je tu křesťanská televize! Noe! Lepší název bychom nevymysleli ani u nás v Oku. Konečně přestanou výčitky svědomí, za čas promrhaný u televizních pořadů! Budeme podporovat křesťanskou televizi každou volnou chvíli. Kdepak, ale ten starý patriarcha s tou kocábkou vězí. Webové stránky má pěkné a vkusné, deset let už ten koráb stlouká, ale v internetovém oceáně zatím marně pročesáváme obzor a hledáme záchranné plavidlo před chapadly chobotnic komerčních televizi, které nás co chvíli slizce obtočí nějakou tou reality show. Snad neleží někde zpit úspěchem a s nezakrytou nahotou.
No neleží, dělá prý co může, abyste i vy, trosečníci internetového moře brzy zahlédli to staré známé plavidlo. S nahotou jsme se setkali pouze, když jsme pročesávali jeho web marně hledajíce odkaz na online vysílání a přes ouško Technické informace se dostali na dvorního dodavatele Proglasu, firmu OMKO, který si myslí, že zásluh má už dost a zrovna v titulním katalogu se snaží přilepšit si nabídkou Porno programů. No, nejsou to vlastně ani porno programy ale jakýsi prapodivný hardvér, který vám pomůže, abyste z eventuálních porno programů něco měli.
Na to rychle zapomeňme a těšme se na naši novou televizi, ale zase se netěšte příliš, protože ze samotného sledování televize, byť by šlo o Noeho, zřejmě nějaké přemrštěné zásluhy neplynou ...
Tak konečně je tu křesťanská televize! Noe! Lepší název bychom nevymysleli ani u nás v Oku. Konečně přestanou výčitky svědomí, za čas promrhaný u televizních pořadů! Budeme podporovat křesťanskou televizi každou volnou chvíli. Kdepak, ale ten starý patriarcha s tou kocábkou vězí. Webové stránky má pěkné a vkusné, deset let už ten koráb stlouká, ale v internetovém oceáně zatím marně pročesáváme obzor a hledáme záchranné plavidlo před chapadly chobotnic komerčních televizi, které nás co chvíli slizce obtočí nějakou tou reality show. Snad neleží někde zpit úspěchem a s nezakrytou nahotou.
No neleží, dělá prý co může, abyste i vy, trosečníci internetového moře brzy zahlédli to staré známé plavidlo. S nahotou jsme se setkali pouze, když jsme pročesávali jeho web marně hledajíce odkaz na online vysílání a přes ouško Technické informace se dostali na dvorního dodavatele Proglasu, firmu OMKO, který si myslí, že zásluh má už dost a zrovna v titulním katalogu se snaží přilepšit si nabídkou Porno programů. No, nejsou to vlastně ani porno programy ale jakýsi prapodivný hardvér, který vám pomůže, abyste z eventuálních porno programů něco měli.
Na to rychle zapomeňme a těšme se na naši novou televizi, ale zase se netěšte příliš, protože ze samotného sledování televize, byť by šlo o Noeho, zřejmě nějaké přemrštěné zásluhy neplynou ...
Dům s otevřenými dveřmi
Včera se v naší diecézi konala další konference o farnosti. Tentokrát slibovala, že se bude mluvit o otevřených dveřích, název jednoho příspěvku dokonce naznačoval, že by se mohla nechat i otevřená okna, aby to lidi ještě více lákalo. Cestou na Bigy jsme přemýšleli, co budeme dělat s těmi bezdomovci, kteří přicházejí na faru a jsou někdy neodbytní a nechtějí se spokojit s obvyklou dvacetikorunou, o kterou se s nimi dělí pan farář. Jeden dokonce při své žádosti mluvil o noži.
No nebudeme vás napínat, dveře i okna prosím pečlivě zavírejte jako dosud, bylo to myšleno obrazně. Na druhé straně se to ale netýká jenom fary. V první přednášce sice otec Kaňa říkal, že farnost, má být dům s otevřenými dveřmi, stěny ale nemají být ne skleněné, občas je potřeba neprůhledné stěny kvůli itimitě. A vcházet máme i bez zaklepání. Ale to se ukázalo také býti řečnickým obratem, který měl přiblížit, jak moc má být farnost otevřená. Zajímavý byl postřeh, že jediné křesťanství ze všech ostatních náboženství vyšlo za hranici rodu. Což znamená ochotu rozdělit se s druhým, bez ohledu na jeho příslušnost. Pak zmínil rovnost v důstojnosti, rozdílnost v právech a povinnostech. Někde je ta rovnost v důstojnosti celkem jasná, třeba ve frontě na oběd jsme stáli dokonce kousíček před biskupem a generálním vikářem, ale schválně, kdo myslíte, že přišel na řadu první v úvodním přivitání?
V závěru svého příspěvku se nás otec Kaňa snažil přesvědčit, že křesťanů je možná mnohem víc, než si myslíme. Ten základní trik spočívá v tom, že všechno dobré, co děláme druhým, aniž by to přinášelo prospěch nám nebo našemu rodu, je prapůvodně křesťanské.
Dále mluvil otec Pacner o biblických základech poslání farnosti. Jedním z úkolů farnosti je pomáhat druhým naučit se modlit. Jednou prý za ním někdo přišel a řekl mu prostě, otče, nauč mě modlit se. No a prý mu to velice pomohlo, otci Pacnerovi samozřejmě. Takže kdo zrovna nejste v této discíplině mistři, abyste se nemuseli přetvařovat, zkuste třeba někoho o něco takového požádat. Naučíte sebe i jeho. Říká se tomu duchovní doprovázení. Jen si prosím všichni nevyberte toho stejného...
Otec Záleský začal o jedné farnosti v Rusku na hřbitově, kde starý kostel zbourali a nový stavěli a tak se zatím scházeli k bohoslužbám na hřbitově. Vybudování farnosti přirovnal ke stavbě domu. Stavět dům, učinit z něho domov a nakonec udělat z něho chrám. Máme být hrdí na příslušnost k farnosti a otevřít se jiným farnostem. Také to chce ve farnosti něco spolu prožít ( Izraelité měli třeba přechod Rudým mořem). U nás bude problém, co přejít. Tolik víry, aby se nám rozestoupila přehrada, asi dohromady nedáme.
Veliký obdiv zaslouží moderátor otec Janoušek, který moderoval s takovým humorem, že mu nikdo nevěřil, že má v kostele jen několik lidí. A naprosto perfektně hlídal, aby řečníci dodržovali časové limity. No, věděl, že tam má renomované kazatele, kteří by místo dvacet minut mohli mluvit možná a i celé hodiny.
Po přestávce hovořila paní Svobodová z komunity Emmanuel o službě manželským párům, kterou už léta formou víkendů pravdy a lásky poskytují ve farnostech, které o to požádají. Vycházejí z téze, že základním místem katecheze rodin a dětí je farnost a proto zajíždějí do farností, kde se snaží vést k osobnímu obrácení k Bohu, ale také k partnerovi. Zajímavé je, že často jsou více osloveni muži...
Z přednášky doktora Zemana jsme zachytili tvrzení, že možnost mužů vracet se za hradbu soukromého vedla k vyšším výkonům v industriální společnosti a manželství, kterému předcházelo nesezdané soužití, má o 57% vyšší pravděpodobnost rozpadu.
Pod tím hodně slibujícím titulem Okny i dveřmi se skrývala fotoprezentace aktivit židenické farnosti, proti nimž s našími bystrckými aktivitami, pravda někdy jen minulými, nezůstáváme nijak ve stínu.
Po obědě následovaly diskuze v menších tématických skupinkách. Vzhledem k tomu, že i takový křesťanskomediální velikán, jakým je Katolický týdeník, si musel vybrat jednu skupinu, nebudete na tom bohužel milí čtenáři lépe.
Včera se v naší diecézi konala další konference o farnosti. Tentokrát slibovala, že se bude mluvit o otevřených dveřích, název jednoho příspěvku dokonce naznačoval, že by se mohla nechat i otevřená okna, aby to lidi ještě více lákalo. Cestou na Bigy jsme přemýšleli, co budeme dělat s těmi bezdomovci, kteří přicházejí na faru a jsou někdy neodbytní a nechtějí se spokojit s obvyklou dvacetikorunou, o kterou se s nimi dělí pan farář. Jeden dokonce při své žádosti mluvil o noži.
No nebudeme vás napínat, dveře i okna prosím pečlivě zavírejte jako dosud, bylo to myšleno obrazně. Na druhé straně se to ale netýká jenom fary. V první přednášce sice otec Kaňa říkal, že farnost, má být dům s otevřenými dveřmi, stěny ale nemají být ne skleněné, občas je potřeba neprůhledné stěny kvůli itimitě. A vcházet máme i bez zaklepání. Ale to se ukázalo také býti řečnickým obratem, který měl přiblížit, jak moc má být farnost otevřená. Zajímavý byl postřeh, že jediné křesťanství ze všech ostatních náboženství vyšlo za hranici rodu. Což znamená ochotu rozdělit se s druhým, bez ohledu na jeho příslušnost. Pak zmínil rovnost v důstojnosti, rozdílnost v právech a povinnostech. Někde je ta rovnost v důstojnosti celkem jasná, třeba ve frontě na oběd jsme stáli dokonce kousíček před biskupem a generálním vikářem, ale schválně, kdo myslíte, že přišel na řadu první v úvodním přivitání?
V závěru svého příspěvku se nás otec Kaňa snažil přesvědčit, že křesťanů je možná mnohem víc, než si myslíme. Ten základní trik spočívá v tom, že všechno dobré, co děláme druhým, aniž by to přinášelo prospěch nám nebo našemu rodu, je prapůvodně křesťanské.
Dále mluvil otec Pacner o biblických základech poslání farnosti. Jedním z úkolů farnosti je pomáhat druhým naučit se modlit. Jednou prý za ním někdo přišel a řekl mu prostě, otče, nauč mě modlit se. No a prý mu to velice pomohlo, otci Pacnerovi samozřejmě. Takže kdo zrovna nejste v této discíplině mistři, abyste se nemuseli přetvařovat, zkuste třeba někoho o něco takového požádat. Naučíte sebe i jeho. Říká se tomu duchovní doprovázení. Jen si prosím všichni nevyberte toho stejného...
Otec Záleský začal o jedné farnosti v Rusku na hřbitově, kde starý kostel zbourali a nový stavěli a tak se zatím scházeli k bohoslužbám na hřbitově. Vybudování farnosti přirovnal ke stavbě domu. Stavět dům, učinit z něho domov a nakonec udělat z něho chrám. Máme být hrdí na příslušnost k farnosti a otevřít se jiným farnostem. Také to chce ve farnosti něco spolu prožít ( Izraelité měli třeba přechod Rudým mořem). U nás bude problém, co přejít. Tolik víry, aby se nám rozestoupila přehrada, asi dohromady nedáme.
Veliký obdiv zaslouží moderátor otec Janoušek, který moderoval s takovým humorem, že mu nikdo nevěřil, že má v kostele jen několik lidí. A naprosto perfektně hlídal, aby řečníci dodržovali časové limity. No, věděl, že tam má renomované kazatele, kteří by místo dvacet minut mohli mluvit možná a i celé hodiny.
Po přestávce hovořila paní Svobodová z komunity Emmanuel o službě manželským párům, kterou už léta formou víkendů pravdy a lásky poskytují ve farnostech, které o to požádají. Vycházejí z téze, že základním místem katecheze rodin a dětí je farnost a proto zajíždějí do farností, kde se snaží vést k osobnímu obrácení k Bohu, ale také k partnerovi. Zajímavé je, že často jsou více osloveni muži...
Z přednášky doktora Zemana jsme zachytili tvrzení, že možnost mužů vracet se za hradbu soukromého vedla k vyšším výkonům v industriální společnosti a manželství, kterému předcházelo nesezdané soužití, má o 57% vyšší pravděpodobnost rozpadu.
Pod tím hodně slibujícím titulem Okny i dveřmi se skrývala fotoprezentace aktivit židenické farnosti, proti nimž s našími bystrckými aktivitami, pravda někdy jen minulými, nezůstáváme nijak ve stínu.
Po obědě následovaly diskuze v menších tématických skupinkách. Vzhledem k tomu, že i takový křesťanskomediální velikán, jakým je Katolický týdeník, si musel vybrat jednu skupinu, nebudete na tom bohužel milí čtenáři lépe.
Pastorační rady
bylo téma skupinky, o které vás chceme neco říct. Někde je nemají, jinde mají a fungují nebo nefungují. Diskuzi moderoval otec Jakub Holík, nedávný vojenský kaplan. Teď vyměnil bitevní pole za Jimramov a Dalečín.
Terminologicky:
FR (farní rada) = PR (pastorační rada) + ER (ekon.rada)
Kodec kanonického práva stanoví: Jestliže podle uvážení diecézního biskupa, po projednání s kněžskou radou, je to vhodné, ustanoví se v každé farnosti pastorační rada, které předsedá farář a v níž věřící spolu s těmi, kdo se ze svého úřadu podílehjí na pastorační péči ve farnosti, napomáhají rozvoji pastorační činnosti. Pastorační rada má pouze poradní hlas.... Ano, hádáte dobře, první otázka se týkala uvážení diecézního biskupa. Jak rozhodl? Šalamounsky. Ať rozhodnou faráři. Skoro si nejsme jisti, zda to není v rozporu s kodexem, který říká když ustanovit, tak v každé farnosti. Takže je to na faráři. Když nechce, netřeba však věšet hlavu, ale třeba ho přesvědčovat, až přikývne.
Ten poradní hlas se někomu zdá málo. Údajně je to pouze právní formulace, z hlediska teologicko-pastoračního je tam spoluodpovědnost. Nakonec, říká se přece dobrá rada nad zlato. A dokonce Duch svatý si za jednu z podnoží svého chrámu zvolit právě dar rady.
Otec Holík letěl helikoptérou. Je tam vedro, hází to, lépe se rozlišují detaily. My podotýkáme, že když spadne, tak je to dost natvrdo. A je celkem snadným terčem pro pozemské pěchotní zbraně...
Pastorační rada by měla být podobná malé osádce vznášející se nízko na farností v helikoptéře. Lidé, kteří tam nejsou za nějaký konkrétní tým. Pastorační rada není "dříčský" tým. Neklade důraz na hlasování. Vítězství o jeden hlas není to pravé. Jde o konsensus. Schází se několikrát do roka.
bylo téma skupinky, o které vás chceme neco říct. Někde je nemají, jinde mají a fungují nebo nefungují. Diskuzi moderoval otec Jakub Holík, nedávný vojenský kaplan. Teď vyměnil bitevní pole za Jimramov a Dalečín.
Terminologicky:
FR (farní rada) = PR (pastorační rada) + ER (ekon.rada)
Kodec kanonického práva stanoví: Jestliže podle uvážení diecézního biskupa, po projednání s kněžskou radou, je to vhodné, ustanoví se v každé farnosti pastorační rada, které předsedá farář a v níž věřící spolu s těmi, kdo se ze svého úřadu podílehjí na pastorační péči ve farnosti, napomáhají rozvoji pastorační činnosti. Pastorační rada má pouze poradní hlas.... Ano, hádáte dobře, první otázka se týkala uvážení diecézního biskupa. Jak rozhodl? Šalamounsky. Ať rozhodnou faráři. Skoro si nejsme jisti, zda to není v rozporu s kodexem, který říká když ustanovit, tak v každé farnosti. Takže je to na faráři. Když nechce, netřeba však věšet hlavu, ale třeba ho přesvědčovat, až přikývne.
Ten poradní hlas se někomu zdá málo. Údajně je to pouze právní formulace, z hlediska teologicko-pastoračního je tam spoluodpovědnost. Nakonec, říká se přece dobrá rada nad zlato. A dokonce Duch svatý si za jednu z podnoží svého chrámu zvolit právě dar rady.
Otec Holík letěl helikoptérou. Je tam vedro, hází to, lépe se rozlišují detaily. My podotýkáme, že když spadne, tak je to dost natvrdo. A je celkem snadným terčem pro pozemské pěchotní zbraně...
Pastorační rada by měla být podobná malé osádce vznášející se nízko na farností v helikoptéře. Lidé, kteří tam nejsou za nějaký konkrétní tým. Pastorační rada není "dříčský" tým. Neklade důraz na hlasování. Vítězství o jeden hlas není to pravé. Jde o konsensus. Schází se několikrát do roka.
Ptejte se, jinak se začneme modlit růženec
pokoušel se rozproudit utichající diskuzi moderátor konferece otec Janoušek. Moderoval tak vtipně, že mu nikdo nevěřil, že mu do kostela chodí 1-2 lidé. Jeden dotaz směřoval na kněžský oděv. Proč ho knězí při oficiálním vystupování neužívají. Otec Nešpor řekl, že v jeho případě to není zpupnost, byl ovlivněn kněžími v civilním oblečení. Otec Janoušek pohotově komentoval, že má kravatu od Armaniho. Něco na tom je. Když má kněž ornát, může vyjádřit svou velikonoční radost např. štolou. Třeba štola otce Záleského přímo halekala radostí z blížícího se seslání Ducha svatého. Ale co s takovým kolárkem? Tak jsme se pokusili navhrnout něco jako společenský kolárek, aby si na své přišli i kněží, kteří mají zálibu v kravatách od Armaniho. Prošlo by to?
pokoušel se rozproudit utichající diskuzi moderátor konferece otec Janoušek. Moderoval tak vtipně, že mu nikdo nevěřil, že mu do kostela chodí 1-2 lidé. Jeden dotaz směřoval na kněžský oděv. Proč ho knězí při oficiálním vystupování neužívají. Otec Nešpor řekl, že v jeho případě to není zpupnost, byl ovlivněn kněžími v civilním oblečení. Otec Janoušek pohotově komentoval, že má kravatu od Armaniho. Něco na tom je. Když má kněž ornát, může vyjádřit svou velikonoční radost např. štolou. Třeba štola otce Záleského přímo halekala radostí z blížícího se seslání Ducha svatého. Ale co s takovým kolárkem? Tak jsme se pokusili navhrnout něco jako společenský kolárek, aby si na své přišli i kněží, kteří mají zálibu v kravatách od Armaniho. Prošlo by to?
Otrávení
Určitě jste zaznamenali rozruch, který vznikl kolem nové čítanky pro osmou třídu základní školy. Mezi spoustou pěkných úryvků, o kterých se nám v čítance za totality ani nesnilo, proklouzly dva, které tam neměly být. Česká biskupská konference k této čítance vydala dobrozdání a dokonce ji pochválila. Spor se vede o to, co vlastně ústy svého ředitele sekce pro školství pochválila. Nakladatel Fraus tvrdí a dokládá historií emailové korespondence, že to byla právě ta verze, proti níž teď ostře vystoupili otcové arcibiskupové Vlk a Grabner. Z školské sekce ČBK už o poznání tišeji zaznělo, že to byla jiná verze, kterou pochválili.
Můžeme se jen dohadovat, že u Frause to hezky nachystali, pár pěkných úryvků a mezi ně šup, dva pokleslé. A kdo má čas to všecko pročítat. Oficiální reakce ze strany ČBK se nám nedostalo. Prý jsou všichni z toho tak trochu otrávení. Tak to je pěkné! Takového zaměstnavatele by chtěl mít každý. Jsme otrávení a tak nevydáváme prohlášení.
Držíme vám palce, přátelé na ČBK, abyste, až vás to přejde, našli něco důstojného. V nejhorším třeba: jsme to ale vrtáci ...
Určitě jste zaznamenali rozruch, který vznikl kolem nové čítanky pro osmou třídu základní školy. Mezi spoustou pěkných úryvků, o kterých se nám v čítance za totality ani nesnilo, proklouzly dva, které tam neměly být. Česká biskupská konference k této čítance vydala dobrozdání a dokonce ji pochválila. Spor se vede o to, co vlastně ústy svého ředitele sekce pro školství pochválila. Nakladatel Fraus tvrdí a dokládá historií emailové korespondence, že to byla právě ta verze, proti níž teď ostře vystoupili otcové arcibiskupové Vlk a Grabner. Z školské sekce ČBK už o poznání tišeji zaznělo, že to byla jiná verze, kterou pochválili.
Můžeme se jen dohadovat, že u Frause to hezky nachystali, pár pěkných úryvků a mezi ně šup, dva pokleslé. A kdo má čas to všecko pročítat. Oficiální reakce ze strany ČBK se nám nedostalo. Prý jsou všichni z toho tak trochu otrávení. Tak to je pěkné! Takového zaměstnavatele by chtěl mít každý. Jsme otrávení a tak nevydáváme prohlášení.
Držíme vám palce, přátelé na ČBK, abyste, až vás to přejde, našli něco důstojného. V nejhorším třeba: jsme to ale vrtáci ...
