Bez Javascriptu to nepůjde ;-)

Běžte do celého světa... Náš otec Pavel to bere hodně doslova. Na vedlejším obrázku vidíte, jak dobře vypadá dobře trénovaný Boží hlasatel několik hodin po uběhnutí dvaačtyřiceti kilometrů. Jistě si pamatujete na naši loňskou zprávu o této obdivuhodné události. Letos je poselství našeho běžce trochu jiné. Zjistil, že se naučil běhat maraton. Pěkně si rozdělil síly. Žádná dřina a rasovina jako loni. Celou trať v pohodě proklusal, snad poslední dva kilometry mu daly trochu zabrat. Co na tom, že to trvalo o čtvrt hodiny déle. Zato může tentokrát bez problémů poklekat. A co je důležitější, než poklekání před Pánem?
	Nový nuncius. Máme nového nuncia. Jmenuje se Erwin Josef Ender, dosud působil jako apoštolský nuncius v Litvě, Lotyšsku a Estonsku. V byl v sobotu jmenován novým apoštolským nunciem v Praze. Do Prahy se těší, dotáhne do konce jednání se státem a možná se naučí i česky. Zatím naše média, ani Christnet nemají žádnou fotku. My vzhledem k našemu poněkud volnějšímu etickému kodexu vám můžeme nabídnout obrázek, který jsme si půjčili u našich pobaltských bratří. Takhle náš nuncius vypadal z profilu před třemi nebo čtyřmi roky.
Jak se bydlí na internetu? Tak jako mezi reálnými obydlími člověka najdeme i mezi jeho internetovými sídly, v žargonu sajty, obrovské rozdíly. Od luxusních zámků, hradů a vil s osvěžujícími bazény plnými nejčerstvějších informací, přes panelové sajty nepříliš okázalé, přesto však nesoucí úspornou formou hodnotné informace až po opuštěné rozvaliny zašlé slávy a zatuchlé slumy se zastaralými informacemi na první pohled vytvořenými neohrabaným wordem. Paralela s lidkým obydlím celkem sedí. Při bližším ohledání jsme však přece jen zjistili jakýsi rozdíl. Zatímco své obydlí považuje člověk většinou za soukromé teritorium, svůj internetový příbytek někdy až horečně otvírá světu. Jako byste si stoupli přede dveře a prosili kolemjdoucí, aby vám trochu produpali váš byteček. Co je toho příčinou? V internetovém světě existuje totiž něco jako inline reklama, česky reklama do domu vlezlá. Představte si, že za vámi přijde agent reklamní agentury a nabídne vám zadarmo docela slušný byt. Jediné, co za to chce, abyste si na několika nejčelnějších místech svého budoucího obydlí nechal umístit obrovské reklamní plakáty. Samozřejmě u dveří vám ještě nainstalují čítač příchodů do bytu. A ještě vám zaplatí krásnou plechovou ceduli, která bude stát na hlavním náměstí a bude ukazovat přímo k vám. Když neodoláte, dopadnete jako jiní nešťastníci před vámi. Zkuste třeba www.stampach.cz. Ocitnete se v obýváku či předsíni rozlehlého bytu. Přímo u dveří si můžete prohlédnout svislý panel ukazující: jak moudře a pohledně vypadá domácí pán, jak vypadá když slaví bohoslužbu, jak vypadá, když není zrovna hladce oholen, jak vypadá u ambónu, jak vypadá s knihou nonšalantně opřen o zábradlí u řeky, jak mu sluší motýlek, jak mu sluší bílé telefonní sluchátko, a ještě jednou uvodní fotka, jak moudře a pohledně vypadá, na kterou je zvlášť hrdý. Přímo proti vám je podlouhlé okno v němž se válí spoře oděná dívka, vrhající na vás významné podhledy řkouc: "Jaký je to pocit být dvacátý?" Znechuceně si přesednete směrem k jiné stěně a dáte se do diskuze s domácím pánem. Sotva však vám oči sklouznou na zeď vidíte před sebou slogan: "BlaBla.cz, kecy,drby,plky,frky,hlody,žvásty", který se za chvíli změní na pozvánku na rande různých či shodných pohlaví. Takže znechuceně odcházíte, aniž jste si všimli, zajímavostí skrývajících se třeba v ostatních pokojích.
	Nestarejte se příliš. Když Pán kázal a zástupy za ním táhly, Nikdo nic neplánoval, co bude jíst a kde přespí. Ani Pán si nedělal těžkou hlavu z toho, co si s nimi počne, až budou mít hlad. Prostě si trochu zazázračil a bylo. Když zafoukal vítr a loďka se kymácela, skoro dotčeně své věrné napomenul, že se mají spolehnout na něho. Vítr samozřejmě jen tak mimochodem utišil. My to máme horší. My zázraky neumíme. Neumíme to dělat tak jednoduše, jako když Pán získával zástupy. Když něco organizujeme, musíme počítat, kolik lidí nám přijde, kam je posadíme, co budeme dělat s omdlelými. A když chystáme pohoštění, tak raději nepozveme všechny, aby se hostina vydařila a na všecky se hojně dostalo. Přece nemůžeme opovážlivě spoléhat, že nás Pán nějakým tím zázrakem vytáhne z naší bryndy a bude rozmnožovat zákusky. Anebo, že bychom se zas jednou nestarali příliš, počkali až nouze nastane a pak mu prostě řekli: Pane, nemají co jíst? Na potíže na hostinách přece Pán slyší, ne? V nejhorším se to řekne přes Marii.
Přijíždějte na kolech. Zřetelný posuv k ekologii jsme v naší farnosti zaznamenali neděli před statodušními svátky. Zatímco loni žehnal otec Pavel motorová vozidla farníků, letos se konalo žehnání jízdních kol. V krátkém obřadu jsme uslyšeli úryvek z evangelia o Mariině cestě k Alžbětě. Celkem právem se ptáte, proč za patronku cyklistů byla vybrána právě Maria, která se za svou příbuznou vydala přece pěšky? To je sice pravda, ale uvažte, že v té době ještě nebyla výroba horských kol ani v plenkách. Většina moderních exegetů se shoduje v názoru, že v dnešní době by Maria určitě pro svou cestu použila horské kolo. Naše redakce si je téměř jista, že při příštím zjevení naše Matka řekne přijíždějte na kolech. Po obřadu bylo nutno posvěcená kola vyzkoušet. Vypravili jsme se proto na pouť ke kapli Matky Boží na hradě Veveří. Panna Maria nad námi držela ochrannou ruku perfektně, všichni se bez nehody propletli poměrně hustým provozem kolem brněnské přehrady. Na druhé straně bylo vidět, že s cyklistickými poutěmi zatím nemáme moc zkušeností. Nevíme, co s korouhvemi, jak se modlit cestou, když se neslyšíme. Navíc občas není dechu nazbyt, natož ještě růženec. Při příjezdu na místo někteří očekávali pokračování obřadu. Otec Pavel si buďto myslel, že už to pro dnešek stačilo, nebo ve svých liturgických textech prostě obřad pro dojezd cyklistů s posvěcenými koly neměl.
	Specifikem cyklistických poutí je syndrom náhlého odporu proti automobilismu. Při různých protestních akcích vzplane tak, že cyklisté se snaží zablokovat vozovky, hrozí projíždějícím automobilům pěstí a nutí řidiče aut, aby se za cyklistickou zátkou vlekli hlemýždím tempem a tím pak naopak zmnohonásobili páchané škody na životním prostředí. Nás ten sydrom postihl na Oboře. Naštěstí pouze v lehounké formě. Projevil se vznesením návrhu na vyloučení automobilové dopravy kromě hromadné v úseku mezi Bystrcí a hradem Veveří. Celkem racionálně jsme zvážili všechny nevýhody řešení a pokračovali v cestě, aniž jsme se dohodli, jak toho dosáhneme.
Žbluch. V květnu to vypadalo, že letošní svatodušní Do vody žbluch bude trapně jednoduchou formalitou uprostřed Kozí horky pokryté osmahlými těly rekreantů. V sobotu už bylo vidět, že to tak jednoduché nebude. Nedělní ráno se svými osmy stupni na teploměru a zataženou oblohou dávalo naději na bohatýrskou příchuť. Ve dvě hodiny na Kozí horce nebyla ani noha, kromě tří nadšenců, teple oblečených, kteří připravovali soutěže pro děti. Postupně se ale sjížděli většinou skalní příznivci této tradiční farní akce. Dorazil i otec Pavel, jemuž se program posunul opožděným křtem.	Toto je repríza vstupu do vody specielně pro vás, milí čtenáři. Po druhé do vody se všem nechtělo už všem...
	Nejprve bylo trochu her na zahřátí. Protože se však zároveň snižovala okolní teplota, byl program přerušen, aby vstup do vody zbytečně neodkládal. Napřed to vypadalo, že otec Pavel půjde skoro sám. Pak se objevilo pár dalších obnažených těl. A když požehnal vodu, už bylo koupajících se deset. Do vody současně s otcem Pavlem srdnatě vstoupil i náš budoucí novokněz Nik v duchu povinnosti vstoupit do vln Rudého moře v čele Božího lidu. A za chvíli už spolu s ostatními zakoušel, jak je boží vodní náruč vlastně docela teplá, i když ze břehu tomu určitě nikdo nevěřil. Opravdu nic to není, voda je teplá, jasně čteme z úsměvu nejmladšího otužilce Marka. Neméně obdivu zaslouží i maminka, která výkonu statečně přihlížela. Není to samozřejmost, některé přinesené plavky zůstaly bohužel suché. Na tomto místě nutno naopak ocenit statečnost postižených a vzdát nejméně tentýž hold bezejmenným hrdinům, kteří dali přednost synovské poslušnosti před touhou předvést svoji chrabrost.
Injekce. Neměli bychom se chlubit, ale na druhé straně je to především vaše zásluha naši milí známí i neznámí čtenáři, naši příznivci i odpůrci. Dnes vás můžeme potěšit. Máte opravdu dobrý vkus, že jste si vybrali na čtení právě Oko. No a ti, kteří nám dokonce něčím přispěli, se mohou radovat dvakrát. Právě jsme totiž dostali něco jako povzbuzující koňskou injekci. Až máme strach, že nám z toho odumře noha. Nedejte si něco takového za rámeček!