Oko

Exkluzivní rozhovor
Jistě vás stále zajímá situace brněnského církevního školství. Našemu investigativci se podařilo přimět k rozhovoru jednoho z členů rady školy BiGy.

Oko: Kdy se prosím konala poslední schůze rady školy?
Radní: Poslední radu
   měli jsme v listopadu.
Oko: Co se tam událo?
Radní: Součástí besedy
   je volba předsedy.
   Na svátek svaté Kateřiny panny
   čtyři hlasy pro g.vikáře dány.
Oko: Mohla byste stručně nastínit, co všechno jste projednali v roce 2000?
Radní: (mlčí významně)
Oko: Je to snad tajné?
Radní: (mlčí jakoby nesouhlasně)
Oko: Můžete nám aspoň říct, s jakými podněty jste vystoupila na radě vy?
Radní: Chystala jsem se, že vznesu
   drobné připomínky k plesu,
   co kolují po škole
   o vítězi v tombole.
Oko: Proč jste je nevznesla?
Radní: (mlčí v rozpacích)
Oko: A co schvalování zprávy o hospodaření a finančního plánu?
Radní: (mlčí zase významně)
Oko: Chcete snad říct, že jste tyto důležité dokumenty vůbec neprojednávali?
Radní: (povzdechne) Zase si nepočtu ve školním rozpočtu.
Oko: Znamená to snad, že žádná schůze nebyla?
Radní: (mlčí souhlasně)
Oko: A škola jinak funguje? Žáci a profesoři do školy chodí?
Radní: Ano
Oko: Takže nakonec máme přece jednu důležitou informaci:

BiGy nám funguje
avšak bezradně.

Housenka

Potkala jsem v kině housenku,
jak si kupovala vstupenku.
Potom se s ní velmi pomalu
vydala na cestu do sálu.

Během filmu krůček po krůčku
došla až k ušnímu lalůčku,
tam zařvala: "Paní jsem si jista,
že jste si dnes večer spletla místa."
A když se ta paní nehnula,
únavou hned tvrdě usnula.

Proto ji ta žena našla spící,
pozděj ve své zlaté naušnici.
Zaječela: "Zmizni nebo já tě..."
a housenka z touhy po odplatě
(i když druhým oplácet se nemá)
předstírala, že je hluchoněmá.

Ad trapisté. Z osmnáctého čísla Katolického týdeníku na nás dýchla naděje, že v České kotlině vyroste něco krásného - autentická cisterciácká stavba 21.století. Anglický architekt, představitel minimalismu, se hrou světel, stínů a ploch pokusí vytvořit kostel jako místo modlitby a kontemplace. A trapističtí řeholníci staletí prověřenými a žárlivě střeženými prostředky a praktikami vdechnou této stavbě kontemplativní duši.

Jednou z těchto praktik je třeba ranní vstávání ve čtvrt na čtyři. Hluboce se skláníme před trpělivou snahou bratrů trapistů uklidit z cesty vše, co není hledáním Boha. Proto nezbývá než se jich zastat, když pisatel článku Ad trapisté - obhájci Božího práva rozrývá tuto kvetoucí kontemplativní zahradu svým neúprosně analyzujícím pařátkem. Srovnání nesrovnatelného. Kasička na záchranu života pozemského a druhá na záchranu života věčného. Vstávání maminky k dítěti a řeholníka k modlitbě.

Kdosi řekl, že základem poznání je srovnání. A my se toho tak chytli, že v opojení z toho, že poznáváme, vše srovnáváme. Srovnatelné i nesrovnatelné. Je lepší noha nebo ruka, žaludek nebo plíce. Bůh se tím určitě nezabývá, jako Láska je přítomen v ranní službě maminky i řeholníka, v kasičce na ledvinu i na klášter.

Když už ale přece chceme srovnávat, nezapomínejme, že náročná služba maminky bývá často skoro bezprostředně odměňována vděčností dítěte, zatímco výstup řeholníků na Boží horu bývá plný namáhavých výstupů v mlčení a odříkání. A není moudré, když my zdola na ně pokřikujeme, aby nezatloukali tolik skob nebo nač sebou vlečou ty lana.

Takže držíme vám palce, milí trapisté, a vyprazdňujeme svou hrst do kasičky číslo dvě.

Ministrantský den.
V sobotu 13.5.2000 se v olomouckém semináři uskutečnila již podesáté velkolepá akce pod názvem MINISTRANTSKÝ DEN. Tentokrát se jí zúčastnilo na 1100 chlapců z vybraných děkanátů severní Moravy (vesměs ve věku 8 až 17 let). Počasí nám vyšlo perfektně a nikomu se, světe div se a Bohu dík, nic zlého nestalo. Jen bohoslovci, kteří měli za úkol drezúrovat jednotlivé skupinky a probíhat s nimi jednotlivá soutěžní stanoviště, si na druhý den lízali rány, léčili hlasivky medem, podstupovali nedělní koupalištní terapii, nebo sobotní duševní šok přebili sledováním napínavého nedělního duelu ČR-Slovensko. Nutno přiznat, že někteří neprodělali pouze šok duševní, ale i duchovní: Z jednoho nejmenovaného, dobře informovaného zdroje, jsem se dověděl, že jistý bohoslovec, byv požádán o názor na právě proběhlý ministrantský den, odpověděl lapidárně: "Ten trest smrti není až zas tak amorální..." Není těžké domyslet, koho by onen dotázaný nešťastník nejradši viděl pod gilotinou, avšak jiné vlivné zdroje blízké teologické fakultě a kongregaci pro nauku víry mi potvrdily, že mu bude anulována zkouška z morální teologie.

Přečetli jsme za vás.

Dnes bych rád nabídl snad ještě existujícím čtenářům papírových medií knihu amerického rabína Harolda S. Kushnera : Když se zlé věci stávají dobrým lidem (nakl. Portál 1996).

" Člověk je ve všem závislý na Bohu; Bůh je na člověku závislý v jednom. Bez lásky člověka Bůh neexistuje jako Bůh, jen jako stvořitel, a láska je něco, co nikdo, ani Bůh sám, nemůže nařídit. Buď je to svobodný dar, nebo to není nic. Láska je nejvíc sama sebou a nejvíc svobodná, když je darována navzdory utrpení, nespravedlnosti a smrti. Nemilujeme Boha proto, že je dokonalý. Nemilujeme ho proto, že nás chrání před tím, co nám škodí, a brání, aby se nám nestalo něco zlého. Nemilujeme ho proto, že se ho bojíme, nebo proto, že by nás potrestal, kdybychom se k němu obrátili zády. Milujeme ho, protože je Bůh, tvůrce veškeré krásy a řádu kolem nás, zdroj naší síly a naděje a odvahy, a také síly, naděje a odvahy druhých lidí, kteří nám pomáhají ve chvílích, kdy to potřebujeme. Milujeme ho, protože je nejlepší součástí nás samých a našeho světa. To znamená milovat. Láska není obdiv k dokonalosti, ale přijetí nedokonalé bytosti se všemi jejími nedokonalostmi, protože tím, že ji milujeme a přijímáme, jsme zároveň lepší a silnější."

Některé z autorových názorů asi nejsou v souladu s definicemi katolických teologů (např. pohled na Boží všemohoucnost), jisté však je, že ví o čem mluví. Když se dozvěděl, že jeho tříletý syn trpí vzácným syndromem a dříve než dospěje zemře (zemřel ve 14 letech), musel znovu budovat svůj vztah k Bohu a hledat odpověďi na otázky : proč právě já, … ? A proto jeho odpovědi vyrostlé z bolesti a utrpení nejsou vůbec laciné a zaujmou jistě každého, pro něhož není svět jen místo, kde je třeba " svůj život rychle utratit, nic nezískat nic neztratit".

Čtenář

Velikonoce v našem kostele.
Po několika letech, kdy jsem na Bílou sobotu chodil do Archy, jsem letos zavítal do kostela. Rád bych popsal chvíle před začátkem mše.

18:45 lavičky plné dětí a rodičů, kteří vyrazili tentokrát dříve, aby si sedli. Přichází jáhen a jaksi nejistě pokukuje do laviček. Po konzultaci s kostelníkem jde k pravé řadě laviček a oznamuje, že zde bude stát schola. Lavičky jsou odneseny, jedna přesunuta na levý bok. Část sedících se přemístí nalevo a ostatní se rozptylují v kostele
18:50 pan kaplan míří na levou stranu a oznamuje, že místa v lavičkách jsou především určena nově křtěným a jejich příbuzným. Další část sedících odchází.
18:55 přichází vyslanec scholy a pevným hlasem oznamuje sedícím na přední lavici, že tady bude sedět schola. Sedící však nereagují.
18:58 zcela naplněným kostelem se prodírají členové scholy, aby zaujali vyhražené místo a některá děvčata přitom předvádí, jak až krátké sukýnky lze mít, aby ještě nebylo vidět spodní prádlo.

Právě na Zelený čtvrtek a Velký pátek v Arše jsem si uvědomil, kolika našim farníkům Archa umožňuje se bohoslužeb zúčastnit. Ať již rodičům batolat (střídání se), obyvatelům penzionu či malým dětem. Kostel vystavěný v minulém století pro naši farnost o Velikonocích prostě nestačí. A při vší snaze a toleranci pro menší děti v těchto dnech v kostele místo není.

Maraton. Tak tato zpráva je, milí čtenáři, ještě teplá, skoro zpocená. Náš otec Pavel si dnes zaběhl Pražský mezinárodní maraton. Místo dopoledních bohoslužeb část naší redakce sledovala přímý přenos z této významné události. Našeho borce se však nepodařilo zahlédnout, kameraman z jakýchsi nepochopitelných důvodů zabíral stále nějaké nám neznámé Keňany, kteří běželi osamoceni v čele a stejně měli první místa v kapse.

Otec Pavel zaběhl tuto vražednou štreku za tři hodiny a třináct minut a nějaké ty sekundy. Což mu vyneslo krásné 410.místo! Prvních deset kilometrů charakterizoval slovem procházka. Proběhl je v pohodě. Druhých deset nazval společenství, protože je strávil s partou traťových kolegů, kteří se vzájemně táhli. Třetí desítka byla dřina, protože to už se dostal nad vzdálenost, kterou běžně trénoval. Nejhorší byla poslední desítka, rasovina. Závod končil nekonečným klopýtáním po hrbolaté dlažbě Starého města. Pak následovalo téměř hodinové čekání na maséra a rychle do Brna, aby stihl večerní bohoslužbu.

Na nezasvěceného pozorovatele mohla dnešní večerní mše dýchnout trochu pravoslavně. Otec Pavel se často hluboce, velmi hluboce klaněl. Důvod byl prostý - kdyby klekl, už by nevstal, stačilo si všimnout, kolik síly musel vložit do sestoupení ze tří schodků, když šel pokleknout k májové pobožnosti.

Takže za náš občasník zahrnujeme otce Pavla nelíčeným obdivem, přejeme mu, aby se minimálně stejně dobře umístil v běhu o věnec nepomíjející a těšíme se na další obdivuhodné výkony, dokazující jak dokonalými těly nás vybavil náš Stvořitel, když vydrží i takové šílenosti jako čtyřicet dva kilometrů po tvrdých pražských silnicích.