S rozvojem navigačních technologií roste obliba aktivity zvané geocaching. Hledání pokladů, které skryli kamarádi propadlí stejné vášni jako ty. Většinou se hledá s použitím navigačního přístroje GPS.

Touha hledat skryté poklady je někde hluboko v nás. Sotva člověk najde první skrytou krabičku, propadne kouzlu a touží hledat další. Pátrá a nalezá malé i větší krabičky s tzv.logbookem, kde může svůj nález dokázat i ostatním. Své nálezy si počítá, dělí se s druhými na webových stránkách o radost z nálezů. Po jisté době zatouží ostatním také nějaký poklad ukrýt.

Těsně předtím, než tomu propadne úplně, ho třeba napadne, zda by se této prospektorské touhy nedalo využít k hledání pokladů trvalejšího rázu. A co je trvalejšího než stopy, které ukrývá v našem okolí Bůh...

A protože základem geocachingu je logování, píšu i já tento logbook, abych třeba nějakému deocacherovi usnadnil nějakou Boží stopu najít. A nezapomeňte napsat na adresu lednacek(kyselá rybka)gmail.com, kdyby se to podařilo, protože logovat se musí ... :-)

ledňáček

keš

Cache, česky keš. Schránka chránící poklad určený geocacherům. Musí být odolná a nenápadná. Většinou je skryta tak, že se bez nějakého úsilí nedá spatřit.

Bůh své stopy v našem světě také skrývá. Také chce, aby ti, kdo ho hledají, museli vynaložit nějaké úsilí. Nechce nikoho nutit tím, že mu naháže na cestu krabičky s pokladem. Tak jednoduše získané přátele nechce. Chce, aby se trochu snažili. Chce se přátelit s těmi, kteří jsou schopni ho objevit, i když ostatní říkají, že žádné Boží stopy tu nejsou.

Kdo našel nějakou keš, zná tu radost.

16.3.2007

gps

Tak to je ta kouzelná věcička, která dává geocacherovi jistotu. Naťukáš si do toho souřadnice místa, kam se chceš dostat, počkáš, až si gpska najde dostatečně mnoho dostupných družic, vybereš zadaný cíl a necháš se šipkou navigovat k němu.

No, má to také svá úskalí. Předně, nesmíš se při vyťukávání splést. Stane se, na to můžeš vzít jed :-). Nesmí ti dojít baterky. Dojdou, někdy určitě :-). Musí být dostatečně silný signál od družic. Tak to často není. V ulicích města to bývá beznadějné kvůli vysokým domům, v lese zase vadí olistěné koruny stromů.

No ale přece jenom ve chvílích, kdy to funguje, je ta šipka k nezaplacení. Navíc vidíš, jak ti ubývá nebo přibývá ;-) vzdálenost k cíli. A často zjistíš, že bez gpsky bys to bral trochu jinudy.

Jsou i geocacheři, kteří hledají bez přístroje. Zaměření na mapě je někdy docela přesné. Klobouk dolů před jejich výkony, ale když jde o hodně, tak bez gpsky nevyrážet. Některé keše, si myslím, se asi bez ní najít nedají.

V deocachingu nás naviguje svědomí. Funguje zřejmě daleko spolehlivěji než gpska. Někdy nás svou přesností skoro dráždí. Ale pokazit se může samozřejmě taky. Třeba když zapadnu mezi nějaké zdi, které mi Boha zastiňují. Nebo když mi dojdou baterky. Prostě málo jsem obnovoval duchovní síly. Možná by pomohlo taky pár hodin nabíjení jako těm baterkám. Třeba v odlehlém koutě přírody nebo v rekolekci na netu.

24.4.2007

owner

Owner. Zní to honosně - vlastník. Každý chceme něco vlastnit. Owner keše je většinou ten, kdo keš založil a kdo se o ni stará. Založit keš něco stojí. Minimálně úsilí, většinou i nějaké peníze. A pak se o keš starat. Vyměňovat popsané logbooky či vypsané tužky, doplňovat sáčky, ve kterých bývá většina keší zabalena a které v tomto případě zbytečně rychle recyklují. No a nejhorší, když keš někdo ukradne. Pak se třeba taky starat o náhradu. A proč to ten owner vlastně dělá? Co z toho má? Těší se na zprávu o mé radosti z nálezu. Není v tom odlesk něčeho vyššího?

Ownerem celého světa, ve kterém žiji, je Bůh. O vše se stará, i když se nám zdá, že se tu co chvíli něco kazí. Proč to dělá? Proč do mne vkládá tolik úsilí? Těší se z mých radostí. Z našeho společného hledání. Chce se toho účastnit. Nečeká jen jako přísný soudce na konec mé deocacherské kariéry. Až na tom posledním eventu zhodnotí, kolik se mi toho podařilo najít.

Je to zvláštní typ ownera. On se přímo třese na to, až něco najdu. On by napovídal a napovídal. Jen kdybych se ptal. Samozřejmě mi musí nechat prostor, nemůže mě až ke keši dovléct za límec. To bychom z toho neměli radost ani já ani on.

18.4.2007

TFTC

Tak to je jedna z hodně používaných zkratek. Thank For The Cache. Projev vděčnosti tomu, díky jehož úsilí si já mohu užívat toto zábavného hledání. Někdy děkuji za velkou námahu, které bylo třeba k vytvoření nějaké složité keše, jindy poděkuji za obyčejnou kešku, kterou jsem sebral jen tak na první sáhnutí. Ale vždy za tím někdo je, kdo si zaslouží vděčnost.

Všechno, co mně v životě těší, co se mi líbí a působí radost, tady není náhodou. Je zatím skryta něčí pozornost vůči mne. Podle mé víry je zatím Bůh Stvořitel, který toto všechno založil. Ale i Bůh Vykupitel, který přišel napravit keše zničené vandalstvím Zla. A stálo ho to obrovské úsilí, neboť škoda byla veliká. Asi jako kdyby někdo zničit finálky od všech multikeší.

Tak jako geocacher někdy i vícekrát napíše majiteli vzkaz TFTC, měl bych i já poslat svému Bohu, vlastníku tolika překrásných pokladů, to své TFTC plné vděčnosti. No a přidat třeba pár hřijivých slov. I to dělají geocacheři.

16.3.2007

logy

V každé keši musí být minimálně kousek papíru, kam se nalezci podepisuji na důkaz toho, že keš opravdu našli. Na webových stránkách geocachingu se loguje taky. Log book se může ztratit, na netu to zůstane, snad :-) .

Logbook v keši bývá někdy miniaturní a tak se do něj nevejdou třeba všechny zážitky, které hledač při lovu keše získal. Navíc to, co napíše na net, mohou číst i ti, kteří ještě hledají a třeba se jim nedaří.

Při hledání Božích stop je to podobné, i když rozdíly jsou. Geocaching je hra, v deocachingu jde o život. O přežití na věky. Když jde o život, nemohu si dovolit takový luxus, jako třeba já si tu keš najdu sám, bez pomoci ostatních, bez nahlížení do logů mých předchůdců. Ti tam sice nesmějí uvádět informace, které by ostatním příliš prozradily, ale přece jen tam nějaký detail prosákne, případně se člověk dozví, kde nehledat.

Bůh zanechal v našem světě spoustu stop. Některé jeho keše jsou trvalé, jiné klade speciálně pro mne. Přesto se vyplatí číst logy. Třeba tam bude přímo záznam ke keši, kterou zrovna hledám. Když ne, tak rozhodně získám představu o Božím rukopisu. Když jdu po keši téhož autora, jde to někdy o hodně líp, protože už tuším jeho způsob uvažování. V dobře ukryté keši je kousek duše.

Čteme logy zkušených deocacherů, jde o život věčný!

24.4.2007

splašená šipka

V záznamech logů jednotlivých keší se často objevuje postesknutí dotyčného hledače, že ho šipka v závěrečné fázi honila sem a tam. Je celkem logické, že chyba ukazatele směru roste, tak jak se zkracuje vzdálenost od udaného místa. Ale nedočkavý hledač pokladu na to často nemyslí, ovládá ho jediná myšlenka - rychle tu svou keš objevit.

Když se ale hledač uklidní, chvíli počká, najde své gépéesce nějaké šikovné místo, může dostat informaci dost spolehlivou. Která ho třeba uchrání od přehrabávání nějaké hromady odpadků :-)

Šipka našeho svědomí, ukazatel směru, kde hledat keš, kterou pro mne ukryl můj Bůh, někdy taky dost divočí. Není to tím, že by to měl Bůh špatně zaměřené. Tuto možnost mohu v tomto případě vyloučit. Bůh chybu neudělá. Geocacher ano. A pak to hledejte, když to nemá pořádně zaměřené. Nebo se přepsal.

Když se zklidním, najdu si pro svou roztěkanou mysl klidné místo a chvíli počkám, najednou se mi šipka ustálí a možná mně ukáže na metr přesně, co Bůh ode mne na tomto místě chce.

24.4.2007

blázni

Skoro se zdá, že být druhými považován za blázna je nutnou podmínkou jak pro úspěšného geokešera, tak pro jeho deo-protějšek. Ovšem pozor, podmínka to není dostačující. Ne každý blázen je dobrým geokešerem :-)

Kvůli malé krabičce se zápisníkem a pár cetkami zamotané v rychle recyklujícím plastovém sáčku jsou schopni i důstojně vyhlížející pánové, i dámy, prolézat různá houští, lozit po stromech, nořit svá těla do studených vod, brodit se po kotníky blátem či po kolena bahnem, okounět v rušných městských ulicích a dokonce i hrabat se na místech zaneřáděných lidskou neukázněností. Nově zveřejněná skrýš je schopna je zvednout z postele, ne-li vyrvat z pohody štědrovečerní hostiny.

To, co se v geocachingu dostává někdy až na hranici rozumného, je v deocachingu velice žádoucí a smysluplné. O bláznovství pro Krista mluví už svatý Pavel. Když někde objevím Boží stopu, dovedu se pro to taky tak nadchnout? Hodit vše stranou? Nehledět na to, co řeknou druzí? I když to bude ponoření do něčeho hodně nepříjemného? Protože, kdoví, jak dlouho tam bude ta Boží stopa. Keše se také ztrácejí ...

24.4.2007

mikrokeše

Mikrokeš (microcache) to je nejmenší rozměr keše. Většinou se do ní vleze úzká rolička logbooku a někdy kratičká tužka. Ve velké většině případů jsou to krabičky od filmů. Někdy umně přizpůsobené. Třeba jsem viděl dvě krabičky od filmu spojené do jednoho delšího válečku. Z jedné strany byl ten malý logbook s tužkou a druhá byla určena pro tzv. trade. Většina mikrokeší ho totiž prakticky neumožňuje. Do krabičky se už nic nevejde navíc. Mikrokeše jsou časté ve městech, kolem kostelů a na významných stavbách.

Přesto za nimi geokešeři chodí a radují se, když nějakou naleznou.

Bůh nám taky nechává velké a malé stopy. Ty velké tu a tam, ty malé častěji. Problém je v tom, že ty malé ke své škodě často přehlížíme. Možná se po nich málo díváme. Nestojí za to, žádné velké překvapení nepřinesou. Ale podívejme se, jak je šťastný nálezce několika mikro za odpoledne.

A tak hledejme Boží mikrostopy, pomohou nám udržet tu správnou míru deocacherské radosti.

26.4.2007

nejsi daleko

od Božího království, řekl Ježíš mladíkovi, který zachovával poctivě všechna přikázání. Jediné, co mu bránilo v nalezení cíle samotného byl majetek.

Někdy jsme také udělali všechno, jak bylo třeba - správně si zapsali souřadnice do gpsky, připravili si dokonce cestu s mapou, možná víme i hint, případně jsme něco vyluštili. A keš přesto nikde. Není vyloučeno, že někdy odejde hledač s nepořízenou. Někdo zanechá v internetovém logbooku keše tajemnou zkratku DNF (Did Not Find). Možná v naději, že se ozve vlastník keše a sdělí, že keše tam není, protože ji někdo ukradl. Většinou to naštěstí neznamená takové neštěstí, je to prostě projevem geoslepoty. Chodíš kolem a nevidíš krabičku drze umístěnou na očích dokonce i s napsaným waypointem. To bys na vysoce frekventovaném místě nečekal a tak také nic nevidíš.

Někdy také tak neustále hledáme Boží stopu tam, kde by měla být. A ono nic. Nic nevidíme. Má o mě ten Bůh stále zájem? Proč mi něco nenaznačí? Možná mi něco brání v rozhledu. Nějaký předsudek, že Boží odpověď bude taková a taková. Ale ona nepřichází, protože Bůh chce ukázat, říct něco jiného. Nebo se nám nechce pokorně napsat DNF (přiznám se, že to skoro nikdy nepíšu - přece nebudu ukazovat, jaký jsem idiot :-). Maximálně své neúspěšné pokusy přiznám souhrnně, když loguji nález.). Tady jsme zase u jednoho rozdílu. V geocachingu si mohu zvolit, zda si nechám napovědět nebo ne. Při hledání Boha je dobré využít veškeré nápovědy a pomoci, protože, jak jsme si už říkali, jde o život! - Věčný.

26.4.2007

vyšlapané stopy

Když je skrýš na nějakém často navštěvovaném a přírodním místě, může se stát, že za chvíli k ní povede vyšlapaná pěšinka. Někdo tento druh nápovědy nemá moc rád. Navíc ony ty pěšinky mohou být pouze pozůstatky po neúspěšných pátráních mých předchůdců. Ale když jde o všechno, samozřejmě přihlédnu i k pěšinkám.

V deocachingu šla také řada kešerů přede mnou. A zanechali stopy. Některé stopy se mi třeba moc nelíbí, přímo mě od hledání odrazují. Tudy že bych se měl šplhat? Že by to bylo nejblíž přes ty kopřivy? Vlézt do bahna?

A přece se stává, že se některá pěšinka ukáže vzápětí jako velmi moudrá. Chtělo by to asi nějaký příklad. Pro hodně lidí je třeba nechůdnou pěšinkou modlitba růžence. Připadá jim to jako bezduché drmolení. To že by mě mělo někam dovést? To asi ne, i když pokus v této oblasti může mít docela zajímavý výsledek :-)

Ale když se člověk do té modlitby opravdu ponoří tak, že se slova stávají podvědomými vlnami příboje, kterými si ohmatává Boží břeh, začně tušit, že i tato cesta by mohla být velmi užitečná. Přímo krásná...

29.5.2007