oheň

Málo co na naší planetě je tak vděčným symbolem
jako oheň. Ta tajemná přeměna energií obestřená
mnohotvárnou krásou.

Když velký Bůh tvořil
pro svého malinkého člověka oheň,
musel být naplněn obzvlášť velkou láskou
k tomu svému tvoru,
když stvořil něco tak krásného,
univerzálního, mnohotvárného
a přece jednoduchého.

Proto je oheň a to, co s ním souvisí,
tak vděčným symbolem pro pátrání
po neviditelných tajemstvích našeho bytí.
Čím lépe známe symbol a všechny jeho taje,
tím lépe bude tento nástroj pro nás
odkrývat svými paralelami
neviditelné skutečnosti,
vlastně přímo vlastnosti svého Tvůrce.


A proto každé rozdělávání ohně
některým z dávných způsobů,
je pro mne slavnostním obřadem díkuvzdání
a navázání spojení se Stvořitelem.

Ohni a žáre, velebte Pána!

A tak se dejme do poznávání obojího ...

sirka

Krátce se zastavíme u té jednoduché věci, která se s ohněm skoro automaticky pojí. Zkuste si říct oheň a počkat na to, co vás nejdřív napadne. U někoho to bude určitě sirka. I když v dnešní době krásnou a jednoduchou sirku vytlačují jiné způsoby zažehování.
I oheň sám ve své původní přírodní podobě je postupně vytlačován.
Naštěstí se v naší krásné zemi dá stále setkat s nádhernými ohni
rýsujícími se na pozadí černých lesů,
ohni, které vysílají své jiskry vstříc hvězdnaté obloze.
Rozjímejme rychle, než bude jediný dostupný oheň
v plynovém hořáku sporáku nebo kotle...

Určitě jste zažili okamžik, kdy jste v ruce drželi poslední sirku. Já jsem sice nezažil, že bych v ruce držel poslední sirku, na které by závisel můj život. Ale jednou jsem byl u toho, když na té poslední sirce uprostřed tmavých lesů závisel osud noční vigílie. A to už se ti taky ruka trochu třese. Dopadlo to dobře :-)

Sirka. Několik málo sekund příležitosti něco udělat. Když je nevyužiju, třeba už příležitost nebude. Chce to přípravu - sirka i škrtátko musejí být suché. Hezky pevně ji uchopit, aby se nezlomila nebo aby neupadl hned na začátku cenný kousek hlavičky. Pozor na vítr. Soustředit se a pak vložit vše do energického tahu.

Tu a tam mi v životě velký Bůh dá do ruky sirky, abych pro něho něco zažehl. Jenže já mám tolik jiných jiných věcí na práci. Sirky strčím do kapsy, kde se škrtátko obrousí, zasene prachem, pomačká, případně zvlhne. Pak, až je potřeba, narychlo vytáhnu jednu sirku a nic. A než se nadám, držím v ruce tu poslední. Prostě Boží příležitost byla promarněna. Nebyl jsem třeba vůbec soustředěn. Nenachystal jsem si třísky hezky k sobě. Nebo dokonce mi sirky navlhly všudypřítomnou vlhkostí okolní komzumnosti. Nebo jsem dokonce zapomněl, že ty sirky mám v kapse.

bez sirek

Dál už půjdeme zálesáčtější cestou.
Sirky odložíme a budeme zkoušet rozdělávat bez nich.
O papíru už vůbec nemluvíme.


Proč se vlastně člověk dobrovolně vzdává nějaké možnosti?
Malíř vynechá některé barvy,
aby tím více vynikly jiné.
Sochař odtesá spoustu krásného dřeva,
aby mohl odhalit tvar,
který dřevěné hmotě vtělil ve své mysli.

I já musím ze svého života tvrdě odtesávat,
aby výsledný tvar stál za to
a nezůstal po mně jen obhroublý kmen.

Bez sirek se dostáváme blíž ohni v té původní podobě,
jak se s ní setkával člověk,
a připomeneme si lépe všechen um,
kterého bylo potřeba,
aby člověk oheň měl všude, kde ho potřeboval.

sirky

Jak vlastně vypadaly první sirky?
Většinou se dozvíme něco o třecích zápalkách,
které se objevily začátkem 19.století.
Ale proč sirky?
Na to nám odpoví časopis Český lid, ročník 20,
kde se můžeme dočíst:

Sirky se dělaly takto:
Síra se rozehřála na střepině,
pak se vzala vidlička dvouramenná (z koštěte udělaná).
Vidlicí se přitlačila nit do síry
a nitka se sírou pořád táhla,
pokud síra nebyla nití vyčerpaná.
Na to se nit posířená rozstříhala na přiměřenou délku,
a to byly — sirky, které se od troudu neb hubky zapalovaly.
(Musila nit dříve uschnouti, než se mohla stříhati.)
Od nich pak dále se zapalovalo a rozsvěcovalo.

křesání ......

Každý jsme určitě zkoušeli křesat o sebe dvěma křemeny. Jiskří to docela pěkně. Čichový dojem je také docela uspokojivý, ale zachytit jiskru se asi málokomu podařilo. O nějakém úspěšném pokusu jsem slyšel, ale sám jsem ho neviděl ani se mi něco takového zatím nepodařilo.

Lepší je to když jeden z kamenů nahradíme kovem. Nevadí, že zrovna nemáme tak pěkné, křesadlo, jako je na obrázku. Poslouží i bok starého pilníku. Samozřejmě, že to s ním nepůjde tak dobře.

Princip je jednoduchý - kamenem udeřím do křesadla shora dolů po jeho hraně tak, abych z něho vyrazil malinkou šupinku kovu. Ta se na chvilku rozzáří v jiskru.

Křesadla s každou jiskrou kousek ubude. Asi jako když mám udělat něco, co nemusím, něco, co bych ani neměl dělat, protože to má udělat třeba druhý. Proč zase já? Někdy mám dokonce pocit, že se zbytečně ve službě druhým "udřu", když za ně dělám jejich práci.

Ale neubude mně, aspoň ne podstatně. Jako toho křesadla. Vykřesal jsem z toho svého už hodně jisker, je to na něm sice vidět, ale křesat bude ještě hodně, hodně dlouho.

pazourek

Ne každým kamenem se oheň vykřeše.
Křemenem to jde, ale moc nevydrží, rychle se tupí.

Nejlíp to jde pazourkem nebo rohovcem.
Jsou to v dávné minulosti přetavené horniny.

Ale ani pak není ještě vyhráno.
Je třeba najít pěkně ostrou hranu a tu používat.
A po čase zase přiostřit.
Trochu to bolí, kamene malinko ubyde,
ale bez toho to nejde.
Kámen by se ohladil a byl by nanic.

I já potřebuji být tvrdý,
pevně držet pohromadě sebe i své zásady.
A občas neváhat a nechat si přiostřit hranu,
která se otupila.

I když to trochu bolí.
A možná mě to něco stojí.
Jen tak budu dobrým kamenem v ruce toho,
kdo křeše a mohu doufat, že mě nezahodí,
jako kámen nepotřebný, služebníka neužitečného.

Ten pocit, že se Pánovi podařilo právě mou pomocí
vykřesnout jiskru, ten stojí určitě za to.

práchno

Vykřesané jiskry jsou poměrně chladné
a nemají energie na rozdávání, takže je potřeba
je zachytit do něčeho jemného,
co jim tu trošku tepelné energie hned nevezme.
Co to vlastně je?
Nejjednodušší způsob jak získat práchno
je spálit kousek staré flanelové košile
bez přístupu vzduchu.
Když chci být více přírodní, použiji zuhelnatělou
topolovou bavlnu.
Do jemné ale zároveň pěkně soudržné hromádky
se jiskra snadno zachytí, často i na první pokus,
a hezky se rozhořívá.

Mohl by to být třeba kousek pěkně kárované
flanelové košile,
kterou jsem kdysi tak rád nosil.
Samotná už byla k nepotřebě,
ale když prošla touto radikální úpravou,
přišla sice o své krásné barvy,
ale stala se něčím daleko cennějším.
Není totiž mnoho věcí,
které tak krásně umí uhostit malé jiskřičky
s dobou života několik zlomků sekundy.

Je zajímavé, že i lidé jako celek
se podobají takové kárované košili.
A tu a tam se mezi nimi najde jeden
či jedna, kteří vyměnili
tu pestrou nádheru za jednoduchou skromnost,
někdy hodně skrytou,
jindy i viditelnou třeba formou černého taláru.

A tito lidé pak zvlášť dobře zachycují jiskřičky,
které nám ze svého křesadla posílá náš Stvořitel.
Držme se blízko, aby na nás mohly přeskočit.
Anebo co tak, se stát taky práchnem v Boží dlani?

topolová bavlna

Tak vypadá chomáč čerstvé topolové bavlny.
Takových chomáčů bude třeba mnoho.
V tu pravou dobou na začátku června,
nebude problém toho nasbírat do zásoby.
Někde je tím zem úplně pokryta. A nikdo si té vzácné suroviny nevšímá :-)

Pak je třeba vše povařit,
nejlíp několikrát.
A vybrat z toho drobné větvičky i ostatní
dřevnaté části a tuhé slupky.
Hodně toho ubyde a zešedne to.
Vysušenou hmotu zahříváme v mírném ohni
bez přístupu vzduchu. Dobře k tomu účelu
poslouží stará plechovka od čaje s víčkem,
do kterého uděláme dírku pro odvod plynů.
Když už žádné hořlavé plyny nevycházejí
necháme vychladnout.
Kdybychom otevřeli ještě horké,
výsledný produkt by začal doutnat
a vše by nám lehlo popelem.

Tak nějak bíle načechraně
vypadají na první pohled naše skutky.
Když se z nich vypere všechna příměs
vlastního zájmu a prospěchu,
zůstane většinou o hodně míň
té pravé, užitečné substance
dobra, která nás snad nezklame,
až budou z křesadla velkého Soudce
pršet jiskry věčného života.

uchycená jiskra

To je hlavní. Dostat jiskru do troudu.
Není-li dobré křesadlo a správně ostrý kámen,
máme už v tuto chvíli většinou do krve omlácené
klouby na ruce držící křesadlo :-)

Když je troud ve hnízdě hezky spojitě nasypán,
aby se jiskra mohla šířit,
půjde všechno nyní hladce.
Pozor, aby se troud s jiskrou
při manipulaci nevysypal mezi stébla.
Když si chceme být úplně jisti, podložíme kousek hubky.

Půjde to hladce, pokud máme dostatečně suchou trávu. Vlhká tráva většinou sama nevzplane
a musíme si pomoct rozfoukáním ústy. Navíc pára unikající z horké trávy nám může i popálit ruku, které hnízdem točí.
Toto drobné příkoří zůstane ovšem naprosto ve stínu zaplanuvšího ohně.

Když ale nevzplane, tak to nepříjemně svědí :-)

I v nás se občas uchytí jedna z jisker, které do hnízda našeho nitra křeše náš velký Přítel.
Ty jiskry prší jedna za druhou, ale pokud v mém nitru nenajdou to správné citlivé místo,
oproštěné od větviček a slupek různých rušivých vlivů, je to marné.

Ani uchycení jiskry není ještě definitivním vítězstvím.
Teď záleží na tom, jak dovedu tuto jiskru nadšení pro Pána obklopit snadno hořlavým materiálem.
A všechno by mělo být vysušeno od vlhka mých přízemních starostí a zájmů.

držení hnízda

Hnízdo s uchycenou jiskrou zabalíme do volné koule.
Jde o to, aby nám jený troud s jikrou nevypadl.
Na druhé straně příliš křečovité držení vede k tomu,
že se dovnitř nedostane vzduch, který žhavý bod rozdmychává.

S některou trávou to jde jako po másle, jiná, i když je suchá nechytá dobře. No, časem to člověk odhadne ...

Když mám v sobě hřejivou, zdravou jiskru, toužím ji předávat. Toužím rozfoukat ten Boží ohýnek i do svého okolí.

Hnízdo musím držet pevně v ruce,
aby mi při točení nevylétlo z ruky,
ale zase dostatečně volně, aby do něho mohl proudit vzduch.
Přece to někdy jde snadno, jindy se mi nedaří.
Ne a ne se dočkat plamínků.
Nedá se nic dělat, když se člověk sehne
a hezky zblízka se do toho opře dechem,
většinou se to povede
a oheň bude nakonec stejně pěkný,
jako kdyby se mi v ohnivém kole rozhořel v už dlani.
Jen to nebude tak efektní,
což je možná pro mne dobře,
abych náhodou nebezpečné nezpychl.

roztáčení

Když máme jiskru uchycenou v hnízdě,
je třeba ji rozfoukat v plamínek.
Nejlíp to jde roztáčením,
které používal Quonab v knize Rolf zálesák.
Je to rychlejší a pohodlnější než rozfoukávání.
Navíc zakončení stojí za to. Když se vše povede,
leží na dlani hořící chomáč trávy.
Tu chvilku to člověk vydrží. A krásně to vypadá za tmy.

Jiskra je důležitá. Bez ní to nejde.
Apoštolové se nejprve museli pro Boží věc zapálit.
Mít ve svém nitru jiskru.
Ale nebýt mohutného závanu Ducha svatého,
který s nimi jak se patří zatočil,
by nezapálili tak velkou část světla.
poselstvím evangelia.

hořící hnízdo

To je vrchol. Co více jsem si mohl přát, než vidět tento plápolající chomáč trávy. Pár okamžiků se dá na dlani udržet, aniž by spálil. Skoro se ti nechce, dát tu nádheru z ruky. Někdy je člověk tak rád, že oheň plápolá, že mu na spálení ani moc nezáleží. Třeba po několika marných pokusech nebo při poslední dávce troudu...

Vzplanutí pro Boha. Je to krásné. Je potřeba se Boží věcí nechat nadchnout, pořádně zaplápolat, aby se oheň rozšířil. Velký plamen snázeji na něco v okolí přeskočí.

Často jsme jen takové nesmělé plamínky, které hoří jen tak úsporně. Vždyť té trávy je tak málo. Co bude pak, až zhoří?

To je právě ta chyba. Ty bláhové váhavé plamínky. Aby něco kolem chytlo, je třeba vsadit vše do jednoho velkého zaplápolání. V důvěře, že velký Ohnivec zavčas přisune nějakou potravu tak nadějně plápolajícímu plameni.

hubka ......

Velice užitečnou pomůckou pro rozněcování ohně
dávnými způsoby je hubka z choroše.
Když se ji podaří podle níže
uvedeného receptu zpracovat,
je měkká a hezky a spolehlivě se v ní šíří jiskra.
Navíc krásně voní,
takže někdy si do kousku hubky křesnu jen tak
a vychutnávám to voňavé požírání hubky
žhavým jádrem.
Do dobře zpracované hubky se dá uchytit
vykřesaná jiskra.
Ne sice tak dobře jako do topolové bavlny,
ale dá a pak není nebezpečí,
že se žhavé jádro při neopatrném zacházení
rozletí na kousky a ztratí.

Ta žhnoucí hubka mi připomíná lidi,
kteří jednou chytili
jiskru Nejvyššího dobra
a od té doby v nich neuhasitelně doutná,
aby si i ostatní mohli
připáli a přenést žhavý bod
do hubky nebo jiného troudu svého srdce.

kopyto

Těžko si lze představit,
že něco tak neohrabaného a vlhkem prostoupeného
může být užitečné při rozdělávání ohně.
Malé suchomilné jiskřičky odskakující z křesadla
potřebují daleko přívětivější náruč.
Jmenuje se to troudnatec kopytový
a jeho přeměna na hubku pro křesání byla poměrně pracná.

Před sto lety se to na Valašsku dělalo takhle:
Hubku, aby ku křesu se hodila, bylo třeba za čerstva v plástech do popela vodou zvlhlého vrstvovitě ukládati a po 8 dnech vybírati a zase hned do sanytru týmž pořadem i na tolikéž dní ukládati. Načež hubku, když ji na slunci nebo na kamnech usušili, polínkem dřeva na tvrdém podkladě překlepali, až nabyla jemné měkkosti a tím chytlavosti. I mívali starší kuřáci znamenitou výhodu, že vítr nebyl jim překážkou na zatlení hubky při křesání.

Naše křesťanská společenství i naše křesťanské životy
jsou někdy pro maličké jiskřičky víry které s Boží pomocí tu a tam vykřešeme z našich bližních,
spíše beznadějnými kopyty, než dobře zpracovanými voňavými hubkami.
Chce to hodně práce, hodně roztloukání tvrdosti srdce,
než se změníme v měkké, načechrané hubky,
ve kterých si budou jiskřičky vesele prskat.
S hubkou to rozhodně stojí za to,
a co teprv až se zachytí jiskřička víry ...

tření lukem ......

aneb nebýt si nikdy jistý

Tak to bylo o křesání. Když se postup vyladí,
je to relativně spolehlivé.
Ale vždycky mě může něco zklamat.
Nejčastěji nevhodná tráva na hnízdo
nebo se mi troud v hnízdu rozletí
nebo je tráva navlhlá...
Výměnou křesání za tření dřev,
se vracím o krok k jednoduchosti,
ale dostávám se na půdu o dost nejistější.

Ale v podstatě je to totéž:
když beru do ruky křesadlo a kámen
nebo třecí dřívka,
cítím, že se děje něco posvátného,
že se napojuji na řetěz tisíců předků,
kteří těmito prostými pomůckami
získávali oheň uložený do věcí,
které nás obklopují,
moudrým Tvůrcem na počátku stvoření.

A proto poklekám s pokorou,
vděčný za to, že i moje ruce se mohou účastnit
těchto dávných rituálů
a doufám v úspěch,
na který se nikdy nedělám nárok,
i když činím vše pro to, aby se dostavil.
Ta pokorná nejistota je tím nejlepším troudem,
ve kterém se pak může zachytit jiskra mé vděčnosti
za to, že se to povedlo.

prkénko

Na prkénku záleží více,
než by se zdálo.
Mělo by být měkčí nebo stejně tvrdé jako dřík.
Spolehlivá volba je lípa.
Do smrku to údajně moc dobře nejde,
ale později uvidíme, že i smrk se může hodit
a dokonce proslavit ...
Důležité je aby léta šla tak,
aby je vrták přo otáčení křížil.
Jinak si vyvrtá hladké kluzné lůžko
a jiskry se nedočkáme.
Nemusí být ani příliš vysoké, protože v hloubokých dírách
má vrták příliš bočního tření.

tření

Tření je známý jev, který někdy potřebujeme jako sůl,
jindy nevíme, jak se ho zbavit.
V tomto případě ho vítáme s otevřenou náručí.
Neboť práce potřebná k překonávání třecí síly se z velké části
mění v teplo. A tření bude tím větší, čím větší bude
kolmá tlaková síla.

Takže vezmeme prkénko, nejzaručenější v našich šířkách je lipové.
Vyhloubíme do něho malou jamku a začneme vrtat.
Zatím jen tak, po vyhloubení jamky, abychom věděli,
kam až vyřezat zářez, kterým budeme odvádět vznikající piliny.

Když už máme zářez, můžeme začít.
Nejprve dlouhými záběry vše prohřejeme
a postupně zvyšujeme tlak.
Čím víc tím líp, ale jen dokud nám neprokluzuje tětiva luku.
No a samozřejmě kolik utáhneme.
A třeme a třeme a třeme.
Kdy skončit?
Nejistější je počkat, až dojdou síly, bude to brzo ... ;-)

V životě je to podobné.
Někde je potřeba přitlačit, aby se něco zapálilo.
Jinde naopak je třeba hledět na to, aby nám tření nezkazilo práci.
Třeba chladit horké hlavy, když se začnou přít o společném díle.

Jindy zas Pán tlačí, seč může, a my se mu vysmekáváme.
Asi jako když prkénko a dřík jaksi zesklovatí a s pištěním po sobě kloužou
bez užitku. V tom případě pomůže jemňoučký písek do jamky.
Co použije Pán, je těžké předvídat.

svidřík

To je ta tyčka, kterou se vrtá.
Především musí být rovná a trochu drsná.
Ne moc, aby neničila luk.
Ne moc tlustá, protože pak jede pomalu, tenká se zase příliš rychle zavrtá.
Horní konec je špičatý a měl by dobře klouzat v tulejce.
A samozřejmě je důležité z jakého je dřeva.
Univerzální bude lípa.

Být rovný a trochu drsný.
To je docela dobrý program.
Příliš drsnosti může bránit spolupráci s ostatními.
Ale trocha jí neuškodí, abych v té Boží tětivě neprokluzoval
svou pohodlností a útlocitností.
Chceme-li spolu něco zapálit musíme sebou chvilku hodit.

dým houstne

Zpočátku je potřeba vše rozehřát.
Záběry lukem jsou delší a s menším přítlakem shora.
Postupně a zrychlujeme
a zároveň zvyšujeme tlak na tulejku.
Když to děláme dobře,
začne z otvoru vystupovat dým.
Dým postupně houstne,
ale většinou je potřeba ve zrychleném tempu
ještě vydržet.
Často to vyjde tak těsně na okraj,
kdy mi docházejí síly.
Ale je lepší o chvíli déle
než to zklamání,
když v hromádce prachu žádné žhavé místo nenajdu.

jen rukama ......

Dokonalé věci zdobí jednoduchost.
Když už nám luk hezky funguje, má patřičné tření
a zpod svidříku se valí libý dým,
začne v nás hlodat myšlenka, jak by nám to asi šlo,
kdybychom museli rozdělat oheň třením někde nečekaně ...

Cestě s tětivou z přírodních materiálů se budeme věnovat později, protože teď se vtírá otázka Bez luku by to nešlo? Samozřejmě že šlo. Dokonce se zdá, že v primitivních technologiích rozdělávání ohně figuruje častěji metoda bez luku než s lukem. Jakmile vezmeme do ruky tenký bezový proutek a začneme točit, tušíme proč u nich ano a u nás ne. Naši dávní předkové oplývali daleko větší silou,
která zvlášť u tohoto způsobu je potřeba. Musíme totiž rukama sjíždějícíma po úzkém proutku dolů zároveň točit i tlačit, protože jen tak vznikne v důlku potřebná teplota.

Ruce točící svidříkem připomínají modlitbu.
Kolikrát jsme už sepjali ruce k modlitbě?
Vždyť přece dostaneme, oč poprosíme s vírou, že se tak stane.
A kolikrát jsme se nedočkali jiskry vyslyšení.
Možná tam byla.
A my si nevšimli, protože on je to nepatrný žhavý bod,
který se ztrácí v dýmu kolem jamky a vrtáku.
A nebo jsme nebyli dost opatrní při přibližování se k ní.
Nebo tam jiskra nebyla,
protože jsme se do vrtáku či modlitby opravdu neopřeli
vší svou silou.

smůla

Ať už točíme proutek mezi dlaněmi
nebo ho roztáčíme lukem,
potřebujeme, aby nám neprokluzoval.
Pomůže na to smůla, kterou na vrták
naneseme rychlým pohybem kousku pryskyřice.
Pokud třeme rukama, je nejlepší
smůlu na kameni rozdrtit na jemný prášek
a ten si rozetřít po dlaních.
Výsledný efekt je překvapivý!

Smůla na dlaních je v ostatních případech
nepříjemná. Když se na čerstvou smůlu
posadíme v lese, je to opravdu smůla.
Ale při nícení ohně
je naopak smůla požehnáním.

Když nás v životě potká nějaká smůla,
nemusí to být nutně tak špatné,
jak to na první pohled vypadá.
Třeba je právě tím,
co dodá mým modlícím se rukám
a mé modlící se duši
ten správný tlak,
který zvýší naději na vyslyšení ...

úspěch

A je to tady !!!
Konečně se podařilo zkombinovat optimální průměr bezového proutku,
konzistenci smrkového prkýnka, třecí síly
a možná trochu přispěla i příznivá okolní teplota
a vedle skoro provrtané jamky se vrší dýmající hromádka.
Jiskra je tam!
Asi jen ten, kdo odešel mnohokrát s puchýřem na dlani,
umí náležitě vychutnat tento okamžik.

Neúspěšný pokus se nedá mockrát opakovat.
Naše nepřivyklé dlaně okamžitě začnou chytat zárodky bolestivých puchýřů.
A tak nejlepší je soustředit se na první pokus a vložit do něho všechen um i energii.

Vyslyšená modlitba, to je taková jiskra z věčnosti.
Kdo to zkusil, vzal Pána za slovo a opřel se do modlitby,
má možná také zážitek, který se nedá předat každému,
jako ta radost z jiskry.
Ví, že to jde,
ví, že jiskry existují,
ví, že to jde sepnutýma rukama.
Ale zároveň ví, že to ví jen on
a možná ještě ta malá dírka propálená na váčku s křesacími potřebami,
který se k tomu nachomýtl jako zvědavý divák.
Přesvědčit ostatní je daleko, daleko těžší ...