Oko

Nabitý den

Otevřu oči, není to sen
před sebou vidím nabitý den
a začíná dost neslavně,
zírám mu přímo do hlavně.

Rychle se vztyčím na posteli
a doufám, že mě nezastřelí.
Ve vzduchu cítím střelný prach,
myslím, že oba máme strach.

Až nebe do tmy se obleče,
on dozajista uteče
a teprv v noci konečně
budu se cítit bezpečně.

Však někdy dál i v nočním šeru
vidím obrysy revolveru.
Musím se ptát, když hledím naň,
proč každý den je střelná zbraň.

Král je mrtev, ať žije král!
voláme starobylým sloganem činíce bolestnou tečku za jedním snažením. Jediný zástupce rodičů v radě BiGy rezignoval předčasně na svoji funkci. Snaha stovky matek a otců, kteří si petiční akcí vymohli zřízení rady, vyšla zatím na prázdno. Král leží na zemi, krev prýští z jeho četných ran, umdlená ruka semknuta kolem rukojeti meče. Jeho protivník sice hlásí taky nějaké rány, ale drží se v početní převaze pevně na nohou.

Za jednou řekou a jedním kopcem leží jiné ByGy. Rodiče, vědomi si své královské odpovědnosti za výchovu svých dětí, se bouří. Ředitelkou se prý má stát školníkova matka. Jistě už po nocích zkoušela, za synovy asistence, jak se sedí v ředitelském křesle. Rodiče mají však o vedení školy jinou představu, chtěli by dosavadního zástupce, který naopak den po dni školu pomáhal budovat od samého začátku. A tak se šikují do boje. Zase se bude podepisovat a žádat a volit. Kolikatičlennou radu zřizovatel zřídí? Snad neví o tom ďábelském čísle 6. Uvidíme, jak se novému králi v celkem chatrné zbroji zákona o radách škol zadaří na světské půdě. Na církevní půdě to byl pancíř pohříchu nedostatečný.

Nově vznikající radě školy držíme palce, a nabízíme publikační prostor a obdiv, když vám bude těžko.

Plný trakač víry.
V pátek večer zaparkoval u našeho kostela tento krásný dopravní prostředek. Vandrovní trakač. Jeho majitel si šel opsat nedělní bohoslužby. Podařilo se nám zjistit spoustu zajímavých informací, mezi jinými i to, že půjde pravděpodobně na ranní. Takže, kdo ho chcete zahlédnout na vlastní oči, musíte je rozlepit poměrně časně.

Dřevěná schránka na boku je poštovní. Můžete do ní vložit dopis. Vandrovník má i vlastní razítko. Dopis buďto doručí osobně, má-li adresáta na cestě, nebo zprostředkuje službu pomocí pošty.

Strávili jsme se zajímavým mladíkem asi čtvrt hodiny cesty. Rozhovor s trakačovým vandrovníkem je zajímavý tím, že kdykoli se chystáte položit otázku, vandrovník zpomalí. Tím se sníží hluk vydávaný okovaným kolem jedoucím po tvrdém dláždění a vy víte, že vám naslouchá. Tak se postupně dozvíte, že ujede za rok asi 200 kilometrů, za den jich urazí někdy až 50 a uveze zátěž rovnající se jeho váze.

Rázný krok, hrubě okované drčení trakaře, pevně sevřené ruce, tkaný popruh přes rameno a potem se lesknoucí čelo. Tělem i duší se vám rozlévá správný chlapský pocit. Nesrovnatelný s tím, když chabá nožka mačká plyn nablýskaného automobilu a zakrnělé ručičky točí posilovaným volantem.

Plný trakač víry, že se pokrok může ubírat i jinými cestami než navyšováním hrubého domácího produktu a roztáčením nebezpečného setrvačníku konzumního způsobu života. Že stále budou lidé, kterým záleží na tom, aby jim někdo napsal dopis vandrovní poštou. Že budou stále lidé, kteří věří v krásu v jednoduchosti.

Slavnost svaté Cecílie.
Jako tradičně i letos vyrazili naše hudebníci za požehnáním pro své nástroje na slavnost k poctě svaté Cecílie. Trochu jsme se báli po těch různých naléhavých výzvách nesmělým hudebníkům, že tam bude prázdno. Opak byl pravdou. V Arše bylo plno. Ladění nástrojů a poslední drilování skladeb bylo tak všeobecné, že třeba taková elektronická ladička z toho byla úplně perplex a musela se odebrat i s nástrojem na toaletu.

Pak se najednou všechny ty flétničky daly dohromady a přivítaly pana faráře s bohoslužbou slova vysvětlující, co prakticky znamená zpívat Bohu duchovní písně.

A zakrátko už nastupovali malí, někdy i větší odvážlivci, aby se porvali s trémou a svými prstíky. No a když tleská i otec František, tak je to určitě dobré.

Polárník Orko.
Dnešní pošmourné nedělní odpoledne bylo jako stvořené k pobesedování si o chladném šestém světadílu. Trochu jsme čekali povídání o přežití v drsné antarktické přírodě, o tom jak polárníci zahání deprese z polární noci a osamělosti. Místo toho se před námi otevřela země oplývající životem. Lidí je tam sice pár, ale zvířat a nesmírně krotkých spousty. Na tento světadíl se nesmí vozit zbraně, nesmí se tu nic těžit, lovit se smějí pouze ryby. Poslední výtvory sprejerů jsme zahlédli v Punto Arenas. Kdyby se z vás náhodou stali trosečníci, nebude se v moři trápit dlouho. Padesát metrů uplavete v pohodě, ale pak rychle ve vodě o teplotě něco pod nulou zmrznete. Když se vám podaří dostat na břeh, je vám dovoleno vzít pádlo a úderem do poměrně nepevné lebky si zabít tuleně, který vám vydrží ve zdejší ledničce celou zimu.

Viděli jsme spoustu diapozitivů, dozvěděli jsme se mnoho zajímavostí z tamějšího přírodopisu, jako např. o tom, jak tučňáci mají školku, co je to kryl, že se tím tu každý živí a že se to dá i plivat po protivnících, jak nás může praštit do hlavy chaluha, jak tu pomalu rostou lišejníky a že i tady se otepluje.

Čtvrtý dopis od Santa Fé.

Posilam pekne pozdraveni z Texasu. V tyto dny je Severni Amerika v pohybu. Ve ctvrtek jsme slavili Den dikuvzdani. Lide se schazeli, tady spis sjizdeli, aby spolecne ve velkych rodinach slavili podekovani za vsechno dobre. Udajne bylo na cestach na 58 milionu lidi. S otcem Stevenem jsme byli u jeho sestry. S dalsimi bratry, rodinami, rodici. Jedl se americky krocan a potom spousta dobrot. A povidalo se. V patek po nasledoval dalsi vyznacny americky den. Den nakupu. Den slev. A tak uz hodinu pred otevrenim supermarketu byla plna parkoviste. V sedm se lide do toho pustili. Den dikuvzdani byl pro mne novou zkusenosti. Dal mi lekci, ze mohu z celeho srdce podekovat Panu Bohu take za vas vsechny, kteri radi prijmete tento dopis. P. Pavel

Dojmy z letošní "Cecilie" a "úroveň chrámové hudby u nás".

Letos jsem se shodou okolností zúčastnil oslavy svátku patronky hudebníků dokonce 2x. Jednou, před týdnem v oratoři v Žabovřeskách a tento pátek u nás v Arše. A tak jsem začal srovnávat.

V oratoři šlo o jakousi soutěž, při níž vystoupilo 6 rodin s nacvičenou písní a v druhém kole s vlastní improvizací za pomoci netradičních nástrojů jako jsou africké bubínky, triangl, chřestítka, činely a další. Soutěžící děti pak dostaly drobné dárky. Na stolech mohli diváci ochutnat cukroví upečené hospodyněmi z farnosti a popít domácího moštu. Hodně se mezi diváky tleskalo, smálo a povídalo. A když na závěr místní varhaník spustil něco dechovky, starší generace si i zazpívala .

Naproti tomu Arše svátek sv. Cecilie připomínal spíše koncert vážné hudby - slavnostně oblečení posluchači, vážné tváře, šepot a občasné pst.. k malým dětem, účinkující v bílých košilích, tesilkách či šatech, precizní a takřka bezchybná interpretace skladeb. Jedině "už trochu obehrané" ragtime ze slavného filmu Podraz rozehřálo posluchače. A když pak před závěrem zazněla úvaha nad úrovní chrámové hudby, zavládla nad Archou definitivně slavnostní, vážná … a chladná atmosféra.

A k oné úvaze: nemohu souhlasit s tím, že by jediným důvodem k "muzicírování", měla být starost o chrámovou hudbu. Kampak se vytratila radost z toho, že umím zapískat jednoduchou písničku, že za pomoci kytary a několika akordů si společně zazpíváme? Vždyť starý profesor z filmu "Marečku, podejte mi pero" pravil : " … i skladník ve šroubárně si může přečíst Vergilia v originále". Proč by si také nemohl zahrát na housle?

Nejsou to třeba tito?

Nevím, jaká je obecně úroveň chrámové hudby u nás a nemaje hudební vzdělání tomu ani nerozumím. Vím jen, že v naší farnosti takřka všechnu chrámovou hudbu obstarávají rodiče ze dvou rodin: rodin s dětmi ( a v jedné je hodně dětí) a vím, že neděle těchto varhaníků je spíše dnem pracovním než svátečním. To by však už bylo zamyšlení na jiné téma : na téma ochoty, pocitu sounáležitosti k farnosti …

Žádosti vyhověno.
S radostným obdivem konstatujeme, že Jeho i naše Eminence otec kardinál nejenom, že se na nás nerozzlobil, ale dokonce vyhověl naší nesmělé přímluvě v Oku 44 za Una Voce. a povolil jim mši svatou v obřadu tridentském. Víme, že to nemá moc rád, takže slibujeme, že tam moc chodit nebudeme.

Berla.
Ne vždycky jednání s vrchností dopadne tak dobře jako s otcem kardinálem. Někdo nám něco na to téma vyprávěl. A najednou se přistihneme, že jsme nakreslili takovýhle obrázek

Berla
rychlého nasazení
pro zahánění
vybíhajících oveček do stáda.