Dědečkovy vláčky
j Můj dědeček
vyrobil pro svá vnoučata před šedesáti lety dřevěnou mašinku a několik vagónků.
Moc rád bych věděl, jak jsme se jako malí kluci tvářili,
když nám své výtvory přinesl.
Dědeček ale zemřel, když mi byly čtyři roky, takže se nedá čekat, že
po těch letech ještě něco vydoluji z paměti. Až z vyprávění maminky jsem se dozvěděl, že dědeček docházel do dílny podniku na Nových sadech, kde dříve pracoval.
Nádraží měl z práce přes ulici a tak neměl o inspiraci nouzi.
x Rekonstrukce
Po pár letech hraní jsem se s dědečkovým vláčkem setkal trochu důvěrněji až o půl století později, když jsem ho poté, co s si ním pohrály dvě generace dětí, trochu restauroval.
Upadená kolečka, vydrolené háčky a rozpadající se nákladní vagónek jsem opravil.
U Dědeček by měl radost
kdyby zjistil, že si s jeho vláčkem hraje už třetí generace dětí.
A pak mě napadlo, co by asi říkal, kdyby se dozvěděl,
že se jeho dřevěný drážní park rozrůstá.
A tak se začaly rodit další vagónky s velkými červenými koly.
Mimochodem výroba těch kol i za použití soustruhu byla asi nejnáročnější částí.
Ať se člověk snaží sebevíc, nikdy ten střed netrefí tak, aby kolečko aspoň trochu nehoupalo.
Ale to už snad k mé ruční výrobě patří, i když dědeček byl asi více technicky zaměřen a jemu nehoupou ...
A Výroba ožívá ...
Vagónků bylo dost, ale mašinka jen jedna. A tak jsem zkusil udělal v podobném stylu něco, co by připomínalo legendární "kafemlejnek".
Vzhledem k mé zálibě rozdělávat ohně tam samozřejmě nemohlo chybět topeniště pod kotlem.
b Semafor
Přibyla ještě rychlíková lokomotiva,
kde se dá topeniště dokonce uzavírat.
Takovou lokomotivu jsme vídal v dětství na vlastní oči.
Když se přiřítila na stísněné nástupiště stanice Blansko-město,
byl jsem lehce stísněn také.
Nakonec přišel nápad jak udělat jednoduchý stylový semafor.
Světla se pootočením stříšky dají přepínat.
A můžeme jezdit ...
