Nestřílet do vlastních řad
Ano, to jsme my. Tak nějak se možná jevíme okolnímu světu. Je nás tady hrstka. Jsme amatéři. Máme svoje staré zbraně, na které nedáme dopustit. Naše dávné mundúry nás někdy trochu koušou. I ten proviant by někdy snesl modernizaci.

Křesťané 21.století v srdci Evropy. Čím je vojáků míň, tím víc drží pohromadě. Ano, držet pohromadě, to je pro nás jedna z nejdůležitějších zásad. Náš Pán se za to úpěnlivě modlil v posledních hodinách svého života.

A možná právě vize všech těch budoucích různic v jeho církvi natolik tížila jeho kříž, že pod ním několikrát klesl.

Máme opět týden modliteb za jednotu křesťanů. Kolik toho sjednocení se nám podaří letos vyprosit? Než se pustíme do teologických disputací s okolním křesťanským světem, je třeba udělat pořádek ve vlastních řadách. Když jde do tuhého musíme držet pospolu nebo své šance neuhájíme.

Naše místní katolická kumpanie má co napravovat. Není to jednoduché, církevní restituce, kauza Bezák, rebelující babky demokratky, občas strhnou i nějaké chlapy. Neděláme si iluze. Ale aby ten týden nevyšel naprázdno, tak si připomeňme jednu zásadu zdánlivě samozřejmou: Nestřílet do vlastních řad!

Pokud jsme mezi sebou můžeme se přít, čelíme-li ale společnému nepříteli, je třeba se ukáznit. Aby to nedopadlo jako třeba tuhle v kotli Máte slovo paní Jílkové (16.1.2014) při diskuzi o církevních restitucích, kde naši linii bravurně bránil otec Holub. Však má za sebou nějakou tu vojenskou zkušenost. Ale psycholog Klimeš se možná vojně vyhnul, a tak zběsile nabíjel a pálil hlava nehlava do vlastních řad. Jen co kotelní palba dozněla, přiskočila redaktorka Umlaufovin a praštila našeho hrdinu monsignora po hlavě sloupkem. A protože se jí rána zdála slabá, vyprázdnila do něho ještě celý zásobník článku Monsignore, jste duchovní nebo politik? V zorném úhlu tohoto týdne nelze než položit dotaz A vy paní redaktorko, jste katolička?

Pozor na černý kočky
Rozhovor u kostela:
„Máme si prý dávat pozor na černý kočky.“
„Aby nám prý nějaká nepřeběhla přes cestu.“
„To myslíš jako vážně?“
„Jo, v neděli to říkal pan farář.“

No, milí čtenáři, trochu jsme po tom šli (z velké části osvědčenou metodou costamos). Musíme těm dvěma dát za pravdu. Ano, opravdu to pan farář řekl. Přesněji řečeno přečetl na závěr ohlášek po mši nějaké napomenutí v tomto smyslu. Jakýsi dareba nám totiž vhazuje do farní schránky - té plechové v chrámové předsíni- nějaké návody k pověrčivým hrátkám. O jaké hrátky se jednalo, to si bohužel nikdo z dotázaných nemohl vzpomenout. Zato všichni potvrzují, že na závěr skutečně zaznělo varování ohledně oněch černých přebíhajících šelmiček.

Ten lístek podal panu farářovi k přečtení jeden akolyta. Podle slohového závěru je autorem textu určitě pan kaplan, pan farář vtipkuje když tak pouze před kostelem. Ironie od oltáře to není jeho parketa. A to mohlo někoho zmást.

Takže koček si nevšímejte! Pokud se vám zdá, že nám jich přebíhá u kostela přes cestu nějak více než dříve, tak je za tím možná zase pan kaplan, který je prý na farním dvoře přikrmuje. Nedá se ani vyloučit pastorační záměr. Třeba se zaměřil právě na ty černé, aby nám rozhojněním jejich počtu vytloukl tu černokočičí pověru z hlavy. Když každý den zakopnete o několik černých exemplářů, tak vás rozhodně přestane bavit, dávat to s něčím do souvislostí.

Jenom vojtěška?
Loni na sklonku léta přistálo u obce Ř. letadélko Cesna. Nešlo o běžné přistání. Došlo palivo a tak pilot zvolil přistání v lánu vzrostlé vojtěšky. Nikomu se nic nestalo, přesto však se události chopila letecká inspekce. Kvalifikovala ji jako incident a podrobně popsala, co kde se stalo špatně a jak něčemu takovému předcházet. Prvním problémem bylo, že v letadle nefungoval měřič paliva v jedné ze dvou propojených nádrží. Měl být označen cedulkou INOPERATION. Místo toho se množství benzínu stanovovalo po domácku zhotovenou měrkou. Její chyba se se vzrůstajícím množstvím paliva v nádrži blížila 33%. To byl také důvod, proč piloti museli nouzově přistát. Vojtěška byla koncem léta již vzrostlá a tak hrozilo zbrzdění přistávajícího stroje a jeho převalení se na záda.

Proč vám to vlastně píšeme? Ono je to velice příkladné, jak se ty letecké katastrofy vyšetřují. Veškerá snaha směřuje k prevenci. Aby se to příště nestalo.

Nemohlo by se tak dít i při katastrofách či incidentech křesťanského života. Asi bychom se divili, kdyby nás po rozhřešení před zpovědnicí čekala inspekční komise, která by se snažila zjistit příčiny našeho pochybení a vyvodit z toho ponaučení pro ostatní. Zpovědníci toho sice vyslechnou dost, ale mnohdy mají dojem, že vzhledem ke zpovědnímu tajemství nemohou na případná úskalí ostatní upozornit třeba v promluvě byť jen obecně. Řešení by bylo jednoduché. Stačí s knězem probrat celou záležitost mimo svátost smíření a problém je pryč. V současné době se však spíš zdá, že provinilcům nejde ani tak o to, aby ostatní neudělali stejnou chybu, naopak mají dojem, že čím více bude stejných hříchů, tím méně bude vyčnívat ten jejich. A že inspekce pak už jen mávne rukou: Zase jenom vojtěška!

Máme ale pocit, že Boží inspekce se na to dívá trochu jinak ...

Není to trochu nefér?
Život je sacra zajímavej, nazvali svůj protestní spisek vůči trapistům otcové Vácha a Satoria. Zdá se nám, že se při hledání vhodného titulu nemuseli držet tolik při zdi. Mohli rovnou napsat My jsme ale sacra zajímaví, že? V první části knížky se nám zběhlý mnich Satoria snaží vysvětlit, proč opustil po deseti letech tuto cestu pokorné služby. Zřejmě cítí, že my to nebereme na lehkou váhu, a tak to zdůvodňuje ze všech stran. My to zas celkem chápeme, z generála ve čtyřiceti pěšáka už neuděláš. Prý v klášteře nenašel to očekávané modlitební mistrovství, které by kláštery měly vyvážet za klášterní zdivo.

Ve druhé části knížky však obrací a i když mu v klášteře zakázali mluvit o svých modlitebních zážitcích s bratry, aby jim neuškodil, stává se hlasitým modlitebním guru, který své know-how nabyté u trapistů huláká ala Pepino do světa. Leč v psaném textu se huláká těžko, to si člověk musí pomoct takovými těmi hlučně rádoby chlapskými slovy jako docvaknout, zabetonovat, jasný jak facka, třísknout do stolu, manšaft, sejry...

A tak nám bývalý otec Martin citací všech moudrých autorit dokazuje, jak je ta trapistická formace důkladná. A on tím pádem je vlastně ten Prométheus, který vynesl tento ukrývaný návod k mystickému mistrovství laikům.

Jako kdyby na ně Otec, tolik milující i otce Martina, zapomněl! Ale kdepák! Laici mají zase svoji cestu. Tím, že jim dal přímou účast na otcovství a mateřství je postavil na stejnou startovní čáru jako ty za zdmi klášterů. Dokonce máme podezření, že laiky docela dost zvýhodnil. Stačí si všimnout, že dva největší světci, které nám církev staví před oči, jsou z laického tábora. Jejich cesta je zřejmě tou nejschůdnější cestou nazírání Boha pro každodenní život - rozjímat o své otcovské či mateřské lásce, kterou si vlastně Bůh zvolil za svou přezdívku - Bůh Otec.

Celým srdcem
Kdo se chce dozvědět, jak to s tím chlapstvím u trapistů je opravdu, dozví se v této knížce třeba toto:

Život není něco poklidného, od čeho bychom měli očekávat snadnost, potěšení, štěstí… nebo přinejmenším naději, že ze dvou misek na vahách miska snadnosti převáží nad tou druhou. To je mladický sen. Zralý muž je právě ten, který čelil zkoušce bez vzdoru. To, co si začínáš uvědomovat, není popravdě řečeno zkouška, nýbrž jedna z nevyhnutelných součástí běžného života… Toužíme po velikých věcech, hlavně po „činech“ – ta naše věčná potřeba výkonnosti – a to, co dokážeme, je směšné nicotné; tenhle pocit nezažívá jenom mnich, zažívají ho všichni; ne podle toho, jak veliké dílo konají, ale jak veliké mají srdce, neboť tyto pocity vznikají v lidském srdci, jež se jim však NIKDY nesmí poddat. Právě tyto pocity nás mají naopak zocelit… Proto se drž, neutíkej, ale zakořeň se a pokračuj v zakořeňování, i když tě to třeba stojí obrovskou námahu. Postav se krizi čelem jako muž.

A co ono tajemné modlitební mistrovství? Že by tam o něm nic nebylo? Jen se nesmí v půlce cesty utéct ...

Mýtus o tažení za jeden provaz
Náš člověk je odpovědný volič. I když na začátku adventu pobíhal po ulici v červeném protestním tričku, není obtěžkán vinou za zvolení alkoholika a hulváta prezidentem republiky.

I v komunálních volách se rozhlíží zpytavě kolem sebe a snaží se zkoumat důvěryhodnost kandidátů, kterým dá svůj hlas. Nestydí se za to, že zatím vždycky dal svůj hlas místním lidovcům. I když v posledním volebním období si už nebyl tak jist, zda neměl volit jinak. Na ocelově šedém nebi nevýraznosti letošní předvolební kampaně do komunálních voleb zazářila nová kometa místního sdružení.

Zaujali ho noví lidé plni svěžího elánu. Našel mezi nimi i pár lidí z farního společenství. Jen se však plaše zmínil přátelům o svých tajných sympatiích, byl okřiknut, ať netříští síly. Že musíme všichni táhnout za jeden provaz. I podvolil se. Po volbách byl příjemně překvapen, že provaz, který byl sympatický jemu, získal i bez něho dokonce víc mandátů než ten lidovecký, kterému dal hlas. Radostně si představoval, jak to bude vypadat, když se potáhne za provazy dva. Zklamání na sebe nedalo dlouho čekat. Oba provazy nakloněné přátelsky farní komunitě se v koalici nespojily.

Moc mu to nešlo do hlavy. Přece když vám zapadne auto do bahna a máte dva provazy, mířící podobným směrem, je lepší využít obou, protože jeden by se mohl přetrhnout. Ono to vytahování místní samosprávy z bahna byrokracie a kdoví čeho ještě jde opravdu hodně těžko. Když už by přece jen byl nějaký důvod, táhnout za provaz jeden, vzniká samozřejmě problém, za který. Většinou se přikláníme k silnějšímu, občas někdo hledá výhody toho slabšího. Náš člověk neví. Ví jen to, že mýtus o tažení za jeden provaz pro něho padl.

A tak příští volby dá svůj hlas svému provazu. Proč to vlastně píše teď, když jsou příští volby někde ve čtyřletém nedohlednu? Protože po svátečních vánočních bohoslužbách byl opět svědkem nahánění k tomu jednomu slabšímu provazu. Jak jinak si vysvětlit, že místní lidovecká organizace má tak eminentní zájem na tom, aby mu při východu z kostela písemně sdělila přání, aby jeho letošní vánoce byly šťastné a radostné?