Na sklonku roku víry
Když se na Petrově objevil tento pomník, napadl nás verš "Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Stavíte náhrobky prorokům, zdobíte pomníky spravedlivých" (Mt 23,28) Nebyli jsme si úplně jistí, zda se takhle našim milým věrozvěstům zavděčíme úplně nejlíp.

Ale jinak se musí nechat, že jde o pěkné minimalistické dílo, o kterém se dá dost přemýšlet ...

... takhle třeba uvažoval ... no uvažoval je asi moc vznešené, řekněme spíše řečnil, hejtman Michal Hašek:

"Příchod svatých Cyrila a Metoděje na Moravu, jehož 1150. výročí si v roce 2013 připomínáme, představoval výrazný zlom v našich dějinách, který určil více než tisícileté kulturní směřování všech Slovanů. Je tedy zřejmé, jak významná je cyrilometodějská tradice pro historii ale také pro současnost i budoucnost jižní Moravy. Když papež Jan Pavel II. v roce 1990 na Velehradě hovořil o Cyrilu a Metodějovi, vyzdvihl význam obou bratří pro budování křesťanské Evropy a zdůraznil jejich odkaz pro jednotu Východu a Západu. V obou momentech spočívá aktuálnost jejich poselství pro současnost. Tento odkaz hodláme chránit a předat budoucím generacím. Proto vítám připomenutí jejich odkazu formou sochy obou soluňských bratří právě v moravské metropoli Brně."

Tenkrát jsme netušili, že on osobně se toho chránění a předávání účastnit nehodlá. O několik měsíců později se zařadil mezi naše sedmilháře, jejichž řady povážlivě rostou, taženy příkladem hlavy státu.

Lež vstoupila do naší politiky takovou silou, že to podrývá samé základy demokratického systému. Je to tedy útok na naše ústavní zřízení. Což spadá pod rozvracení republiky. V případě, že se to páchá pod vlivem cizího činitele (ďábla?), je to vlastizrada. Takže Michale, Romane, pozor, za to už jsou pálky i tady na zemi!

I to je ale skryto v tomto kamenném díle. Kříž je vyříznut. Zbývají jen postavy věrozvěstů. Dá se v nich vidět pomník přetvářky zneužívající cyrilometodějskou tradici k osobnímu prospěchu.

Dědečkové v rochetách
Nějak nám stárnou ministranti. Zatímco před pár desítkami let starší muž v rochetě byl určitě kostelník, který do vlastního přisluhování při liturgii příliš nezasahoval, spíše dohlížel, aby vše fungovalo, jak má, dnes snadno potkáme i celou ministranskou garnituru ozdobenou šedinami. Na jednu stranu je to sice potěšitelné vidět před sebou starce, kteří už nesou Kristovu pochodeň zřejmě od mládí a kteří se nemohou odtrnout od služby u oltáře.

Na druhé straně ale instrukce Redemptionis Sacramentum čl. 47, říká: „Je chvályhodné, aby se všude udržel osvědčený zvyk a aby byli přítomni chlapci nebo mladíci, označovaní jako “ministranti”, kteří by sloužili u oltáře po způsobu akolyty a přijímali podle svých schopností vhodnou katechezi o svých úkolech. Nesmí se zapomenout, že z množství těchto chlapců vyšel během staletí nemalý počet posvěcených služebníků."

Kde jsou ti kluci teď, když i ve velké farnosti se vyskytnou mše, kde u oltáře není ani jedna mladá noha? Ministrant, má-li sloužit, potřebuje něco dělat. Stačí malý úkol nebo dva a má pocit, že je u oláře potřebný. Držet misál nebo dohlížet na to, aby si kněz nepřisedl nevhodně ornát. Při obětování má ministrant raději konvičky než šáteček. Rád zvoní a chodí s patenou. Nejhorší pro něho je stát, případně sedět a dívat se, jak něco dělají druzí.

Tak na tu vhodnou katechezi, milí dědečkové v rochetách pamatujte! Třeba jednou ten klučina, kterému jste postoupili svoje důležité místo v ministranské službě, stane někdy i vaší zásluhou uprostřed oltáře. A vám se taková zásluha jednou bude možná moc a moc hodit.

Hraběcí rady
Otec kardinál musí mít svatou trpělivost se všemi těmi rádci, kteří mu radí, jak se má chovat. Zastat se Bezáka, nebratříčkovat se s mocnými a jak se zbavit přebytečného církevního majetku. Kdo nejen horlivě radí, ale i pozorně poslouchá, už asi zaslechl, že církve ze svých nároků v průběhu vyjednávání vlastně už slevily o celou jednu třetinu. Zdá se, že nevěřící veřejnost si tohoto velkorysého gesta vůbec nevšimla nebo ho považuje za samozřejmost. Prostě evangelizační přínos nula. Jaký myslíte, že bude přínos, kdyby pan kardinál dal na ty různé hraběcí rady, které se mu od některých věřících jen hrnou, a vzdal se další třetiny majetku, což by vlastně byla celá polovina stávajího nároku? S velkou pravděpodobností opět nula.

Když už jsme u toho radění, máme pro vás taky jednu radu. Možná je o něco méně hraběcí než ty vaše. Pokud chcete, milí laičtí ekonomičtí poradci, přilákat pozornost otce kardinála, zkuste to takto: Pan kardinál má obavu, že by mu další lehkovážně odmítnutý majetek mohl v budoucnu chybět. Třeba ale změní názor, když mu slíbíte, že se na případném manku budete podílet konkrétní sumou. Nebuďte troškaři, první křesťané by na vašem místě třeba i prodali byty a šli někam do nájmu.

Takže pro příště, kdo chce radit, ať dolů napíše sumu, kterou církvi ať jednorázově či na splátky věnuje, když bude potřeba. Když se to dá dohromady, může pak otec kardinál bez obav o budoucnost nabídnout nějaký ten lesíček či políčko škemrající sociální demokraci do rozpočtu. Hodnoty vašich eventuálních darů nám můžete zatím posílat do redakce, ať otce kardinála neobtěžujeme s každou stovkou. My mu to pak sečteme, pokud to bude stát za to.

Mikropublishing
Něco krásného končí, něco krásného začíná. Z trosek donedávna mocné říše printu raší nové neznámé rostliny. Jedna z nich se jmenuje mikropublishing.
Tak pěkně poeticky to napsal jeden jasnozřivý novinář v 067.cz.

Úplně nás to chytlo za srdce. To je přesně ta mrňavoučká rostlinka, která už léta živoří
v našem malinkém publikačním záhonku.

Tak ono se to jmenuje takhle. A my si dělali výčitky, že někoho odradíme, protože nám nerozumí. Nebo protože by chtěl s námi diskutovat. Čemuž se bráníme, protože čtenáři pak nechodí číst vaše články, nýbrž se baví tím, jak se vám zvrhává diskuze pod nimi. Takže psát jen pro pár procent čtenářů je vlastně naopak žádoucí. Nejsme si úplně jisti, zda nejsme dokonce o pár kroků napřed. Zdá se, že ta naše rostlinka by ještě o něco více zapadla do čeledi nanopublishingu, neboť my těch čtenářů máme pár ctěných kousků ne procent.

Reklamu si u nás nikdo koupit nemůže. Když si to zaslouží, my mu ji rádi uděláme. S požadavkem technického a grafického minimalismu nemáme problém. Trošku jsme naštíru s kritériem Spíše malé množství dlouhých textů než naopak. Tady splňujeme pouze to naopak. Ale hned v dalším bodě, kterým je hlubší promyšlený obsah, který často vědomě nebere ohled na méně chápavého čtenáře, se už zase chytáme.

Jediný větší problém bude s placením. Nikdy nám nevkročilo na mysl, že byste nám měli něco platit. Ale nevěšte hlavu, nějak to vyřešíme. Zdá se, že pro ten nanopublishing ten placený obsah není nutný.

Stádo versus stádce
občas musíme spolknout nějakou výčitku, že nedáváme dostatečný prostor názorům čtenářů. Nemyslete si ale, že se nám ty výčitky polykají snadno. Vždycky nám z toho něco uvízne v hrdle a dlouho se to hlásí. Jako třeba to "stádní čtení Bible", které uklouzlo pisateli jednoho z dopisů v celkově afektovaném kontextu. My jsme za to uklouznutí dost vděčni, jsou to taková pootevřená dvířka do podvědomí některých křesťanských duší.

Čeština má pro označení skupiny dobytka více možností. Můžeme mluvit o stádě, stádečku, ale i stádci. Do stáda se nám moc nechce, někdy z něho jde trochu hrůza, kam nás stádo žene případně co se stane, kdybychom se od stádního směru chtěli odchýlit. Stádečko je taková běžná nezajímavá zdrobnělina. Ale stádce! To je slovo, ze kterého je cítit jakási dávnost a útulnost, možná i přítomnost pastýře.

A tady by mohlo být jádro problému. Mnozí věřící se cítí být spíše příslušníky stáda než stádce. Čím se ze stádce stává stádo? Především rozpadem vztahu pastýř zdá své ovce a ony znají jeho. Někdy je důvodem velikost, jindy je vina více na pastýřovi. Farnosti prvních křesťanů byly rozhodně stádce. Naše farnosti jsou často velké, neosobní. Žijeme ve stádech, protože na jednoho pastýře nás připadá trochu moc a on nás nezná, i když se třeba snaží. Prostě je určitá hranice množství kontaktů, které je člověk schopen zvládnout.

Nebo když se pastýř zavře na salaši a přestane se o ovce starat, dochází také ke změně stádce ve stádo. Stádo bez pastýře. Kromě absence odhaněče vlků, chybí i směrování a sjednocující prvek. Podobně je tomu v i případě, kdy si pastýř vybere jednu nebo několik oveček, které jsou mu nejvíce sympatické a těm dělá pomyšlení. Rozčesává jim vlnu, drbe za oušky nebo nosí na ramenou. Přičemž to hřejivé místo kolem pastýřovy šíje je podle Pánovy definice něčím jako sedadlem pro invalidy.

Memy
tentokrát si povíme něco o infekčních informacích. Říká se jim memy. Není to žádná novinka, byly tu již dávno, ale rozmach informačních technologií poskytl jejich šíření nebývale výhodné podmínky. Mem je tedy taková informace, která vám vklouzne do hlavy, aniž byste ji stihli patřičně prověřit, a než se nadáte, už ji kukáte do hlavy svého bližního.

V našem místním katolickém světě je jedním z takových memů ono známé Církev má být chudá a proto se má vzdát majetku.. Tento mem do naší hlavy vklouzne hravě, protože na oblafnutí našeho primárního vrátného stačí jeho první polovina. Souhlasí, známe. Nebýt dlouhotrvajících tahanic o komunisty zcizený církevní majetek, neměl by tento mem tak velkou šanci. Ale ve zjistřené atmosféře se mu nadmíru daří. Schválně si prohlédněte své mozkové záhyby, jestli vám je tento čiperný memík už trochu neozobal.

Ano, jistě, Církev má být chudá. Ale možná jinak, než jako když dostanete v práci výplatu, tak ji obratem pošlete hladovějícím v Africe. Snad si něco příští měsíc vyžebrám u svých dětí nebo sousedů, abych měl z čeho zaplatit nájem, otop, rozhlas, televizi, lékárnu a něco na zub. Případně opravu onoho.

Přesně k tomu nabádají ti, kteří sužují kardinála Duku svými chytrými radami, vysmívají se jeho byznysplánům, či jinak se všemožně o něj otírají. To, co má církev dostat, je tvrdě zobchodováno vůči finanční podpoře, kterou postupně stát zaškrtí. A že zaškrtí, to si můžeme být jisti. Že vydá? Kdo něco někdy řešil se státní správou, ví, že soudní vymáhání je běh mnohdy ultramaratonský. A že má církev udělat gesto a vzdát se třeba poloviny svých pozemků? Kdo je dostane? Asi developeři. Obrátí se kvůli tomu? I kdyby nakonec ... Je to přece otec kardinál, který bude skládat účty z evangelizačních gest. Kdo touží po nějakém gestu, ať ho udělá v tom, co mu bylo svěřeno. Myslí-li to upřímně, nepřijde o násobnou odměnu. Ale na ty memy opravdu bacha! Živí se prý potvůrky tkání prefrontálního mozkového kortexu a úbytek nahrazují svým trusem.