Historickou událost - návštěvu brněnské diecéze
samotným náměstkem Kristovým připomínáme postřehem
jednoho z účastníků, který přetiskujeme s laskavým svolením Skleněného kostela:
samotným náměstkem Kristovým připomínáme postřehem
jednoho z účastníků, který přetiskujeme s laskavým svolením Skleněného kostela:
V.I.P
Já jsem VIP, kam mám jít? ptá se paní jednoho z pořadatelů. Byla poslána do zóny VIP, která se vloudila i na tuto slavnostní bohoslužbu. Ví-aj-pí, Very Important Person. Zní to tak elegantně. Ale VIP pro koho? Kdy to měla říct o sobě česky - já jsem velmi důležitá osoba - možná, že by jí to nebylo moc příjemné.
Mně tedy rozhodně ne. Na setkání se Svatým Otcem jsem šel jako řadový pěšák, pevně rozhodnut se nikam netlačit, nesnažit se někoho dotknout či být povšimnut. Velkým srocením lidí se jinak vyhýbám, ale tady jsem cítil, že zde mám být. A tak jsem krátce po šesté hodině ranní radostně nastoupil, že to tam vydržím. Utlumil jsem na přežitelnou míru procesy přijímání a výdeje tekutin i pevných látek, a smířil se s tím, že během mnoha dalších hodin mi na opření či posazení musí stačit sklizené obilné pole v přiděleném sektoru. Do toho poněkud trapná hra mediálního podnikatele s Katkou na vtipné moderování. Zdálo se, že si nás ti dva spletli s fanklubem Proglasu.
A dávno po zavírací hodině sektoru přicházejí další a další lidé, kterým těsné sousedství jiných bytostí vadí o mnoho méně než mně. Sluníčko začíná pražit. Přiznám se, že na konkrétní povznášející myšlenky nezbylo mnoho místa, i když jsem trpěl s radostným pocitem, že jsem zde pro dobrou věc.
Ale pak jsem to zahlédl. Ve stínu okolních postav, mezi polními sedačkami a batohy jsem zahlédl o kolena opřené staré upracované ruce s růžencem na prstech. A ten růženec se posouval.
V tu chvíli na mně jako by dopadlo poznání, že takhle zřejmě vypadají Pánovi VIP. Tady se posouvají věci kupředu. A za chvíli mi to potvrdilo to krásné evangelium, ve kterém Ježíš děkuje Otci, že velké věci ukázal maličkým.
To bylo určitě jako balzám na duši všem těm čekajícím,
nikam nevybraným, nikde nefigurujícím,
nesnímaným do televize, nemajícím žádnou funkci k roztýlení.
Když projel papamobil, lidé přeměřují a odhadují metry, jak kdo byl
blízko papeži.
Budou se tím dlouho chlubit.
Napadá mě, kolik se jich bude chlubit, jak byli blízko tomu,
kvůli kterému sem přijel papež?
Jak odhadneme vzdálenost, která nás dělila od Pána.
Řekne někdo, byl jsem od něho na pár kroků?
V podvečer po nádherné hromadně dopravní symfonii jsem vystřídal to pohostinné udupané pole za vlahý les. Vzpomínám na to, co jsem prožil. A najednou cítím tu blízkost. Jako by mi Pán podával ruku a říkal, záleží mi na tobě, jsi pro mne velice důležitý, velice důležitý člověk. Prostě VIP.
Ale to je jiné VIP, než to, které mi zajistí židli někde vpředu. To je VIP, o které mi jde hodně. To pravé VIP. Protože z pravého VIP musí být jasné, ke komu je tato důležitost vztažena. To je VIP otcovské lásky, která nepředstavitelně po mně touží. Když si uvědomím to málo, co já mohu nabídnout, tak nevím, jestli je těžší věřit, že Bůh je, nebo věřit tomu, že může mít tak rád někoho, kdo tak málo znamená. A tak se pokusím co nejdéle vychutnávat, že jsem VIP.
V podvečer po nádherné hromadně dopravní symfonii jsem vystřídal to pohostinné udupané pole za vlahý les. Vzpomínám na to, co jsem prožil. A najednou cítím tu blízkost. Jako by mi Pán podával ruku a říkal, záleží mi na tobě, jsi pro mne velice důležitý, velice důležitý člověk. Prostě VIP.
Ale to je jiné VIP, než to, které mi zajistí židli někde vpředu. To je VIP, o které mi jde hodně. To pravé VIP. Protože z pravého VIP musí být jasné, ke komu je tato důležitost vztažena. To je VIP otcovské lásky, která nepředstavitelně po mně touží. Když si uvědomím to málo, co já mohu nabídnout, tak nevím, jestli je těžší věřit, že Bůh je, nebo věřit tomu, že může mít tak rád někoho, kdo tak málo znamená. A tak se pokusím co nejdéle vychutnávat, že jsem VIP.
Rosteme v duchovnu?
Možná je to příliš vzletné. Možná hodně přitažené za vlasy, ale nějaký růst spojený s duchovnem se tu rýsuje, i když žel bohu hodně vzdáleně.
Když změříme průměrnou vzdálenost temene hlavy věřícího od země na několika minulých návštěvách hlavy katolické Církve v naší vlasti, zjistíme, že trend je prokazatelně vzestupný. Zvláště letos v Tuřanech došlo k významnému nárůstu a zajímavě i ke zmenšení směrodatné odchylky.
Vysvětlení je poměrně jednoduché - výborné logistické zázemí. U vchodu na letiště byla totiž bohatá nabídka rybářských stoliček. Navíc za velmi příznivé ceny. A tak se dalo pozorovat, že v klíčových okamžicích (proměňování to bohužel nebylo) na stoličkách stáli všichni, kdo je měli. Tím se ovšem posouvá laťka pro příští návštěvu. Nechceme-li se dočkat štaflí, je třeba přemýšlet o nějakých pravidlech, která by stání na stoličkách nějak regulovala. Pokud stoupneme na stoličky všichni, můžeme si totiž rovnou zavelet "na zem" a budeme na tom úplně stejně.
Konkrétně pojede-li uličkou svatý otec v papamobilu, je třeba potlačit touhu vystoupit na židličku a stát pevně na zemi. Vystoupíme-li totiž všichni, nedosáhneme ničeho jiného, než že těch pár chudáků, kteří z nějakého důvodu neměli stovku na židličku, neuvidí vůbec nic. Židličkáři uvidí naprosto stejně. Ba dokonce o trochu hůř, protože papamobil se v ten okamžik vůči davu jako by o 40 cm sníží.
Pokud se vám tato rada zdá příliš tvrdá, mohli bychom se domluvit na variantě, že si každý vystoupí na svoje sedátko maximálně na tolik sekund v hodině, kolik centimetrů tělesné výšky mu chybí do počtu 200. Na těch několika málo dobrovolnících, na kterých jsme to testovali, to vypadá nadějně.
Možná je to příliš vzletné. Možná hodně přitažené za vlasy, ale nějaký růst spojený s duchovnem se tu rýsuje, i když žel bohu hodně vzdáleně.
Když změříme průměrnou vzdálenost temene hlavy věřícího od země na několika minulých návštěvách hlavy katolické Církve v naší vlasti, zjistíme, že trend je prokazatelně vzestupný. Zvláště letos v Tuřanech došlo k významnému nárůstu a zajímavě i ke zmenšení směrodatné odchylky.
Vysvětlení je poměrně jednoduché - výborné logistické zázemí. U vchodu na letiště byla totiž bohatá nabídka rybářských stoliček. Navíc za velmi příznivé ceny. A tak se dalo pozorovat, že v klíčových okamžicích (proměňování to bohužel nebylo) na stoličkách stáli všichni, kdo je měli. Tím se ovšem posouvá laťka pro příští návštěvu. Nechceme-li se dočkat štaflí, je třeba přemýšlet o nějakých pravidlech, která by stání na stoličkách nějak regulovala. Pokud stoupneme na stoličky všichni, můžeme si totiž rovnou zavelet "na zem" a budeme na tom úplně stejně.
Konkrétně pojede-li uličkou svatý otec v papamobilu, je třeba potlačit touhu vystoupit na židličku a stát pevně na zemi. Vystoupíme-li totiž všichni, nedosáhneme ničeho jiného, než že těch pár chudáků, kteří z nějakého důvodu neměli stovku na židličku, neuvidí vůbec nic. Židličkáři uvidí naprosto stejně. Ba dokonce o trochu hůř, protože papamobil se v ten okamžik vůči davu jako by o 40 cm sníží.
Pokud se vám tato rada zdá příliš tvrdá, mohli bychom se domluvit na variantě, že si každý vystoupí na svoje sedátko maximálně na tolik sekund v hodině, kolik centimetrů tělesné výšky mu chybí do počtu 200. Na těch několika málo dobrovolnících, na kterých jsme to testovali, to vypadá nadějně.
Vodicí pes?
Joshua chodíval rád do místní hospody na pivo. Nový hostinský bohužel zakázal hostům vodit s sebou psy a Joshua měl whipeta – Bena – nejlepšího whipeta v celém Yorkshire. Když ten večer přišel Joshua do hospody, přiběhl hostinský. "Psi sem nesmí, Joshi," řekl. "To je zákaz."
"No ba," naříkal Josh, "ale tohle je jenom můj whipet Ben. "
"Já vím", řekl hostinský, "ale je to pes a má vstup zakázán."
Sklíčený Josh odklopýtal ze dveří a hned venku potkal starého slepého Abraháma.
"Nazdar Joshi," řekl Abrahám. "Jdeš na pivo?"
"Nemůžu," povzdechl si Josh. "Psi tam nesmí."
"Proč, to je nesmysl," prohlásil Abrahám. "Nech to na mně!."
Vešli do hospody, hostinský se hned přihrnul a říká:
"Už jsem vám řekl – psi sem nesmí!"
"Ale to je můj nový vodicí pes," řekl Abrahám, "vodicího psa musíš povolit, ne?"
"Vodicí pes?" ušklíbl se hostinský. "To přece bývá vždycky labrador, zlatý retriever nebo něco takového, to ví každý, ne?" Abrahám naklonil hlavu na jednu stranu. "No, baže," řekl, "ale co teda dali mně?"
Na tento půvabný yorkshireský vtip si vzpomenu vždycky, když po ranní mši svaté ve všední dny vidím z našeho kostela odcházet jednoho z farníků s malým bílým pejskem na vodítku. Jenže tady nejde o to oblafnout hostinského. Tady jde o posvátnou úctu tomu velikému tajemství jménem eucharistie. A té z naší strany nebude nikdy dost. A proto raději necháme pejska doma anebo počkáme, až se stane opravdu vodicím, abychom někoho nepohoršili.
Jana Švancarová
Joshua chodíval rád do místní hospody na pivo. Nový hostinský bohužel zakázal hostům vodit s sebou psy a Joshua měl whipeta – Bena – nejlepšího whipeta v celém Yorkshire. Když ten večer přišel Joshua do hospody, přiběhl hostinský. "Psi sem nesmí, Joshi," řekl. "To je zákaz."
"No ba," naříkal Josh, "ale tohle je jenom můj whipet Ben. "
"Já vím", řekl hostinský, "ale je to pes a má vstup zakázán."
Sklíčený Josh odklopýtal ze dveří a hned venku potkal starého slepého Abraháma.
"Nazdar Joshi," řekl Abrahám. "Jdeš na pivo?"
"Nemůžu," povzdechl si Josh. "Psi tam nesmí."
"Proč, to je nesmysl," prohlásil Abrahám. "Nech to na mně!."
Vešli do hospody, hostinský se hned přihrnul a říká:
"Už jsem vám řekl – psi sem nesmí!"
"Ale to je můj nový vodicí pes," řekl Abrahám, "vodicího psa musíš povolit, ne?"
"Vodicí pes?" ušklíbl se hostinský. "To přece bývá vždycky labrador, zlatý retriever nebo něco takového, to ví každý, ne?" Abrahám naklonil hlavu na jednu stranu. "No, baže," řekl, "ale co teda dali mně?"
Na tento půvabný yorkshireský vtip si vzpomenu vždycky, když po ranní mši svaté ve všední dny vidím z našeho kostela odcházet jednoho z farníků s malým bílým pejskem na vodítku. Jenže tady nejde o to oblafnout hostinského. Tady jde o posvátnou úctu tomu velikému tajemství jménem eucharistie. A té z naší strany nebude nikdy dost. A proto raději necháme pejska doma anebo počkáme, až se stane opravdu vodicím, abychom někoho nepohoršili.
Jana Švancarová
Varhaníci ve zbrani
Tak se nám strhla bitva na poli liturgicko-hudebním. Po návštěvě Svatého Otce došla trpělivost varhaníkům. Napsali otevřený dopis na nejvyšší církevní místa v naší vlasti, v němž si stěžují na nevhodnost hudebního ztvárnění bohoslužby ve Staré Boleslavi. Za chvíli budou mít 1000 podpisů. Z ostřejší formy dopisu je vidět, že je to asi hodně hnětlo.
Odezva na sebe nedala čekat. Autora webu knez.cz to nadzvedlo tak, že varhaníkům dal lekci z křesťanského řešení sporů. Sám se ovšem do nich obul tak vehementně, že tím část svého ponaučení hned popřel. Vytkl jim sice, mlácení po hlavě církevními dokumenty, ale sám je s chutí přetáhl po hlavách Matoušem, Lukášem i Kodexem. Nám se ale mimochodem zamlouvala rada Učme se říkat své názory z očí do očí více, než se vysilovat podobnými dopisy... O něco takového se u nás snažíme už dlouho - z oka do Oka. (Co bychom my v naší farnosti dali za otevřený dopis. Místo toho nám vrtá v hlavách, co vlastně bylo v tom anonymu, který, jak jsme se dozvěděli v ohláškách, dorazil na faru.) No, ono se to někomu z očí do očí říká docela dobře, ale jiný se k těm příslušným očím nedostane ani na dohled.
Strana staroboleslavských obránců mezitím vypustila na bojiště dýmovnici Tisíceré díky. V současné době mají už asi 400 podpisů. I když pozor při srovnání. Na straně útočící jsou poměrně erudovaní rekové. Zajímavý a věcně rekapitulující je článek Dozvuky staroboleslavské papežské mše
Tak se nám strhla bitva na poli liturgicko-hudebním. Po návštěvě Svatého Otce došla trpělivost varhaníkům. Napsali otevřený dopis na nejvyšší církevní místa v naší vlasti, v němž si stěžují na nevhodnost hudebního ztvárnění bohoslužby ve Staré Boleslavi. Za chvíli budou mít 1000 podpisů. Z ostřejší formy dopisu je vidět, že je to asi hodně hnětlo.
Odezva na sebe nedala čekat. Autora webu knez.cz to nadzvedlo tak, že varhaníkům dal lekci z křesťanského řešení sporů. Sám se ovšem do nich obul tak vehementně, že tím část svého ponaučení hned popřel. Vytkl jim sice, mlácení po hlavě církevními dokumenty, ale sám je s chutí přetáhl po hlavách Matoušem, Lukášem i Kodexem. Nám se ale mimochodem zamlouvala rada Učme se říkat své názory z očí do očí více, než se vysilovat podobnými dopisy... O něco takového se u nás snažíme už dlouho - z oka do Oka. (Co bychom my v naší farnosti dali za otevřený dopis. Místo toho nám vrtá v hlavách, co vlastně bylo v tom anonymu, který, jak jsme se dozvěděli v ohláškách, dorazil na faru.) No, ono se to někomu z očí do očí říká docela dobře, ale jiný se k těm příslušným očím nedostane ani na dohled.
Strana staroboleslavských obránců mezitím vypustila na bojiště dýmovnici Tisíceré díky. V současné době mají už asi 400 podpisů. I když pozor při srovnání. Na straně útočící jsou poměrně erudovaní rekové. Zajímavý a věcně rekapitulující je článek Dozvuky staroboleslavské papežské mše
Mrazivé odpovědi
Tak jsme byli zvědavi, jaké odpovědi se dostane varhaníkům na jejich naléhavý dopis. Nemuseli jsme dlouho čekat. Společné zasedání liturgických sekcí pražské a plzeňské diecéze v čele s kardinálem Vlkem a biskupem Radkovským posílá mrazivou odpověď. Odmítají formu a způsob prezentace. To se dalo čekat. Však se i někteří signatáři od ní přímo při podpisu distancovali. Ale to, že na vznesené námitky nebude odpovězeno vůbec, asi čekal málokdo. Jedinou odpovědí je, že v lednu bude veřejný studijní den věnovaný této tématice. Ze zkušeností z podobných akcí se dá očekávat, jak to asi bude vypadat. Na chvíli se tam objeví někdo z biskupů, přednese projev a pak se z časových důvodů, nejlépe ještě před diskuzí, omluví a nechá tam ostatní, ať si nezávazně popovídají.
Odpověď Sekce pro mládež ČBK je trochu obsáhlejší. začíná nadějně: Bratři a sestry v lásce Kristově ... vám zasílám tento dopis. Když čteme dál, je jasné, že Kristova láska zůstala vyčítavě trčet v té úvodní větě. Další obsah dopisu by asi vypadal trochu jinak, kdyby v ní byl skutečně napsán. Začíná se známým úderem Mt 18,15-17.
Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby `ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď´. Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník.
Vypadá to, že v této potyčce je to úder úplně mimo. Představa, jak si těch téměř tisíc varhaníků a přátel dobré liturgické hudby vyřizuje svou záležitost z očí do očí se dost absurdní. Natož druhé kolo, kdy se vracejí v trojicích či čtveřicích. Tato metoda má totiž úskalí hned na začátku: k těm příslušným očím se vůbec nedostanete. Navíc nikdo netvrdí, že někdo zhřešil, takže pravidlo není možná vůbec na místě.
V dalším textu se varhaníci dozvídají, že si nemohou osobovat právo na vysvětlení. Nejsou biskup a tudíž Sekce pro mládež se jim nebude zodpovídat. Toto tvrzení se již o žádný citát z Písma neopírá. Nemůžeme si vzpomenout, kde by se v Písmu Kristova láska vyjadřovala podobně.
Už skoro jeden a půltisíciletí si římští papežové říkají služebníci služebníků Božích. Zdá se, že se tento pokorný služebný postoj se děděním dolů církevní hierarchií nějak vytratil. Jinak by tón odpovědi našich služebníků z ČBK byl určitě jiný. Největším problémem není to, jestli zpíval někdo na papežské mši žalm v černých brýlích, ale to, že spolu neumíme komunikovat. Ta láska Kristova zůstává jen jako fráze v naší korespondenci.
Tak jsme byli zvědavi, jaké odpovědi se dostane varhaníkům na jejich naléhavý dopis. Nemuseli jsme dlouho čekat. Společné zasedání liturgických sekcí pražské a plzeňské diecéze v čele s kardinálem Vlkem a biskupem Radkovským posílá mrazivou odpověď. Odmítají formu a způsob prezentace. To se dalo čekat. Však se i někteří signatáři od ní přímo při podpisu distancovali. Ale to, že na vznesené námitky nebude odpovězeno vůbec, asi čekal málokdo. Jedinou odpovědí je, že v lednu bude veřejný studijní den věnovaný této tématice. Ze zkušeností z podobných akcí se dá očekávat, jak to asi bude vypadat. Na chvíli se tam objeví někdo z biskupů, přednese projev a pak se z časových důvodů, nejlépe ještě před diskuzí, omluví a nechá tam ostatní, ať si nezávazně popovídají.
Odpověď Sekce pro mládež ČBK je trochu obsáhlejší. začíná nadějně: Bratři a sestry v lásce Kristově ... vám zasílám tento dopis. Když čteme dál, je jasné, že Kristova láska zůstala vyčítavě trčet v té úvodní větě. Další obsah dopisu by asi vypadal trochu jinak, kdyby v ní byl skutečně napsán. Začíná se známým úderem Mt 18,15-17.
Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby `ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď´. Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník.
Vypadá to, že v této potyčce je to úder úplně mimo. Představa, jak si těch téměř tisíc varhaníků a přátel dobré liturgické hudby vyřizuje svou záležitost z očí do očí se dost absurdní. Natož druhé kolo, kdy se vracejí v trojicích či čtveřicích. Tato metoda má totiž úskalí hned na začátku: k těm příslušným očím se vůbec nedostanete. Navíc nikdo netvrdí, že někdo zhřešil, takže pravidlo není možná vůbec na místě.
V dalším textu se varhaníci dozvídají, že si nemohou osobovat právo na vysvětlení. Nejsou biskup a tudíž Sekce pro mládež se jim nebude zodpovídat. Toto tvrzení se již o žádný citát z Písma neopírá. Nemůžeme si vzpomenout, kde by se v Písmu Kristova láska vyjadřovala podobně.
Už skoro jeden a půltisíciletí si římští papežové říkají služebníci služebníků Božích. Zdá se, že se tento pokorný služebný postoj se děděním dolů církevní hierarchií nějak vytratil. Jinak by tón odpovědi našich služebníků z ČBK byl určitě jiný. Největším problémem není to, jestli zpíval někdo na papežské mši žalm v černých brýlích, ale to, že spolu neumíme komunikovat. Ta láska Kristova zůstává jen jako fráze v naší korespondenci.