Vosková krása
Možná, že jste také při příchodu na letošní půlnoční mši v bystrcké Arše zažili podivný pocit bílé vertikály. Což o to, k vánoční zvěsti to docela ladí. Ale vzhledem k tomu, že jsme jenom lidé, kteří si do police tajemna odkládají věci jen, když není zbytí, hledali jsme racionální vysvětlení. Tady je: letos jeden šikovný farník nezahálel, vzkřísil rodinnou tradici a vyrobil spoustu nových krásných voskových zvonečků na bílých nitích. Snad nám Pán promine, že jsme se chvíli věnovali zkoumání jejich tvarů. Zdálo by se, že jsou tam malé a velké, ale i mezi těmi velkými byly nějaké rozdíly.
Doufejme, že se na nás autor nebude zlobit, když trochu poodhalíme roušku tajemství výroby. Připadá nám totiž, že výroba voskových zvonečků musí být činností příšerně bohulibou. Na jedné straně přitahuje myšlenky k velkému vánočnímu tajemství Boží otcovské lásky, na druhé straně je téměř bez dopadu (až na trošičku energie pro ohřev vosku) na životní prostředí. A rozbité výrobky se beze zbytku recyklují.
Takže: uděláme si dřevěný zvoneček. Nejlépe na soustruhu. Nasadíme na tyčku a hodně máčíme ve vodě. Pak rozpustíme vosk. Dřevěnou formu, chcete-li kopyto, pak do rozpuštěného vosku máčíme. Necháme uschnout a znovu. Jeden zvoneček potřebuje asi tři vrstvy. No a pak šikovně sundat z formy (tady jsou údajně ztráty zpočátku značné) a ještě za tepla připravit dírku (taky ztráty, za studena téměř 100%). Tímto pracovním postupem se objasnila i mírná variabilita tvarů - více vrstev = větší zvoneček.
A nakonec, aby toho obdivu nebylo málo, ještě jeden: že člověk tak zvučného hlasu může vyrábět něco tak křehkého :-)
Možná, že jste také při příchodu na letošní půlnoční mši v bystrcké Arše zažili podivný pocit bílé vertikály. Což o to, k vánoční zvěsti to docela ladí. Ale vzhledem k tomu, že jsme jenom lidé, kteří si do police tajemna odkládají věci jen, když není zbytí, hledali jsme racionální vysvětlení. Tady je: letos jeden šikovný farník nezahálel, vzkřísil rodinnou tradici a vyrobil spoustu nových krásných voskových zvonečků na bílých nitích. Snad nám Pán promine, že jsme se chvíli věnovali zkoumání jejich tvarů. Zdálo by se, že jsou tam malé a velké, ale i mezi těmi velkými byly nějaké rozdíly.
Doufejme, že se na nás autor nebude zlobit, když trochu poodhalíme roušku tajemství výroby. Připadá nám totiž, že výroba voskových zvonečků musí být činností příšerně bohulibou. Na jedné straně přitahuje myšlenky k velkému vánočnímu tajemství Boží otcovské lásky, na druhé straně je téměř bez dopadu (až na trošičku energie pro ohřev vosku) na životní prostředí. A rozbité výrobky se beze zbytku recyklují.
Takže: uděláme si dřevěný zvoneček. Nejlépe na soustruhu. Nasadíme na tyčku a hodně máčíme ve vodě. Pak rozpustíme vosk. Dřevěnou formu, chcete-li kopyto, pak do rozpuštěného vosku máčíme. Necháme uschnout a znovu. Jeden zvoneček potřebuje asi tři vrstvy. No a pak šikovně sundat z formy (tady jsou údajně ztráty zpočátku značné) a ještě za tepla připravit dírku (taky ztráty, za studena téměř 100%). Tímto pracovním postupem se objasnila i mírná variabilita tvarů - více vrstev = větší zvoneček.
A nakonec, aby toho obdivu nebylo málo, ještě jeden: že člověk tak zvučného hlasu může vyrábět něco tak křehkého :-)
Kde končí žehnání
V minulém číslo jsme naťukli ostrý hřebíček TV Noe. Zdá se, že lehké naťuknutí nic nevyřešilo, tak ťukneme ještě jednou, protože se nám zdá, že hřebíček pořád hodně ční a někdo by si o něj mohl třeba natrhnout punčochu.
Ve čtvrtek 10. ledna uveřejnily slovenské Katolícke noviny článek Tv Lux a Tv Noe každá vlastnou cestou z pera šéfredaktora P. Mariána Gavendy. Den na to se objevila na stránkách televize Noe odpověď. (Citace z ní jsou zeleně.) Vzhledem k tomu, že nám poměrně dlouho ležela v žaludku, podělíme se s vámi o trávící potíže:
Ostatně překrucování skutečností provázelo spolupráci Telepace s Luxem prakticky po celou dobu, s výjimkou snad prvních dvou, tří měsíců.
Je to řečeno chytře bez bližší specifikace, kdo víc kroutil.
Sami si sypeme popel na hlavu, že jsme byli tak mnoho důvěřiví a tak málo prozíraví. Možná, že kdybychom od samého začátku měli po ruce schopné právníky, ...
Takhle šikovně se sype popel, aby se neusadil na mé hlavě ale na hlavě mého soka.
Česká biskupská konference nemá potřebu Tv Noe ani ovládnout, ani ji řídit. Naše vzájemná důvěra nepotřebuje právní aparát, spíše spoléháme na vedení Ducha svatého a čestné jednání.
Zatím se nám nepodařilo zjistit, co na to říká Duch svatý, že to na něho v této záležitosti ČBK hází. Jen aby si za nějakou dobu nemusela taky sypat popel na hlavu a vzpomínat na schopné právníky. Slovenští biskupové se na věc dívají jinak a nějaké právní záruky přece jen chtěli. Ať si protíráme Oko jak protíráme, nevidíme důvod, proč jim tedy nějaká záruka nebyla dána. Není přece příliš obvyklé, že církev směruje dary věřících v podstatě na rozvoj subjektu, který je v soukromém vlastnictví dvou kněží.
Žehnání kněze je jako rozlévání Boží přízně. Z posledního odstavce zmíněného textu se trochu ježí srst.
Představitelům Tv Lux přejeme, aby více spoléhali na Boží vedení a aby co nejdřív vysílali a šířili Evangelium, tedy radostnou zvěst o zachraňující Boží lásce; ve jménu této lásky jim ze srdce žehnáme.
To Boží vedení (=vedení Ducha svatého) bylo totiž předmětem sporu. A to, že momentálně nemohou vysílat a šířit, je důsledkem sporu.
Tady se totiž do té čiré Boží zálivky přilévá soukromé blatíčko vlastního názoru na spor, které jemné dírky v hubici konve požehnání ucpává. To je odstrašující případ žehnání!
V minulém číslo jsme naťukli ostrý hřebíček TV Noe. Zdá se, že lehké naťuknutí nic nevyřešilo, tak ťukneme ještě jednou, protože se nám zdá, že hřebíček pořád hodně ční a někdo by si o něj mohl třeba natrhnout punčochu.
Ve čtvrtek 10. ledna uveřejnily slovenské Katolícke noviny článek Tv Lux a Tv Noe každá vlastnou cestou z pera šéfredaktora P. Mariána Gavendy. Den na to se objevila na stránkách televize Noe odpověď. (Citace z ní jsou zeleně.) Vzhledem k tomu, že nám poměrně dlouho ležela v žaludku, podělíme se s vámi o trávící potíže:
Ostatně překrucování skutečností provázelo spolupráci Telepace s Luxem prakticky po celou dobu, s výjimkou snad prvních dvou, tří měsíců.
Je to řečeno chytře bez bližší specifikace, kdo víc kroutil.
Sami si sypeme popel na hlavu, že jsme byli tak mnoho důvěřiví a tak málo prozíraví. Možná, že kdybychom od samého začátku měli po ruce schopné právníky, ...
Takhle šikovně se sype popel, aby se neusadil na mé hlavě ale na hlavě mého soka.
Česká biskupská konference nemá potřebu Tv Noe ani ovládnout, ani ji řídit. Naše vzájemná důvěra nepotřebuje právní aparát, spíše spoléháme na vedení Ducha svatého a čestné jednání.
Zatím se nám nepodařilo zjistit, co na to říká Duch svatý, že to na něho v této záležitosti ČBK hází. Jen aby si za nějakou dobu nemusela taky sypat popel na hlavu a vzpomínat na schopné právníky. Slovenští biskupové se na věc dívají jinak a nějaké právní záruky přece jen chtěli. Ať si protíráme Oko jak protíráme, nevidíme důvod, proč jim tedy nějaká záruka nebyla dána. Není přece příliš obvyklé, že církev směruje dary věřících v podstatě na rozvoj subjektu, který je v soukromém vlastnictví dvou kněží.
Žehnání kněze je jako rozlévání Boží přízně. Z posledního odstavce zmíněného textu se trochu ježí srst.
Představitelům Tv Lux přejeme, aby více spoléhali na Boží vedení a aby co nejdřív vysílali a šířili Evangelium, tedy radostnou zvěst o zachraňující Boží lásce; ve jménu této lásky jim ze srdce žehnáme.
To Boží vedení (=vedení Ducha svatého) bylo totiž předmětem sporu. A to, že momentálně nemohou vysílat a šířit, je důsledkem sporu.
Tady se totiž do té čiré Boží zálivky přilévá soukromé blatíčko vlastního názoru na spor, které jemné dírky v hubici konve požehnání ucpává. To je odstrašující případ žehnání!
Koruna a kříž
Letos jsou velikonoce tak blízko, že se vánoční chvojí skoro dotýká postních trnových prutů. V našem občasníku to teprve už není problém, aby se dostaly do jednoho čísla vánoce a velikonoce.
Letos musíme pochválit trnovou kompozici před hlavním oltářem. Kdo něco takového zkoušel, dovede si představit, kolikrát asi ty trny vězely i v kůži, těch, kdo ladili korunu a kříž do strohé a přesto tak výmluvné postní kompozice. A tak kéž nějaký ten trn zatrhne i o naši duši a připomene jí, že všechno se to událo i hlavně kvůli ní ...
Reakce k článku "Ježíšci"
Milý Ježíšku, ukaž nám alespoň na chvilku svou tvářičku
On nám ji ukazuje stále, ale my nemáme kdy, si toho všimnout. Za bývalého kaplana vyrostla v sídlišti "ARCHA" a před ní býval živý betlém. Tam, v těch hrubých jeslích, leželo miminko v tom roce narozené a vedlo coby Josef a Maria stáli rodiče. To bylo to hlásání evangelia ze střech. Tam se sešli i nevěřící lidé z paneláků a jejich děti, které v anketách nedovedou odpovědět vůbec na nic. Tam byla možnost říci něco dobrého na adresu všech. Tam i lidé přispěli na potřeby svých bližních a přinesli cukroví pro potřebné. To se určitě Ježíškovi líbilo. Bohužel, někde se živé betlémy rozrůstají, u nás už zavedené skončilo. Že bychom tu tvářičku Ježíska nějak přehlédli?
Žijeme v době, kdy "nemáme čas!". Ale věříme vůbec, že kdybychom chtěli něco ze svého času věnovat, že by nám Duch Svatý pomohl? Co tak ustanovit pastorační radu, nebo redakční radu, zařídit ozvučení kostela, aby nám lidé nemuseli odcházet jinam. Zorganizovat vymalování kostela a to, co by nás kolem Ježíska sjednotilo. A také se stavit v pátek, kdy je celodenní výstav Nejsvětější Svátosti a často se musí na některou hodinu kostel zavřít.
Přiznejme si s pokorou v srdci, zda uděláme dost pro to, abychom i v našem srdci měli čas pro Ježíška v podobě bližních, kteří potřebují naši pomoc. Jak si dovedeme představit Ježíška v každém ročním období? Jestli chceme něco zlepšit, musí začít každý sám u sebe.
Milý Ježíšku, ukaž nám alespoň na chvilku svou tvářičku
On nám ji ukazuje stále, ale my nemáme kdy, si toho všimnout. Za bývalého kaplana vyrostla v sídlišti "ARCHA" a před ní býval živý betlém. Tam, v těch hrubých jeslích, leželo miminko v tom roce narozené a vedlo coby Josef a Maria stáli rodiče. To bylo to hlásání evangelia ze střech. Tam se sešli i nevěřící lidé z paneláků a jejich děti, které v anketách nedovedou odpovědět vůbec na nic. Tam byla možnost říci něco dobrého na adresu všech. Tam i lidé přispěli na potřeby svých bližních a přinesli cukroví pro potřebné. To se určitě Ježíškovi líbilo. Bohužel, někde se živé betlémy rozrůstají, u nás už zavedené skončilo. Že bychom tu tvářičku Ježíska nějak přehlédli?
Žijeme v době, kdy "nemáme čas!". Ale věříme vůbec, že kdybychom chtěli něco ze svého času věnovat, že by nám Duch Svatý pomohl? Co tak ustanovit pastorační radu, nebo redakční radu, zařídit ozvučení kostela, aby nám lidé nemuseli odcházet jinam. Zorganizovat vymalování kostela a to, co by nás kolem Ježíska sjednotilo. A také se stavit v pátek, kdy je celodenní výstav Nejsvětější Svátosti a často se musí na některou hodinu kostel zavřít.
Přiznejme si s pokorou v srdci, zda uděláme dost pro to, abychom i v našem srdci měli čas pro Ježíška v podobě bližních, kteří potřebují naši pomoc. Jak si dovedeme představit Ježíška v každém ročním období? Jestli chceme něco zlepšit, musí začít každý sám u sebe.
Ani kozy už poslední rok jaksi
nechtěly na živém betlémě vystupovat
nechtěly na živém betlémě vystupovat
 |
Kdo nám to vlastně píše? Tak takové pěkné rady a autor se nepodepsal. Jediné, co máme je jeho emailová adresa NuggingEye. Protože jsme nechtěli, aby se dopis s tolika podněty krčil někde mezi anonymy, pokusili jsme se mu nějaké jméno opatřit ... |
I dnes by to šlo
Biskup Posád. Kdo by si na tohoto muže nevzpomněl při liturgii Stolce svatého Petra, když slyšíme nabádavá apoštolova slova, aby ti, kdo stojí v čele jednali z čistého srdce a ne kvůli nějakému osobnímu prospěchu, kterému říká bez servítků špinavý zisk. Biskup Posád odchází ze své diecéze nedobrovolně, bez udání důvodů, dokonce v nejistotě, zda za tím odvoláním je opravdu Svatý otec.
Když jsme byli malí a s dětskou opravdovostí naslouchali příběhům o dobrém Ježíšovi a zlých farizejích, byli jsme si ve svých dětských srdcích jisti, že my bychom se takhle nezachovali. My bychom přece poznali, že přichází od Boha.
Pak jsme povyrostli postavami a trochu i v katechizmu, kde jsme se dozvěděli, že Ježíš už podruhé rozhodně takhle nenápadně nepřijde. A tak vlastně žádný takový přehmat už nehrozí.
Ale jak se tak do našeho nitra ukládají jako kamínky mozaiky naše zážitky s Bohem, začíná být jasné, že Bůh se do těch našich nachystaných škatulek moc nevlézá. A najednou nás napadne, co kdyby si Pán přece jen nějakou skulinu v té naší článkované ohradě víry našel a nějak se sem protáhl ....
A najednou člověk ví, jak bychom se Ježíše mohli hladce zbavit i dnes. Aspoň na úrovni jedné diecéze.
Pár lidí se biskupa Posáda zastává a spřádají ze svých žalostně malých chomáčků vlny nějaké to vlákénko vysvětlení v naději, že jim přispěchá na pomoc nějaký přadlák profesionál. Ti, ale na druhé straně respektují úzkostivě jednotu, kterou po nich chtěl Pán, a tak asi protože v jednotě nejsou, budou se nám vlákénka vysvětlení hodně trhat.
Biskup Posád. Kdo by si na tohoto muže nevzpomněl při liturgii Stolce svatého Petra, když slyšíme nabádavá apoštolova slova, aby ti, kdo stojí v čele jednali z čistého srdce a ne kvůli nějakému osobnímu prospěchu, kterému říká bez servítků špinavý zisk. Biskup Posád odchází ze své diecéze nedobrovolně, bez udání důvodů, dokonce v nejistotě, zda za tím odvoláním je opravdu Svatý otec.
Když jsme byli malí a s dětskou opravdovostí naslouchali příběhům o dobrém Ježíšovi a zlých farizejích, byli jsme si ve svých dětských srdcích jisti, že my bychom se takhle nezachovali. My bychom přece poznali, že přichází od Boha.
Pak jsme povyrostli postavami a trochu i v katechizmu, kde jsme se dozvěděli, že Ježíš už podruhé rozhodně takhle nenápadně nepřijde. A tak vlastně žádný takový přehmat už nehrozí.
Ale jak se tak do našeho nitra ukládají jako kamínky mozaiky naše zážitky s Bohem, začíná být jasné, že Bůh se do těch našich nachystaných škatulek moc nevlézá. A najednou nás napadne, co kdyby si Pán přece jen nějakou skulinu v té naší článkované ohradě víry našel a nějak se sem protáhl ....
A najednou člověk ví, jak bychom se Ježíše mohli hladce zbavit i dnes. Aspoň na úrovni jedné diecéze.
Pár lidí se biskupa Posáda zastává a spřádají ze svých žalostně malých chomáčků vlny nějaké to vlákénko vysvětlení v naději, že jim přispěchá na pomoc nějaký přadlák profesionál. Ti, ale na druhé straně respektují úzkostivě jednotu, kterou po nich chtěl Pán, a tak asi protože v jednotě nejsou, budou se nám vlákénka vysvětlení hodně trhat.
otče biskupe,
v Budějovicích
by přece chtěl žít každý
by přece chtěl žít každý
Do Ptuje!
Z Litoměřic do Ptuje byl převelen biskup Pavel Posád. V praxi to znamená, že se z litoměřického biskupa stává biskupem dávno zaniklé diecéze ptujské a jako takový přichází na pomoc biskupovi diecéze českobudějovické.
Proč tak složitě? Podle prvotní, zřejmě velmi moudré, praxe církev dávala vždy jednoho biskupa na jednu diecézi. Pak se přehnala různá stěhování národů a války. Některé diecéze zanikly, protože území obsadili hlavně muslimové. Jejich biskupové pak přicházeli pomáhat svým kolegům v ostatních diecézích. Později si biskupové, jejichž diecéze se příliš rozrostla, žádali sami o pomocné biskupy, místo aby diecézi rozdělili. No, a aby se neporušilo pravidlo jedna diecéze, jeden biskup ordinovali se pomocní biskupové do virtuálních diecézí. Vidíme, že zárodky potěmkinismu jsou starší, než by se zdálo. Ovšem Bůh, který vidí i ve skrytu, se musí nad těmi kulisami dost usmívat.
Naštěstí to skončilo u biskupů. Jinak bychom třeba v naší farnosti místo pana kaplana měli titulárního faráře zatopených Kníniček, který by bystrckému faráři pomáhal spravovat farnost.
A tak si říkáme, jestli jsme to tomu našemu Pánu zas nějak moc nezkomplikovali. Když už nám pošle charismatického biskupa, tak ho zlomí personalistika, management nebo ekonomika. Je otázka, když přijde někdo, komu půjdou tyhle věci, zda se v něm dořežeme ještě nějakého jiného charismatu. Ta dobrá myšlenka apoštolů o předání ekonomických starostí jáhnům se nám nějak z církevní tradice vytratila.
Ptuj je starobylé slovinské městečko s romantickým původním názvem Colonia Ulpia Traiana Poetovio. Staré asi jako naše křesťanská víra. Z tohoto pohledu si biskup Pavel nepohoršil, Litoměřice jsou o nějaké to století mladší. Přesto se zdá, že by se povzdech Do Ptuje! mohl stát úlevným zvoláním katolíka, který si bolestně nakopl palec o některý z balvanů, které církev pro jistotu přivršila na tu Petrovu skálu...
Z Litoměřic do Ptuje byl převelen biskup Pavel Posád. V praxi to znamená, že se z litoměřického biskupa stává biskupem dávno zaniklé diecéze ptujské a jako takový přichází na pomoc biskupovi diecéze českobudějovické.
Proč tak složitě? Podle prvotní, zřejmě velmi moudré, praxe církev dávala vždy jednoho biskupa na jednu diecézi. Pak se přehnala různá stěhování národů a války. Některé diecéze zanikly, protože území obsadili hlavně muslimové. Jejich biskupové pak přicházeli pomáhat svým kolegům v ostatních diecézích. Později si biskupové, jejichž diecéze se příliš rozrostla, žádali sami o pomocné biskupy, místo aby diecézi rozdělili. No, a aby se neporušilo pravidlo jedna diecéze, jeden biskup ordinovali se pomocní biskupové do virtuálních diecézí. Vidíme, že zárodky potěmkinismu jsou starší, než by se zdálo. Ovšem Bůh, který vidí i ve skrytu, se musí nad těmi kulisami dost usmívat.
Naštěstí to skončilo u biskupů. Jinak bychom třeba v naší farnosti místo pana kaplana měli titulárního faráře zatopených Kníniček, který by bystrckému faráři pomáhal spravovat farnost.
A tak si říkáme, jestli jsme to tomu našemu Pánu zas nějak moc nezkomplikovali. Když už nám pošle charismatického biskupa, tak ho zlomí personalistika, management nebo ekonomika. Je otázka, když přijde někdo, komu půjdou tyhle věci, zda se v něm dořežeme ještě nějakého jiného charismatu. Ta dobrá myšlenka apoštolů o předání ekonomických starostí jáhnům se nám nějak z církevní tradice vytratila.
Ptuj je starobylé slovinské městečko s romantickým původním názvem Colonia Ulpia Traiana Poetovio. Staré asi jako naše křesťanská víra. Z tohoto pohledu si biskup Pavel nepohoršil, Litoměřice jsou o nějaké to století mladší. Přesto se zdá, že by se povzdech Do Ptuje! mohl stát úlevným zvoláním katolíka, který si bolestně nakopl palec o některý z balvanů, které církev pro jistotu přivršila na tu Petrovu skálu...