Bez Javascriptu to nepůjde ;-)

Povolte prosím Javascript nebo zkuste jiný prohlížeč.
Fašírka
Na každého jednou dojde. Jednou Bílovice, teď zas Bystrc. Otec František má pocit, že nám Písmo svaté není příliš stravitelné a tak se nám ho snaží trochu převyprávět. Což o to, tato myšlenka má mnoho do sebe. Ale když jsme viděli, jak se kazatel s chutí uvelebil u ambónu, podíval se na hodinky a zamnul si ruce řka Tak se do toho Božího slova pustíme, bylo jasné, co nás čeká, že tato promluva nebude krátká...

Fašírka začala dobře známým vymezením kazatele oproti jiným kazatelům. Zatímco každý jiný by hovořil o krásné scéně uzdravení ochrnulého v Kafarnau, já budu hovořit o epištole svatého Pavla.

To ale nebyla pravda, protože Kafarnau přijde do fašírky pouze o chvilku později. Nejprve putuje do mlýnku Boží smlouva s námi, přirovnaná poněkud nepřesvědčivě k Občanskému judu, které je také vždy na naší straně a k trvalosti manželské smlouvy i v případě, že mužská polovička je ten největší padouch, jakého si dovedete představit.

Při velmi hlasitém pojmenovávání záporných vlastností tohoto virtuálního darebáka otec František téměř nadskakoval rozkoší. Pak přišel do mlýnku ještě jeden televizní pořad, který jsme neviděli. A pak už napochodovali čtyři mukli, ano bylo řečeno mukli, nesoucí zdaleka toho svého ochrnulého. No a samozřejmě rozbitá střecha.

A to vše překořeněno touhou po originalitě a zálibou řečit. Asi jako když do té fašírky nakonec místo špetky zázvoru pro dosažení neobvyklé chuti ho dáme hned několik polévkových lžic a navíc zapomeneme osolit.

Smekáme před vámi, vy mlčící Pánovi služebníci, kteří i takovouto krmi bez následku strávíte. Vy jste tou skálou, na kterou Pán tolik spoléhal, když zakládal svou Církev.


Sestupy
Kardinál Špídlík prý řekl, že všechny křesťanské církve se modlí vyznání víry na začátku bohoslužby, zatímco katolíci je recitují až po promluvě, aby se ubezpečili, že neztratili víru. Věříme, že se tak nikomu nestalo, ale přesto vás chceme potěšit dvěma pěknými myšlenkami, které měl tutéž neděli ve své promluvě pan kaplan.

Vyznáváme, že Ježíš sestoupil do pekel. Jak může někdo tak čistý vstoupit do tak špinavého prostředí? Nepošpiní se? Ne, protože to je asi tak, jak když se žumpou proleje celý oceán.

U nás je zvykem, že nosítka nesou dva. Když už něco nesou čtyři, tak je to rakev. Doufejme, že až naše mrtvé tělo budou spouštět někam do hloubi, bude tam sedět Pán. Jen otřepe z vlasů smetí z rozebrané střechy, dotkne se nás divotvornou pravicí a my vykročíme do věčného života.
Svatozář to není.
Máme teď takové trochu vypjaté období, co se týče svatozáří. Není to dlouho, co jsme se vás snažili přesvědčit, že svatozáře jsou stále aktuální, neřku-li nezbytné k připuštení k věčné blaženosti. Včera proběhla v brněnsko-diecézním mediálním polostínu jistá část beatifikačního procesu brněnského rodáka, kněze dominikánského řádu, Tomáše Týna.

A tak není divu, že když se to u oltáře zlatavě zaleskne, napadne nás hned svatozář. Protože, kde by měla logicky být pravděpodobnost výskytu tohoto úkazu vyšší než u oltáře. Nedejme se mýlit.

Jediná dosud schválená poloha svatozáře je v rovině téměř vodorovné s menším či větším náklonem vzad. Pokud svatozář vychází z temene hlavy a postupuje nahoru až k čelu v rovině vertikální, nejedná se o svatozář, nýbrž módní kadeřnický výstřelek ve tvaru kohoutího hřebene zvaný někdy číro. Jeho nositele většinou od svatosti dělí poměrně hluboká propast problémů, které svým vzhledem působí těm, kteří i za jeho vzhled cítí odpovědnost.
I když při dostatečné dávce pokory nevylučujeme budoucí tranformaci do té kýžené polohy horizontální...
Boření mýtů
Začalo to nadějně. Doba svatopostní je příležitost, aby se Boží lid, který je tvořen vámi a námi kněžími nad sebou zamyslel. Ovšem významným přiložením pravice s doširoka roztaženými prsty na kazatelovu kněžskou hruď naděje zhasly.

Jak prý ty své ovce vedeme, jestli to babřeme, tak, jako předtím? Skoro kazatele podezříváme, že si takovou otázku nikdy upřímně nekladl. Ano, otče Františku, babřeme to jako předtím.

Opět řinčel pekelný řetěz. Dnes jsme se dozvěděli, že peklo je plné. V tu chvíli by nám při běžné promluvě mnohým spadly kámeny ze srdce. Ale kazatel hned zdůvodňuje, že Bůh je moudrý a nedělal by přece peklo větší než je potřeba. Prý jsou tam všichni předpotopní lidé. Chudák Ábel.

Pak přišla hlavní část, která se u tohoto kazatele nese vždy v tónu, vy si možná myslíte, ale já vám říkám... To, co si my myslíme, ale samozřejmě neříkáme my, ale on. Dnes to vznosně nazval bouráním mýtů. Byly to mýty poměrně narychlo poskládané, takže se mu lehko rozkopávaly. Hlasitost projevu v této fázi je těsně pod prahem bolesti.

Velmi vděčným tématem, kde může kazatel vyniknout nad "běžnými kazateli" je sex. Dnešní figura by se dala nazvat trojitý odpíchnutý ritbergr.

Láska není sex, to by matka Tereza byla sexuální maniak.

Sex je krásný,
prohlásí se slastně tajuplným úsměvem.
Vítězoslavně se rozhlíží.
Sex je krásný,
opakuje ještě jednou.
Ještě jednou se vítězoslavně rozhlíží.
Sex je krásný,
přijde do třetice se stejným úsměvem.

Že by nám tím chtěl říct, že o to ví něco více, než bychom od celibátníka čekali. Nevíme, jisté je jen to, že chce, abychom si něco takového mysleli.

Hříchy se mají pojmenovávat, vybízel jsi nás dnes, otče Františku. A tady jsme možná u jádra dnešního poselství. Takhle vypadá ješitnost.
Postní utahování opasků
Máme za sebou onen hladový vstup do doby postní. Kolik pozornosti a energie na sebe upoutá taková maličkost, jakou je jeden den jíst trochu míň.

Jídlo je pro nás důležité. Vlastně životně důležité, dlouho bez něho nevydržíme. Jídlo do nás vlévá sílu. Nebo nás o tuto sílu připravuje. Jídlo nám zprostředkovává spoustu příjemných požitků. A tak, jak nám někdo sáhne na jídlo, hned se bouříme.

Dva dny za celou postní dobu nic nejíst. K čemu to může Bůh potřebovat? Jak moc ty opasky utahovat? Ne moc, aby zbyla síla na rozvazování jeh. Zní to divně, ale spíš než utahovat opasky, chce Bůh, abychom povolovali jha a pouta.

Ústy proroka Izaiáše říká: Což to je půst, který si přeji? Den, kdy se člověk pokořuje, Dá se toto nazvat postem, dnem, v němž má Hospodin zalíbení? Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít?

Takže si rychle najděme to své jho a bušme do něj, až budou třísky lítat. Než si to Pán rozmyslí. A řekne, když už neumíš rozbíjet jha, tak se posti...

Velikonoční proud Boží lásky potřebuje rozbít kry, které jako jha brání našim duším, aby se mu doširoka otevřely. Přece nechceme, aby si Boží proud našel cestu mimo nás?
Havaj
Postní duchovní obnova pro mládež pro nedostatek zájemmců odpadla. Jedna stručná větička v našem informačním letáku. Jeden malý, tichý vykřičník na konci. Ještě štěstí, že si toho nevšiml kazatel, který u nás občas vypomáhá. Ten by to byl schopen zařvat tak, že by spadl paškál.

Tak se to snažíme zavolat aspoň odtud. Hej ! V jedné z největších brněnských farností se nepotřebuje nikdo obnovovat? Jasně, je to dlouho obětovat dva dny v této uspěchané době. Víte, kolik se toho dá za dva dny zažít, kolik poslat esemesek, jak si krásně začetovat. Prostě dva dny je moc, ne? Není to málo, že? Není.

Ale na druhé straně nám zase Pán slíbil, že když kvůli němu něco opustíme, dostaneme stokrát víc a přídavkem život věčný. Tak daleko ovšem naše pozemská představivost nesáhá, abychom to ocenili.

Takže si to představme jinak. Jdu na obnovu a věnuji Pánovi ty dva dny. Zpátky jich dostanu stokrát víc, tedy dvěstě! Jak? Například v pondělí před vyučováním někdo přijde a řekne, že mám 200 dní volna, protože jsem vyhrál několikaměsíční pobyt na Havaji.

Krčíte nedůvěřivě rameny? Tak to zkuste! Třeba bude Pán ještě štědřejší a opravdu vyhrajete ten život věčný...