Oko

	Pizza místo adorace. Otec Pavel se před pár dny vrátil z cursillistického setkání na Sicílii. Mělo se za to, že jel do Palerma. Že by se tam jelo Cursillo přiučit nějakým těm mafiánským praktikám, které se dovedou nalepit i na sebelepším hnutí? Nebylo to tak, nejelo se do Palerma, jen směrem na Palermo, a to je přece rozdíl. Jedním z hlavních dojmů, který si otec Pavel přivezl, byla velmi přátelská a družná atmosféra, která tam panovala. Obdivoval, kolik lidé nežijící zrovna v nějakém blahobytu dovedou obětovat třeba proto, aby pozvali své přátele na pěkné posezení v nějaké hospůdce. A rozhodl se, že si ten pěkný dojem nenechá pro sebe. Jenže, jak na to? Boží Tělo, to je přece důvod k oslavě. No, ale to by se mělo přece v tichu meditovat, ne? Ale vždyť meditují a adorují každý čtvrtek, ta hrstka mých věrných, řekne si. Minulý čtvrtek si prý užili. Otec František využil příležitosti, prohlásil, že dnes, rozuměj ve čtvrtek v devět večer, už nikam nespěcháme, a začal chválit Pána hulákáním. Kdo prý spěchá, může odejít, prohlásil zcela zaslepen vidinou ne čvrt ale možná i hodiny, která se před ním otvírala. Úplně asi chudák zapomněl, že vlastně konkuruje eucharistické hostině. A tak by si lid Boží zasloužil možná nějaké povzbuzení, rozveselení. Takové a možná i jiné myšlenky se honily celý den v Pavlově hlavě. Ani když se dal do promluvy, nebyly moc srovnané v zástupu. Ale odvážně vyrazily. Nejprve nesměle něco navrhl, pak trochu upřesnil a kdo nepochopil hned, nestačil se divit, když posílal jednoho mladého muže, aby koupil něco v blízké pizzérii. Ten také nevěřil svým uším. Ale nakonec někdo šel, aby zakončil promluvu podle otcova přání. A závěr už se dá tušit. Málo jídla (v jedné peci se během půlhodiny dají vyrobit nejvýše čtyři pizzy), požehnání, rozdělování a družná atmosféra. A skutečně, na každého vyšlo, jen ty koše s drobty nebyly. No, nemůže být učedník nad Pána, ne?
Žehnání aut. Už to tak vypadalo, že letos se bude žehnat jen kolům, případně autům, která se mezi ně odváží. Ale nakonec se dočkali i automobilisté. Podle jistých pramenů prý za obřadem stál majitel zbrusu nové stříbněmetalitické oktávie. Pohledem do kalendáře jsme však byli nuceni připustit, že by to mohl mít na svědomí i svatý Kryštof. Má toho v dnešní době na hřbetě hodně tento dobrácký obr. Břemeno celosvětového motorismu mu rozhodně nezávidíme. Pořád ho ne a ne odnést někam na druhý břeh.
Čtenářům knih bych rád představil letos vyšlou novou knihu brazilského spisovatele Paula Coelha : Ďábel a slečna Chantal. Román odehrávající se v zapadlé španělské vesnici určitě nezklame a pro ty, kteří autora neznají , je tu malá ukázka - příběh, který vypráví jedna z postav.	Jeden člověk kráčel po cestě se svým koněm a psem. Když procházeli pod rozložitým stromem, uhodil do stromu blesk, zasáhl je a všechny tři zabil. Muž ale nepochopil, že již opustil tento svět, a kráčel dál s oběma zvířaty. Cesta do kopce byla velice dlouhá, slunce pražilo, oni byli zpocení a měli velikou žízeň. V jednom ohybu cesty náhle spatřili nádhernou mramorovou bránu a za ní se rozkládalo náměstí, vydlážděné kusy zlata. Uprostřed něho tryskala z fontány čirá voda. Pocestný zamířil k člověku, který hlídal u vchodu. 'Dobrý den.' 'Dobrý den,' odpověděl strážce. 'Kde to jsem? Je to tu krásné. ' 'Tady je nebe. ' 'To je dobře, že jsme v nebi. Máme hroznou žízeň. ' 'Můžete vejít a pít vodu podle libosti. ' A strážný ukázal na fontánu. 'Můj kůň a můj pes mají také žízeň. ' 'Lituji', řekl strážný. 'Zvířata dovnitř nesmějí. ' Ten muž byl velmi zklamán, neboť žízeň ho sužovala, ale nechtěl pít sám. Poděkoval tedy strážci a šel dál. A zase šplhali dlouho do kopce, až se vyčerpáni dovlekli k místu, kde stála stará brána a za ní se táhla prašná cesta lemovaná stromy. Ve stínu jednoho stromu ležel muž. Obličej měl zakrytý kloboukem a zřejmě spal. 'Dobrý den, ' řekl poutník. Muž kývl hlavou. 'Máme hroznou žízeň, já, můj kůň a můj pes.' 'Tamhle mezi těmi kameny je pramen, ' pravil ten muž a napřáhl ruku směrem ke kamenům. 'Můžete se napít po libosti. ' Muž, kůň a pes šli k prameni a uhasili žízeň. Poutník znovu poděkoval. 'Přijďte, kdykoliv se vám zachce ' odpověděl muž. 'A jak se to tady vlastně jmenuje? ' 'Nebe. ' 'Nebe? Ale strážce u té mramorové brány mi řekl, že nebe je tam! ' 'To nebylo nebe, to bylo peklo.' Poutník byl zmaten. 'Měli by jste zakázat, aby tam užívali vašeho jména! Ta falešná informace určitě způsobí hrozný zmatek! ' 'Ale vůbec ne! Ve skutečnosti nám prokazují velkou laskavost, protože tam zůstanou všichni, kdo jsou schopni opustit své nejlepší přátele… ! ' Čtenář
Farní rada. Až na pár šťastlivců, kteří se hřejí na vysokoškolském výsluní, máme po prázdninách. Otec Pavel nelení a svolává farní radu. Jednání proběhlo jako obvykle za dvojími zavřenými dveřmi. Ty první se párkrát otevřely, když otec Pavel vyběhl telefonovat. Ty druhé byly zavřeny pořád z důvodů v této krajině veskrze banálního - aby se nám do fary nemohl dostat nějaký nekalý živel. Bude sbírka, jak se říká pro Úpici. Přesný termín si raději vyčtěte v Infu, neradi bychom způsobili, že někde v nečekanou dobu vznikne obrovská hromada šatstva, botů a hraček. Workšopy touží po mladé krvi do vedení, ta stará by se mohla třeba vdát či oženit a co pak? Nejcitelnější je ovšem nedostatek kuchařek či kuchařů. Je zde sice pár obětavců, ale ti vše nevytrhnou. Nemělo by se uvažovat o nějakém finačně náročnějším řešení? Ale i stávající cena je pro některé rodiny vysoká. Musely by se zavést asi dotace. Nebudou se zřejmě vztahovat na ty, kdo koupěmi fernetů, piva a kuřiva prokáží, že jejich finanční situace je uspokojivá. Některé skautské oddíly by uvítaly pár, některé i všechny nové členy. Naše farní periodikum Setkání by potřebovalo zedva nadšence, kteří by si párkrát do roka zahráli novináře. (Jinak hrozí fúze s Okem, což by nemuselo být pro všechny lehce stravitelné - pozn.red.) V říjnu začne nacvičovat chrámový sbor. Můžeme sice lákat zájemce o chrámový zpěv i bystrckými novinami, ale určitě se přihlásí samé soprány a basy a my potřebujeme právě alty a tenory. Kdyby se k stávajícím našel odpovídající počet kýžených, museli bychom asi rozšířit kůr. Na týdnu farnosti, který byl letos poněkud komornější, se mluvilo kromě jiného i o farní radě. A tak se to samozřejmě přeneslo i sem. Několik krátkých poznámek se otřelo o známé parlamentaristicko-exekutivní dilema, hlavně nás však pálí, aby se někdo staral o farní zahradu, uklízel archu a kostel, staral o to, co komu za to případně zaplatit, kolik inkasovat za pobyt v Cizkrajově, za pronájem archy, vedl odrůstající mládež.
sen o teple a suchu?	S deštěm o závod. Před pár dny se běžela Jinačovická pětadvacítka. Otec Pavel nastoupil ve vší skromnosti. Byla by stačila nějaká ta zmínka v promluvě a trať mohly lemovat zástupy povzbuzujích farníků, kteří by ho určitě vybičovali k rekordnímu výkonu. Takhle se musel spokojit pouze s tím, že první místo si udržel zhruba do půlky trati. Obětavě táhl celé závodní pole proti větru do Jinačovic. Ve druhé půlce ho předběhlo 21 závodníků, které do cíle hnal především strach z toho, že zmoknou. Náš borec ovšem není z cukru a tak se musel spokojit s krásným dvaadvacátým místem a pořádnou nadílkou vody shůry v cíli. Přesto ho určitě hřálo těch osm minut, o které se zlepšil oproti loňsku. Kéž se mu stejně daří ještě několik roků! To bude časík!