Svaté třídení
Toto číslo má poněkud neobvyklý formáta je věnováno velikonočním tématům.
Podařilo se nám pro něj získat
překlad úvah nedávno zemřelého kardinála Basila Huma
z jeho knížky To be a pilgrim (Být poutníkem).
|
Getsemanská zahrada. V Getsemanské zahradě na našeho Pána padl smutek. Zaplavila ho nejhlubší tíseň a žalost. Byl osamělý a plný strachu. Slyšíme-li o lidech, kteří jsou v tísni, je nám jich normálně líto, chceme jim jít na pomoc a nějakým způsobem s nimi sdílet jejich zármutek. Velmi často je jedinou možností prostě být s nimi.. Když mají lidé velkou bolest, může je spousta řečí provokovat. Jejich bolest jenom mlčky a láskyplně sdílíme. Právě toto máme dělat v modlitbě, když kontemplujeme trpícího Krista s vědomím bolesti, která dosud zmrazuje srdce světa. "Má duše je smutná až k smrti." Když povečeřeli, šel Ježíš do zahrady, aby se modlil. S rozbolavělým srdcem, plný úzkosti, nechtěl být sám. "Petře, Jakube a Jane, bděli byste se mnou?" Byli pospolu při jiné, velice odlišné, vítězné příležitosti, kdy se proměnil před jejich očima. Tehdy se zdál být víc než člověk. Teď však měl zmučené srdce. Jidáš odešel vykonat to nejhorší. A druzí? Brzy se rozprchnou. Tři druhové hledali ve spánku pokoj, který nemohli nalézt v bdělém stavu. Popsat, čím vším člověka zavalí fyzická bolest, je dost snadné. Velmi obtížně se popisuje to, co se může odehrávat v hloubi duše jiného člověka. Nepopsatelné utrpení je obvykle intenzivnější než to, které je zjevné všem. Duševní smutek při agónii v zahradě, byl pro Ježíše tak vyčerpávající, že kapky potu na jeho čele byly jako krev (srov. Lk. 22,24). Tento obraz dojímal křesťany všech věků, smutek jeho duše však popsat nelze. Je to hlubina smutku, který žádný jiný člověk nemůže nikdy sdílet, nemůže jej utišit. Pouze ten, kdo hluboce miluje, jej může letmo zahlédnout. Hodnotíme-li utrpení, které zakoušel Kristus, narazíme na další potíž. Kristus je Bůh. Je pravda, když říkáme, že v té chvíli byl Bůh v našem Pánu ztrápen na duchu. To vypovídá něco o Bohu. Je tady v Bohu zraněná láska? Pociťuje Bůh, že byl odvržen, sražen k zemi? Můžeme se pouze ptát. Tady už mluvíme o něčem, co nemůžeme pochopit Není zde ale něco důležitého, co náš Pán chce, abychom zahlédli? Můžeme odvrhnout Boha; můžeme odmítnout jeho lásku. Někteří z nás mohou Boha dokonce zradit, jako Jidáš zradil našeho Pána. To je hrozné pomyšlení, protože náš Pán touží po Jidášově lásce. Bůh tolik touží po naší lásce. Jsou to hluboké myšlenky. Měli bychom myslet na utrpení našeho Pána a na to, co znamená pro nás a jak nám jeho utrpení může říct něco o Bohu. Může to však být pro nás pomoc i v jiném směru. Všichni trpíme, někdy málo, jindy hodně. Někdy musíme žít obtíženi velkými starostmi, jiní zase prožívají hrozné tragédie. Někdy jsme ztrápení na duchu, zdrcení či plní smutku . Ve chvílích trápení si vzpomeneme, co se stalo našemu Pánu a můžeme se k němu obrátit pro sílu, pochopení a sympatii. Muž Žalosti už nabídl Otci bolest, kterou my zakoušíme. Pomohla naplnit kalich, jejž přijal v Getsemanech. Když trpíme a jsme smutní, podílíme se na utrpení našeho Pána, jsme mu blízko a on je blízko nám. Vede nás utrpením k něčemu mnohem lepšímu a mnohem většímu, k novému životu s čerstvou nadějí. Takový je význam Vzkříšení. |
Velký pátek. "Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele." Ve smrti Krista, Boha, který se stal člověkem, se láska Boží k nám projevila a proklamovala s takovou silou a intenzitou, která bude stále zaplavovat pokorné a věřící srdce. Na světě je mnoho trápení a smrt je obecný úděl každého jednotlivce. Tím, že je přijal a sdílel je , dal náš Pán utrpení a smrti jejich vlastní důstojnost. Když trpím, jsem jako náš Pán v zahradě nebo jako když nese to těžké břímě cestou na Kalvárii. Až zemřu, stane se mi to, co on podstoupil. To mi bude jednou útěchou. Utrpení a smrt našeho Pána způsobil hřích člověka. V utrpení vidíme s hrozivou skutečností, co znamená vědomě a úmyslně odmítnout Boha; zahlédneme něco z hrůzy hříchu a zázraku Boží lásky. Lidstvo zhřešilo a utvořilo svět ke svému vlastnímu obrazu a podobnosti. Stal se světem pýchy, nenávisti a agresivity; člověk se stal kořistí druhého člověka. Boží láska a uzdravení přišly na tento svět v osobě Ježíše Krista a byly odmítnuty. Temnoty a zlo zápasily se světlem a dobrotou. Kristus zůstal neochvějný v lásce a přijal vůli svého Otce až do hořkého konce. Na Kalvárii se zdálo, že moc tohoto světa triumfuje, v porážce však bylo vítězství, ve smrti byl život. Ten boj pokračuje až do dnešních dnů. V naší bolesti, utrpení a strádání Kristus umírá a přece žije. Na Velký pátek se modlíme za celé lidstvo. Kristus umřel za všechny lidi; každý je mu drahý. Proto celé křesťanské společenství má starost o všechny lidi a modlí se za ně ve velkých přímluvách v liturgii toho dne. Po těchto modlitbách přicházíme k oltáři uctívat Kříž. tento akt je velmi osobní a individuální. Naši předkové tomu říkali "belhat se ke Kříži". Mám tento výraz rád. Tiše a mlčky nese každý z nás své vlastní břemeno, soukromý žal, tajnou bolest, osobní hoře. Se svým nákladem se belháme ke Kříži. Prosté gesto políbení Kristových ran pomáhá uzdravit rány, které si neseme uvnitř. Sdílení utrpení s někým jiným může někdy, ale ne vždy, břemeno ulehčit. Sdílet je s naším Pánem je něco zcela jiného. Je to okamžik milosti. Nikdy nezklame. Když uctíváme Kříž, myslíme na ty, kdo jsou na něj každý den přibíjeni krutostí a bezohledností svých bližních a myslíme na Krista, který v nich znovu trpí: v obětech války, v hladovějících a strádajících, ve vězních svědomí, v těch, které naše hrabivá společnost odmítá a zavrhuje. Díváme se skrz Kříž a za zmučenou postavou můžeme očima víry vidět matně načrtnutou tvář zmrtvýchvstalého Krista. |
Moc vzkříšeného Krista. Vzkříšení má moc proměnit naše životy. Čím víc přijímáme jeho pravdu a jeho skutečnost, tím větší bude změna v postojích vůči Bohu a v našem pohledu na svět, v němž žijeme. Hřích a smrt nad Ježíšem neměly vládu; samozřejmě, že nemohly, protože člověk Ježíš Kristus byl také Bůh. Až jednou uvidíme Boha takového, jaký doopravdy je, pochopíme bohatství a plnost života se všemi jeho zázraky a s veškerou jeho krásou. Uvědomíme si také, že dokonalost a původ veškeré lásky je v Něm. Tyto věci jsou teď mimo nás; jsou mimo naše chápání. Můžeme však vidět dost, abychom věděli, že není možné, aby život a láska v Ježíši Kristu byly potlačeny, poraženy. S ním ony, abych tak řekl, znovu vstanou, a stanou se pak jeho darem nám. On nám chce dát svou lásku. Chce nám dát svůj život. Dá nám je, když budeme toužit je od něho přijmout. To měl na mysli svatý Pavel, když napsal: "Váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu." (Ko 3,3). Byl nám dán nový život. Nejprve jsme jej přijali ve křtu. Tento život přiměl svatého Pavla, aby při jiné příležitosti řekl: "Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus" (Ga 2,20). Odvážná slova, ale nabitá významem. Nesmíme si myslet, že Kristus vstal z mrtvých a pak nás tu nechal, abychom si sami poradili, jak nejlépe umíme s tím, že máme žít podle jeho učení. Ne, on zůstává s námi, je stále přítomen, neviditelný očima, mimo dotyk našich rukou. Skrze víru si stále více a více uvědomíme jeho přítomnost v nás a kolem nás. Ježíš Kristus žije. Slavení velkého tajemství naší víry, utrpení, smrti a Vzkříšení našeho Pána, to nejsou vnější pravdy, které máme jednou za rok oslavovat. Jsou to pravdy, které mají ovlivňovat náš život zde a nyní. Mají nad námi vykonávat svou moc, abychom byli lépe uzpůsobeni být dnes Kristovými svědky. Svět nutně potřebuje směr a základní vizi. Často nám hrozí nebezpečí od těch, kdo se upnou na jednu prostou myšlenku. Fanatikové jdou neúnavně za svým, omezují všechno na předem vytvořený model, potlačují vše, o čem si myslí, že k jejich věci nemá žádný vztah. Velká většina se může jednoho dne probudit a shledat naši společnost a její instituce podkopané a vymykající se kontrole. Pro nás a naši společnost je důležité, abychom si udrželi zdravou a celistvou víru , smysl pro věčnost a pro duchovno, systém hodnost a postojů, jež budou respektovat lidskou důstojnost a vytvářet humánnější společnost. Potřebujeme být vyzbrojeni vírou a vizí. Potřebujeme odvahu, abychom vydrželi všechny prudké útoky. Sílu nečerpáme ze sebe a ze svých vlastních zdrojů, ale z víry a ze sjednocení s Ježíšem Kristem. V našem jméně a kvůli nám dobyl konečné vítězství nad temnotou a smrtí. Jeho Vzkříšení z mrtvých je základem naší křesťanské víry. Je to ujištění, které nám dává Bůh, že nikdy nezemřeme a nikdy nebudeme s konečnou platností poraženi. |
k názornosti a hmatatelnosti
a tak ozdobil, přizdobil a přezdobil
velikonoční triduum spoustou zvyků a pověr.
Velice pěkně o tom píšou jičínské Nové Noviny,
ze kterých jsme vám to nejlepší,
no přiznejme to, opsali...