Oko

I snažili se naši investigativci v bouřlivé diskuzi získat exkluzivní vyjádření Wolfa. Nevíme jesli ten, co neumí hrát golf je ten pravý, ale říká celkem zajímavě: TAK SI TO JEN VEM, ŽE FALEŠNÝ JE ČLOVĚK TEN, CO MÁ TOUHU ZAVDĚČIT SE VŠEM. NENÍ SLADKÝ JAKO MRKEV, ALE PÁLÍ JAKO KŘEN. A TAK SI TO SÁM PŘEBER. PODLE SVÉHO GUSTA VYBER A NASTROUHEJ CO CHCEŠ. PRAVDU NEBO LEŠ. ALE AŤ JDEŠ KAM JDEŠ, STEJNĚ SVÝMU OSUDU NIKAM NEUJDEŠ.	Ad veto. V minulém čísle jsme rozhodili trochu sítě kolem veta Velkého kancléře. Něco jsme sice zachytili, ale buďto to byly pouze drobné rybky, i když díky za ně, přinášející pouze radu, kde hledat informace, a jedna větší ryba plná ostrých kostí. Hodně si může člověk pokašlat, než se zbaví takového spolupracovníka STB zapíchnutého do měkkých tkání trávicí trubice. A co je ale škoda, nedostali jsme žádnou odpověď z druhé strany, i když jsou jisté indície, že vetovaná strana má své klady. A tak se nám naše veto-polemika povážlivě kloní na jednu stranu.¹) Takže, než se třeba převážíme úplně a ocitneme vzhůru nohama, vdechněme pár doušků svěžího vzduchu z krajiny vonící fantazií protékanou bublajícími potůčky naivní tvorby.... ¹)A navíc nám právě došlo vyjádření z Říma
A kdyby náhodou… A kdyby náhodou se svět postavil na hlavu, z kapes by mu vypadaly drobnosti, co jsme tam nastrkali. Do děravé podšívky, odkud je už nikdo neměl vytřást. A kdyby náhodou ty věci padaly vesmírem, gravitace by zmizela, ze světa zůstaly trčící odkrvené nohy. A kdyby náhodou hvězdy zrovna natahovaly paprsky jen tak do prázdna, možná že by zachytily letící předmět a schovaly ho do černé díry, aby se neušpinil od hvězdného prachu a taky, že na vyhazování je vždycky dost času. A kdyby náhodou někdo chtěl přece jenom něco vyhodit jednou pro vždy, může to mrštit kterýmkoli směrem, protože všude jsou světy, kde žije někdo, kdo rád cokoli chytí, kdyby to náhodou letělo kolem.
Jistě správně předpokládáte, že do tohoto místa by patřil obrázek. Nejlépe Sever nebo Jih či oba najednou. Rozhodli jsme se vyjít vstříc soutěžechtivým čtenářům a tuto nenápadnou báseň učinit soutěží. Ten, kdo nám pošle nejpěknější ilustraci, udělá nám nejen radost, ale bude i odměněn. Takže obrázkům zdar! Své výtvory nám doručte obvyklým způsobem. Když neznáte obvyklý způsob, dejte svůj výtvor do obálky, napište adresu našeho farního úřadu a připojte zdvořilou prosbu o předání naší redakci.	Sever a Jih Sever položil otázku, zda by Jihu přišlo vhod, jít s ním na malou procházku, na Západ nebo na Východ. Šli bledou mlhou večerní, Světová strana jižní. A vedle strana severní, Jako dva blízcí bližní.
O půlnoci se probudím O půlnoci se probudím a v mém pokoji je: Tma, přisedlá na listech zaprášené kytky a na nábytku, na všechno se lepí a zalézá plyšovým hračkám za nehty. Ze strachu před lampou, co stojí na ulici nikdy nevyleze ven. Na stole rozdělaný výkres, Na židli svlečené šaty Na postelích balvany, co se bojí procitnout, aby nezjistili, že jsou lidmi. O půlnoci se probudím a v mém pokoji není nic než čerstvý vzduch tak mrazivý, že i loutkám se dech mění v páru. Nikdo není ochoten zvednout ruku a zavřít okno. Snad ze strachu, že by ztratil kontakt se světem tam venku, který stejně není.
	Interpunkce Bráška: Chceš? Sestřička: Chci. B: Tak pojď. S: Nemáš strach? B (strašný, myslí si) Nemám, pojď už. S: Počkej, ještě nejsem hotová. B: 'sim tě, tobě to vždycky tak trvá. S: No jo, 'dyť už jdu. B(slyší její kroky na schodech) Stojí vedle sebe a pozorují oblohu. B: Už nemůžeme, je pozdě. S: Proč? B: Vidíš ten otazník na obloze? S: Vidím vykřičník. Proč nemůžeme, ty se bojíš? B: Nebojím, ale vidíš tam tu tečku? S: No, a co má být? B: Je konec, už pro nás není místo. S: Čeho konec? B: Věty. Schoulili se vedle sebe do trávy. Tečka a tečka - dvojtečka.
Pohyblivé schody, zpocené mokrými šlápotami, z posledních sil stoupají a na nich se jako jediná veze pětikoruna. "Sesedni mince!" "No, copak můžu?" "Nahoře každý musí sesednout." "No, copak můžu, copak mám nohy?" "To je tvůj problém, každý nahoře sesedá a odchází." "A jak mám odejít? Jak?" "Lidi většinou natáhnou jednu nohu a tu druhou jim to pak samo vyhodí." "Mám snad nohy? Schodiště hloupé, už jsem řekla, že nemám ani jednu." "Tak ať tě někdo zvedne, třeba ten, kdo tě ztratil." "Asi mě nepostrádá, když mě tu nechal tak dlouho." "Tak ať tě najde někdo jiný. Lidé přece rádi nacházejí peníze." "Ale teď ne, aspoň ne drobné. Čert nám byl dlužen tu vánoční slevu. Nikdo se po mě ani neohlédne, nikomu nechybím - zatraceně výhodný nákup!" Vánoční stromek nad schodištěm těžce vzdychl. Asi mu přišlo líto té opuštěné pětikoruny. Otřásl se hlubokým vzdechem a z větve mu spadla stříbrná hvězda. Vozí se po špinavém schodišti sem a tam, stále nahoru. A kdo ji jednou zvedne, najde pod ní pět korun.
	Cesta Nebezpečí jde po cestě a přemýšlí, kde by se usadilo. Za kterým zákrutem, na které skále, v které propasti? Lékař jde po cestě a myslí si: Aby tak se tady někomu něco stalo. Tady se musí postavit most se zábradlím a o kus dál dát varovnou značku. Dítě jde po cestě a nemyslí na nic, než aby té cesty už byl konec. Křepce běží a zdá se mu, že všechny cesty se strašně vlečou. Matka jde po cestě a myslí si: To je ale cesta. Aby se mu nic nestalo. Je to takové trdlo, nehledí pod nohy. Čas jde po cestě a uvažuje, že by tak nejradši po ní nešel. Spatří před sebou a vidí, že je to nějaká Změna. Přemýšlí o cestě a není jí vidět do tváře. Snad, že by to byl Úraz nebo Smrt? Cesta se stáčí a tu Čas zahlédne na okamžik její tvář. A vidí, že není vyhnutí. Musí. Rozprostře tedy jedinou ostrou vteřinu nad celou cestou. Cesta jde po cestě a vidí na sobě strnulého lékaře, matku a dítě s obličejem ve svém vlastním prachu.