Oko

Veto.
Tak se nám to zase mele na teologické fakultě v Praze. Do čela se opět dostal německý vlk. Velkému vlkovi se to však nelíbilo a jeho volbu vetoval. Mluvčí biskupské konference nám sice svým klidným laskavým hlasem o tom řekl, ale tento dobrý bodrý kněz by nám určitě stejně konejšivě a bez náznaku emoce dovedl sdělit třeba, že naše stará dobrá církev římskokatolická byla zrušena a že se všichni máme jít zaregistrovat ke starokatolíkům.

A tak jsme se vydali na toulky za informacemi. Našli jsme sice na christnetu celý text veto dopisu kardinála Vlka. Dozvěděli jsme se, jaký je ten Wolf dareba a jak nám laikům zadělává na problémy. Ale proč toho darebu zvolili? Že by to měl zmanipulovaný? Pak jsme našli zápis o schůzce u rektora univerzity, jehož informační hodnota byla průzračně nulová. Pak jsme objevili zprávičku o tom, že biskup Koukl se k vetu nepřipojil. Takže jsme se po důkladné úvaze rozhodli, že zatím také volbu vetovat nebudeme. Možná později, až se dozvíme, co za tím vězí, v což však upřímně nedoufáme.

Ale co když? Kdybys čirou náhodou, milý čtenáři, byl třeba z Kongregace pro katolickou výchovu nebo třeba sám děkan Wolf, napiš nám o tom něco hodně srozumitelného.

Vážená redakce! Patřím pravděpodobně k té skupince ve farnosti, od které jste očekávali další reakce na článek k problému latinské mše. Musím říci, že opravdu je mi blízký způsob uvažování neznámého¹) pisatele z Oka č. 31. Problém skutečně nevidím v tom, že si někde kněz pronáší mešní formule v latině, která je nadále oficiálním jazykem církevních dokumentů. Zakopaný pes leží někde jinde. Lidé, hlásící se k zastáncům latinské liturgie (většinou preferující tridentský ritus), zároveň těžko přijímají názorovou pluralitu a svou představu nejen o mši, ale i o církvi a světě považují za jedinou možnou a neotřesitelnou před žádnými argumenty (mám potvrzeno z vlastní zkušenosti). Za hrubou chybu (v lepším případě), za výmysl Satanův k rozvrácení Matky Církve (v horším případě) pak považují II. Vatikánský koncil. Dialog církve a moderní společnosti je pak pro některé z nich velký hřích. Často je tak trochu podezírám ze schizofrenie. na jedné straně argumentují poslušností vůči autoritě (často se odvolávají k papeži nebo kard. Ratzingerovi) a na druhé straně biskup, který není dostatečně konzervativní, je v jejích očích špatný Boží služebník. Diskuse se už vedla v Katolickém týdeníku v lednu minulého roku a stejně tak v Reportu a ve Světle. Někteří ze zastánů tradicionalistického mešního obřadu si přihřívají svou polívčičku i v nejnovější kauze pražské teologické fakulty, resp. bojovně zašťiťují odvolaného děkana Wolfa.

Zakopaný pes leží někde jinde.

Co se týká řešení celého problému, tak předpokládám, že by nebylo úplně od věci určit jeden kostel, v němž by se sloužila latinská bohoslužba (jen na vysvětlenou - pochopitelně podle vatikánského, nikoli podle tridentského ritu), a to jak v Praze tak v Brně. Důležité podle mně je, zdali liturgie dokáže přitáhnout lidi do kostela. Jinak pokládám polemiky kolem sloužení mše v latině nebo v češtině ryze za zástupný problém, za nímž se skrývá postupná diferenciace názorů v naší církvi. O nějaké pluralitě si církevní obec mohla nechat čtyřicet let zdát a nyní jen těžko zvyká na to, že lze mluvit několika hlasy. Myslím si, že tyto problémy s "jednotou v různosti" jsou skvělý námět pro jednání plenárního sněmu. Doufám, že diskuse, a nejen o tomto tématu, bude v Oku dál pokračovat. Držím vám palce.

¹) Autor zdaleka není neznám, pokud máte štěstí na prohlížeč, stačí prodlít chvilku kurzorem nad obrázkem pera a jméno autora se objeví. Tentýž efekt zafunguje třeba nad čísly jednotlivých Ok na titulní straně nebo nad některými odkazy. (Pozn.red.)

Koncert.
Vystoupení početné rodiny bylo umístěno překvapivě do kostela. Nejspíš proto, že sami účinkující by nejspíš zabrali polovinu Archy. Písničky, občas doprovázené tancem byly střídány povídáním na téma: Velká rodina - velké starosti i radosti.
Zajímavý byl například postřeh, že jako trest se dobře osvědčuje i zákaz práce. Nemoci například utírat nádobí a při tom si povídat s maminkou žádné dítě moc dlouho nevydrží. Ale pozor! U dospělých to ztrácí význam. Vždyť kdo by si rád nedal třeba týden zákaz práce?
Pracovité rodině nezbývá než popřát hodně zdaru. Ti, kdo si cestou říkali: kdo nám to zase zaclání svým autem boční vchod, byli možná nakonec překvapeni, kdo všechno v tom mikrobusu přijel.

Hlasování. Jak už jste si asi všimli, milí čtenáři, zase se objevilo jedno rozpracované Oko. Naše hlasování, zpočátku se jevící jako nerozhodné, postupně jasně skončilo ve prospěch myšlenky průběžníku na odpovědi Ano. Kdyby přece jen někdo měl tolik pevné vůle a chtěl čekat až na kompletní čísla, může využít našeho upozornění emailem. Vzhledem k tomu, že původní seznam zájemců by už nemusel platit a my bychom se neradi někomu vnucovali s naším periodikem nevalné kvality, prosíme, abyste si napsali na níže uvedenou adresu, že chcete být zařazeni do seznamu těch, kterým bude posílána zpráva v okamžik, kdy se některé číslo přesune ze stavu rozpracovanosti do definivní podoby.

Nedávno v úterý jsme mohli v Arše vyslechnout přednášku o církvi v Itálii. Náš jáhen ji měl velmi dobře připravenou včetně statistik a nejrůznějších čísel. A na závěr, aby nám ještě lépe přiblížil italskou církev a aby si alespoň někteří z přednášky něco odnesli, rozdal hospodyňkám několik italských receptů na přípravu špaget. Mňam, už se těším, na letošní vigilii se prý budou podávat jídla připravená podle těchto receptů. Jinak, ale přednáška také ukázala, že se dosud neumíme ptát a naše dotazy občas spíše připomínají monolog. V letošním roce jsme se tedy seznámili postupně s církví ve Francii a v Itálii, možná by bylo ještě zajímavé se dozvědět, jak to funguje v sousedním Rakousku a Německu. Ale úplně nejzajímavější by asi bylo, dozvědět se z povolaných úst, jak to vlastně funguje u nás.

Přečetli jsme za vás.

Dnes bych Vám, věrní čtenáři,
Oka rád nabídl lahůdku z jiného regálu a tou je kniha
Josteina Gaardera : Sofiin svět.

Autor knihy, norský středoškolský učitel, se pokusil sepsat jakýsi přehled filosofie. Ne , nenechte se odradit. Když kniha vyšla poprvé, zapůsobila na knižním trhu jako zjevení. Dovedně se zde splétá s takřka detektivní zápletkou několik rovin a budete překvapeni, kdo je vlastně kdo. Zpočátku se zdá, že jen jakýsi starý pán seznamuje dívku Sofii s historií hlední odpovědí na věčné lidské otázky. Sofie však dostává neustále dopisy adresované jakési Hildě a teprve v závěru se vlastně dozvídáme, že … a to už neprozradím.

A nyní 2 ukázky:

"Nejlepší způsob, jak se k filosofii přiblížit, je položit si několik otázek:
Jak vznikl svět? Je za vším, co se děje, nějaká vůle nebo hlubší smysl ? Je život po smrti ? A především a hlavně : Jak máme žít? Další filosofické otázky, které bychom si mohli položit, v podstatě nejsou. Historie nám však předkládá na každou z nich spoustu různých odpovědí. Je tedy jednodušší si filosofické otázky klást, než na ně odpovídat. I dnes si každý z nás musí na tyto otázky najít vlastní odpověď. "

"Milá Sofie, jediné, co potřebujeme k tomu, abychom byli dobrými filosofy, je schopnost divit se? Všechny malé děti tu schopnost mají. Kdo už jiný, že. Během několika měsíců se ocitnou ve zcela novém světě, ale postupně, jak rostou, je schopnost divit se opouští. Jako bychom, jak postupně rosteme, ztráceli schopnost světu se podivovat. Tím však ztrácíme cosi podstatného - něco, co se znovu pokoušejí probudit k životu filosofové. Protože někde v nás je něco, co nám říká, že život je veliká hádanka a že kdysi dávno, ještě než jsme se naučili o tom přemýšlet, jsme to už sami od sebe věděli. "

Čtenář

Hořela nám fara. Taky se vám to nezdá, že? Že by otec Pavel usnul s cigaretou to nepřichází v úvahu, ledaže by tak zapomněl vypnout vařič s čajem. No vidíte, a jsme blízko. Nehořela totiž hlavní farní budova, ale maštale, ve kterých jsou klubovny. Nějaký chytrák si vylezl na půdu, poskládal si z cihel malá kamínka, vhodným otvorem vystrčil komínovou rouru a zatopil si. Nepočítal, že mu začne doutnat trám. Naštěstí naši sousedé, muži ostražití ve dne v noci a to přímo ze zákona, nechtěli přijít o střechu nad hlavou a na nebezpečí zavčas upozornili. Po neznámém zimomřivci se samozřejmě zem slehla. Pokud to byl někdo z vás, přihlaste se, abyste pomohli sejmout stín podezření z otce Pavla, že si takto chtěl připravit další staveniště, i když jsme to prověřovali a má alibi...

Ten, kdo vráží klín
to je význam řeckého diabolos - dozvěděli jsme se ve velmi pěkné promluvě našeho jáhna Pavla na první neděli postní. Což daleko lépe vystihuje podstatu zlého ducha než rohy, kopyta a chlupatý ocas.

Tato promluva byla vůbec neobyčejně bohatá na různé obrazy. Měli jsme dokonce i malý výlet do zoologie. Dozvěděli jsme se, jak jedovatý had loví králíky. O čemž jsme samozřejmě neměli vůbec tušení. Had znehybní, pak vztyčí hlavu a zírá na králíka. Ten běží kolem, udiveně se zastaví a hadovu uhrančivému pohledu neodolá. Zírá taky, had se blíží a ...

Stejně jsme na tom my, když kontemplujeme zlo. Takže pozor, nezírat!

Není jistě divu, že s jednou z prvních pochval přispěchal právě bratr Zajíček, kterého to muselo vzít za srdce dvojnásob.