Bez Javascriptu to nepůjde ;-)

Latina v bohoslužbě - bohoslužba v latině .
Rodinu mé sestry navštěvujeme hlavně při slavnostních příležitostech, jako je posvícení, pouť, Vánoce atd. Už několikrát po sobě se nám stalo, že jsme u nich navštívili latinskou mši, kterou místní duchovní správce považuje na rozdíl od obyčejné české za slavnostní. Úplně vše (kromě čtení, evangelia a kázání, které bylo ódou na latinu) bylo latinsky. Zvláště poslední z těchto mší, která byla určena speciálně dětem, mnoho dětí se jí zúčastnilo a prakticky všechny se už od samého začátku příšerně nudily, mne donutila k tomuto zamyšlení. Je i v současné době důvod, aby latina byla při bohoslužbě pokládána za něco lepšího a slavnostnějšího než čeština a proto upřednostňována?
Budeme-li pátrat po tom, který z jazyků (bráno s nadsázkou) je Bohu nejbližší, dojdeme k hebrejštině - jazyku vyvoleného národa, kterým je napsán Starý zákon, k řečtině, kterou je napsán Nový zákon, a k aramejštině, kterou mluvil Pán Ježíš i apoštolové. Prvotní církev v Římě si ve svých počátcích nevybrala žádný z těchto jazyků, ale zvolila si za bohoslužebný jazyk latinu, tj. prakticky mateřský jazyk svého lidu. Brát si v tomto ohledu prvotní církev za vzor znamená jediné - zvolit si za bohoslužebný jazyk také svou mateřštinu. V historii katolické církve jako celku pochopil tuto samozřejmost teprve II. vatikánský koncil. Trvání na latině znamená kromě mnoha jiných věcí i zásadní nepochopení ducha odkazu prvotní církve a farizejské trvání na jeho formě.
Nechci podceňovat úlohu latiny ve středověku, kdy, třebaže již jako mrtvý jazyk, měla velkou sjednocující a komunikační funkci, protože ji ovládali a používali všichni vzdělaní lidé. Dnes je ovšem tímto sjednocujícím jazykem angličtina, ať se to komu líbí či nelíbí. Latině, a to jen velmi omezeně, rozumí pouze velmi omezený počet jedinců - sám neznám žádného člověka, který by plynně mluvil latinsky. Navíc latina není schopna jako mrtvý jazyk bez dynamického vývoje popisovat současnou realitu. Vzpomenu-li si na svá dětská léta, pamatuji si kněze, jak obrácen zády k nám cosi mumle tichými a neznámými slovy. Pokud jich někdo přece jen pár zachytil, stejně jim nerozuměl, protože kromě kněze, kterého jsme se jako děti báli zeptat, nikdo latinsky neuměl. V mé rodné vísce uměl latinsky jen evangelický farář, ale toho jsem se zeptat netroufl. O to víc si vážím nové liturgie i mateřštiny, kterou používá. Je však dost lidí, kteří vidí v latině tradici - je to však tradice smysluplná? Držet se tradice jen proto, že je tradicí, je nesmysl - to bychom mohli ve jménu tradice třeba zase upalovat čarodějnice! Existují i lidé, pro které je latina symbolem návratu před koncil - do dob, kdy vše mimo církev bylo špatné a odsouzeníhodné, neboť právě v nenávisti ke světu cítí svou náboženskou jistotu. V tomto ohledu je návrat k latině v liturgii dokonce nebezpečný! Velkým propagátorem latiny je hnutí Una voce, z něhož vane velký odpor vůči jakékoli jinakosti či odlišnosti a touha po předkoncilních jistotách zakotvených v opozici vůči všemu a všem. Ne jedním hlasem, ale jedním srdcem chválit a velebit Boha, to by měl být náš cíl. Skončím otázkou malého chlapce, který stál při mši kousek ode mne a vystihl situaci zřejmě nejlépe: "Mami, Pán Bůh neumí česky? On umí jen latinsky?"