Oko

Omluva.
Stala se hrozná věc, milí přátelé. Jistě si vzpomnáte na pořekadlo, že komu dosud nevynadal otec generální, není dobrý křesťan, které jsme uvedli v Oku 26. Nemohli jsme tušit, že to otec generální vezme tak doslova. Máme hrůzu, že se toho ve své pastýřské horlivosti chopí a bude se snažit kastigální metodou vyrobit Pánovi co nejvíce dobrých křesťanů. První náznaky už tu jsou, zástupkyni rodičů v Radě Bigy sjel už podruhé, za to, že vystoupila se svou stížností. Panu řediteli na druhé straně vynadal prý už mnohokrát, ale za to, nač si stěžovala zástupkyně rodičů, ne. Neví údajně, oč jde.
Takže milá brněnská diecéze, nemějte to tomu dobrému muži za zlé, moc se vám omlouváme, pokud se něco snese i na vaši hlavu. No, ale za tu rostoucí svatozář nad ní to přece snad stojí, ne?

Dobrého služebníka jsi vybral …
Když dnes (28.11.) na desáté dočítal pan jáhen evangelium (tentokrát celé - viz minulé Oko) a pan farář se nezačal zvedat jako obvykle, bylo zřejmé, že tentokrát uslyšíme od pana jáhna vedle evangelia i kázání. Nevím, zda kázal před naší farností poprvé, pro mne osobně to však premiéra byla. Zvláště proto, že sám se povídáním živím, vím možná lépe než mnozí ostatní, že hlavně začátky nejsou nijak lehké. Kdo nezažil ten zvláštní pocit, když poprvé zvednete zrak a na vás se upírají ty desítky a stovky párů dotěrných očí, tomu těžko vysvětlíte, že v tu chvíli byste byli nejraději úplně někde jinde, popř. litujete, že nejste zahradníkem.

Ale vraťme se k panu jáhnovi. Buď si tuto těžkou chvilku odbyl někdy předtím, nebo je to podstatně silnější nátura než já - zkrátka kázal od samého začátku bez viditelné trémy, kázání mělo hlavu, patu i spád, bylo mu krásně rozumět i při zřejmě nefungujících mikrofonech a poslouchali ho všichni, malí i velcí. Prostě umí, aspoň kázat určitě. Dobrého služebníka jsi vybral, Pane, sobě i nám, i když my si ho asi víc jak rok stěží užijeme. O to tíž se nám bude s ním loučit, o to víc se nám bude po něm stýskat. Na druhé straně ve velkém Božím vinohradu je (skoro) jedno, který kout má dobrý vinař na starosti. Přejme proto dobrého budoucího kněze i jiným a jistě nic nepokazíme, vzpomeneme-li si na něj i při modlitbě.

Otec Pavel stoupá nahoru. Možná i na horu, protože jako skautský vůdce jistě zná ten krásný příběh o stoupání.
Když k nám do farnosti nastoupil, pln elánu se usadil v Arše uprostřed sídliště. Bylo to přízemní bydlení jaksepatří. Žádný sklep pod podlahou, jen chuchvalce hladových žížal z odporového drátu pod nohama a trocha betonu a tér papíru vás dělí od rodné hroudy. Další jeho štací byla kaplanka v prvním patře farní budovy. Tam spřádal své sny, jak povýšit. Sny o povýšení farní budovy o podkroví. To se mu podařilo. A tak nedávno za odměnu putoval o patro výše. Jeho místo v kaplance zaujal jáhen Pavel, který předtím bydlel kde? No přece v přízemí v Arše. Tím však ještě nic nekončí. Otec Pavel se netají tím, že cílem jeho snažení je meta nejvyšší - poslední podkrovní patro. Malou nevýhodou je, že je tam malá podchodná výška, což přeloženo do normální řeči znamená, že se obyčejný smrtelník co chvíli praští hlavou o strop. No, ale co lidé neobětují,jen aby získali místo nahoře. Zlí jazykové sice tvrdí, že zde otec Pavel zužitkuje svou výšku - zatímco penitenti budou přicházet s hlavou skloněnou, on jim bude vzpřímen udělovat rozhřešení a směrovat je na spávnou cestu. My však věříme, že mu jde pouze o to, aby se zase o nějaký ten metr přiblížil svému Pánovi, jehož království přece jen chtě nechtě umisťujeme spíš nahoru než dolů. A co bude pak? Pozorujte bedlivě farní střechu, jestli někde neklíčí zárodek nějaké věžičky. A nakonec ještě zbývá věž kostela, ne?

Abychom v tom směřování vzhůru nazapomněli na pana faráře. Ten už na svou horu stoupal dost dlouho a podle toho jak nám pěkně káže, musel nahlédnout už dost daleko za obzor, který vidíme my, a tak zřejmě žádné stěhovací choutky nemá.

Kdo to s předvánočním úklidem přehnal,
tak prý když u rozžatého stromečku
obsypaného chomáči prskavkových jisker
zavře na chvíli oči,
uvidí tento obrázek.

Předvánoční. Vánoce jsou pro mne vůně leštěnky a vanilky, zahlédli jsme přes rameno jedné paní v emhádé. Je to samozřejmě historický omyl hrubého kalibru, srovnatelný snad s domněnkou, že Země je středem vesmíru, neboť Boží syn se narodil, jak známo, ve chlévě, obklopen nepochybně úplně jinými vůněmi. Můžeme se divit, že lidstvo nepochopilo toto jeho gesto, když odmítlo mnohé zásadnější a jasně vyslovené rady?

Kdyby vám přesto ta leštěnka nedala pokoj, poslechněte si monolog faráře z Torcy z Bernanosova Deníku venkovského faráře. Ne abyste po jeho přečtení přestali chodit na úklid kostela! Tam je u nás lidí vždycky spíš míň než více.

... o půlnoci ještě pořád drhla a leštila, při svíčce! A za pár neděl, ke Všem svatým, jsme měli misie, až to praštělo, kázali dva junáci redemptoristé. Nešťastnice lezla celé noci po čtyřech mezi džberem a konví, kropila a myla o sto šest, až začal růst mech vzhůru po pilířích a tráva vyrážet mezi dlaždicemi. A ne a ne ji napravit hlavu, té dobré sestřičce! Kdybych ji poslechl, byl bych vyhodil všecky ze dveří, jenom aby měl Pán Bůh nohy v suchu, chápete? Říkal jsem jí: Vy mně přivedete na mizinu samými lekvary - babka chudák kašlala a kašlala! Konečně si musila lehnout s kloubovým revmatismem, srdce vypovědělo a bác - sestřička stála před svatým Petrem. V jistém smyslu je to mučednice, to nelze popřít. Její chybou, to se ví, nebylo, že chtěla bojovat se špínou, ale že ji chtěla vyhladit, jako by to bylo možné. Farnost, to je špinavé, jak jinak! Celé křesťanstvo, to je ještě špinavější. Jen počkejte na slavný den Posledního soudu, uvidíte, co se andělé po lopatách navyhazují i z nejsvětějších klášterů, jaký to bude úklid!

Živý Betlém. Opět v plné nádheře vyrostlo u Archy betlémské zátiší. Letos počasí trochu více přálo než vloni a tak jsme se nemuseli brodit v blátě. Místo toho bylo všude bílo prvním letošním sněhem. Rohaté kozy i malí pastýři zahalení v kožešinách byli i s velkým vůdcem na svých místech. Marně jsme však nasávali do chřípí pach dobytka. Letos ho spolehlivě překrývala vůně vybraných pokrmů z nedalekých betlémských domů čtvrti Zi Theresa. Ozdobou letošního představení byl dudák Daniel v bělostné róbě. Jeho hudba přilákala nejedno zvědavé ucho. Mohutné jesle vystlané kožešinou lákaly k spočinutí. Prostě dokonalost sama. Jestli to tak půjde dál, bude se možná za pár let na Živém Betlémě i doopravdy rodit...

Náš úžasný vliv. Považujte si svého periodika, milí čtenáři! V čísle 26 jsme pod titulkem Není škola jako škola pochválili řečkovické gymnázium. A co se nestalo, na příští radě BiGy se objevil ubrus a káva. Děkujeme tomu, kdo kávu uvařil. Rádi bychom na tomto místě připomněli, že jsou i jiné dobré nápoje, jako např. bylinné čaje slibných jmen Na dobrou náladu, Na přivítanou či Klid o páté.

Druhou významnou událostí bylo zvolení nového předsedy rady školy. Stal se jím otec generální vikář. Byl spontánně zvolen těsně nadpoloviční dvoutřetinovou většinou hlasů.

Pozdrav.
Tato ruka točí na pozdrav našim čtenářům na Bigy a biskupství brněnském. Těšíme se, že nám zachovají svou čtenářskou přízeň, i když nebudeme zrovna rýt do nich, což se však zdá, že nehrozí.