Bez Javascriptu to nepůjde ;-)

Povolte prosím Javascript nebo zkuste jiný prohlížeč.
Úvodem. Milí čtenáři, neradi bychom, aby kritika z minulého čísla zasmušila Vaše duše. Dnes se budeme proto věnovat skoro výhradně jenom obdivu. Bude to obdivný
speciál
o jednom velkém muži, který naši bojující Církev před pár měsíci opustil. Ne, nebojte se, neskončil ve starokatolické církvi, ale u svého Pána, kterému tak výtečně sloužil.
Kardinál
BASIL HUME OSB OM
1923 - 1999

Thomas Carlyle jednou napsal: "Žádný velký muž nežije nadarmo. Dějiny světa nejsou nic jiného než životopis velkých mužů". Kardinál Hume byl vskutku velký muž, o tom není pochyb. Narodil se 2. března 1923. V jedenácti letech nastoupil do Ampleforth College, kde v roce 1941 dokončil středoškolská studia. Téhož roku, jako osmnáctiletý, vstoupil do kláštera v Ampleforth do benediktinského noviciátu. Slavnostní sliby složil v roce 1945. Během té doby studoval historii v Oxfordu, poté, v roce 1947, odešel studovat na univerzitu do švýcarského Fribourgu, kde v roce 1951 získal licenciát z teologie. Na kněze byl vysvěcen 13. července 1950 v Ampleforth. V následujícíh letech působil jako učitel moderních jazyků, rektor koleje, profesor dogmatické teologie, magister scholarum anglické benediktinské kongregace, v letech 1963-76 byl opatem v Ampleforth. Westminsterským arcibiskupem se stal v březnu 1976, o měsíc později ho Pavel VI. jmenoval kardinálem. Byl předsedou biskupské konference Anglie a Walesu, zastával četné významné funkce v římských kongregacích a výborech.

O Velikonocích letošního roku oznámil kardinál Hume kolegům biskupům, že trpí zhoubnou nemocí v neléčitelném stadiu. O dva měsíce později, 17. června 1999, zemřel.

Na obsažnější životopis výjimečného kardinála si ještě budeme muset počkat. Oremus, časopis westminsterské katedrály, vydal zvláštní číslo, v němž o kardinálovi podávají své svědectví jeho nejbližší spolupracovníci.
V době mimořádně rychlých společenských a kulturních proměn zůstával kardinál pevný a neměnný. Učení církve zastával a hlásal tak, že nebyl nepřístupný ani nevypadal nelidský. Jak může člověk, kterýkoli člověk, přežít nástrahy a pokušení moci, mučivý pocit, že stále musí budit dobrý dojem a přitom se na něho dívá tolik lidí a po tolik let, aniž by mu to stouplo do hlavy nebo se nevrhl z okna v nejvyšším poschodí? V případě kardinála je částečná odpověď v tom, že vždycky zůstal mnichem. Jako westminsterský arcibiskup dál žil, pokud jen to bylo možné, vyvážený život práce, modlitby a odpočinku, jak to předepisuje řehole svatého Benedikta. Klášter už neměl, avšak ve svém domově vytvořil prostor a smysl pro komunitu. Denní rytmus modlitby církve dodržoval, jak nejlépe mohl, a dál žil tak, jak by žil mnich, tak trochu stranou světa. Společenské příležitosti nevyhledával, přesto byl tím nepozornějším a nejlaskavějším hostitelem.

V jedné ze svých posledních řečí napsaných krátce před smrtí, hovořil kardinál o tom, co znamená být biskupem. Citoval z nekrologu svého předchůdce, opata Byrnea: "Člověk, který nese těžké břemeno, musí žít v mravní odpovědnosti. Je spíš králem, který musí udržet království pohromadě, než prorokem, jenž může volně přemýšlet, hlásat své myšlenky a nedbat na důsledky."

Palčivě si uvědomoval povinnost biskupa udržet své stádo pohromadě. Nesmírně mnoho času a námahy věnoval naslouchání skupinám a jednotlivcům, kteří byli s církví ve sporu nebo jejich příslušnost k ní visela na vlásku. Už jenom tím, že je přijímal s velkou laskavostí a úctou, měl na tyto lidi často mimořádný vliv. Uměl velmi dobře naslouchat, byl schopen dát všechno ostatní stranou a celou svou pozornost věnovat člověku, s kterým právě byl.

Jeho loyalita a věrnost církvi byla nesporná, nezdráhal se však vyjádřit svůj názor Římu a v Římě, nebo dát najevo rozpaky, když prezentoval kuriální dokument. Bylo by však naprostým nepochopením předpokládat, že "duchovní stránka" kardinála mohla být nějakým způsobem oddělena od jeho katolicismu. Hluboce věřil, že nemáme jinou možnost, jak bezpečně objevovat Kristova ducha, než poslouchat autoritu následníka sv. Petra, jehož úlohou je vést církev.

Když kardinál prezentoval papežskou encykliku Veritatis splendor, napsal jeden novinář ve svém komentáři, že kardinál "hrál výroky Vatikánu jako virtuózní saxofonista..". To je pravda. Kardinál zahrál všechny noty a neudělal žádný kompromis. Mluvil však svým vlastním tónem.

Kdo na vlastní uši slyšel kardinála mluvit, ví, jak jemný měl smysl pro komické načasování. Nedávno jsem potkal jednu právničku, která mi vyprávěla, jak před několika lety byla na oficiální večeři na právnické koleji. Kardinál tam byl čestným hostem a ona si vzpomněla jak ho viděla povstat, aby odpověděl na vybroušený projev vrchního soudce. Byla zvědavá, jak probůh na to kardinál bude reagovat. Ten se rozhlédl po nablýskané scéně a řekl: "Cítím se jako toulavá kočka, která zabloudila na výstavu ušlechtilých zvířat". A rázem si své posluchače získal.

Dokonce ani v těch dnech a týdnech, kdy ho nemilosrdně sužovaly nemoci, ho jeho humor neopouštěl. Když žádal Richarda Owena, aby vedl centrum, které neslo kardinálovo jméno, řekl mu: "Kdybych nebyl tak artritický, Richarde, klekl bych si před vámi na kolena s prosbou, abyste kvůli mně toto odpovědné místo vzal."

Kardinálův bystrý avšak laskavý smysl pro humor byl jedním z jeho nejcharakterističtějších rysů. Prozrazoval především člověka nesmírně inteligentního, dobrého, s velkým osobním kouzlem, který si živě uvědomoval, že vážně má brát spíše Boha než sebe.

Deset zlatých pravidel
  1. Modlitbu si naplánuj; nenechávej ji náhodě. Zvol si čas a místo (pokoj v bytě, cestu autobusem, procházku).
  2. Rozhodni se, jak dlouho chceš strávit pokusem o modlitbu (pět minut, deset, patnáct, půl hodiny nebo víc).
  3. Rozhodni se, jak se budeš modlit - např. jakou modlitbu si zvolíš, aby ses ji pomodlil pomalu a s láskou; nebo který úryvek z Písma si zbožně přečteš. Někdy se modli vlastními slovy; jindy zůstaň prostě v tichu a mlčení. Zvol si to, co ti vyhovuje.
  4. Vždycky začni prosbou k Duchu svatému, aby ti v modlitbě pomohl. Modli se: "Přijď Duchu svatý, nauč mě modlit se; pomáhej mi v modlitbě."
  5. Pamatuj, že se snažíš navázat kontakt s Osobou a že touto osobou je Bůh - Otec nebo Syn nebo Duch svatý. On chce navázat kontakt s tebou.
  6. Nebuď otrokem jednoho způsobu modlitby. Zvol si takový, který ti připadá snadnější, a zkus nějaký jiný, když se ten, který jsi používal, stane obtížným nebo ti nijak nepomáhá.
  7. Neočekávej výsledky.
  8. Jsi- li roztržitý, zahrň svou roztržitost do modlitby. (Když jede pod oknem auto, které má špatně zařazeno, řekni Bohu něco o řidičovi - myslím laskavou modlitbu za blaho řidiče, nemusí to být nutně za jeho řízení či převodovku!)
  9. Když se stále cítíš vyprahlý a bez zájmu o modlitbu, pak čti duchovní knihu nebo brožuru.Také článek v katolických novinách může být užitečný. Duchovní četba je důležitá.
  10. Snaha modlit se je modlitbou. Nikdy se nepřestávej snažit.
Na schovku s Pánem Bohem. Kdysi řešil Basil Hume problém, jak skloubit půlhodinovou meditaci, kterou vyžadovala jeho řeholní povinnost s hrou na schovku, kterou po něm chtěly dvě děti, které asi hlídal. Prý se mu to podařilo. Návod je v knížce, z níž se nám podařilo získat pro Vás jen obrázek. Až se dostaneme v párání dál, budeme Vás informovat, pokud tam bude něco, co by se nám mohlo hodit. Svitla-li někomu naděje, že by tam mohl být návodi pro skloubení meditace a sledování televize, nechte ji raději zhasnout. To tam asi nebude.





He liked to laugh and have fun.

He was always ready to listen. He was like a grandad.

He loved football. When he came to our school on our Silver Jubilee, he played football with the pupils. He went in goal and we took penalty shots against him. He was pretty good!

He loved to play hide - and - seek.

I read at Mass for the first time and he smiled and said thank you.

He said I had a lovely smile.

He talked to people, listened, was concerned.

 


Vedle je několik vět, které o kardinálovi Humovi napsaly anglické děti. Podaří se ti z toho něco rozluštit? Napiš!

1. Kardinál Hume s oblibou hrál hru:

  1. na četníky a zloděje
  2. na schovku
  3. na honičku
2. Fotbal
  1. hrál vždycky na Silvestra
  2. od svých školních let nikdy nehrál
  3. miloval ho
3. Při jednom zápasu ve škole
  1. střelil gól
  2. dostal míčem do hlavy
  3. dobře chytal
4. Usmál se na toho, kdo
  1. četl poprvé na mši
  2. četl hrozně zmateně
  3. se hned na poprvé zakoktal
5. Naslouchal lidem jako
  1. dědeček
  2. maminka
  3. jedno velké ucho
6. Jednomu dítěti řekl, že má
  1. hezký pohled
  2. hezký klobouček
  3. hezký úsměv
Toto Oko vyšlo díky materiálùm,
které dovezly delegátky konference
Mothers Prayers z Londýna.