Oko

Eucharistický vlk. V tramvaji si před vás sedne příjemný usměvavý dědeček a začne se vyptávat, kde žes byl dneska v kostelíčku. To, co odpovíš, nemůže podstatně ovlivnit proud náboženského poučení, kterým tě zalije.

Jeden mladík se mu například pokoušel vysvětlit, že katolická církev zavinila třicetiletou válku. Měl to podloženo jakýmisi historickými fakty, ale usměvavým dědečkem to ani nehlo, věděl své, brebentil své a nakonec mladíkovi, jako všem ostatním dal modlitbu ke kardinálu Beranovi.

K dobru dává také historku z doby totality. Jednou byl u vyšetřovatele a ten se snažil zesměšňovat jeho víru. Říkal "já už se do toho vašeho pekla těším." On mu na to: "no, to není tak těžké se tam dostat, jistě máte v kuchyni nůž, tak si ho hezky vemte..." Vyšetřovatel ho napomenul, aby nebyl drzý. "No vidíte, jak si ti nevěřící odporují. Chce se do toho pekla dostat a když mu poradíte jak, tak najednou nechce", komentuje stařeček.

A tento čilý dědeček má jednu zvláštnost. Jeho největší touhou je stihnout za den co nejvíce svatých přijímání. A tak běhá od kostela ke kostelu jako hladový vlk, slupne svátostného Krista a utíká dál. A náš Pán si zřejmě ve své velkorysosti váží i tohoto zvláštního způsobu eucharistické úcty, protože stařeček neustále oplývá dobrou náladou a spoustou energie. Neustále nosí tašky a dokonce i dobíhá tramvaje. A je vždy připraven odejít na věčnost. Neznámého útočníka, který po něm se zbraní v ruce požadoval peníze, odzbrojil slovy "mě si klidně můžete zabít, mladíku. Já jsem byl zrovna u svátosti oltářní."

Dolomity zevnitř stanu. Začátkem školního roku se po Bystrci začaly ozývat hlasy hodnotící červencovou výpravu do Dolomit. Největšímu zájmu se asi těší rozmístění účastníků do stanů. Napadlo mě, že by možná mohl být zajímavý i pohled jednoho z "koedukovaných spáčů". Takže jak to vypadalo zevnitř stanu?

Vzhledem k tomu, že se jednalo o široce otevřenou akci a že téměř všichni účastníci byli dospělí, pan kaplan se k problému přespávání vyjádřil tak, že si každý musí zajistit stan a že spát může kdokoliv s kým chce, musí si to ale vyřídit doma. Podle očekávání.

Když jsem se rozhodoval, s kým vytvořím údernou dvojici, jednou z možností byla i Brko - známe se asi pět let, čas jsme spolu trávili pěšky, běžky, kolmo i stopem, jsme si blízcí svými myšlenkami a tím, co si o sobě říkáme, snad překračujeme hranice mezi kamarádstvím a přátelstvím. Spojit tedy společné vaření se společným stanem mi nepřipadlo nijak zvláštní. O rizicích a nepohodlích, která vznikají, když spí kluk a holka v jednom stanu, jsem věděl a zřejmě mi za to stály. Čtrnáct dní, během kterých jsme se snažili spolu zahánět hlad a bránit se dešti, stálo za to a díky nočním rozhovorům v pseudosoukromí stanu (většinou z nich nějaké to slovo pochytili i nejbližší sousedé) jsme měli při výstupech o čem přemýšlet.

Protože se představy mnoha farníků o pozici pana kaplana v Dolomitech rozcházejí od skutečnosti, rád bych se o tom zmínil. Otec Pavel nebyl vedoucím akce. Organizoval ji, zajistil přespání, vodu, zájemcům i odvoz pod kopec. O program se už každý musel postarat sám a pokud chtěl, mohl třeba jít ve skupině s panem kaplanem. Nebo taky nemusel jít nikam. Stejně tak tomu bylo i s jídlem (kupodivu), stejně tak tomu bylo i se spaním. Každý byl odpovědný sám za sebe. Za to, že stihne ve zdraví odjezd autobusu, že neumře hlady a že po nocích nebude dělat to, co nechce. Mně takový typ akce vyhovuje, proto jsem do Dolomit jel. Na akci, kde bych měl předem naplánovaný každý krok a můj anděl strážný by se do někoho vtělil, bych asi nejel.

Existuje prý i nějaké povídání Dolomity zvenku stanu. Kdo o něčem takovém víte, pošlete nám to, ať učiníme zadost výzvě klasika o slyšení i druhé strany.

Zvony proti dopravní zácpě. My Brňané to máme tak trochu v genech. Když je nám nejhůř, třeba když naše vyhladovělé město obléhají Švédové, vzpomeneme si na zvony. Takové jedno dobře načasované zazvonění udělá divy.

Náš pan farář je v lázních. Na mši o tři čtvrtě na devět zaskakuje otec Pacal. Jsme mu za to samozřejmě vděčni. Náš pan farář káže, jako když polínka seká. Stručně, každé slovo sedí. Otec Pacal zase jako když míchá strašně dobrý cukrářský krém. Zavře oči, jeho tvář získá posvátný výraz a myšlenky se mu jen hrnou. Občas zabere ode dna, pak zase několikrát lehce dokola. Aby naše duše byly pěkně kypré Božím slovem.

No a tak se stane, že se promluva protáhne. A ještě než se stačí kostel vyprázdnit, už se do něho tlačí ti farníci, kteří přišli na desátou. A daleko hůř jsou na tom takoví farníci motorizovaní, protože nemají kam ty své neskladné plechové údy poskládat. A mezitím se už k těm svým dostali zase ti z deváté a už to začíná. Jako když se hraje patnáctka. Nedej Bože, aby se něco podřelo. To by byla zkažená neděle.

Je-li nějaká pomoc? Ale je holenku a snadná. Otec Pacal káže na Petrově na půl jedenácté. A tak, aby nemusel přerušovat proud svých myšlenek, otvírat oči a dívat se na hodinky, prostě čeká, až se ozvou zvony. Úderem jedenácté ukončí promluvu a mše si tím zachová svou obvyklou délku. Takže, kdo to umíte, rozhoupejte zvony nad námi a udělejte nám poledne ve čtvrt na deset. A vše bude zase v pořádku.

Co nového na faře? Pan farář je v lázních, Eva ve Francii, jáhen v Anglii, komentoval minulou neděli situaci otec Pavel. Info dělá teď Tomáš M. a docela by se mu asi hodil někdo, kdo by to uměl také, protože čtyři hodiny každý víkend není tak lehké najít. Farní vestavba pokročila tak, že jsou podlahy ve všech místnostech a brzy se tam bude stěhovat otec Pavel. Bude tam zatím sám a členy komunity si bude pečlivě vybírat. A zatím bude mít nahoře docela slušnou rezidenci, ne? Dalším pozoruhodným úkazem bylo objevení se škvarků ve farské ledničce. Blahopřejeme!