Oko

	Dvorní slavnost. Letošní poutní slavnost na farním dvoře měla oslavovat našeho Nika, který se loučí s farností a nastupuje jáhenskou službu. Nik je však člověk skromný a spíše plachý a tak po úvodních několika otázkách a odpovědích přenechal moudře slovo múze potulného herectví, která přišla s loutkovou pohádkou Princ Bajaja. Tentokrát naše Oko nestačilo obdivně mrkat.
Bizarní scéna hostící pět loutek, spoustu roztodivných rekvizit a jednoho herce, jehož herecké snažení z něho přímo prýštilo všemi póry. Princ Bajaja popojíždějící na své vratké tříkolce co by věrném koníkovi rozhodně nebyl němý. Rady svého oddaného oře hulákal do staré plechovky od okurek, s niž na povel Zapni či Vypni přiskakovala či odskakovala jedna vybraná pomocnice z obecenstva, které v jednu chvíli určitě všichni záviděli, že obsluhovanou rekvizitu dostane na památku. Vzápětí se včas ukázalo, že její radost i naše závist byly předčasné, šlo pouze o jeden z mistrových herních triků.
	Když se hlásily o roli pomocníků děti, dozvěděli jsme se, proč si je mistr nevybírá: děti by si to záviděli, zatímco dospěli si to přejou. Postupně se nám představili princové Krasomil, Radomil, Lidobil (nebo Lidubil, kdo si pamatuje?). Souboj loutky s loutkou in natura. Dračí hlava na žebříku, která se dala zdolat jen tak, že jí Bajaja ukousne v letu jedovatý jazyk. Boj s válkou, řada útoků a ústupů za víření bubnů. To jsou jen heslovité útržky z nádherného představení. Zakončení bylo teologicky odvážné, ale i naše redakce by se přidala, že kdo má tady na zemi někoho rád, ale opravdu rád, ten se nemusí moc bát, co ho čeká...

Kdo čekal, že večer to bude stejná sranda jako odpoledne, byl asi překvapen. Pořad začal kejklířovým svědectvím, jak se dostal k víře v Boha. Ten klíčový moment by se dal zařadit do kategorie téměř podvědomého nahrání Bohu na smeč drobným zapochybováním o jeho možnostech či dokonce existenci. Mistr pracoval tehdy v nějaké pásové výrobě transistorů. Přišel na svou noční směnu a zjistil, že kruhový podavač je pokažen. Měl dvě možnosti. Dvě hodiny se piplat s demontáží a opravou mikrospínače a tím se samozřejmě okrást o spánek, který na něho čekal po splnění tehdy možná ne zas tak tvrdé socialistické normy. Nebo si vyhrnout rukáv a strčit opatrně paži mezi táhla a nahradit nefungující spínač svým prstem. Zvolil tu druhou možnost. Člověk však není stroj a tak brzy bylo jasné, že to tak celou směnu nepůjde. "Bože, kdybys tak byl, uměl bys to spravit?" prolétlo mu hlavou, protože zrovna tou dobou ho kamarád z divadla přesvědčoval o existenci Boží. A zkusil vytáhnout ruku ven. A ono to fungovalo ...

Někdo trochu technicky zaměřený už možná vymyšlí zdůvodnění, jak tento jev začlenit do řádu přirozeně technického, ale nechť se nenamáhá. Taková Boží sdělení jsou povahy soukromé, těžko se dají někomu ve stejné síle zprostředkovat.

Pouť v Kníničkách. Nedávno jsme psali o pouti v Rozdrojovicích, jak se tam vítr vměšoval do poutní bohoslužby. Poutníci v Kníničkách nebyli v tomto směru nijak ochuzeni. A i oni mohli přemýšlet, co to dá práce, aby naše bohoslužba byla důstojnou bohoslužbou, když vastoupíme z bezpečných náručí našich chrámů. Teplý vítr horkého letního dne si půjčoval mikrofony, občas zacloumal korunou moruše, jejíž příjemně nasládle vonící a chutné plody nás zasypávaly jako mana z nebe a hrozili poskvrnit bílé halenky a sváteční košile a působily nepříjemnosti při klekání těm, kteří na dnešní slavnost nepřišli s holými koleny. Hlavně však tančil kolem oltáře a zkoušel, čeho by se mohl zmocnit. Korporál nakonec skončil se čtyřmi rýsováčky v rozích, bohoslužebné nádoby by přikryty kancionály a s misálem umně zápolil bohoslovec Pavel, který v naší farnosti bude na prázdninové praxi a jehož podsaditá postava by jistě odolala i v daleko horších podmínkách. Otec Pavel zvládal situaci jako zkušený lodník své plachtoví. Na podávání svatého přijímání pokorně ustoupil do kaple a i tam mu rozverný Kristus Pán ve svátosti oltářní dával jasně najevo, že se nedá udržet jen tak v hrsti.

Odpočinutí věčné dej jim, ó Pane... tak se modlíváme, když ne často, tak aspoň na dušičky. Ale praxe? Povinnosti nám nevoní, služba - ta už vůbec ne, a kdo by nám chtěl namluvit, že naše spása záleží na tom, jestli budeme při mši svaté nosit obětní dary? Na někoho to hodíme. Jako ta paní, která navrhuje, aby obětní dary nosili ti, za které je mše sloužena! Častokrát jsou to ti, kteří v Pánu zesnuli (někdy i vážně nemocní - možná jsou zrovna v nemocnici; a jak to bude při mši sv. za farníky?)
Nicméně raději teď dary nosit nebudu. Však se jich ještě nanosím - tak za 40 let ... a jen Pán Bůh ví, jestli s tím nebudu museet začít daleko dřív!

ale nemohly by nám
ruce upadnout?

Retuš. Předprázdninové Setkání přineslo zajímavé sondy do duší rodičů početných rodin. Taky nás potěšilo, že vyšlo svorně s Ahojem. A ještě víc, že Ahoj psal, že jsme vyhráli jeho soutěž. Totiž vyhráli jako redakce Oka. Byla to totiž příšerně těžká soutěž, protože v ní byla chyba. Kdoví, jestli ne záměrně. Tak tu soutěž jsme vyhráli. Stojíce na stupních vítězů, musíme samozřejmě sportovně potřást rukou Katce Dostálové, která tam stojí taky, protože na to taky přišla, možná, že to jenom neohlásila tak rychle. Snad jedna vada na kráse se do Setkání vloudila. Zbožní tiskaři si zřejmě na poslední chvíli všimli, že jeden z našich dvou bohoslovců, Krtek, má levou ruku v takové poloze, že by to mohlo vypadat, jako že si dělá pořádek v nose. A tak při své úctě k církevní hierarchii použili jedinou metodu, kterou měli po ruce - tiskařkou čerň. Nám se pro vás podařilo získat zmíněnou fotografii dokonce v barvách. Inkriminovaná ruka tam samozřejmě není. To víte, není retuš jako retuš.

Těžko na cvičišti, lehko v boji, napadne vás při návštěvě olomouckého semíku. Vypadá to tam jako ve věžení, kol dokola ochozy, na chvilku se kdesi ve výšce na jednom z přemostění mihne váš kamarád Krtek, krátce vám zamává a už mizí v jedné z mnoha cel jimiž jsou ochozy lemovány, aby se ponořil do přísného studia. Ó jak moudré, připravovat naše budoucí knězstvo tak, aby nebylo zaskočeno, kdyby je náhodou naše sociálně občansko demokratické zřízení zase začalo považovat za své nepřátele.

Šamanské rytmy. Kde se tu berou. Nakoukneme a vida původcem víření bubnů je Krtek. A Nik se zrovna snaží nechat cele prostoupit rytmy, které Krtek produkuje.

No a nakonec vám prozradíme, kam si Nik schovává klíč od cely. Hledejte naproti v botníku. Pokud jste se těšili, že si půjdete trochu zapajtlovat teologické literatury nebo na Nika vybafnete zpoza dveří, musíme vám zkazit radost. Informace, kterou jsme vám tak velkoryse poskytli je prakticky bezcenná, Nik už to dotáhl na jáhna a nastupuje do služby v Ivančicích, kde si klíč bude schovávat asi jinam, i když ...

Co mi škola dala, co mi škola vzala. Tak se v jedné z bystrckých škol pokusila paní učitelka nahlédnout do nitra třeťáků. Jeden z nich říká:
škola mi dala kamarády,
ale vzala mi spisovnou mluvu
a každodenní chození na nákup s mamkou.

Zkratka. Nastala doba prázdnin. Naši čtenáři se rozjedou do různých koutů světa a třeba potkají přátele, které dlouho neviděli. A co kdyby se jim chtěli pochlubit, jakýto čtou občasník. A zrovna ne a ne si vzpomenout, jak ta adresa přesně vypadá. Nelamte si hlavu, máme zkratku - stačí napsat get.to/oko, jednou odklepnout jakousi reklamu, což bývá obvyklá úlitba za podobné služby, a jste doma. No a kdo by i to zapomněl, půjde na stránku známého seznamu, zadá hledat oko bystrc a má nás.

Opět soutěž. Tentokrát vyhraje ten, kdo nám napíše nejhezčí citát z divadelního představení o princi Bajajovi. Tak pište!