Bez Javascriptu to nepůjde ;-)

Vysvědčení. Už je to tady. Chvíle toužebně očekávané i obávané. Šťastný úsměv na rtech matek, tichá radostná pýcha ve tvářích otců nebo málomluvnost otců, vyčítavé pohledy, a ledová sprcha výčitek z úst matčiných. A do tohoto urputného finiše vesele přihopsá jako barevný balónek mezi urputně bojující hráče finálového zápasu v kopané Vysvědčení z náboženské výchovy.

Dole je na obrázku známá postavička okatého Pána Ježíše obklopeného skupinkou dychtivě naslouchajících stejně okatých dětí. Prostě katechetův sen. A ještě níž poděkování rodičům za provázení dítěte k Bohu. A kde jsou známky. No to je právě to. Známka je trojjediná. Jak také jinak v tomto předmětu, ne? První známka nese označení Podle mne, druhá Podle paní katechetky a třetí Podle Pána Ježíše asi.

Na tom našem vysvědčení je ta bokudík radostná, ale bohužel triviální kombinace 1+1+1. Zajímavé jsou ty další. Hned jsme se na ně vrhli a začali je cupovat:

Náš člověk se nedá odradit. Jako každou neděli se vydává se svou rodinou chválit svého Pána. Dnes vyšli zavčas a důstojně. Ještě na schodech Pepíček spadl, rozbil si koleno a ušpinil punčocháče. Zpátky domů, převlíct a náskok je ztracen. Když konečně dorazí s krůpějemi potu na čele ke kostelu, je už nejvyšší čas. A jako naschvál se do toho vloží podmíněný reflex - Pepíček se musí vyčurat na obvyklém místě. Samozřejmě, že to strašně dlouho trvá, protože tam nic nemá - prozíraví rodiče to s ním odbyli doma, aby před kostelem zbytečně nepohoršovali. A tak zase se rodinka vtlačí na poslední volné místečko v chrámě. Pepíček shodí komusi klobouk a Mařenka pustí kancionál na zem tak hlučně, že se objeví celé hejno bodavých pohledů naznačujících přímou úměru mezi počtem pádů kancionálu na zem a jeho životností. Tatam je ranní pohoda. Maminka s tatínkem připomínají dva papinovy hrnce, které jen čekají, jestli zabere pojistka nebo se vše rozletí ve střepech. Tu vchází kněz. Tvář mu září úsměvem. Jak by ne, říkají si naši, když vítá shromážděné věřící a přeje jim, aby pokoj, ve kterém se tu shromáždili, naplnil i jejich nitra. Jemu se to přeje, od rána už se toho už docela slušný kus pomodlil a možná si i docela pěkně splkl se svým Pánem. Ten nikdy nezlobí. I když musíme uznat, že na schovávanou si umí hrát až moc dobře. Ale dneska si nehraje. Než se náš člověk a jeho žena nadějí, je napětí pryč a jejich nitro opravdu plní pokoj, který jim byl přán. A co v té chvíli dělaly děti si samozřejmě nepamatují...

Volně zpracováno dle skutečné události

Nebožtíci s dary.
Naše farní Info číslo 22/99 přináší ohlasy na téma obětní dary a označená místa v lavici. Pro vás, kteří nejste v obraze: jde o snahu zabránit nepříjemné situaci, která vzniká před obětováním, když se nikdo nemá k tomu, aby přinesl obětní dary, protože se nikdo nezapsal. Zmíněný článek navrhoval, aby se vyhradila dvě místa a kdo si na ně sedne, ten nese dary.

Sešlo se 6 názorů, čtyři souhlasné, dva pozměňující, což není mnoho (těch 6). Nám se líbil hlavně ten druhý. Pisatelka prý navrhuje, aby obětní dary bez zapisování odnášel vždy ten, za koho je mše sloužena. Je rozumné, že navrhuje bez zapisování. V temném koutě pod kůrem by vás takový nebožtík, za něhož bude sloužena mše, mohl při zapisování pěkně vylekat. Ale i tak není zcela samozřejmé, zda by ho z nebe, no buďme realisty, nebo i z očistce byli ochotni na chvíli pro tuto službu uvolnit.

Na závěr se děkuje všem, kteří sdělili své názory. Na jejich základě bude zvážena možnost zavedení této úpravy. No, abychom byli upřímní, není to příliš průkazný plebiscit. Naše farnost má řádově stokrát více farníků, než se sešlo názorů. Záleží na tom, jaký názor přiřadíme mlčící většině. V počítačovém slangu bychom mohli říct, že správné referendum tohoto typu by mělo definovat default názor. Tedy např. Navrhujeme, aby obětní dary přinášel každý, za koho je mše sloužena, tedy i nebožtíci. Kdo nesouhlasí, ať se ozve, jinak se předpokládá souhlas.

Dolomity. Po loňském Norsku směřuje farní Adventure Group na slunný jih. Ale nemyslete si, že když loni jste mohli zmrznout, tak letos se pěkně vyhřejete na sluníčku. Vyhřejete se, to je pravda, ale hodně taky zevnitř. A možná vám z těch výstupů a sestupů budou hřát i kolena. Na každý den je totiž naplánovaná nějaká akce a známe organizátory, budou si chtít sáhnout pořadně hluboko do svých sil. A když se večer vrátíte ucasnovaní z tůry, tak si hezky dřepnete ke své bombě a něco ze své přepravky si uvaříte. Pak si hezky postavíte stan a budete se kojit nadějí, že takovou tůru jako dnes už zítra ani ti druzí nemohou přece vydržet. A když to hezky bez reptání všechno snesete den co den, budete si smět poslední den smočit své bolavé tělo v moři.
Jak jste asi správně poznali, tento článek je takovým malým pohlazením té nemohoucí farní většině, která na podobné dobrodružství z těch či oněch důvodů nemá. A těm, kteří pojedou i po přečtení tohoto článku, přejeme aby se v pořádku vrátili a doufáme, že aspoň někomu zbude trochu síly, aby o tom napsal do Oka.