Nalezeno na www.christnet.cz

Moc dlouhé,
zjistit, co zatím vězí... 

Uveřejňujeme celý dopis, kterým vyjádřil kardinál Vlk své veto proti volbě prof. Wolfa děkanem KTF UK:

Akademický senát
Katolické teologické fakulty UK
Prof. ThDr. Jan Matějka
předseda

V Praze dne 28. února 2000
č. j.: 78/2000

Po obsáhlé informaci na Kongregaci pro katolickou výchovu v Římě dne 26. 2. t.r. a po konzultaci s J. E. arcibiskupem Zenonem Grocholewskim, prefektem této kongregace, a po vzájemné konzultaci s biskupy České provincie jsem se rozhodl ve smyslu Statutu Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, schváleného jmenovanou kongregací dne 17. 4. 1993 a prodlouženého dne 14. 3. 1998 vznést

proti zvolení prof. ThDr. Václava Wolfa za kandidáta na funkci děkana KTF UK na období 2000 – 2003.
Tato volba se uskutečnila na zasedání Akademického senátu KTF UK dne 8. 12. 1999 na základě statutu, schváleného tímto senátem dne 26. 3. 1998, který předložil bez schválení kongregace, nutného dle konstituce Sapientia Christiana, Akademickému senátu Univerzity Karlovy a ten jej dne 27. 3. 1998 schválil. Volba je tedy uskutečněna na základě církevně neplatného statutu a dle volebního řádu, který nebyl Akademickým senátem UK schválen, přestože zápis ze zasedání Akademického senátu KTF ze dne 1. 12. 1999 konstatuje opak.

Zdůvodnění veta:

Dle konstituce Sapientia Christiana, čl. 12 (viz i citovaný statut, čl. II, § 1) zastupuje Velký kancléř před fakultou Kongregaci pro katolickou výchovu. Má kompetenci vyslovit veto (viz čl. II, § 1, písm. d), poněvadž musí pečovat „o trvalý rozvoj fakulty“. Zvolení prof. ThDr. Václava Wolfa však vidí jako možnou brzdu dalšího vývoje fakulty, k němuž se prefekt kongregace Zenon Grocholewski vyslovil, že je „nutné urgentně obnovit učitelský tým fakulty“.

Konkrétní důvody veta:
1. Postoj vůči autoritě: Během šesti let opakovaného funkčního období zcela vázla spolupráce mezi děkanem fakulty a Velkým kancléřem. Děkan nepřicházel s iniciativou, aby ve smyslu Statutu KTF UK, čl. II, § 4, písm. f informoval o „závažnějších záležitostech fakulty“, ani o závažných personálních změnách, které hodlal učinit. Pokud byl Velkým kancléřem pozván, odpovídal na problematické otázky často nepochopitelným mlčením. Podobné přezírání autority se stalo, když byl prof. Václav Wolf zvolen děkanem, a kdy sám poslal svou volbu - v rozporu se statutem - kongregaci k potvrzení, a tak projevil pohrdání funkcí Velkého kancléře.

Závažnější jsou však skutečnosti, že tehdejší Statut KTF UK zpracovával sám, eventuelně se svými rádci a nedal jej schválit Akademickému senátu KTF UK. Obešel i autoritu Velkého kancléře a poslal jej ke schválení na Kongregaci pro katolickou výchovu (která bohužel tyto praktiky akceptovala.)

Tyto své postupy pak Velkému kancléři vysvětloval tím, že má zvláštní pověření z Kongregace pro katolickou výchovu. Na písemný dotaz v této věci odpověděl prefekt kongregace, že to není pravda. (Snad se jednalo jen o spojení s některým úředníkem kongregace.)

Tyto skutečnosti mě vedly už v roce 1994 k tomu, abych při jeho tehdejším znovuzvolení senátem KTF do funkce děkana vyslovil své veto právě pro tuto nespolupráci. Teprve na setkání učitelského sboru, když prof. Wolf a ostatní slibovali, že budou spolupracovat, jsem veto odvolal. Sliby dodrženy nebyly a situace se nezměnila.

Úroveň vztahů Akademického senátu KTF UK vůči Velkému kancléři v té době je patrná např. ze zápisu ze zasedání konaného dne 7. 11. 1996 a mého dopisu z téhož dne, adresovaného všem členům senátu.

Velmi závažným způsobem se vztah prof. Václava Wolfa k autoritě Velkého kancléře projevil, když byl v roce 1996 zvolen do funkce už potřetí. Aby se zamezilo určité dvojznačnosti formulace statutu, schválil kardinál Laghi, tehdejší prefekt kongregace, i Akademický senát UK změnu formulace, která neumožňovala třetí volbu do funkce. Prof. Wolf se proti tomuto rozhodnutí autorit postavil. Nechtěl uznat zákonné veto Velkého kancléře. V této situaci se choval způsobem, který neodpovídal ani postoji kněze vůči svému biskupovi, ani chování vysokoškolského profesora vůči nadřízeným autoritám. V rozporu s pravdou tvrdil telefonicky tehdejšímu rektorovi Univerzity Karlovy prof. Karlu Malému, že byl kongregací potvrzen, zatímco Velký kancléř téhož dne na přímý dotaz kardinála Laghiho zjistil opak. Stejnou nepravdu však tvrdil bohoslovcům na jejich setkání, kam se sám vnutil, přestože nebyl pozván a osočil veřejně Velkého kancléře z nečestného jednání. Zároveň výhrůžně tvrdil, že má spojení na kongregaci, o kterém kardinál neví, čímž chtěl říci, že jedná za jeho zády. S podobnými prohlášeními obcházel jednotlivé ročníky a před studenty bezostyšně Velkého kancléře očerňoval.

Nepřijatelným způsobem jednal, když bylo dne 13. 3. 1997 svoláno zasedání senátu KTF, které mělo volit nového děkana (viz můj dopis ze 4. 6. 1997 předsedovi senátu). Přestože nebyl členem senátu, vnutil se na zasedání a nebylo možné ho donutit k odchodu. Tak morálně podporoval jemu nakloněnou část senátu, která v jeho duchu výslovně zpochybňovala autoritu Velkého kancléře a chtěla vytvořit ze senátu jakýsi tribunál soudící Velkého kancléře.

Tuto řadu skutečností by bylo možné dále rozšiřovat. Podrobněji byly tyto těžkosti vypsány v monitu, které jsem prof. Wolfovi udělil dne 30. 9. 1997. Všechny tyto skutečnosti – nechceme-li opustit rovinu morální a kanonickou – znamenají zřetelnou diskvalifikaci jmenovaného a ukazují na uvedené morální kazy, které zcela opravňují k závěru nevhodnosti kandidáta na funkci děkana.

Vzhledem k tomu, že senát KTF zcela opominul zvážit uvedené skutečnosti při výběru a hodnocení kandidáta, cítil se Velký kancléř nucen vznést veto proti této volbě.

2. Kromě důvodů uvedených pod bodem 1, které by samy o sobě stačily pro zdůvodnění veta, jsou tu i další skutečnosti, které nedovolují postavit takového profesora do čela fakulty, aby udával její směr.

Je to především uzavřenost, v níž držel v době svých funkčních období nejen orientaci svých přednášek, směřování fakulty jako celku, ale i formování studentů. Tyto postoje mají tendenci uzavírat církev do gheta, omezovat komunikaci se společností a jsou tak v protikladu s učením II. vatikánského koncilu. Konkrétně se to projevuje v silné tendenci omezovat denní studium laiků na fakultě. Jedním z nástrojů byl řád přijímacího řízení, v jehož stobodovém hodnocení je 60 bodů za motivaci ke studiu, čímž jsou kandidáti vydáni na milost předsedovi přijímací komise (viz můj dopis předsedovi AS KTF ze dne 19. 5. 1997). To se týká zvláště žen, o kterých se prof. Wolf ve svých přednáškách vyslovuje velmi nevhodně. Ve funkčních období prof. Wolfa byla velká řada uchazečů odmítnuta právě z uvedených důvodů, jak o tom svědčí četná odvolání. Fakulta byla obviňována z diskriminace. Poukazy na možnost dálkového studia nemohou záležitost vyřešit. Studenti pak odcházejí studovat teologii na nekatolické teologické fakulty. Přednášky jsou uzavřeny ostatním vysokoškolským studentům, což působí diskriminačně. Dále je tu přísný zákaz nahrávat přednášky.

Uzavřenost fakulty se projevuje zásadněji i tím, že učitelé teologických oborů téměř nepublikují. Neslouží tak ani církvi, ani společnosti, téměř se neúčastní přednáškové činnosti, ani pastoračních aktivit církve.

Prof. Wolf se vyslovoval při různých příležitostech proti linii stanovené ČBK, např. odporem proti trvalým jáhnům, proti bohoslužbě slova atd. Kněží v tomto duchu formovaní pak působí biskupům potíže, mají nedobrý vztah k laikům a nedobře formují farnosti. I proto Velký kancléř a biskupové České provincie nemají důvěru v činnost prof. Wolfa a nepřejí si, aby byl v čele fakulty.

3. Zřetelným projevem naznačené linie je i personální politika fakulty, která vedla k současnému stavu, kdy dvě katedry nemají nikoho pověřeného vedením. Dvě katedry nemají řádného vedoucího profesora. Celkový personální stav jednotlivých kateder není uspokojivý. Skutečnost, že za posledních deset let byly mizivé habilitace, je na pováženou. Nedávné odmítnutí akreditace oboru liturgie ministerstvem školství má zde své kořeny.

Některé z těchto výtek potvrzuje i pasáž z papežské vizitace pražského arcibiskupského semináře.

Závěrem lze proto říci, že pro zodpovědnost, kterou mi ukládá Sapientia Christiana, nemohu souhlasit s volbou prof. Wolfa za kandidáta na děkana fakulty, a proto jsem vznesl toto veto.

Nyní záleží na Akademickém senátu KTF UK, aby učinil další opatření.

kardinál Miloslav Vlk
arcibiskup pražský a Velký kancléř KTF UK