Žhnutí

Fascinuje mě žhnutí.
Hořící plamen je krásný.
Jeho plápolání je živé a radostné.
Samozřejmě, pokud ho mám pevně pod kontrolou.

Podobně jako cval koně je krásný,
když jezdec cítí, jak koně ovládá, ale děsivý,
když kůň pádí, jak rychle a kam on sám chce.

Žhnutí je vzdáleně spřízněno s věčností.
Plápolající zdravé a suché polínko shoří za pár minut,
zatímco starý, ztrouchnivělý kus dřeva vydrží žhnout od večera
a ráno potěší úzce se vinoucím proužkem dýmu.

Podobnost s vírou v něco, co mne přesahuje,
láskyplně přesahuje a rozehřívá k odpovědi,
nelze přehlédnout.

Víra by měla nejen plápolat, ale být tu, být připravena nechat se rozdmychat.
Ale vydržet plápolat dlouho je náročné na přísun paliva.
Žhnutí je mnohem skromnější.
Silný vítr může plápolající plamen sfouknout,
pokud ale je mu oporou žhnoucí místo,
vítr ho naopak ještě více rozdmychá.

Je třeba žhnout. Držet žhavý bod víry ve svém nitru.
Vítr Ducha pak může zavanout a ve chvilce nenápadně šedavě žhnoucí uhlík zazáří jasným žárem.
I do plamene se umí probudit.

A co nejlépe žhne?
Něco, co téměř odumřelo, přestalo být
tak usilovně samo sebou jako kus dřeva plný mízy ...