Trouchnivění

Kus trouchnivějícího dřeva zarůstající kopřivami, řekne si třeba pořádný zahrádkář.
Pro mě představuje tento obraz užitečnost samu.

Ten tlející kmen se přímo viditelně ztrácí v tom zázračném přírodní koloběhu látek. A nejen ztrácí, ale i v tomto přechodném období získává schopnosti, které předtím neměl. Je totiž schopen neuvěřitelně dlouho doutnat. Zbavil se vší své šťavnatosti a pevnosti a proměnil se v jemnou, hranolovitě strukturouvanou hmotu, která se po stisknutí téměř rozpadá v prstech. A právě díky tomu kus takového dřeva vložen do večerního ohníčku, uchová v sobě doutnající oheň přes celou noc. Nebo jeho malý kousek poskytne útočiště slabounké jiskřičce, která se právě zrodila v třecí jamce ve dřevě. Zdravý kmen by to nedokázal.

Podobně i kopřiva. Pro někoho nevítaný host v pořádku pravidelně pletých záhonů. Pro jiného léčivka a jedlá rostlina, před jejímž využitím nezbývá než smeknout.

Možná se cítím taky trouchnivějícím nebo mám pocit, že neužitečně zacláním a bráním jiným v růstu.

Ale možná, že právě ode mne velký zahradník očekává, že pronesu jiskru jeho lásky temnotou a chladem noci nepřízně osudu.

Nebo že vyrostu tam, kde ti spořádaní a pěstění chřadnou, a že budu nečekaně a všestranně užitečný.