Večer, od kterého jsem nic moc nečekal

Skončil krásný barevný podzim
a posuvem času o jednu hodinu proti běhu věcí
se rázem má cesta kolem vody zahalila
do hustého šera, ve kterém já ještě tu a tam
nějakou barvu rozeznávám, ale moje kamera
mi ukazuje opak - podle ní je černobílo.

Dnes navíc vše zahalila pokrývka
vlhkého předčasného sněhu.
Trochu váhám, jestli se jím mám vůbec
brouzdat k loděnici.
Žádný velký zážitek to určitě nebude. Ale jdu.
Než se nasoukám do lodi (flos je už na zimu vytažen),
docela mi zmrznou ruce.
Zasunu je do stejne studených neoprénových rukavic,
které mám připraveny na pádle a vyrazím.
Snažím se zahřát poctivou jízdou.
A najednou mě obejme to tmavé vlhké šero.
Skoro nic nevidím, soustřeďuji se jen
na pravidelné záběry na obou stranách lodi.
A cítím, jak se celé tělo připojuje
k tomu dopřednému snažení.

Sunu svou loď středem tmavé řeky
ohraničené bílým lemováním zasněžených břehů.
Ten sníh, to vlezlé bílé příkoří dnešního večera,
mi jasně vymezuje cestu.

Stejně tak, jako plavba po řece života
je občas lemována nějakými nepříjemnostmi.
Někdy natolik, že se mi ani nechce plout.
Ale třeba taky stačí jenom se trochu zapřít
a rozjet se navzdory obtížím pěkně pro zahřátí.
A třeba taky ucítím nějakou náruč ...
A třeba taky dojedu s tak krásným pocitem,
jako já dnes na lodi.

Tak jsem se rozehřál, že jsem se do toho zpočátku
dost nepřívětivého živlu i ponořil
na pár temp, která jsou součástí
měsíčně se opakujícího rituálu.