Fáborky

Když se malý člověk učí být orientačním běžcem, běhá po fáborkách. Místo toho, aby neustále koukal do mapy, potýkal se s tajuplnými značkami, a snažil se podle nich bloudit přírodou, se mu vyznačí cesta kousky barevného papíru. A on běží svou trasou, podobně jako velký běžec, ale pravděpodobnost, že se nám ztratí v lese, je o hodně menší.

Bůh nás také postavil na trať. Ze začátku nám každému dal nějaké ty fáborky. Ale pak už s nimi šetří. Ale pokynů na cestu jsme dostali poměrně hodně. Asi chce, abychom do cíle dorazili jako zkušení stopaři, kteří zahlédli spoustu těch nenápadných a přece výmluvných znamení. Větviček nalomených Boží rukou, které ve svobodě své vůle můžeš přičíst náhodě, stop ve vlhké půdě, které můžeš přehlédnout. Asi netouží po nesamostatných jedincích, které do cíle dovedly nasprejované šipky na zemi. Touží po těch, kteří jsou ochotni se s ním vrhnout do nejistoty.
A protože je má hodně rád, neodolá a zase vyvěsí fáborek, když vidí, že ten jeho přítel tápe a neví kudy kam. Jen si neříct, zase nějaký zapomenutý fáborek po nějaké jiné hře ... ;-)