Člověk zdokonaluje elegantní Boží stvoření většinou cestou zvyšování složitosti.
A tak pátrání po tom původním Božím úmyslu ve stvoření vede často směrem,
kam ukazuje kouzelná šipka Jednoduchost.
Když jsem začal běhat, tak se mi na běhání líbila právě tato vlastnost.
Jízdní kolo bylo sice rychlejší a dalo se na něm dojet dál.
Jenomže se na něm neustále něco kazilo, kolo se muselo zamykat, případně nosit na rameni
po hůře schůdných lesních cestách a do strmých svahů. Dnešní horská kola přinesla sice podstatně větší spolehlivost,
ale zdaleka ne zadarmo. Když se nic nepokazí, stejně je co chvíli třeba vyměnit vytahaný řetěz.
A tak jsem běhal a běhal. Původní botasky střídal za renomovanější značky.
A postupně to přestávalo být úplně levné a jednoduché.
A navíc to přestávalo fungovat ...
Na druhé straně zeměkoule zatím v pohodě běhají lidé v prostých sandálách vyrobených z kusu gumy z pneumatiky
a páru kožených řemínků. A co teprve, když si boty zuješ úplně ...
Je to nádherný pocit, když vyběhneš v pěkný teplý den naboso bez trička
a sleduješ, jak všechno funguje v oné prapůvodní jednoduchosti.
Po těle prýští pot. Pradávná klimatizace.
Nohy kdesi dole samy od sebe citlivě přistávají mezi drny louky
a pod chodidly cítíš teplo, chlad, sucho i vlhko země.
Opět se cítíš aspoň na chvíli dost integrovanou částí velkého Božího stvoření.
Je zima, vlády se ujal třeskutý únor. Nemilosrdně tvrdí zem, nahou nedostatkem sněhu, ve tvrdé hrudky.
K ocelové zimní obloze zvedajíjabloně v naději své větve poseté pupeny.
Jen na jedné ještě visí poslední zapomenuté jablko loňské sklizně.
Nevynikalo příliš krásou ani velikostí tak ho sadař nechal na stromě.
Možná úmyslně.
Ono to tehdy ještě nemohlo tušit, jaká je role toho posledního ponechaného.
Nejprve ho naplnil smutek z odchodu všech těch krásných šťavnatých a nádherně vybarvených druhů.
Za chvíli se po nich budou natahovat na stole dychtivé dětské ručky.
A ono tady jen tak visí. Chvíli to trvalo, ale pak to přišlo. Trochu to píchlo.
To malý ptačí zobáček propíchl slupku, aby se dostal ke sladké dužině.
A pak už přilétali malí hodovníci pravidelně pro trochu jablečné dřeně.
A tak zatímco ti šťavnatí a vybarvení druhové již dávno skončili v něčím útrobách,
malé jablíčko hostilo pár ptáčků až do jara.
Možná, že se ti taky někdy zdá, že ti všichni utekli na závody, na které ty nestačíš. Že každý tvůj výkon někdo překoná. Nic si z toho nedělej, možná právě to, jak vytrvale běžíš, i když viditelně není co vyhrát, někoho osloví daleko více, než ty výkony na špici běžeckého pole. Kdo by ze sebe nevydal všechno, když mám na dosah medaili. Ale boj na posledním místě, ten je jen pro opravdové běžce. A navíc je tu přece ten dávný příslib, že první budou posledními a poslední prvními ...
Správný běžecký styl je důležitý. Bez něho to jde sice taky, ale možná, se objeví nějaké potíže. Hlavně, když člověk běhá převážně sám, potřebuje jednoduché zásady, které si čas od času zopakuje a podle nich zkoriguje svůj styl. Snažíme-li se o došlap na přední část chodidla místo na patu, radí jeden zkušený trenér, abychom si představili, že naše hlava je zavěšena nahoře na nebi. Docela to funguje a hned se běží jaksi lehčeji.
Zároveň si člověk připomene, že to pouto s nebem je daleko silnější a že z nebe dolů nevede jen nějaké ocelové vodítko, na jehož konci je loutka, ale hřejivá ruka Boží, která nás opatrně přidržuje za límec tam, kde bychom mohli na své duchovní cestě klopýtnout.
Většinou běhám sám. Ne, že bych si s někým nezaběhl, ale má to výhody. Není třeba se domlouvat, vyběhnout mohu kdykoli. A pak se o něco lépe naslouchá vlastnímu tělu i Bohu. Když náhodou natrefím na jiného běžce, láká mě, si to s ním rozdat. Zvlášť, když vypadá o něco lepší než já. Když mě předběhne, zkusím se za něho na chvíli zavěsit. Jako třeba včera, když jsem na místním oválu dokončoval dva kilometry naboso. On běžel dost rychle, ale i já jsem měl rezervy a tak jsem natáhl krok a chvíli jsem ho stíhal. Byl to moc krásný pocit, jak se ty nohy pod člověkem rozjedou. Tak nějak jsme v dávných dobách finišovali v honu za kořistí, třeba nějakou lehkonohou gazelou. Dnes tak lovím už jen trochu toho sebevědomí.
A tak by asi bylo dobré, nechat se i na té duchovní cestě trochu popohnat.
Jakpak by asi vypadaly ty gazelí nohy promítnuté do běhu za palmovou ratolestí nepomíjející?
Na spodní straně lidského chodidla se to jenom hemží citlivými nervovými ukončeními.
Stvořitel zřejmě přikládal velkou důležitost přenosu signálů z povrchu země, po níž kráčíme nebo běžíme,
do všech koutů lidského těla. Smysl všech těchto tajuplných konverzací se nám zdaleka ještě nepodařilo odhalit.
Co se nám však podařilo je to, že jsme tuto komunikaci téměř zadusili v různě sofistikovaném odpružení naší obuvi.
Ten, komu někdy zalehlo ucho, ví jak se stane život rázem nepříjemným. Ztrácíme kontrolu nad intenzitou vlastního hlasu,
hlasy ostatních jsou na hranici srozumitelnosti a celá naše existence je zahalena jakousi nahluchlou nejistotou.
Tak nějak by se asi cítilo vnímavé lidské chodidlo, kdyby bylo rázem vloženo do tlumícího obalu špičkově odpružené boty.
Ono tak ale není vloženo rázem, nýbrž postupně si zvyká na tento vypolstrovaný život.
Něčemu se přizpůsobí, když pozorně naslouchá, ale nelze vyloučit, že některé kritické signály do našeho těla nedorazí.
A tak prostě některé orgány našeho těla nedostanou patřičně naléhavá oznámení, že třeba zrovna běžíme
a potřebujeme jejich součinnost. Třeba, že se má trochu pootočit kohoutkem u regenerace kloubních chrupavek.
Podobně je to i s naší duší. Jemná nervová zakončení našeho nitra jsme ukryli do pohodlně tlumivých vrstev. Vyhýbáme se setkání s Bohem mezi čtyřma očima. Schováme se při rozhovoru s ním do polstrování povznášející hudby, společenství přátel nebo jen nějakého rituálu. Zdá se nám, že takto děláme větší pokroky, jsme jaksi spokojenější, povznešenější, baví nás to. Ale ty nejjemnější signály od Boha k naší duši nemají moc velkou šanci proniknout. A Bůh přece přebývává v tichém vánku poměrně často ....
Po nedělním obědě jsem objevil zprávičku, že jeden můj dávný kamarád právě odjíždí k Tarahumarům do Sierra Madre.
Ještě s několika dalšími se zúčastní legendárního běhu Cooper Canyon Ultramarathon po strmých a často i nebezpečných horských stezkách.
Spolu s nimi poběží i mnoho domorodých běžců.
Toho, kdo běhá a četl Born to Run, to určitě aspoň trochu chytne za srdce.
I mě to chytlo. Ve slunném odpoledni se nedalo nevyběhnout.
Po prvním kilometru jsem se ještě zabýval myšlenkami, kde důstojně dnes přivítat jaro během naboso.
O kilometr později v lese už bylo jasné, že se moc vítat nebude, spíš půjde o loučení se zimou v rozbředlém sněhu.
Přesto se snažím a klušu do táhlého kopce. Libuji si, jak mi to jde, a mám ten krásný pocit, že takhle bych vydržel dlouho.
Ovšem cestou do kopce se vše rychle mění, zvedání nohou ve sněhu přece jen síly rychle vyčerpává.
Než se naději, musím, chtě nechtě, zvolnit do kroku.
Zrovna v místě, které je na okolním obrázku.
Je to nemilé, ale v tu chvíli si uvědomuji, že zrovna v tuto chvíli se můj běh začal podobat onomu legendárnímu závodu.
Je jedno, jestli tě dostal hřeben Sierra Madre nebo hřeben podkomorských lesů.
Běháš tam, kde žiješ, jako ti legendární Tarahumarové.
Opět ta jednoduchost - není třeba letět tisíce kilometrů daleko,
ty nejcennější boje se dají vybojovat kousek za humny - jako v Copper Canyonu.
Sbíhám krásnou lesní pěšinou a těším se, až natrénuji takovou kondici, že se tudy budu vznášet
jako ty pověstné taramumarské obláčky červenobílých postaviček.
A tím během po domácích hřebenech a kaňonech jsem jim vlastně více podobný, než ti, kteří tam jedou.
Někdy se člověku opravdu nechce.
Třeba v zimě.
Jedeš z práce a ve spoře vytopeném prostředku městské hromadné dopravy jsi docela vychladl.
Už se těšíš na teplo a závětří domova.
Myšlenka na běh není zrovna lákavá.
Ale za pár minut doma se v tobě probudí smysl pro dobré a zdravé.
Začneš se soukat do běžeckého oblečení.
Kupodivu už v tuto chvíli se ti začne docela chtít.
A za nedlouho po příchodu domů opět opouštíš příjemné teplo a noříš se opět do chladu.
Tělo se pomalu rozhýbává.
Ještě sice raději moc nepřemýšlíš, jak daleko to dnes bude.
Jako jindy, sotva jsi vyrazil, trochu tě dře pata a při mohutném nádechu ledového vzduchu tě pronikavě zabolí nějaký zub.
Po dalším kilometru je vše zapomenuto a tu a tam při těch deseti pod nulou křupe tenká vrstva sněhu.
a najednou zraje rozhodnutí, že by se to dnes mohlo pořádně natáhnout.
A je z toho 15 kilometrů, o kterých bys v začátku vůbec neuvažoval.
A tak není asi dobré, trápit se předčasně rozhodováním toho,
co může být rozhodnuto později.
Přelom února a března. Před rokem jsem pojal rozhodnutí zkusit běhání naboso.
I když první pokusy dopadly překvapivě dobře, brzy se ukázalo, že to bude chtít hodně a hodně trpělivosti.
Nejpreve nezvládají nezvyklou zátěž lýtka, pak hrozí puchýře na chodidlech,
pak si zase začnou stěžovat lýtka.
A tak člověk pátrá v literatuře a zkušenostech jiných, jak na to a jak dlouho to bude trvat, než se z něho stane opravdový bosý běžec.
A v té touze se samozřejmě upneš na ty nejbližší možné odhady. Přece jsi kdysi běhal.
A tak už se nemůžeš dočkat, až za sebou budeš mít ty první tři až čtyři měsíce,
po kterých by se dalo sklízet první ovoce.
No, něco se sklízelo, to je pravda, ale když se tak ohlížím zpět,
měl by člověk, aspoň člověk mého již trochu pokročilého věku, počítat tak s jedním rokem.
Tento týden uplynul právě rok usilovného snažení,
kdy jsem se snažil podle rad moudrých nic nepřehnat a pozorně naslouchat svému tělu.
Zároveň však dělat maximum k dosažení cíle,
kterým mělo být, abych během naboso pokryl svou potřebu běhu,
tedy řekněme 5K každý den.
První březnové dny byly pěkné. V lese bylo měkce.
Zřejmě se pro letošek mohu rozloučit s čelovku.
Ty protivné borové šišky a klacíky jaksi přes zimu změkly nebo se někam ztratily.
A tak jsem si užil pěkné pětikilometrové běhy naboso.
Ale víkend kousek od města byl už o poznání chladnější.
Sluníčko sice svítilo a pěkné měkké cesty, louky a rašící teprve pole lákaly
vyběhnout přímo do dáli.
Z některého remízku jsem asi vyplašil statného divočáka.
Uháněl se mnou přes pole. Byl jsem rád, že se nepokoušel družit, byl to docela statný kus.
Po sluníčku to šlo pěkně, ale jen, co jsem přiběhl na místo,
kam se moc nedostane slunce, cítil jsem pod nohama půdu zmrzlou na kost.
Tak nějak asi vypadají stinná místa v našich srdcích, místa, která jsme dosud neotevřeli hřejivým paprskům Boží milosti.
Při běhu naboso se cítí člověk hodně zranitelný.
Loni po počátečním lehkém nabodnutí se na nějakou trčící větvičku v jehličnatém lese,
jsem se pokorně stáhl na bezpečnější terén.
A kupodivu se mi všechna zranění vyhýbala.
Největší respekt jsem měl ze střepů,
které se pravidelně objevovaly na jinak nádherné pěšince kolem řeky.
Ale jinak takový střep hezky ležící na hlíně zas takové nebezpečí neznamená.
A protože jsem běhal a naslouchal svému tělu, tak se mi podařilo běhat celý rok bez skutečného puchýře.
Ne že by se neschylovalo. Ale vždy jsem zavčas skončil a chodidla se nad očekávání regenerovala, většinou do dalšího dne.
První pořádné zranění přišlo přesně po roce běhání naboso.
Těšil jsem se na pěkný odpolední běh po prohřáté louce, protože po vlahém začátku
vystrčil letošní březen ještě ledové drápky. Vyzul jsem se u lesní oplocenky
a hned druhý krok skončil na rezavém hřbíku,
který trčel kolmo vzhůru z nějaké latě ležící na zemi v loňské trávě.
Místo radostného vyběhnutí sedím a zírám na krvácející chodidlo.
Hřebík se naštěstí stačil jen vpíchnout do druhého prstu levé nohy.
Co teď? Přece se nevrátím! V takové chvíli si vždycky vzpomenu na moudrého stvořitele a naše dávné předky.
Co asi stvořitel předpokládal, že budou v takové případě dělat, když třeba zrovna běželi za kořistí pro obživu rodiny.
Určitě běželi dál.
Tak jsem běžel taky. Bylo z toho hezkých 5 kilometrů a ani to tolik nebolelo.
I krvácet to přestalo.
Už druhý den poté bylo jasno, že mě ty úžasné regenerační schopnosti mého těla nezklamaly
a já běhal s kouskem leukoplasti bez omezení dál.
Občas šlápneme na nějaký hřebík v duchovní rovině. Pořádně to zabolí a celá naše duchovní cesta se pod námi na chvilku zakymácí tak, jak se dnes pode mnou zakymácela moje stezka bežecká. Ale je třeba svěřit se Tvůrci a běžet dál, však ono se to krvácení zastaví a zahojí.
Každé zranění nohy běžcem trochu zacloumá. Mou noční můrou byly odjakživa vyhozené kotníky.
Jednak pořádně vymknutý kotník chvíli bolí úplně příšerně, pak to trochu poleví a ozve se v noci.
Ale to nejhorší je, že v tu chvíli je jasné,
že s tím krásným bezstarostným běháním je na dlouhé týdny konec.
Běhání naboso kotníky zdaleka tak neohrožuje.
Za rok běhání naboso se ani jedinkrát neschylovalo k vyhození kotníku.
Zato v botách aspoň dvakrát.
Spíš se bojíš různých ostrých předmětů na zemi.
Dnes to byl krásný odpolední běh. Devět kilometrů liduprázdným údolím
kolem zelenavě zbarvené, bystře plynoucí řeky. Jen já a proti mně uhánějící řeka.
Na velkých balvanech bylo úhledně naskládané dříví, které se tu plavilo při velké vodě
a které řeka jakoby tu nachystala jako pozornost, až přijdou k jarním ohníčkům trempové.
Takový nedělní meditační běh o tom, co jsem zaslechl dopoledne na hrubé. Až později učedníkům došlo, co jim mistr chtěl říct.
I v běžeckém světě se některé věci, tvářící se zdánlivě jako překážky či smůla,
objeví v jiných souvislostech později jako kladní hrdinové.
A nejen hřbík z minulé neděle, ale třeba takový I730, neboli Raynaudův syndrom.
Když jsem se dozvěděl asi před dvěma roky,
že tak se oficiálně říká tomu,
že ti v chladu zbělají některé prsty nebo jejich části na rukou nebo na nohou
a že nezbývá, vyvarovat se chladu, tak jsem moc rád nebyl.
Odstěhovat se na zbytek života do papučí se mi vůbec nechtělo.
A tak byl na světě jeden argument pro pokus s běháním naboso.
A zdá se, že to zafungovalo.
I dnes, kdy se zmrzlé louky teprve probouzí do chladného vlhka,
jsem zaběhl něco přes 3K se zdravě prokrvenými chodidly a po I730 ani památky.
Občas nám dojde až později, jakou cestou nás Pán vedl tam, kde nás chtěl mít. Někdy nám to možná připadá klikaté. Ale není to náhodou tím, že hledá takové stezky v našem životě, aby nám nenarušil naši svobodu. Někdy se možná docela nenápadně plíží a tu a tam nechá nějakou značku.
Když hroutí se tvé stavení ...
radí známý básník, že se máš jak dělník lopotit dál.
Jak tomu dělníkovi teď závidím. Jak rád bych se lopotil dál.
Nejhorší není lopotit se dál, ale čekat, až se zase budu moct lopotit dál.
Přesně do takové situace jsem se dostal se svým běháním.
Jak bych bral místo toho třeba šlápnutí na hřebík!
Letošní přelom května a června je nezvykle vlhký.
Louky jsou už poprvé posečeny, lesní pěšiny i luční cesty příjemně měkké vlhkem.
A já se na to musím jen dívat.
Při jednom nenáročném běhu (20.5.2012), kdy se mi neběželo zvlášť dobře,
mě najednou ostře zabolelo v lýtku a bolest už nepovolila do konce běhu.
Trochu jsem zapátral mezi názory běžců a naordinoval si týdenní klid.
Vždycky se napoprvé chytám toho nejbližšího stébla.
Jenže po týdnu, když jsem opatrně vyběhl, to bylo téměř stejné.
Zdrcen jsem toho po půlkiloetru nechal a ponořil se do dalšího klidu.
Před koncem druhého týdne mě běžecký absťák vyhnal poptat se na chirurgii.
Konečně jsem věděl na čem jsem. Nějaká potrhaná vlákna v
lýtkovém svalu m. gastrocnemicus s malým výronem. 6 týdnů klidu!
Zbytek běžeckého jara v tahu!
Ale aspoň člověk ví, na čem je a může doufat, že tam v hloubi něco srůstá.
A těší se, jak to bude krásné, až zase poběží.
To asi velký Tvůrce zrovna dělá k nějakému krásnému zážitku background, na kterém by ten mohl jaksepatří vyniknout. Vzhledem ke svému věku nemohu ani vyloučit, že už se chystá background pro to, abych se těšil na běhání v těle oslaveném.
Rozhodně jsem si nedělal iluze, že po šesti týdnech klidu vyběhnu, jako by se nechumelilo,
na své obvyklé tratě. Ale že to bude takové zoufalství, to jsem teda nečekal ani v nejchmurnější vizi.
První běh vypadal sice dost nadějně - 5K lesem mírňoučkým tempem. Další dny mě ovšem příšerně bolela lýtka
a od té doby se mi už dařilo spíš hůř než líp.
Možná i proto, že jsem se pořád snažil zachránit něco z toho, co jsem za minulých skoro dvacet měsíců natrénoval.
Nakonec musím přiznat, že jsem na tom v jistém ohledu hůř, než když jsem tehdy začínal.
Abych zas neviděl všechno černě - dechově jsem na tom určitě o dost líp, což se pozná na kole nebo při plavání.
Kolena se zatím taky neozývají. Ale bohužel nejvíce postiženou oblastí je běhání naboso, do kterého jsem vkládal tolik nadějí.
Pomalu se zdá, že se toto zranění dotahuje na můj obávaný vyvrknutý kotník! A dnes už vůbec nevylučuji, že by ho mohlo
připravit o titul zranění nejobávanějšího ...
Takové téma se duchovně hodně těžko zpracovává. Když bych na tom měl najít něco pozitivního, tak to bude určité odpoutání se od běžecké pravidelnosti. Snažil jsem se totiž běhat každý den a tu a tam udělat přestávku. Když mi na běhání nezbyl čas dva dny po sobě, už jsem byl trochu nervózní.
Když tě uprostřed náruživého, ale zároveň i docela rozvážného a opatrného běhání postihne zranění, je to rána. Zvláště, když zjistíš, že náprava bude trvat dlouhé týdny. Všechny tvé plány se hroutí.
Samozřejmě se ptáš Stvořitele, proč to jeho úžasné dílo přestalo tak rázem fungovat. Nechápeš. Nic rozumného tě nenapadá. Snažíš se s důvěrou zeptat Otce, co má s tebou za lubem. Zkoušíš ho přesvědčit, jestli by to běhání přece jen nemohl nějak sladit s plánem, který s tebou má. Má tě přece tak rád a je tak všemohoucí ...
První záblesk pochopení přichází, když náhradou za běh vyrážíš, jak lékař doporučil, na kole.
Kupodivu, na kole to nebolí. A najednou jsi volný jako pták, jedeš, kam se ti zachce.
Brodíš se řekou, hledáš neznámá místa. Na čase ani výkonu nezáleží.
Některý den prostě neděláš nic.
Pak přichází další lékařem doporučená činnost plavání.
Co tak zkusit trochu vylepšit těch pár kraulových temp, po nichž dojde dech
nebo ti voda nepříjemně promyje všechny možné dutiny v hlavě.
Vzpomeneš si na dávné nadšení pro total immersion swimming,
na které ti pro samý běh nezbyl čas, a zopakuješ si pár rad. A najednou je tu něco, co den ode dne lepší.
Po každé zaznamenáš nějaké menší, někdy i docela velké zlepšení.
Něco, cos při běhání už dlouho, možná nikdy, nezažil. Taková šňůra drobných zlepšení.
A na konci tvoje stará dvacetiminutová štreka uplavaná kraulem.
A ten nádherný pocit povalování se těsně pod hladinou.
A najednou se zdá, že kdyby bylo potřeba, tak se i ty kraulové nohy nějak zvládnou,
i když na to vytrvalostní plavání stačí jenom trochu nohama střihnout jednou až dvakrát za záběr.
A pak konečně je tu okamžik, kdy můžeš opatrně začít běhat, a ty váháš, jestli do vody či do lesa.
A už víš proč a že tě má rád ...
Když vyběhne odpočatý kůň do polí a luk, nebývá k udržení. Strašně touží běžet co nejrychleji, tryskem. Někdy mu to dovolíš, jindy se snažíš ho zadržet, protože umíš předvídat nástrahy cesty. Kůň nepřemýšlí dopředu. Stačí jeden skrytý rigól, drát u cesty a pro koně to může být fatální, protože on bez pohybu nemůže trávit. Fatální, minimálně běžecky fatální, by to samozřejmě neméně mohlo být i pro tebe. A tak se snažíš pevně držet otěže a udržet jen krásný zadržovaný cval, ve kterém jedou jezdci vedle sebe, spokojeně se na sebe usmívají a plnými doušky lokají krásu jízdy.
Když se ti stále vrací zranění, nezbývá než zmírnit, vrátit se k dávným opatrným dávkám a postupně, skoro nenápadně přidávat, než se zraněné místo dostatečně posílí. Také to někdy není lehké. Vyběhneš, ovane tě vlahý večerní vzduch a do tebe vstoupí bohatýrský duch, ten duch, který žene koně do trysku, a snaží se tě přimět, abys opustil jednotvárné kroužení po dráze oválu, vrátil se domů pro čelovku a konečně po dlouhé době vykonal nějaký velkolepý večerní běh. V tu chvíli není moc lehké přitáhnout otěže a přidržet se tréninkového plánu.
I cval za Božími cíli je třeba někdy regulovat. Občas se velkoryse nadchneme a tryskem se řítíme v dobrém úmyslu za Boží věcí. A tak si ani nevšimneme, že spolujezdec zůstal kdesi vzadu. Bůh nás určitě uvidí raději cválat do cíle bok po boku. Mohl by se ptát, kde je tvůj bratr ...