Life begins at the end of your comfort zone

Byl jsem takový normální kluk, který běhal docela rád, ale zase na druhé straně v běhu nijak nevynikal. Až do maturity jsem se nikdy nepotýkal se vzdáleností větší než jeden kilometr. Ten jsme běhali ve škole, zřejmě na známky. A já byl rád, když se dostal na oněch 3:20, za které byla jednička. Běhali jsme na 400 metrovém oválu a někteří podnikaví spolužáci využívali k dosažení lepšího času jakéhosi pahrbku na nejvzdálenějším konci dráhy, kam už profesor tělocviku nedohlédl. Za něj se na jedno kolo skryli. K tomu bych se teda nesnížil a souhlasil jsem s těmi, kteří si poctivě vydobyli svá přední místa, a kteří reptali, když se tito výkukové drze řadili v dalším kole před ně.

Za pár let na vysoké jsem se v jedné hodině tělesné výchovy dozvěděl, že na zápočet musíme odběhnout 3km. Žádný čas nebyl dán, prostě uběhnout. Bral jsem to tehdy jako povedený survival, protože jsem nikdy více než 1 km v kuse neběžel. Začal jsem tedy takticky velice úsporným tempem. Tak úsporným, že na konci oné vzdálenosti mi zbylo více energie, než jsem byl schopen v závěrečném finiši zužitkovat ke svému posunutí z nejzadnějších míst. Tehdy jsem se skamarádil s delší tratí. O něco později jsme s kamarády z kanoistického oddílu vyrazili na celkem ojedinělý kondinční výběh do okolních lesů. Tady jsem zjistil, že se mi do kopce běží možná o trochu lehčeji než jim a začal jsem běhat pravidelně.

V té době jsem se stal běžcem. Někdo tvrdí, že není opravdovým běžcem, protože nesleduje aktuální dění v běžeckém světě, jiný si myslí, že mu k tomu scházejí závody nebo dokonce maraton. Já si ale myslím, že běžcem se člověk stává ve chvíli, kdy se mu po běhu začne stýskat, když neběhá. A ještě jeden moment v přerodu k běžci je důležitý - přestat myslet na to, co si budou myslet o mém stylu, výkonu či běžecké výbavě druzí.

Bavilo mě měřit své výkony a snažit se o rekordy různých tratí. K pokusu posunout laťku bylo třeba hluboce dýchat a natahovat krok. Někdy bylo jasné už od prvních kroků, že rekord trati nezměním, jindy zas, že po rekordu sahám. Mohl ho však zkazit neuvázaný pes, který se dal do běhu za mnou. Tehdy jsem se psy neměl žádné bližší zkušenosti. Předpokládal jsem tedy, že mi jdou minimálně po lýtku. Dnes už vím, že si ve většině případů chtěli jen dokázat, že jsou rychlejší než já. Horšími nepřáteli mého tehdejšího běhání byly podvrknuté kotníky. Nejprve příšerná bolest, že se člověk až svíjel na zemi, ale tím nejhorším byla představa, že budu zase na řadu týdnů připraven o bezstarostný a bezbolestný běžecký požitek.

If one could run without getting tired I don't think one would often want to do anything else. (C.S.Lewis)

Pak přišly roky, kdy mi běh byl samozřejmým přítelem. Až na výjimky jsem přestal svoje běžecké výkony měřit. Běh se stal samozřejmou součástí mého života. Když bylo potřeba něco suplovat v přepravě mé tělesné schránky, někdy dokonce i ještě nějaké tělesné schránečky k tomu, byl vždy po ruce.

Na vojně mi byl běh kamarádem k nezaplacení. Podařilo se mi získat povolení k běhání mimo kasárna. A tak jsem zhusta vybíhal volný jako pták do okolních krásných lesů i tehdy, když nebyla možnost oficiální vycházky. Pouze dvakrát jsem musel odvést daň za toto privilegium.

Jednou jsme běželi v rámci naší jednotky jeden kilometr na čas. Když jsem viděl časy, které měli kolegové v předchozím rozběhu, pojala mě hrůza, že svou tréninkovou výsadu neobhájím. Všechny časy byly hluboko pod 3 minuty. Takže jsem nasadil všechny síly, vyhrál rozběh a zjistil, že vysvětlení bylo jednoduché. Výsledky se hlásily kamsi nahoru a tak se kdosi nerozpakoval naměřit ten kilometr "o něco" kratší.

Po druhé jsem musel na startovní čáru pětikilometrového běhu v rámci jednoho sportovního memoriálu v Berouně, pojmenovaného příhodně po desátníku Šmatlavovi, který zemřel při nějaké nešťastné potyčce s odpůrci komunistického režimu. Když jsem viděl ostatní atlety, jak se už od rána rozklusávají, tak mi podklesávala kolena a raději jsem šetřil síly a rozptyloval trému na místním koupališti. Po startu jsem se snažil držet v hlavním houfu. Tempo ovšem bylo takové, že jsem měl pocit, že takhle vydržím nanejvýš jedno kolo. Podařilo se mi ale pořádně se rozdýchat a v tomto vražedném tempu jsem vydržel až do konce, kdy jsem se vypracoval na nějaké páté nebo sedmé místo, což byl výsledek nad očekávání slušný. Jaký byl čas nevím, stačil mi ten pocit, že to mám úspěšně za sebou. A musím přiznat, že ačkoli téměř vždy běhám sám, tentokrát mě příjemně překvapili kolegové ze stejné jednotky, kteří mě bez ohledu na rozdílnou kastovní příslušnost v každém kole povzbuzovali.

Když přišla rodina, ubylo času a muselo se běhat úsporně tam, kde jsem zrovna byl. A tak jsem postupně upustil od zaběhaných tratí a běhal tam, kde se zrovna naskytla příležitost. Často jen po sídlišti, později jsem se přesunul se do blízkého lesa. Tam jsem teprve vychutnával krásu běhu terénem a poprvé přemýšlel o tom, že běh by mohl mít nějaké výsadní postavení mezi způsoby lidského pohybu. Spousta pěkných myšlenek mě napadla v poklusu po lesních stezkách. A nikde se mi tak dobře nehovořilo se Stvořitelem jako na cestách vinucích se jeho úžasným dílem.

Nebe je nejen nad našimi hlavami, ale i pod našima nohama. (Thoreau)

Kromě běhání pro radost jsem používal běh jako pohotový způsob přepravy. Vzhledem k tomu, že jedno z našich dětí neušlo tolik, co ostatní, často jsme na rodinných výletech někam došli a zpáteční cestu jsme ušetřili tím, že jsem zaběhl zpět na výchozí místo a s autem přejel do cílového bodu.

Podobně později při organizování různých her v terénu pro skautský oddíl mi běh byl neocenitelným pomocníkem. Ani při různých skautských hrách nebyly rychlé nohy k zahození. Postupně jsem ale zjišťoval, že moje nohy už nejsou tak rychlé a že to možná není jen tím, že moji svěřenci rostou. K oné obvyklé a v podstatě dost příjemné únavě po běhu se připojily jakési svědivé bolesti v kolenou.

A tu si člověk vzpomene na jednu příhodu z dětství, kdy jako malý kluk šel s maminkou z nákupu ve městě a stěžoval si na bolesti nohou. Které děcko si nikdy na bolavé nožky nestěžovalo. Ta moje příhoda byla zvláštní tím, že následoval, zřejmě drobný, protože maminka to snad ani pořádně neuměla, výprask v průjezdu nějakého domu a poté týdenní pobyt v nemocnici, kam mě rodiče přece jen dali na pozorování. Zřejmě se na nic nepřišlo. Ale ve chvíli, kdy se kolena ozvou, člověk znejistí, jestli přece jenom u něho něco není v nepořádku. A když se vám nechce už chodit po schodech, tak už je to vážné.

Těžko jsem se smiřoval s myšlenkou, že moje běžecké možnosti by mohly být nějak omezeny. Když jsem začínal běhat, kladl jsem si otázku, proč běhá tak málo starších lidí. Tehdy jsem si umiňoval, že já budu běhat až do stáří. Nyní se mi na tuto otázku začínala rýsovat odpověď...

S během jsem se rozhodně nechtěl rozloučil navždy a tak jsem se rozhodl, že s ním budu šetřit. Šetřit, abych si tu a tam mohl stále ještě s chutí vyběhnout do lesů. A jak se tak šetřím a šetřím, zjišťuji, že mám sice kolena v ucházejícím stavu, ale vše ostatní kolem jaksi zakrnělo. Co naplat, že mě nebolí kolena, když nemohu popadnout dech do mírného kopečka, kterým jsem vždycky začínal. Ne, že bych nedělal vůbec nic. Přesunul jsem těžiště svých aktivit na vodu, ale dobrý běh se mi nahradit nepodařilo, spíše se mi zdá, že pro pádlování nás Stvořitell zdaleka tak bohatě nevybavil, jako pro běh.

S tím dechem to bylo tak nečekané, že jsem se s tím musel svěřit a hledat cestu, jak s tím žít. Z toho vznikl následující článek do Skleněného kostela:

Když jsem byl kluk, znal jsem dech pouze první. To byl ten, kterým jsem dýchal, dokud jsem mohl, když jsem běhal o závod s kamarády. Když mi tento dech došel, začalo mě silně píchat kdesi dole v pravém boku. Chtě nechtě jsem musel zvolnit a smířit se s tím, že ani tentokrát nevyhraju.

V těch chvílích jsem snil o zázračném dechu druhém. Prý se najednou zázračně dostaví a vše jde zase hladce. Moje běhy byly tenkrát krátké. Na základě zkušeností s prvním dechem jsem se tratím nad povinný školní kilometr vyhýbal. A tak jsem si na setkání s druhým dechem drahnou chvíli musel počkat.

Navzdory tomu bylo setkání s ním velmi přátelské. Nedal na sebe dlouho čekat, pokud jsem nezanedbával pořádné dýchání. A tak jsme se s druhým dechem skamarádili a strávili spolu hodně času na různých pěkných stezkách v přátelském souznění na plné plíce. Touto pohodou se vždy po nějaké době nakazily i mé mozkové buňky, které si zvýšený přísun kyslíku očividně vychutnávaly. Dlouho jsme tak společně nasávali krásu Božího stvoření.

Není divu, že jsme si hned nevšimli, že jsou i jiné buňky, které si tak nelibují. Naopak, začaly nespokojeně povrzávat a toto lesní přátelství s druhým dechem jsem musel na dost dlouhou dobu přerušit. Mezitím jsem zkoušel hledat jiné spojence a čekal, jestli se nespokojené buňky nepodaří něčím udobřit.

Konečně se zdálo, že se to podařilo. I vyrazil jsem opět opatrně na lesní stezky. A čekal, že se ke mně po pár krocích připojí starý kamarád druhý dech. Trvalo to dost dlouho, než se nějaký dech připojil. Bohužel to nebyl ten rychlonohý druhý, ale jeho o něco pomalejší druh, kterému jsem začal říkat dech třetí. Třetí dech se od druhého liší hlavně tím, že se nechá hodně dlouho prosit, než se ukáže. Pak už je to i s ním docela dobré, i když jistotu, že mě neopustí, jsem zatím nezískal.

A tak běžím s třetím dechem a přemýšlím, co přijde pak. A v duchu vidím před očima člověka, který už s kdovíkolikátým dechem vystoupal tři převysoké schodky do tramvaje a z posledních sil těžce dopadl na nejbližší sedadlo. Nikdo kolem si ani nevšiml, jak obrovský výkon tu byl podán. Kdyby to bylo v závěru supermaratonu, nebral by potlesk konce. Ale v plné tramvaji nikdo výkon člověka, jehož křížky se taktak spočítají na prstech, neocení. Jó kdyby byl autem! To by se za ním všichni s obdivem otáčeli. Nablýskaný veterán s jiskřivými chromy. A v tom to možná je. Když před námi na silnici bude namáhavě supět nějaká stará rachotina, nebudeme příliš obdivně naladěni, obzvlášť pokud nepůjde zrovna předjet. Když ale dojedeme naleštěného veterána, jehož řidič nám ještě ohleduplně udělá místo a blahosklonně pokyne, abychom se řítili tou svou nesmyslnou rychlostí před něho, srdce nám zjihne a začneme mu trochu závidět.

A tak prosím Pána všech dechů, ať, až nás opustí i tento třetí dech, nás neopustí elegance veterána a jiskra v oku, aby nám ti, které necháváme blahosklonně předjet, aspoň trochu zazáviděli...

Každé ráno se v Africe budí gazela. Ví, že aby přežila, musí běžet rychleji než nejrychlejší lev. Každé ráno se v Africe budí lev. Ví, že aby přežil, musí běžet rychleji než nejpomalejší gazela.
Nezáleží na tom, jestli jsi lev nebo gazela. Ale bude pro tebe dobré, když tě vycházející slunce zastihne běžícího.

Před hezkou řádkou let jsme se nehonili za kariérou a mamonem, ale za antilopami někde na jihu Afriky. Lesů ubylo a naši svalnatí sousedé, kteří lovili silou, na savanách vymřeli. Jedinec nic nezmohl. Lov antilopy byla záležitost všech.

Jsme svědky vytrvalostního lovu. Ráno nesnídáš, jen se napiješ, co se do tebe vejde. Jakmile narazíte na stádo antilop, je potřeba si vyhlédnout jeden kus a na ten se soustředit. Je třeba ho oddělit od stáda a neustále ho udržovat v pohybu, aby neměl čas uchýlit se do stínu.

Vpředu běží ženy. Řídí se podle čerstvých stop, které dovedně hledají. Zároveň je potřeba vrýt si do paměti podobu antilopy, kterou honíme. Protože ve chvíli, kdy se antilopě podaří vmísit do stáda, je zachráněna. A my většinou ztraceni. Ledaže bychom ji byli schopni rozeznat a od stáda zase oddělit. Pokud začneme honit jinou antilopu, je při těsném rozložení sil na obou stranách jasné, že na čerstvou antilopu nemáme síly a můžeme se utábořit o hladu a doufat, že pilným sběrem bylin a kořínků nasbíráme v dalších dnech opět síly na antilopu.

Těsně za ženami běží staří muži s očima na zemi a svou myslí uvnitř lebky antilopy, která prchá půl míle před nimi. Když si ženy nejsou jisty stopami, nastupuje moudrost stáří a snaží se vymyslet, kam ta antilopa mohla běžet. Na paty se jim lepí teenageři snažící se nasát co nejvíce stopařské moudrosti. Dvacetiletí mladíci, nejrychlejší běžci a lovci, se drží vzadu a šetří síly na závěrečnou štvanici.

Jim také předávají postupně odpadávající běžci své zbylé zásoby vody.

Pět věcí ti uchová tělesné a duševní zdraví. Běh. Česnek. Čisté svědomí. Střídmost. Pevná víra ve vlastní zdraví.
(pastýř z náhorních planin etiopských)

Když se řekne Indiáni, představíme si neohrožené bojovníky na koních, pomalované válečnými barvami, vrhající se srdnatě do bojů o zem, kterou jim kolonizátoři postupně brali. Existují ale ještě jiní, o kterých se tolik dosud nemluvilo. V rozervaných kaňonech pohoří Sierra Madre vedli svůj skrytý život indiáni Tarahumarové, kteří si ve svém jazyce říkali Raramuri - běžci. Jejich stratégie byla jiná. Když je někdo začal ohrožovat ustoupili hlouběji do hor, do nepřístupných míst. A tak se postupně octli v tak neschůdném terénu, že tam byli v podstatě v bezpečí. A tato stratégie jim oproti té bojové zajistila důstojné přežití v samostatnosti až do nynějška.

Tak jako jejich předkové před 2000 lety žije ještě dnes možná hrstka Raramuriů v hliněných příbytcích nebo jeskyních po většinu času samotářským životem. Zatímco jejich bojovní soukmenovci byli dávno poraženi zbraněmi nebo nabídkou pohodlnějšího života, Raramuriové odolávají. Nedávno se proslavili tím, že v primitivních sandálech ze staré pneumatiky koženého řemínku dovedli porazit na 100 mílové trati špičky světových ultramaratonců. Bosý Tarahumara může za den uběhnout vzdálenost, jež by zabila koně. A pohybuje se po strmých horských stezkách ve své bílé bederce lehce jako obláček.

Tito prostí lidé nás přivádějí ke způsobu pohybu, pro který jsme navrženi. Zároveň nás přivádějí k něčemu podobnému v rovině vztahů k druhým. Je to ono Kórima. Kruh sdílení. Kórima znamená dát, tam, kde se jeví potřeba. Ale dát s naprostou samozřejmostí. Nečekají se díky. A taky se neděkuje. Je to přece kórima.

Kdoví, jak dlouho, ještě budou odolávat lákadlům pohodlného života. Před krátkou dobou se odtamtud vrátil kamarád a říkal, že tarahumarské běžce už v Sierra Madre moc nepotkáš. A tak možná bude na nás, které toto poselství oslovilo, abychom nesli štafetový kolík této dávné moudrosti jednoduchého a v mnohých rysech tak vznešeného způsobu života dál ...

Nádherný pohled do života těchto indiánů, kteří jdou svůj život, nabízí série čtyř videí na youtube, z nichž první je tady:


2/4   3/4   4/4  

Dokonalost spočívá ne v tom, že už nelze nic přidat, ale v tom, že už není co odebrat.

K běhu jsem vždycky vzhlížel s obdivem, že je to sport, který se dá provozovat s minimální výbavou. Jak šel čas, tak jsem zjišťoval, že i do běžecké výbavy se dají utopit docela slušné peníze. Stále lépe odpružené boty, funkční trika nebo ponožky, ve kterých není zima.

A najednou se člověk dozví, že to vše není potřeba. Stačí kus gumy ze staré pneumatiky a kousek řemínku a můžeš s tím uběhnout celý ultramaraton.

Úžasný objev. Je to taková archeologie. S tím rozdílem, že archeolog vyhrabe z pod nánosu historie něco cenného, ale nehodícího se pro praktický život. Tady se ale před mýma očima objevuje něco, co Bůh úžasně sofistikovaně stvořil a co naprosto bez chyby funguje i teď. Stačí se zbavit toho nánosu. Vyhrabat to v sobě. Pravda nejde to hned, je třeba si zvykat. Navíc v tomto případě nejde o to, zvolit nějakou jednodušší variantu, která bude ještě jakž takž fungovat. To, co vznikne tady, bude naopak daleko lepší.

Vždycky mě bavilo zjednodušovat. Rozdělat oheň bez papíru, bez zapalovače. Jen jednou sirkou. Bez sirek. Bez křesadla, jen lukem. Bez luku ...

Jak je to možné, že jsem si nevšiml takové obrovské příležitosti. Měl jsem za to, že když běhám v obyčejných botaskách a větrovce za každého počasí, že už to stačí. A pak člověk zjistí, že po velkou část roku se obejde bez toho trička, a spolehne se na geniální klimatizační jednotku, kterou nosíme všude sebou.

Funguje to a odpadá problém odřených prsních bradavek a starost o propocená trička. A to ještě netuší, co přijde, až si vezme na mušku své nohy...

Ležím, nehýbám se, úplné uvolnění, naplnění. Opilost lesního běžce. Roztékám se dobrotou a shovívavostí k lidstvu, lhostejností ke starostem, titěrnost z nich přímo čiší. (Karpatské hry, Hra na vlčí dech a gazelí nohy)

Mojí oblíbenou knihou jsou Karpatské hry od Miloslava Nevrlého. Zvláště Hra na vlčí dech a gazelí nohy ve mně rezonovala. Těmito hrami se táhne jako zlatá nitka ona moudrost zbavovat se věcí. Dosahování dokonalosti zjednodušováním. Zdá se, že v životě tomu moc nedáváme. Často zdokonalujeme věci jejich zesložiťováním. Bůh nad námi ale neláme hůl a posílá stáří. Stáří vede člověka ke vzdávání se věcí či schopností, ať chce nebo nechce. Při občasném listování milou knížkou jsem kapitolu o vlčím dechu a gazelích začal přeskakovat ...

Ale protože Bůh nás nejen vede tam, kde nás chce mít, ale má nás taky hrozně rád, udělá někdy na této cestě překvapivou výjimku ...

Po přečtení knížky Born to Run mě naplnil obdiv k indiánům Raramuri. To u mě to není nic divného, v původních bílou civilizací nezkažených způsobem života obyvatel Severní Ameriky se dá načerpat mnoho moudré inspirace. Ale toto bylo něco jiného. To je současnost. Tito prostí běžci přežili se svou kulturou až do naší doby.

Protože jsem už dva měsíce předtím opatrně zkoušel, jestli bych se nemohl znovu skamarádit s běháním, byl jsem připraven jako dobře zpracovaná hubka ke křesání. Jiskra se okamžitě uhnízdila. Ostražitě naslouchám, co tomu řeknou moje klouby. Sotva zmizel první sníh a cesty byly ještě mrazivě chladné, jsem to zkusil. Sundal jsem boty a vyrazil na členitou lesní pěšinu. To, co jsem po letech odříkání zažil, se dá těžko popsat. Už jsem nepočítal s tím, že v tomto životě poběžím lehce jako skrytí běžci z kmene Rarámuri. A běžel. V úžasu jsem sledoval, jak si moje nohy umně vybírají cestu, jak jsou rychlé. Zvlášť cestou z kopce jsem měl pocit, že mám křídla a že se nad hrbolatou pěšinou s kořeny jenom vznáším. Ani cesta do kopce nebyla zklamáním. Má chodidla jako by pomáhala odsouvat zemi dozadu.

Samozřejmě, že takové dobrodružství mé netrénované nohy vydrží velmi krátce. Lýtka rychle ztuhnou a chodidla bolí.

Když se obouvám cítím ve špičkách nohou teplo. Ale ještě větší teplo uvnitř. Hřeje mě, jak nás laskavě a v kráse Bůh vede tou cestou odhazování nepotřebného. Něco zahodíme, ale radost, která to provází bývá často větší než smutek ze ztráty. Protože nakonec budeme muset zahodit všechno, celý svůj život. A tady už jen z konvergence té pozemské řady plyne, že štěstí, které nastane bude hodně velké.

A kapitolu o vlčím dechu a gazelích nohách už nepřeskakuji ;-).

The human foot is a masterpiece of engineering and a work of art. (Leonardo da Vinci)

Opravdu má běh nějaké výsadní postavení v naší fyzické výbavě? Zdá se, že ano. Přesněji řečeno, vytrvalostní běh. Člověk oproti ostatním živočichům rozhodně nevyniká ve sprintech na krátké tratě. Ale pro dlouhé vzdálenosti se zdá být cíleně vybaven. Přesněji řečeno, byl stvořen tak, že se u něho tato výbava mohla vyvinout, což je akt tvoření daleko vyššího řádu.

Uvažme jen toto: v devatenácti začne člověk běhat maraton. Zhruba za osm let dosáhne vrcholné formy. Za jak dlouho, myslíte, že jeho forma bude opět na počáteční úrovni? Kdepak, nebude to ani v pětatřiceti, ani ve čtyřiceti. Zkoumáním účastníků newyorského maratonu se zjistilo, že až ve 64 letech. To nasvědčuje tomu, že schopnost vytrvalostně běhat byla pro člověka natolik podstatná, že byl stvořen tak, aby mu vydržela po celý život.

Vezměme to od hlavy k patě:

• Naše lebka je tvarována tak, aby umožňovala dobrý odvod tepla. Pot, který se odpařuje z vlasové části, čela i obličeje ochlazuje kůži a pod ní krev odtékající z hlavy k srdci. Žíly odvádějící tuto krev vedou těsně vedle tepen a vytvářejí tak protiproudové chlazení krve přiváděné k mozku.
• Naše hlava má plošší obličej, menší zuby, kratší tlamu, čímž se posouvá těžiště dozadu a usnadňuje se vyvážení hlavy, když při běhu poskakujeme nahoru a dolů. Vazivový systém připojující zadní část lebky k páteři slouží jako tlumič nárazů. Zároveň umožnuje ramenům a paží protisměrně vyvažovat polohu hlavy vůči tělu. Tělo tak může rotovat, aniž by vychylovalo hlavu z pozice směřující vpřed.
• Štíhlá lidská postava, poskytuje velkou plochu pro odpařování potu, který jakkoli je nám často nepříjemný, má zřejmě lví podíl na přežití našeho druhu v horkých savanách Afriky. Navíc dlouhé tělo poskytuje dostatek prostoru pro rotaci dolní části kolem svislé osy v důsledku švihového pohybu nohou.
• Lidská předloktí jsou kratší, což je vhodnější pro vyvažování horní části těla. Zároveň se spotřebuje méně energie na jejich fixaci v pokrčeném stavu.
• Spojení mezi páteří a pánví je mohutnější než u našich zvířecích předků. Na rozdíl od opic má člověk velmi vyvinutý zadek, který hraje klíčovou roli v držení svislé polohy trupu.
• Nohy jsou delší než u šimpanzů a australopitheca, běžící člověk může dělat dlouhé kroky podpořené dlouhými achilovkami a pevnými vazy, které při běhu působí jako péra či pružiny, přitom jsou však úsporné co se týče hmotnosti. Dolní části nohou jsou tak odlehčeny, aby se spotřebovalo co nejméně energie na jejich vlastní pohyb.
• Na zem dosedá úžasná konstrukce chodidla, která by byla na samostatný článek ...

Pro moji honbu za jednoduchostí bylo setkání s touto primitivní obuví, v níž se dají uběhnout desítky kilometrů náročným terénem, něčím nádherným, co se nedá minout. I když ještě o něco více té prapůvodní dokonalosti je v běhu naboso, těžko jsem se mohl ubránit touze něco takového vyzkoušet.

V dalekém Sierra Madre se dá sehnat "kit" na výrobu této obuvi asi za 8 dolarů. Dostanete řemínky a kus staré pneumatiky. Já jsem to o něco levněji pořídil v prodejně potřeb pro řemeslníky. Kus gumy, spíše tenčí než tlustší a dva řemínky. Omoc levněji zase ne. Nejdražší jsou ty řemínky. Daly by se nahradit něčím, co se prodává jako knot. Výroba je snadná. Obkreslíš si nohu na papír a vystřihneš. Vyznačíš otvory. Průbojníkem jsem je prorazil a provlékl řemínky. Hned jsem samozřejmě svůj výtvor uvázal na nohu. Kupodivu to drží na noze lépe, než jsem předpokládal, počáteční velikost a neohrabanost je dobré přizpůsobit po prvním běhu, jen ten uzel pod tenkou podrážkou je mezi prsty dost nepříjemně cítit při chůzi po tvrdé podložce. Tak jsem se ho pokusil zmenšit tím, že jsem řemínek pod podrážkou rozřízl kousek napůl a z těchto již tenčích kousků uvázal nějaký uzlík, který už byl snesitelný.

Ovšem ten nejpříjemnější zážitek přišel, když jsem v huaraches vyrazil na zkušební výběh po louce. Hned napoprvé jsem uběhl v pohodě asi jeden kilometr bez nějakých následků. Příště už to byly kilometry tři. Huaraches mají výhodu, že se tolik nechytá tráva mezi prsty. A přece jenom při tom došlapu do louky má člověk o něco větší jistotu, že se na něco nenapíchne.

Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá. Ex 3,5

Protože se potřebujeme dotýkat země. Jeden z našich smyslů, hmat, jsme v podstatě redukovali na oblast rukou. Hmatové receptory jsou v obrovském množství rozmístěny také na našich chodidlech. Naše tělo čeká z těchto receptorů spousty signálů, na základě kterých dolaďuje naší chůzi či běh. Kdyby ony receptory mohly mluvit, určitě by se říkalo, že je někde nuda jako v botě. Všechna ta vysoce sofistikovaná čidla jsou totálně demotivována uzavřením do kopyt naší obuvi. A možná, že zrovna signály, které měly povzbuzovat mé klouby k regeneraci, se někde utlumily.

Protože náš čeká štěstí v blátě. Spadne-li nám nějaká věc do bláta, považujeme to většinou za neštěstí. Zablácené dítě nemůžeme vzít na návštěvu, zablácené boty nám dělají ostudu a představa, že bychom do bláta stoupli bosou nohou, nahání možná někomu i husí kůži.

A přece se ukazuje, že právě v blátě bychom štěstí mohli naopak nalézt. Existuje totiž bakterie Mycobacterium vaccae, která se vyskytuje v půdě a která v našem těle vyvolává imunitní reakci zvyšující citlivost na serotonin v některých částech mozku. Ne každá imunitní reakce je špatná. Jsou to prostě signály. A zrovna tento signál má na nás pozitivní vliv. Dělá nás šťastnými a uklidňuje. Výzkumy ukázaly, že je to také zřejmě jeden z důvodů, proč mnozí lidé tak rádi zahrádkaří.

Protože stačí pozorně se podívat na klenbu chodidla. Objeví se před vámi zázrak, který se technici snaží po staletí napodobovat. Střed chodidla představuje klenbu, nejúžasnější nosný prvek, jaký byl kdy vytvořen. Kouzlo klenby spočívá v tom, že čím větší je na ni vyvíjen tlak, tím je odolnější. Čím více na ni tlačíte, tím těsněji se její prvky semknou. Žádný kameník hodný tohoto označení by nikdy nevložil podpěru pod klenbu. Podepřete ji, a celou strukturu oslabíte. Prvky klenby ze všech stran tvoří vysoce flexibilní struktura ze šestadvaceti kostí, třiatřiceti kloubů, dvanácti šlach a osmnácti svalů, přičemž se celá napíná a povoluje jako visutý most odolávající zemětřesení.

Obout na nohy boty je totéž jako dát je do sádry. Máte-li nohu v sádře, během pár týdnů svaly atrofují o čtyřicet až šedesát procent. Cosi podobného se stane s vaším chodidlem, je-li uvězněno v botě. Šlachy ztuhnou a svaly se scvrknou. Chodidlo je stvořeno pro práci podtlakem. Nechte ho zlenivět – a zkolabuje. Procvičujte jej a prohne se do oblouku jako duha.