Nebudete-li jako děti
nevejdete do nebeského království. Ten, kdo přišel na Štědrý den odpoledne na dětskou mši, by si mohl myslet, že si to bystrcká farnost vzala k srdci. Obáváme se, že v tomto případě byla motivace daleko přízemnější. Prostě mít to za sebou a v klidu slavit vánoce doma u stromečku a v konzumační hojnosti. Jinou alternativou byla Rybova mše v deset večer nebo půlnoční v Arše. Pán by nad tím drobným úskokem možná zamhouřil ve své vánoční benevolenci oko, nebýt toho, že se do kostela tím pádem stěží dostaly děti, pro které tato mše byla určena. A i když se dostaly, tak místa, která jim zbyla, byla nevyhovující, nemluvě o maminkách s kočárky. Ono totiž s dětmi se nedá přijít o čtvrt hodiny dřív.

Podobné příkoří se dětem stalo na Tři krále. S překvapením zjistily, že nedělní mše již sama o sobě tak dlouhá pro nepokojnou dětskou mysl, bude tentokrát o hodně delší, protože chrámový sbor bude zpívat druhé provedení Rybovy mše. Zoufalé dětské vzdechy, kdy už to bude končit, určitě moc nelahodily Pánovu sluchu. A že k němu dolehly, to si můžeme být jisti, neboť jejich andělé ve dne v noci patří na Boží tvář, jak nám prozradil sám Ježíš.

Lilie líbezná,
oroduj za nás!
Ve správně slavené liturgii je člověk opravdově přítomen tělem i duší. Není to jenom slavnost abstraktního rozumu a účelového chtění, ale svátek radosti, na které se podílejí všechny smysly: sluch, zrak, čich, chuť i hmat. (dle K.Richter: Liturgie a život)

Není tedy divu, že se lilii, o jejíž kráse hovoří už Starý Zákon, a jejíž krásu i v pouhém polním rouše potvrdil sám Pán, dostalo významné místo mezi liturgickými symboly. Je květinou nevinnosti, kterou byli obdařeni v míře největší Ježíš a Maria. A tedy hlavním místem výskytu lilií v liturgii je doba vánoční a svátky Panny Marie.
Básník Václav Renč v Popelce nazaretské píše:


Občas se stane, že nám některý ze smyslů neslouží tak, jak by měl. Když špatně slyšíme, sedneme si dopředu nebo k blíže reproduktoru. Když máme sluch citlivý, sedneme si naopak kousek dál. Když špatně vidíme, použijeme brýle. Když naše děti ruší sluch ostatních, zůstaneme s nimi třeba v chrámové předsíni. Když našemu čichu vadí lilie? Že by nebylo jiného řešení, než se jich zbavit?

Pevný bod = ztvrdlá pata
Dneska jsme v nedělní promluvě zahlédli pevný bod. Kdo jen trochu přičichl teorii transformací, nemůže odolat, když se v misce rýže každodennosti zaleskne zlaté zrnko pevného bodu. Bude to chtět na úvod trochu teorie, pro ty, kdo nepřičichli.

Vezměme dva papíry, třeba A4, a položme je přesně na sebe. Pak vezměme ten horní, trochu ho zmačkejme a položme zpět doprostřed toho druhého ležícího papíru. Co je na tom zajímavého? Hodně. Matematicky vzato jsme právě provedli kontrakci a alespoň jeden bod na tom zmačkaném listu je na stejném místě, na kterém byl před zmačkáním. Neuvěřitelné, že?

Takovou kontrakcí je vlastně ono známé biblické přirovnání církve k lidskému tělu, o kterém se mluvilo v dnešním druhém čtení. Množina těl se zobrazuje na jedno tělo. Jak potom pan kaplan v promluvě mluvil o různých částech těla, zmínil kromě srdeční chlopně, kterou by chtěl být každý, i ztvrdlou patu, která v zimě praská a bolí. A tady to zablesklo. Co když má někdo roli ztvrdlé paty? Otec Pavel o té ztvrdlé patě hovořil dost významně, jako kdyby o té roli něco věděl. Sám své holé paty vystavuje na odiv téměř celoročně. Má s tím tedy asi zkušenosti. A tady to je: ztvrdlá pata našeho pana kaplana je právě oním tajemným pevným bodem kontrakce, kterou definuje toto podobenství.

Je možné, že se mýlíme. Ono každé podobenství, které se sleduje příliš dlouho, je podobno čáře, kterou kreslíme podél krátkého pravítka. Dřív nebo později zahne za roh.

Ale i tak se stále nevzdáváme, máme u nás ve farnosti ještě jedny celoročně bosé paty, které by mohly na tuto královskou roli pevného bodu transformace kandidovat.

Loďka je malá, vesla jsou krátký
znělo trochu nezvykle z bystrckého kůru na závěr pohřebních obřadů. Malá dřevěná lodička se vydala na závěrečnou cestu tmavým rákosím posledního rozloučení na tomto světě. Nenápadně tak skončila svou hodně dlouhou etapovou hru jedna skautka. Do věčných hájů odplula sestra Jarmila Vyškovská.

V tichosti zakončila své stoupání na horu a určitě už vidí to, o čem se nám, kteří se dosud pachtíme na svahu, ani nesní. Bystrcký skauting ztrácí jeden ze svých pilířů. Ano, pilíře často podpírají, i když nejsou příliš na očích. Největším uměním pilíře je podpírat nenápadně. Jde přece o celou stavbu, ne o pilíř. A to sestra Jarmila uměla. Celý život v sobě nesla přesvědčení, že skauting je dobrý a prospěšný. Když se vše v světě mění, ty sám jsi bez proměny, vzdáváme hold Tvůrci. V tom se mu sestra Jarmila podobala, skautský oheň v jejím srdci nevyhasl, i když už dávno to srdce netlouklo ve skautském kroji. Oba její synové stáli u obnovy skautingu v Bystrci a dali mnoho svých sil do vybudování střediska Vrbovec. A tak doufáme, že nám nahoře vyprosí za sebe náhradu, aby skauti, když jim budou docházet síly, se měli na koho ohlédnout a vyčíst v jeho očích, ano, děláte dobrou věc..

Červený širák letí v dál
nemůžeme vám, milí čtenáři zaručit, že Svatý Otec svůj krásný červený klobouk skutečně odloží, neboť nejbližší kontakt, který s ním máme, je přes twitter. No a ptát se tak zaneprázdněného člověka na takovou nepodstatnost je skutečně zavrženíhodné, neboť tím je mu bráněno v konání věcí skutečně užitečných.

Nicméně gesto je to krásné. Najít odvahu ke změně. Na jedné straně osvobodit se od velkého břemena, jakým je stát před Hospodinem v čele tak různorodého zástupu věřících. Na druhé straně získat prostor pro to závěrečné finále životního ultra běhu, kde už je fandícího publika poskrovnu. Zato v cíli čeká Boží náruč.

A tak, jak nás Benedikt překvapil energičností a konzistencí svého pontifikátu, tak jej také překvapivě končí. Své osmileté moudré řízení lodičky Kristovy korunoval moudrým zvážením sil. Přejeme mu, aby ty roky, které mu zde na zemi zbývají, přispěly k tomu závěrečnému pokornému přiblížení se Kristu, pro kterého nasadil celý svůj život.

Kéž je příkladem pro ty, kteří váhají, ať už uprostřed své kněžské cesty nebo na jejím konci. No a my všichni se snažme, abychom se dostali do stejného poloprostoru věčnosti a mohli si konečně s tímto moudrým a přívětivým mužem popovídat z očí do očí.

Jako bychom dnes měli zemřít
Moc pěkný knižní přírůstek, který by v knihovně mohl klidně stát hned vedle titulů typu Naše světla. Navíc člověk není postaven před hotovou interpretaci, ale na základě spousty podrobných dobových svědectví se mu přímo před očima odvíjí jeden plný autentický kněžský příběh.

Farnost, kde působil, je dnes zatopena přehradou, a dvanáctiletá trpělivá příprava na kněžství byla následována jen deseti lety kněžské služby zakončenými obrovským utrpením a mučednickou korunou.

Nahlédneme do doby, kdy se přestávala ctít pravda. Je to sice protizákonné, ale tak se to teď dělá, říkalo se. Nezačíná taková doba nastupovat i teď? Lži stačí zřejmě skulina, aby se protáhla do našeho veřejného života. Tehdy většina obyvatel měla nějakou průpravu v křesťanské morálce. V tomto ohledu jsme teď na tom hůř. Ale náš Tvůrce počítal zřejmě i s touto variantou a tak pro jistotu vložil každému šém této morálky přímo do svědomí.

Kéž se otec Josef přimlouvá, aby naší krásnou zemí vedlo stále dost kněžských cest a hlavně, aby všechny vedly k cíli. Slepé cesty nečekaně končící někde v houštině či u branky soukromého pozemku jsou vždy pro putující příležitostí přestat cíl hledat vůbec.

Slovo arcibiskupa,
tentokrát ostré jako břitva
Od poloviny minulého století začala naše církev zapomínat, že kromě ruky laskavé a hladící, má také tu druhou zdravě trestající. A tak viníci byli hlavně laskavě objímáni, někdy tak vehementně, že se do onoho patřičného objetí viníka připletla i vina, která tam neměla co dělat.

Jedním z velkých důsledků byly pak ututlané skandály se zneužíváním dětí, které se jako kostlivci ze skříně vysypaly na Benedikta XVI. Mezi ty menší důsledky, trochu těžko se říká menší, patří úpadek všeobecného povědomí o hříchu. A tak náš olomoucký arcibiskup, aby se někdo třeba nevymlouval, že nevěděl, to všechno hezky jasně vypočítal ve svém pastýřském listu z minulé neděle:

Jak snadno se někteří z nás zřeknou nedělní mše svaté kvůli bezvýznamným výmluvám! Jen připomeňme, že vynechání nedělní mše svaté bez vážného důvodu je těžkým hříchem, se kterým není možné přistupovat ke svatému přijímání. Kolik věřících podléhá tělesným a citovým pokušením a nechají se strhávat příkladem nemravného života, který dnes společnost považuje za normální! Připomeňme však, že užívání drog je těžký hřích, že rozbít manželství je těžký hřích, že každý sexuální život mimo platné manželství je těžce hříšný. Pro katolíky je platné jen manželství církevní. Odkládání svatby i přesto, že dvojice už má děti, jen kvůli tomu, aby nepřišli o peníze, otevřeně ukazuje, že nestojí o Boží požehnání a že peníze jsou pro ně víc než to, co nabízí Bůh. Stejně tak každé zabití nenarozeného života či umělé bránění početí je těžkým hříchem. Potrat jako vražda bezbranných je pak spojen i s církevním trestem.

Pokud se s těžkým hříchem nedá setkat s Pánem ve svátosti oltářní, tak nebesku branou se s ním bude protahovat asi dost těžko ...