Vavřín
Dominikovi Dukovi se daří. Nedávno skromný řeholník, pak biskup, arcibiskup, primas český a nedávno i kardinál. Prostě jak vám začnou na hlavě přistávat pocty, nebere to konce. Poslední dekorací je křišťálový vavřín udělovaný Hospodářskou komorou. Ony se ty vavříny udělují zlaté, platinové, křišťálové i diamantové. Normální smrtelník vlastně ani netuší, co je víc. Nejvyšší hodnotu by měl mít samozřejmě zelený, protože to je pravá barva vavřínu. To ostatní je vlastně jen taková vznešená protetika.

K tomu samozřejmě přistupuje onen zářivý žlutý kroužek, který jsme na stojan pověsili také, neboť úsilí o jeho získání je v podstatě v pracovních povinnostech nejen vyznamenaného, ale nás všech bez výjimky. A tak přejeme Jeho Eminentní Excelenci aby se to na její hlavě všechno hezky srovnalo a nic nepřekáželo, až je jednou bude protahovat oním uchem jehly.

Noc kostelů
Před sedmi lety začala noc kostelů ve Vídni. Za čtyři roky se myšlenka rozšířila do naší diecéze. Letos se v ní této akce účastní už přes sto kostelů. Za jak dlouho dorazí až k nám? Náš kostel si zatím hoví v kanafasu a předstírá, že nemá co ukázat...

Má spíš pověst ranního ptáčete, které svými zvony burcuje už v šest ráno. Starousedlíci si už zvykli, ale ti, kteří si zakoupili některý z nově postavených bytů v blízkosti kostela, byli překvapeni neodbytností ranního zvonění. Prý jim ráno zbytečně časně budí děti. Možná budí, ale může jim být útěchou, že i mimo dosah ranního hlaholu zvonů se některé děti budí nekřesťansky brzo.

Zvedněte se a odejděte
zaznělo zvučně brněnskou katedrálou, která se s velkým předstihem před začátkem pontifikální mše čile plnila. Zezadu se dalo těžko usoudit, čeho se tato naléhavá výzva, patřící spíš před Strakovu akademii v Praze, vlastně týká. Za chvíli bylo jasné, že se dostala do křížku petrovská farnost s brněnskou diecézí. Prvních pět řad bylo rezervováno pro biřmovance připravované právě ve zdejší farnosti. O poznání tišším hlasem kostelník dodává něco o funkcích, které tito rezervisté mají plnit v průběhu bohoslužby.

Zvedněte se a odejděte, víme, kdo jste, zaznělo podruhé důrazněji, i když ta první výzva byla důrazná až dost. Nevíme, jak incident pokračoval dál, z našich zadních řad nebylo nic vidět a katedrální rozhlas už průběh sporu diecéze versus místní farnost dál nepřenášel.

Celý obřad byl letos pěkný, ubylo decibelů, ubylo lidí, kteří se nechovali tak, jak se v kostele chovat má. V katedrále bylo totiž kromě lavic ještě množství plastových židlí, takže ubylo trochu prostoru, který by se dal zneužít pro neliturgické promenovaní se sem a tam. Židle ovšem pro všechny stejně nestačily. Otec Vojtěch si tohoto nedostatku byl asi vědom, protože v jednu chvíli přidal dovětek teď se můžete posadit, pokud máte na co. Možná i kvůli tomu byl s každým biřmovancem o malinko stručnější, čímž se celé to zdlouhavé kolečko kolem katedrály viditelně zkrátilo.

Nedalo se ubránit představě, jak by to vypadalo, kdyby dnešní liturgii předsedal sám Ježíš. Problém nasycení zástupů by ho tentokrát netížil, protože všechny určitě doma čekal sváteční oběd. Takže se dá čekat, že by překvapil něčím jiným. Třeba by se otočil k vedle stojícímu otci generálnímu řka, Jiří, nemáme ještě něco k sezení? Ten by odvětil, že kostelníkovi zbylo posledních pět starých dřevěných židlí a dvě stoličky bez opěradla. Ježíš by po té sedátka požehnal a poslal ministranty, aby je rozdělili mezi stojící. Seděli by všichni. A pohodlně. Po bohoslužbě by pak vznikl problém kam s takovým množstvím židlí. Nakonec by jich bylo několik plných kamiónů ...

Vraťme se ale do reality, víru k takovému rozmnožovacímu kousku jsme nikdo neměli, zřejmě ani otec biskup. A tak nezbývá než se nějak porovnat. Zní trochu neúpřímně, když tentýž kostelník, který před hodinou hromoval Zvedněte se a odejděte, přednáší Bohu přímluvu, aby se všichni věřící cítili v církvi jako doma, jako v rodině. Mimochodem o výhodnosti předních řad v bohoslužebných prostorách se dá na základě Ježíšových výroků dost pochybovat.

Na závěr v zápase o katedrálu bodovala opět petrovská farnost výzvou, aby se biřmovanci, připravovaní ve zdejší farnosti shromáždili před oltářem k fotografování.

Tečka
... povolal Josefa Krčála. Tečka. Přesně tak je to vysázeno na parte. Josef Krčál byl člověkem kritického uvažování a tak si myslíme, že se na nás nebude zlobit, když začneme malým rýpnutím, že ta tečka za jeho jméno nepatří. Její roli zastane v tomto případě umístění textu na samostatném řádku. Když ale odhlédneme od pravidel českého pravopisu, tak se nám tam ta tečka velice hodí. Jednak to byla taková malá rozvička, aby se nám trochu rozmrkalo oko, ve kterém je najednou trochu víc vlhko než obvykle.

Pro ty, kdo ho znali, symbolizuje tečka to, že není třeba nic dodávat. Prostě Joža Krčál. A pro ty, kdo ho neznali, je těžké dodávat, aby se na něco nezapomnělo. Při jeho skromnosti to snad ani nejde. Obětavý, skromný, pracovitý a precizní muž stojící většinou v pozadí. Ale trpělivě a odhodlaně. Odborník na informační technologie, specialista na antivirový software. Netoužil po tom, aby byl viděn. Bystrý a nápaditý pozorovatel daleko více toužil po tom, aby se to, co mu připadalo dobré, uskutečnilo.

Svůj životní maraton běžel za hodně ztížených zdravotních podmínek. Nestěžoval si. Každou neděli bereme do rukou letáček Info. Duchovním otcem tohoto způsobu komunikace ve farnosti je právě Josef Krčál. Když otevřeme bystrcké farní stránky, i tam nalezneme stopy jeho práce.

Žalmista říká: Čím jsou šípy ruce bojovné, tím jsou otci synové z let mládí. Šťasten, kdo jich plný toulec má: Sporem v bráně sok ho nezahanbí. I při průchodu branou nebeskou se určitě budou hodit čtyři dobře vychovaní mladí muži. Nepochybujeme, že se Joža do ní trefil, protože poslední dobou bylo vidět,
jak se jeho racionálně kritický postoj k okolnímu dění
snoubí s Boží shovívavostí.

Svatojakubská cesta
Svatý Jakub je patronem poutníků, i když o jeho poutnických aktivitách toho mnoho nevíme. Což je dobrá zpráva pro ty, kdo by se třeba taky rádi stali patrony poutníků, ale moc jim to nechodí. Pokud jde o Jakuba, tak tam cestovalo zřejmě jen jeho tělo v době, kdy se jeho duše nestačila divit, co Bůh připravil pro své vyvolené. Pouť to byla dlouhá - z Palestiny až do Španělska.

Dnes se pouť do Kompostely stala pojmem. Roční počet poutníků roste možná exponenciálně. V poslední době jsou vůbec v kurzu dlouhé poutě. Možná ani ne tak ve smyslu strávení co nejdelšího času v onom poutnickém přibližování se cíli, jako spíš urazit přitom nějakou vzdálenost delší, než je obvyklé, nebo ji dokonce uběhnout co nejdříve. Nebude zřejmě dlouho trvat, než chebská farnost protáhne svůj poutní ultramaraton až tam.

Všimněme si ale, že základem Jakubovy slávy nejsou kilometry, které urazil on sám, ale kilometry, které jsou ochotni urazit poutníci cestou k němu.

Svatojakubská cesta není nic vzdáleného. Odepřete si prostě jeden nákupní den v Olympii a vyrazíte po značkách do Mikulova a dál. Možná by to stálo za zkoušku. Kdyby se vám podařilo zesnout z vedra třeba v Mikulově, byla by šance stát se třeba zástupcem sv. Jakuba pro Moravu. Svatý apoštol by se jistě rád o část své slávy podělil, aby se poutní putování více přiblížilo Ježíšovu ideálu ani měšec ani opánky ... ani autobus.

Koukol
Něco je špatně v naší Církvi. Není snadné říct přesně co, jde o známý problém koukolu v pšenici. Lehko by se totiž mohlo stát, že po horlivém odplevelení Božího lánu by v současné dusné vegetační době nezbyla ani pšenice. Přece ale je asi dobré té pšenici říct, hele, tohle je koukol, tomu nijak neustupuj, naopak snaž se ho přerůst.

V sousední arcidiecézi došlo k odvoláni arcibiskupa Roberta Bezáka. Jestli čekáte, že vám teď, milí čtenáři, povíme, o co tam šlo, jak se to mnozí snaží činit, tak vás možná trochu zklameme.

Letošní rok je horký a bohatý na srážky a tak mnozí z vás vidí, jak se pleveli mezi užitkovými rostlinami daří. Dosti podrobný výčet plevele na Božích záhonech najdeme ve 23. kapitole Matoušova evangelia. Velice často se setkáváme s exempláři z čeledi pýcha. Na první pohled se zdá, že s tou čeledí nemají nic společného, ale při hlubším zkoumání objevíme společný rys poměrně rychle.

Třeba ty tituly. Ježíš zapovídá mistra, otce a učitele. Otci se to v naší církevní hierarchii jenom hemží. Ale v tomto smyslu by to Ježíšovi zřejmě nevadilo. Tak jisti si už nejsme, co by říkal na všechny ty excelence, eminence, monsignory, důstojné a velebné pány. Někdo to možná odmávne jako nepodstatné, ale není to vlastně to Ježíšem kritizované rozšiřování modlitebních řemínků a prodloužování třásní? Čím se od toho liší ony odstupňované střapce na biskupských a kardinálských kloboucích. Naštěstí se dnes stáhly do ústraní erbů. Ale je to kariérní růst a jeho benefity. Útok na lidskou pýchu. Kdo nepodlehne? Ale princip zůstává stejně hoden kritiky, jako za časů Ježíšových. Tyto kariérní pocty viditelně řídnou za demarkační čarou klérus-laici. Existuje kaplan Jeho Svatosti (což bývá přinejmenším farář), ale třeba takového kostelníka nebo kostelnici Jeho Svatosti zatím neznáme.

A když se z tohoto zorného úhlu zadíváme na kauzu Bezák, zahlédneme určitě nějaký fialový kvítek z naší čeledi, možná i na obou stranách sporu. A nemusí to být jen tím, že biskupové se hierarchicky odlišují právě fialovou barvou ...

Štafetový kolík
je věc, ze které přímo dýchá sportovní duch a společné nasazení o co nejlepší výsledek. Pro jeho předávání platí přísná prvidla. Třeba to, že kolík nesmí být hozen, ale musí být předán z ruky do ruky. Je proto zavádějící, když toto přirovnání používá nový redakční tým našeho farního občasníku Setkání pro popis aktu změny redakční rady.

Tady o žádnou štafetu nešlo. Tady se prostě počkalo, až vyčerpanému borci, který byl ponechán na trati sám, dojdou síly a kolík mu vypadne z ruky. A pak hurá pro kolík a zpátky na start. Když už jsme rozestavení po trati, houkneme ještě na schváceného závodníka, zda se nechce přidat. Je to samozřejmě formalita, protože role už jsou rozděleny.

Divíte se, odkud ty informace máme. Zdroj vám mimořádně prozradíme. Od Plameňáka. Přišlo nám trochu líto nechat takhle padnout tak seriózního mediálního konkurenta, jakým byla bývalá redakce Setkání, a pozvali jsme ji na děkovnou večeři. K Plameňákovi.

Pocta svaté Cecílii ohrožena
Zdá se, že letos i přes snahu přidat patronce muzicírování jako pomocnici její jmenovkyni Cilku, je tato akce ohrožena. Zájemců je nedostatečně málo. Tak málo, že svatá Cecílie vystrkuje místo bosé nožky okovanou jezdeckou botku, jako by chtěla naznačit, že jestli se hudebníci nepochlapí, půjde letos o monotematickou akci kamelotovsky laděnou.

Je zajímavé, že zatímco na mistovství republiky v Kubbu jsme byli schopni postavit za farnost dokonce tři týmy, i když pravděpodobnost debaklu byla hodně vysoká, na hudební vystoupení s lokální konkurencí se nikomu moc nechce. Že by i hudebníky táhl hlavně ten adrenalin totálního vybouchnutí v silné konkurenci? To se nám věřit nechce ...

Církve versus armáda
V září 2012 provedlo Centrum pro výzkum veřejného mínění šetření na téma Důvěra některým institucím veřejného života. Kromě médií, odborů a bank tam figurují i církve a armáda. Armáda získala důvěry nejvíce, církve nejméně. A nejvíce získali mediální pistolníci, protože takový přísun munice se jen tak nevidí. A tak se i autoři rozborů, které někdy stojí za zamyšlení, dali uchválit pistolnickou horečkou a pálí vesele od boku závěry typu "Bez studia ateismu a sekularizace se prostě církev nehne z místa". Když však odložíme rozpálený kolt a zamíříme pořádně dlouhou ručnicí, vidíme, že pravý nepřítel by mohl být někde jinde.

Ono vůbec není jasné, jestli důvěra v armádu a důvěra v církve jsou takhle jednoduše srovnatelné. Nevěřící člověk bude vždy náchylný k tomu církvím důvěru nedávat, protože kdyby ji měl, bude nejspíš věřící. Pod pojmem armáda si běžný dotázaný spíš představí naše vojáky v různých misích, o nichž dostává většinou pozitivní zprávy, než ministerstvo obrany se všemi finančními pletichami.

Ale důležité je to, že za tento pokles důvěry v církve nemohou hlavně nevěřící, ale strmější propad důvěry vidíme u věřících! Takže studium ateismu nebude zřejmě tou nejurgentnější medicínou k nápravě. Spíš by bylo potřeba zaměřit se na vnitřní komunikaci v církvi. Na to, zda jsme tomu ateistickému světu schopni nabídnout něco, co by ho oslovilo, když mu dáme nahlédnout dovnitř.

S tím, že nebudeme vždy přijati, se počítá. Nezapomeňme na setřásání prachu z nohou a cestu dál! Ale od hledání Božího království, které je mezi námi, žádná dispens není ...