Bez Javascriptu to nepůjde ;-)

Když se řekne Čouda, představím si umouněného čertíka, který se v pekle pořád motá kolem ohně a přikládá mokré dřevo. Ostatním čertům sice dým voní, ale tolik ho zase nepotřebují. Proto špunta okřikují a dali mu přezdívku Čouda.

Na každém kroku však na člověka číhají překvapení a jedno z nich je to, že u nás Čouda není čert ale Mikuláš. Již po několik let přichází mezi farní drobotinu. Ti nejmenší drobci si už určitě nepamatují, jak u nás kroutil civilku. S anděly je to jasné, ty známe z kostela. A čerta pro jistotu nemíváme, aby ho taky náhodou někdo neznal z kostela a mylně se nedomníval, že i čerti dojdou ospravedlnění.

Po sídlišti se toulají skupinky maskovaných mikulášů, andělů a čertů, někdy je těžko rozlišit, kdo je kdo, práskají petardy a marně se dobývají do domácností, kde nejsou žádné děti, ve snaze vedlejšně si přivydělat. Ten náš Mikuláš jasně vyčnívá nad svoje anděly, usmívá se, možná se neumí ani mračit a trpělivě poslouchá, až mu všecko přezpíváme. Pak si k sobě nechá přinést ty, kteří ještě neumí chodit, aby je obdaroval ze svých košů. A pak už jen dává pozor, aby nebyl ušlapán těmi, kteří už umí chodit až moc dobře.

Walsingham (3). Už je to hezkých pár čísel Oka, co jsme opustili naše ovečky na anglickém kontinentě. Ale nevadí, v Oku se smí psát o prázdninových zážitcích třeba i uprostřed zimy - na nástěnkách v chrámové předsíni to však otec Pavel nerad vidí. No a o čem psát, když se za okny míhají zasněžené lesy a srnky v závěji, než o koupání v moři.Bylo to pár kilometrů a ještě o něco méně mil k mořskému pobřeží. Ale program byl nabitý. Zajímavé přednášky, angličtí řečníci vtipkovali jeden na druhého, až se tajil sluch a potila překladatelka.

měly naše dvě matky docela malé dušičky, když se se svršky na hlavou nořily do vody, které je oddělovala od ostrova anglického. O kousek dál pomáhal nějaký džentlmen ze stejné šlamastiky dámě, kterou vedl za ruku. Při vzájemném děkování za prokázané služby se ukázalo, že oba spoléhali na to, že plavat umí ten druhý. Nakonec všechno dobře dopadlo a aby někomu nebylo líto, že tam nebyl, tak po vodě nekráčel nikdo.

Glosolálie. Společné bohoslužby, zpěvy a modlitby. Mluvení v jazycích. Jmenovalo se to glosolálie, což není nadávání na okraj nebo pod fousy, jak bychom se my charizmaticky netrénovaní mohli domnívat, ale zvláštní druh spojitě plynoucího zpěvu či recitace, v němž nám tu a tam zazní nějaký povědomý slovní základ, ale jinak tomu nerozumíme. Asi jako když běžíte a někdo vás pozdvihne za límec kousek nad zem a vy jen tak naprázdno děláte nohama kroky a občas jimi brnknete o zem.

Jana de Chantal.V sobotu měla svátek. Vzácná žena. Stihla ve svém životě být zámeckou paní, milující manželkou i matkou, ale i řeholnicí. Kdo chce vědět, jak na to, třeba ještě sežene knížku Svatá Jana de Chantal od André Raviera. A že by se někomu nehodila její metoda, když muž nechce vstávat do kostela?

Šla jsem vytáhnout závěsy kolem lůžka a volala jsem na něho, že je pozdě, ať vstane, že kaplan je oblečený a začne už sloužit mši. Nakonec jsem vzala rozžatou svíčku a dala mu ji před oči a trápila jsem ho tak dlouho, že se nakonec probral ze spánku a vstal z lůžka.

Když nepomůže ani to, stačí plamenem svíčky pohladit palec na noze. Pozn.redakce.

Literární večer Jakuba Demla. Ó, ó, ó! Farní učebna je příjemně zaplněna posluchači a účinkujícími. Hudební úvod působí klidným slavnostním dojmem. V první řadě sedí skoro celá naše bystrcká církevní hierarchie, chybí jen jáhen Lojza, aby vzdala hold knězi, který právě před devadesáti lety na zdejší faře musel ukončit svou kněžskou službu. Dýchá z toho naděje, že mnohá nedorozumění přetaví čas v tolerantní obdiv k tomu, co bylo v člověku dobré. Vypravěčem života kněze a umělce Jakuba je Pavel Šmerk, který tu a tam nechává místo některému ze svých vrstevníků, aby přečetl úryvek z umělcova díla. Pokud jste doufali, že se vám podaří trošku rozmotat klubko Demlovy složité osobnosti, asi jste moc neuspěli. Jeho nitro připomíná vír rozervaných cárů překrásných látek. Malou lidskou plachetničku, která občas zabrousí do uragánu vesmírného poznání. A tak se nakonec skláníme před velkým uměleckým dílem Božím, v němž vznikají i tak složité části, jako je Jakub Deml. Nebo snad znáte odpověď na otázku, proč nám Bůh tolik krásných veršů a slov sděluje právě ústy tohoto rebelanta?

Dítě v kostele. To je ožehavé téma. Zvláště teď když se blíží okamžiky, kdy nám bude v kostele být několikrát víc, než plánovali stavitelé chrámu. Vyslali jsme tedy naše investigativce, aby se podívali, zda by se o tom nenašla nějaká příručka. Nic. Skoro se divíme, mohl by to být dobrý kšeft, protože tady je každá rada drahá...

Pán Ježíš si bral děti na klín, oblíbený argument těch, kteří jsou se svými dítkami vyháněni z kostela. Ale myslel to tak doslova? Pak přece řekl, že když nebudem jako děti, že nevejdem do jeho království. Nezdá se nám však, že by se nám vstup do jeho království nějak moc pootevřel, když budeme spouzet po lavicích, hrát si s bambulemi od čepic, promenovat se po kostele a brebentit se sousedy.

Dostali jsme na toto téma totiž následující příspěvek:

Safari Ti z vás, kteří tráví pravidelně nedělní mše svaté v předních lavicích, si jistě kolikrát připadají jako v safari. "Zvířátka" mají volnost výběhu i projevu, čehož opravdu beze zbytku využívají. A co chudák věřící, který by snad chtěl svoje myšlenky, které často lítají někde za zdmi kostela, opravdu upnout s vypětím všech sil k Pánu a prožít liturgii naplno? Nemá šanci, neboť hravost a živé projevy "zvířátek" vždy strhnou jeho pozornost na sebe a kolikrát ani nepostřehne větu: "Hle, Beránek Boží." A co dělají "chovatelé"? Jen tiše přihlížejí řádění svých svěřenců a mnohdy se s nimi producírují jako s cvičenými opičkami přes celý kostel, na kůr a zpět. Myslím, že všichni, kdo mají malé děti, pochopili, o kterých "zvířátkách" je řeč. Ochránci zvířat mají jistě velkou radost (jiní už menší), neboť je mnoho "chovatelů", ale málo vychovatelů.

Protože naše redakce nepovažuje vztahy mezi chovatelem, chovancem, vychovatelem a nevychovancem za zcela deterministické, nasadila do akce svého člověka. Náš člověk je bytost čistě abstraktní, kdo se v něm najde, rozhodně se mýlí.

Náš člověk přichází na mši. Přichází každou neděli, je to pro něho samozřejmostí. Touží slavit nejsvětější oběť a využít toho k setkání se svým Pánem. Přijde včas, posadí se hezky na kraj lavice. Je to takový podvědomý úkon dávající jakousi imaginární naději, že je schopen ovlivnit, kdo bude jeho sousedem v lavici. Samozřejmě, že neovlivnil. Přes něho se s trochou úsilí nasoukala rodinka s dvěma malými dětmi. Náš člověk přestává být spokojený. Tuší problémy. Do lavice před něho se usazuje další rodina. Otec žvýká. Dospívající syn má v uchu náušnici. Dcera ji má v nose. Vedle něho se nasouká do lavice silnější paní s holí. Suma jeho a jejího objemu vylučují jakékoli vzájemné přelézání. Musel se posunout. Ztrácí poslední zbytek svého soukromí. Do kostela vjíždí kočárek s dítětem. Dítě má oči doširoka otevřené. Začala bohoslužba, náš člověk usebral své myšlenky a snaží je přiblížit svému Pánu. Okolí se postupně zahušťuje opozdilci, děti vedle něho už dávno slezly s matčina klína, lozí po klekátku, trápí zpěvníky a ptají se, kdy už to skončí. Náš člověk vysílá zoufalý výkřik ke svému Bohu. A hle, on slyší. Rodinka po jeho pravici je fuč. Pohlazen po duši, pokouší se znovu usebrat své myšlenky. Marná práce, přistihne se, jak se zabývá problémem rýmy a náušnice v nose. A ten pán žvýká. Žvýká jako vůl. Opět úpěnlivý výkřik k Pánovi a jsou pryč. Pak ještě ta paní vedle, co se na něho tak tiskne a ta ruka šmátralka, která mu vzadu škrabká po kabátě. A všichni mizí, jen na ně pomyslet. Za chvíli je pryč ještě kočárek s dítětem, kostelník s ošatkou a schola s poskakujícím dirigentem. A náš člověk konečně pochytal své myšlenky a chystá se, že se pohrouží do svého Pána. Jestli se mu to podařilo zrovna to, nevíme, ale jeho hlasité oddechování zní spokojeně...

Vandalismus. Ne, nebojte se. Nebudeme vás kárat, že se vrtíte v lavicích a rozvrzáváte je, případně za rytí jmen do dřeva. To v našem kostele není problém. Jde o vandalismus předplacený. To mají na BiGy. Každý dá na začátku roku stovku a pak si rozbíjejte, vandalizujte. Nic se nebude vyšetřovat, je to předplaceno. A těm slušným, kteří by neradi na někoho dopláceli, pak nezbývá, než si párkrát hodit rolkou toaletního papíru z okna a kochat se, jak se to krásně ve vzduchu rozvíjí místo, aby to bylo namuchláno v záchodové míse. A ještě zbyde pár korun pro toho, kdo to bude motat zpátky.

Tak nás napadá, že bychom se jednou za rok vyzpovídali z toho, co asi v příštím roce uděláme...ne, ne, to asi není dobrá úvaha, že?

Poušť. Kdo nedával při promluvě na třetí neděli adventní úplně pozor, mohl nabýt mylného dojmu, že příští prázdniny se skupina farních dálkoplazů vydá s otcem Pavlem a Fischerem do africké pouště.

Není tomu tak, zatím se proslýchá cosi o Dolomitech a nic o Fischerovi. Ale zpátky k věci. V dnešní promluvě nám otec Pavel nejprve sugestivně naznačil, že naše poušť mohou být naše paneláky a neútěšný svět kolem. Vzápětí nám to však vyvrátil pomocí teplých papučů v obýváku, útulného pokojíčku, ale i přírodních krás, ke kterým nemusíme jen na Oslavku, stačí okolní podkomorské lesy. Dnešní neděli musíme opět vyjádřit obdiv našemu Tvůrci, jaká umí udělat kouzla s vodou a jejími třemi skupenstvími a pá stupni rozdílu teplot země, vzduchu a vody. Dnes nám změnil svět v jednu velkou klouzačku. Už abychom měli ta oslavená těla, abychom se mohli všichni klouzat a padat jako děti...

Pavouci pozor! Příští sobotu se na vás chystá pohroma. Sbalte si své sítě, protože náš kostel projde mohutnou přípravou na vánoční svátky. Vymést, umýt, vydrhnout, navoskovat, naleštit.

Z redakce. Náš občasník si dal do vínku obdiv a kritiku. Snažíme se, aby v každém čísle něco z toho bylo. Jsme však jen lidé, a tak někdy cákne toho kritického inkoustu větší kaňka. A někdo se pak cítí potřísněn. Nám připadá potom nelehká úloha přesvědčit ho, že potřísněn není on, ale někdo jiný. Nebo že potřísněn není nikdo. Proto vás vyzýváme, abyste se ozvali ti, kteří rozhodně nechcete, abyste byli z našich příspěvků patrni. No, neslibujeme vám, že nebudete, jen že se pokusíme ze všech svých sil, jichž není mnoho, aby se vám to tak jevilo. A aby bylo o čem psát, ozvěte se také ti, kteří souhlasíte s tím, aby se o vás na stránkách Oka mluvilo a abychom vaši osobu užívali k našim nejapným žertům.

Tajné setkání. Milí čtenáři Oka nakonec trochu opravdového dobrodružství. Rádi bychom vám dali příležitost, abyste se setkali se svojí redakcí a mezi sebou navzájem. Vzhledem k tomu, že se pohybujeme na pokraji ilegality, setkáme se večer v úterý 22.prosince v 19:30 pod rouškou joggingu na hřišti školy na Vejrostově. Účastníte se na vlastní nebezpečí, maskování vhodné.