Subsidiarita a letiště
Naše církev se hlásí k principu subsidiarity. Co to znamená? Jednoduše řečeno, když je u oltáře jáhen, čte evangelium jáhen. Čili to, co může vykonat hierarchicky nižší subjekt, nemá dělat subjekt vyšší.
Zdá se, že tento princip přímo ukázkově funguje při liturgické kooperaci jáhen - kněz. Ale třeba ostatní čtení se už podle tohoto principu nerozdělují. Čtou je ministranti, ačkoli je může číst lektor z lidu.
Dalším příkladem porušení tohoto principu, o kterém jeden moudrý muž řekl Princip subsidiarity je směrnicí pro uskutečňování obecného blaha, je blížící se návštěva Svatého Otce. Každý věřící se může rozhodnout, zda se zúčastní společné bohoslužby se Svatým Otcem na letišti. Je to jeho rozhodnutí, jeho případná zásluha. Stejně tak se může rozhodnout farář a svou pravomocí potřebně upravit bohoslužby. Ale najednou do toho přijde rozhodnutí biskupa, který zruší všechny nedělní a dokonce i sobotní bohoslužby, aby nás na letiště přitáhl za háček třetího přikázání.
Takže už nejdeme dobrovolně, protože nám nic jiného nezbývá. Vypadá to, že se tím umenšují naše zásluhy. Kam se ty části zásluh poděly? Že by přešly všechny na biskupa? Ten by se měl!
...
Tak se mám zdá, že právě tady někde se
od našich úvah Pánova logika odpojuje.
Jeho spravedlnost je určitě jiná. Takže zůstaneme při zemi konstatováním, že nejlíp jsou na tom ti, kteří se rozhodli, že půjdou, ještě předtím, než to pan biskup nařídil.
Na druhé straně se mu nemůžeme divit. V naší diecézi je to poprvé, co k nám zavítá nejvyšší církevní autorita. Možná by nás s mitrou na hlavě taky trápily sny o poloprázdném letišti.
Naše církev se hlásí k principu subsidiarity. Co to znamená? Jednoduše řečeno, když je u oltáře jáhen, čte evangelium jáhen. Čili to, co může vykonat hierarchicky nižší subjekt, nemá dělat subjekt vyšší.
Zdá se, že tento princip přímo ukázkově funguje při liturgické kooperaci jáhen - kněz. Ale třeba ostatní čtení se už podle tohoto principu nerozdělují. Čtou je ministranti, ačkoli je může číst lektor z lidu.
Dalším příkladem porušení tohoto principu, o kterém jeden moudrý muž řekl Princip subsidiarity je směrnicí pro uskutečňování obecného blaha, je blížící se návštěva Svatého Otce. Každý věřící se může rozhodnout, zda se zúčastní společné bohoslužby se Svatým Otcem na letišti. Je to jeho rozhodnutí, jeho případná zásluha. Stejně tak se může rozhodnout farář a svou pravomocí potřebně upravit bohoslužby. Ale najednou do toho přijde rozhodnutí biskupa, který zruší všechny nedělní a dokonce i sobotní bohoslužby, aby nás na letiště přitáhl za háček třetího přikázání.
Takže už nejdeme dobrovolně, protože nám nic jiného nezbývá. Vypadá to, že se tím umenšují naše zásluhy. Kam se ty části zásluh poděly? Že by přešly všechny na biskupa? Ten by se měl!
...
Tak se mám zdá, že právě tady někde se
od našich úvah Pánova logika odpojuje.
Jeho spravedlnost je určitě jiná. Takže zůstaneme při zemi konstatováním, že nejlíp jsou na tom ti, kteří se rozhodli, že půjdou, ještě předtím, než to pan biskup nařídil.
Na druhé straně se mu nemůžeme divit. V naší diecézi je to poprvé, co k nám zavítá nejvyšší církevní autorita. Možná by nás s mitrou na hlavě taky trápily sny o poloprázdném letišti.
Obrázek je ilustrativní,
počet rukou i jejich případná podobnost
s rukou vlastní je pouze náhodná.
počet rukou i jejich případná podobnost
s rukou vlastní je pouze náhodná.
Pusťme se sutan
Všichni se připravují na návštěvu Svatého Otce. Když nás měl navštívit jeho nejbližší nadřízený, volalo se urovnejte stezky. A tak se připojujeme svou malou lopatičkou a košťátkem a zkoušíme zametat smetí, které nám padá na cestu, kterou chodí dokonalost.
Bez pobízení a někdy dříve, než je žádoucí, se malé děti pouštějí máminých sukní. Děti duchovní tak hrr často nejsou. Stále kolem sebe vidíme dost rukou, které šmátrají po klerikách naší hierarchie nebo se jich již drží dětsky pevným stiskem. Někteří dokonce mají pocit, že čím více klerik se chytí, tím lépe. Nebo se tak dostat k nějaké světlejší barvě! Biskup fialová, kardinál červená, papež bílá.
Když se na maminku navěsí spousta dětí, těžko se jí jde. Když na ni všechny o překot brebentí, maminka nemůže dávat pořádně pozor na cestu a všichni mohou skončit třeba pod autem.
Stejně tak kněz, jehož sutany se křečovitě drží hrozen žárlivě šťouchajících se oveček, by nemusel po té své cestě postupovat takovým tempem, jaké očekává Pán. Dokonce by mohly jeho pozornost příliš připoutávat k sobě a on by pak nestačil dávat pozor na cestu vůbec. Nebo by se přece jen mohl snažit zalíbit víc těm přítulným ovečkám než Pánovi.
Takže, když se potřebujeme s něčím svěřit, případně někam píchnout špenlík nebo dát květinu, nemusíme hned utíkat za knězem. Podle zmíněného principu subsidiarity bychom třeba našli vhodného laika, který by poradil nebo vyslechl. Můžeme být spaseni, i když o nás nebude vědět žádný kněz. To, že o nás ví, by mělo být důsledkem ctnostného života, ale samo o sobě to nic nezaručuje. Kněz je vůdce, který ukazuje, kterým směrem je něco krásného. Zamotaní do jeho kleriky neuvidíme asi nic. Dovedeme si přece představit i větší blaho než nazírání na kněze?
Všichni se připravují na návštěvu Svatého Otce. Když nás měl navštívit jeho nejbližší nadřízený, volalo se urovnejte stezky. A tak se připojujeme svou malou lopatičkou a košťátkem a zkoušíme zametat smetí, které nám padá na cestu, kterou chodí dokonalost.
Bez pobízení a někdy dříve, než je žádoucí, se malé děti pouštějí máminých sukní. Děti duchovní tak hrr často nejsou. Stále kolem sebe vidíme dost rukou, které šmátrají po klerikách naší hierarchie nebo se jich již drží dětsky pevným stiskem. Někteří dokonce mají pocit, že čím více klerik se chytí, tím lépe. Nebo se tak dostat k nějaké světlejší barvě! Biskup fialová, kardinál červená, papež bílá.
Když se na maminku navěsí spousta dětí, těžko se jí jde. Když na ni všechny o překot brebentí, maminka nemůže dávat pořádně pozor na cestu a všichni mohou skončit třeba pod autem.
Stejně tak kněz, jehož sutany se křečovitě drží hrozen žárlivě šťouchajících se oveček, by nemusel po té své cestě postupovat takovým tempem, jaké očekává Pán. Dokonce by mohly jeho pozornost příliš připoutávat k sobě a on by pak nestačil dávat pozor na cestu vůbec. Nebo by se přece jen mohl snažit zalíbit víc těm přítulným ovečkám než Pánovi.
Takže, když se potřebujeme s něčím svěřit, případně někam píchnout špenlík nebo dát květinu, nemusíme hned utíkat za knězem. Podle zmíněného principu subsidiarity bychom třeba našli vhodného laika, který by poradil nebo vyslechl. Můžeme být spaseni, i když o nás nebude vědět žádný kněz. To, že o nás ví, by mělo být důsledkem ctnostného života, ale samo o sobě to nic nezaručuje. Kněz je vůdce, který ukazuje, kterým směrem je něco krásného. Zamotaní do jeho kleriky neuvidíme asi nic. Dovedeme si přece představit i větší blaho než nazírání na kněze?
Farnost a nové komunikační technologie
zněl název letošní odborné konference přidružené k jubilejnímu 10.ročníku velehradských oslav. Začátkem roku formuloval Svatý Otec zásadní poselství k tématu nových komunikačních technologií a nových vztahů. Nezůstalo jen u prohlášení. Svatý Otec s ním rozpřahuje přátelsky ruce na webu, získává kontakty na facebooku a své vatikánské okno rozšířil o okno youtubovské, odkud lze jeho poselství sledovat možná bezprostředněji než z okna kamenného ústícího na svatopeterského náměstí.
A tak jsme byli zvědavi, jak tento zásadní kormidelní záběr sledují naše místní církve. V úvodu promluvil tajemník papežské rady pro komunikační prostředky Mons. Scotti. Bylo vidět, že v Římě mají nový komunikační fenomén důkladně zmapován. Mluvil o přechodu od webu 1 k webu 2, zmínil facebook i twitter. Doložil řadu statistických údajů.
Navázal profesor otec Zasepa z Ružomberku. I on hovořil o tom, že Svatý Otec posílá mladé evangelizovat digitální kontinent. Mluvil příjemně, s přehledem. Nebojte se, říkal. Konkrétní otázky však ukázaly, že po nové cestě zatím moc kroků neudělal.
zněl název letošní odborné konference přidružené k jubilejnímu 10.ročníku velehradských oslav. Začátkem roku formuloval Svatý Otec zásadní poselství k tématu nových komunikačních technologií a nových vztahů. Nezůstalo jen u prohlášení. Svatý Otec s ním rozpřahuje přátelsky ruce na webu, získává kontakty na facebooku a své vatikánské okno rozšířil o okno youtubovské, odkud lze jeho poselství sledovat možná bezprostředněji než z okna kamenného ústícího na svatopeterského náměstí.
A tak jsme byli zvědavi, jak tento zásadní kormidelní záběr sledují naše místní církve. V úvodu promluvil tajemník papežské rady pro komunikační prostředky Mons. Scotti. Bylo vidět, že v Římě mají nový komunikační fenomén důkladně zmapován. Mluvil o přechodu od webu 1 k webu 2, zmínil facebook i twitter. Doložil řadu statistických údajů.
Navázal profesor otec Zasepa z Ružomberku. I on hovořil o tom, že Svatý Otec posílá mladé evangelizovat digitální kontinent. Mluvil příjemně, s přehledem. Nebojte se, říkal. Konkrétní otázky však ukázaly, že po nové cestě zatím moc kroků neudělal.
Jedna z účastnic konference se ptala, zda by šlo udělovat svátost smíření po internetu.
Odpověď byla kategorické To nikdy nebude! Pán Ježíš to ustanovil prý osobně.
Po internetu se nedají utírat slzy, láska přes internet není možná, jdou po něm prý jen krátké zprávy.
Opravdu? Podobnou pochybnost asi ucítil i řečník a tak přidal trochu žoviálně bodrého plácání o tom, jak někdo ukradl sousedovi jablko a druhý zapíchl tchýni. A zakončil praktickou ukázkou, jak on klečí u zpovědi.
No, ono totiž z Písma možná tak jednoznačně neplyne, že by to přes internet nešlo. Ježíš, když uzdravoval, odpouštěl zároveň i hříchy. Pravda, dělal to při osobním setkání s uzdravovaným. Ale jednu výjimku přece máme - uzdravení setníkova služebníka. To bylo na dálku!
Podobně smeten byl i dotaz, zda evangelizaci digitálního kontinentu nebude následovat nějaké ustavování farností či diecézí tak, jak tomu bylo při evangelizaci kontinentu řecko-římského. Odpověď zněla, že ten digitální kontinent je v uvozovkách, že to Svatý Otce tak doslovně nemyslel.
Odpověď dokončil později otec Gavenda ze slovenských Katolických novin, který na tento dotaz odpověděl konkrétními příklady kněží, kteří již nyní usedají na určitou dobu k internetové pastoraci. Kromě sdělení řady praktických zkušeností ohledně farních časopisů a webů dovedl bavit posluchače různými perličkami typu: Správné kázání (slovensky kázeň) má být jako minisukně - tak dlouhé, aby pokrylo to podstatné, a tak krátké, aby bylo přitažlivé.
Z projevu biskupa Radkovského jsme se dozvěděli, že už v březnu byli biskupové v nových technologiích školeni. A tak i on kouzelně nesměle skloňoval facebook a twitter a opatrně našlapoval kolem neznámého světa. Odešel ještě před diskuzí.
Záhadným způsobem se z programu vypařila mše svatá, která byla ohlášena před obědem. Prostor by se býval našel, jeden přednáškový blok vyplňovala dosti bídná improvizace mluvčího pražské arcidiecéze, která místo, aby se držela nových technologií, rozpačitě přešlapovala kolem stávajících informačních webů.
Abychom však pražské arcidiecézi nekřivdili, byla zastoupena také otcem Josefem Ptáčkem, který stojí za vícero webovými projekty, nejosobněji zřejmě za www.knez.cz. A je na webu hodně doma.
Opravdu? Podobnou pochybnost asi ucítil i řečník a tak přidal trochu žoviálně bodrého plácání o tom, jak někdo ukradl sousedovi jablko a druhý zapíchl tchýni. A zakončil praktickou ukázkou, jak on klečí u zpovědi.
No, ono totiž z Písma možná tak jednoznačně neplyne, že by to přes internet nešlo. Ježíš, když uzdravoval, odpouštěl zároveň i hříchy. Pravda, dělal to při osobním setkání s uzdravovaným. Ale jednu výjimku přece máme - uzdravení setníkova služebníka. To bylo na dálku!
Podobně smeten byl i dotaz, zda evangelizaci digitálního kontinentu nebude následovat nějaké ustavování farností či diecézí tak, jak tomu bylo při evangelizaci kontinentu řecko-římského. Odpověď zněla, že ten digitální kontinent je v uvozovkách, že to Svatý Otce tak doslovně nemyslel.
Odpověď dokončil později otec Gavenda ze slovenských Katolických novin, který na tento dotaz odpověděl konkrétními příklady kněží, kteří již nyní usedají na určitou dobu k internetové pastoraci. Kromě sdělení řady praktických zkušeností ohledně farních časopisů a webů dovedl bavit posluchače různými perličkami typu: Správné kázání (slovensky kázeň) má být jako minisukně - tak dlouhé, aby pokrylo to podstatné, a tak krátké, aby bylo přitažlivé.
Z projevu biskupa Radkovského jsme se dozvěděli, že už v březnu byli biskupové v nových technologiích školeni. A tak i on kouzelně nesměle skloňoval facebook a twitter a opatrně našlapoval kolem neznámého světa. Odešel ještě před diskuzí.
Záhadným způsobem se z programu vypařila mše svatá, která byla ohlášena před obědem. Prostor by se býval našel, jeden přednáškový blok vyplňovala dosti bídná improvizace mluvčího pražské arcidiecéze, která místo, aby se držela nových technologií, rozpačitě přešlapovala kolem stávajících informačních webů.
Abychom však pražské arcidiecézi nekřivdili, byla zastoupena také otcem Josefem Ptáčkem, který stojí za vícero webovými projekty, nejosobněji zřejmě za www.knez.cz. A je na webu hodně doma.
Síťování
Žijeme v době propojování, síťování. Zatímco jedni jsou opojeni tím, jak každé jejich začimčarání může slyšet okamžitě celý svět, druzí si mnou radostně ruce na záplavou informací, které jim ti první vyjevili. Zanedlouho budeme pomocí chytrých mobilních telefonů třeba sledovat, kde se momentálně nacházejí naši přátelé. Všichni jsou rázem více na dosah. Sítě lidských vztahů houstnou, i když často na úkor kvality. Kdekdo se toho snaží využít. I naše církev se opatrně rozhlíží, jak by se mohla více zasíťovat. Její výchozí pozice není tak špatná. My máme to síťování v náplni práce - milujte se navzájem. Navíc to máme i pěkně hierarchicky ukotvené, aby se nám to nějak nezasukovalo. Zdá se, že zasíťování našeho nejbližšího okolí láskyplnými vztahy bude jedním z významných kritérií pro zdárný průchod nebeskou branou.
Jsme jen lidé a tak, když už síťujeme pro Hospodina, přece jen tu a tam toho nataženého vlákna využijeme pro nějaký svůj drobný prospěch. Víme sice, že nám to bude při závěrečném vyúčtování odpočteno, ale doufáme, že ztráta nebude velká.
Horší ale je, když se na té naší a Pánově síti někdo začne systematicky přiživovat. Třeba takový Amway. Taky teď zrovna síťují. Možná i u nás ve farnosti. A ta naše síť láskyplných (někdy více, jindy méně) vztahů se docela hodí. Přijdeme za bližním, hezky ho oslovíme a po pár přátelských větách odbočíme k jedinečným a nenahraditelným produktům za překvapivé ceny. Ten náš bližní je sice překvapen, ale protože je s námi na té Boží síti, ani nemrkne a možná si dá i nějaký ten konkurenci bezmezně převyšující produkt vnutit, aby nám udělal radost, i když ho ani moc nepotřebuje a cena se mu zdá přemrštěná. Kdyby náhodou mrkl, tak to bude problém. Podle instrukcí bychom se mu měli spíš vyhýbat, aby nás nezviklával v naší Amway víře. I když to neuděláme hned, nastane to později samo, protože naše úspěšné obchodní vztahy vytěsní ty ostatní. Dle klasika Amwaye úspěšnost závisí na tom, co děláte po 17 hodině. Myslel tím pracovat i v té době stále ještě pro Amway. Fulltime pro Amway. Což je jasný střet zájmů, protože Bůh by nás právě nejraději měl fulltime pro sebe. A tak se nám najednou naše vlákenka lásky natažená k našim bližním nenápadně vymění za vlákna obchodní s malou trvanlivostí a bezcenná v Božích očích. Navíc nám přibude penalizace za parazitování na Boží síti... Stojí to za to?
Žijeme v době propojování, síťování. Zatímco jedni jsou opojeni tím, jak každé jejich začimčarání může slyšet okamžitě celý svět, druzí si mnou radostně ruce na záplavou informací, které jim ti první vyjevili. Zanedlouho budeme pomocí chytrých mobilních telefonů třeba sledovat, kde se momentálně nacházejí naši přátelé. Všichni jsou rázem více na dosah. Sítě lidských vztahů houstnou, i když často na úkor kvality. Kdekdo se toho snaží využít. I naše církev se opatrně rozhlíží, jak by se mohla více zasíťovat. Její výchozí pozice není tak špatná. My máme to síťování v náplni práce - milujte se navzájem. Navíc to máme i pěkně hierarchicky ukotvené, aby se nám to nějak nezasukovalo. Zdá se, že zasíťování našeho nejbližšího okolí láskyplnými vztahy bude jedním z významných kritérií pro zdárný průchod nebeskou branou.
Jsme jen lidé a tak, když už síťujeme pro Hospodina, přece jen tu a tam toho nataženého vlákna využijeme pro nějaký svůj drobný prospěch. Víme sice, že nám to bude při závěrečném vyúčtování odpočteno, ale doufáme, že ztráta nebude velká.
Horší ale je, když se na té naší a Pánově síti někdo začne systematicky přiživovat. Třeba takový Amway. Taky teď zrovna síťují. Možná i u nás ve farnosti. A ta naše síť láskyplných (někdy více, jindy méně) vztahů se docela hodí. Přijdeme za bližním, hezky ho oslovíme a po pár přátelských větách odbočíme k jedinečným a nenahraditelným produktům za překvapivé ceny. Ten náš bližní je sice překvapen, ale protože je s námi na té Boží síti, ani nemrkne a možná si dá i nějaký ten konkurenci bezmezně převyšující produkt vnutit, aby nám udělal radost, i když ho ani moc nepotřebuje a cena se mu zdá přemrštěná. Kdyby náhodou mrkl, tak to bude problém. Podle instrukcí bychom se mu měli spíš vyhýbat, aby nás nezviklával v naší Amway víře. I když to neuděláme hned, nastane to později samo, protože naše úspěšné obchodní vztahy vytěsní ty ostatní. Dle klasika Amwaye úspěšnost závisí na tom, co děláte po 17 hodině. Myslel tím pracovat i v té době stále ještě pro Amway. Fulltime pro Amway. Což je jasný střet zájmů, protože Bůh by nás právě nejraději měl fulltime pro sebe. A tak se nám najednou naše vlákenka lásky natažená k našim bližním nenápadně vymění za vlákna obchodní s malou trvanlivostí a bezcenná v Božích očích. Navíc nám přibude penalizace za parazitování na Boží síti... Stojí to za to?
Tajemná díra
Určitě jste si všimli té tajemné díry na boku kostela, kousek od misijního kříže. Kdyby byla trochu výš, možná by leckdo přiložil ucho, jestli z toho tajemného nitra nezaslechne pro sebe nějaké poselství. Nebo naopak by se pokusil do díry svěřit něco, co ho trápí.
Mohla by to být taky třeba taková farní vrba s vyústěním ve farní kanceláři. Kdyby někoho něco trápilo, nemusel by utrácet za poštovné na anonym. Vyjevil by to prostě do díry a měl by přece jen chvilku času se od otvoru nenápadně vzdálit, než přiběhne někdo z fary se podívat, kdo že je ten kverulant.
Ale jednu prosbu jsme z díry přece jen zaslechli. Díra prosí, aby do ní nebyly uschovávány žádné předměty. Kromě běžného smetí se v ní našlo dokonce velmi zachovalé červené dětské autíčko. Někdo si ji zase spletl se samoobslužným okýnkem na vracení zálohovaných lahví a umístil nám tam skleněný zbytek po svém pivínku. Peníze za svou flašku očekávat od nás nemůže, leda tak záhlavec u nebeské brány, protože tím ucpal sací otvor odvětrávacího systému a způsobil, že Bohu navlhnul dům. A nám přidělal práci.