Nový ježíšek
Schválně, kdopak si všiml, že už druhým rokem leží v jeslích před oltářem někdo jiný?
Že jste si nevšimli?
Není také divu, žádní andělé nic nehlásili.
A z kostelní lodi tam dohlédne málokterý z farníků.
Nejblíže jsme při svatém přijímání, ale slouží nám ke cti,
že nenakukujeme knězi přes rameno do jesliček, když se do naší dlaně nebo na náš jazyk ukládá
opravdový Bůh.
Dlouhá léta jsme byli zvyklí, že Ježíšek je pouze v betlémě a tak všechny návštěvy
dětí i dospělým směřují po mši svaté tam.
Přiznejme si, že i kvůli černouškovi.
Pak přišly snahy udělat vše jaksi hmatatelnější,
podobnější skutečnosti.
Sláma připomíná podlahu chléva o něco více než mech.
Ale nasypte ji do betléma!
To by vypadalo spíš,
jako že těm figurkách hážeme klacky pod nohy.
A tak se objevily před oltářem další jesličky, přímo jesle, hrubé jesle, sbité z borového dřeva.
Používaly se na Živý betlém.
Živé miminko nahradila mrkací panenka, do které se naše Oko zabodávalo před dvěma roky.
Těší nás, že hned další vánoce se situace změnila k důstojnějšímu.
Ježíšek je vkusné dílko představující roztomilého chlapce lehce barokní konstituce,
s ležérně zvednutou nožkou a moudrým pohledem.
Z jeslí je cítit ruka stolaře.
A tak až půjdete k betlému, nemusíte se bát, že když necháte děti nahlédnout do jeslí,
budete muset vysvětlovat, že Ježíšek nebyl holčička ...
Kouzelný proutek prázdnin
Už jsme si zvykli na to, že o prázdninách se redukuje pořad bohoslužeb.
Ubude jedna nedělní mše. To je celkem pochopitelné, je nás tady méně.
O hlavních prázninách kouzelný proutek odmávne čtvrteční večerní mše s adorací
a dětské páteční mše v Arše.
Ti, kteří nemají tolik dovolené, mají možná pocit, že Pán Bůh je trochu ošizen.
Ale kouzelný proutek je v pohotovosti po celý rok.
Jakmile padne na čtvrtek či pátek školní volno,
mávne a bohoslužba v Arše je pryč.
Nemusí to být jen čtvrtek či pátek.
Stačí i středa s nadějí, že některá škola by mohla mít další dva dny ředitelské volno.
I tady proutek pohotově odšvihne čtvrteční a páteční liturgii.
I kvůli jedné škole odšvihne.
Ale když na první pátek v roce odpadá s tímto odůvodněním pravidelný celodenní výstav,
leckdo se možná nad kouzelným proutkem tiše usmívá. Mezi těmi nemnoha obětavci, kteří prvopáteční služby
před Nejsvětější svátostí pokrývají,
by se těžko hledal někdo školou povinný.
A tak si říkáme, jestli se těm malým nezadře pod kůži, že chodit do školy a na bohoslužby jsou podobné povinnosti?
O prázdninách se to nemusí. A po vyjití ze školy? ...
Ve středu ve Svatém týdnu jsme měli křížovou cestu. To bývá. Ale tato byla jiná. Vlastní tvorba. Doprovázeli jsme Pána na jeho klopotné cestě a připomínali si jeho bolestné pády. A do každého zastavení se nám připletl nějaký ten závislý na drogách či alkoholu. A tak padal pod křížem Pán a na něho padal ten závislý. Všichni věděli, že jde o Zdeňka, kterého autorka této křížové cesty poněkud svérázně léčí tím, že ho v podroušeném stavu láká do kostela. Samozřejmě ani při této příležitosti nechyběl v pozadí jeho blábolivý hlas.
Příklady táhnou. Už tu máme další iniciativu. Jeden čtenář navrhuje, že by příští svatodušní novéna mohla být podobně konkrétně zaměřena. Čerpala by z Durychova dílka Kněz a baba. Jestli by to prý někdo nezpracoval...
Taky musíme říci rozhodné stůj noho, posvátná jsou místa, kam kráčíš! Společná modlitba má hodnotu právě v tom, že je společná. Ale společnou není ta, která je společná, protože z ní není úniku. Přijde-li někdo na křížovou cestu ve Svatém týdnu a dozví se v úvodu, že si toho člověka, kterého se někdo snaží zbavit závislosti na drogách a alkoholu tím, že ho v podroušeném stavu přivádí do kostela a ukazuje mu, kde momentálně zpíváme v kancionálu, bude muset připomínat celou křížovou cestu, nemá možnost volby. Kromě skřípotu zubů, zbývá jediné - připojit toto své utrpení k utrpení Pánovu. Ovšem právo vkládat na něčí bedra utrpení má jen Pán. U ostatních se to většinou posuzuje jako faul.
děkuji za vaše jiskrné OKO. Uvažovala jsem, zda zareagovat na příspěvek „Společná modlitba?“ Udělám výjimku. Obvykle nereaguji na anonymy. Za kritiku od konkrétních osob jsem vždycky vděčná a děkuji za ni. Není tomu tak, pokud se autor neodváží podepsat. Protože je zřejmé, že tento pisatel pochází z našeho farního společenství, zareaguji. I když v textu není uvedeno mé jméno, je jasné i podle přiloženého obrázku zkušené kreslířské ruky :-), že kritika se týká mě. Rekreační sport mám ráda a přiznávám, že v různých zápasech se mi podařilo nechtěně faulovat. Sama jsem si však pískat fauly netroufla. Nejprve bych ráda upřesnila, že zmíněnou křížovou cestu jsem upravila podle knihy Perly raněného srdce známého medžugorského kněze P. Slavko Barbariče. Otec Slavko Barbarić zemřel v roce 2000 ... celý dopis
Milá Jano, nejsme si jisti, že jsi správně pochopila, kam článek, na který reaguješ, míří. Nejde o to, že bychom neměli pomáhat druhým. V tom jsi určitě velmi obětavá a vynalézavá. Ale především jsme putující lid Boží, který by měl tvořit společenství. A proto je potřeba, aby je snahy konat dobro nenarušovaly. Ale jsi v dobých rukou, svatý František byl mistr pokory :-)
Takže zbývá už jen odpovědět, kdo odpískal? Právě že nikdo.
U nás se už dlouho moc nepíská. No a když sudí nevidí a nepíská, píská se na tribunách.
další reakce
Lusk
Kdoví, kolik ministrů zemědělství bude vážit v květnu cestu do Brna *), když jsme si tu kostku cukru, kterou jsme chtěli Unii sladit, při svých vnitřních stranických půtkách sami kopli do kanálu. Čímpak bychom ty unifikované evropany ještě mohli zaujmout? Sláva, je tu přece starý dobrý Mendel, který už i za bolševika uměl odvést pozornost zahraničních návštěv od toho, jak nám to tady neutěšeně skřípe! Jeho současný nástupce v úřadě, opat Martinec, skromně říká: Já jen opatruji dědictví, které tu zůstalo zachováno pro další generace.
Trošku nám sice vrtá v hlavě, kdopak z jeho předchůdců tam ty golfové hole v koutě klášterní chodby opřel, ale myšlenka to vlastně není špatná. Ony ty golfové míčky v luxusním dřevěném pouzdře krásně symbolizují, kde se dnes to demokratické vládnutí odehrává. Míčky prý upotřebí většina ministrů...