Cizkrajovské odcizení
Oprýskaná budova a trochu nostalgie, když se řekne Cizkrajov.
Bývaly doby v naší farnosti, kdy hvězda jménem Cizkrajov zářila na obloze bystrckého farního dění nepřehlédnutelným jasem.
Pak přišel zlom. Nebyl jediný. Ale tento zlom znamenal vypršení naší desetileté nájemní smlouvy této opuštěné fary
v krásném prostředí na pokraji České Kanady.
Přesto se však i s novým majitelem podařilo dojednat dva týdny během prázdnin pro bystrckou farnost.
Nový správce nelenil a sehnal peníze na opravu interiéru.
Takže, kdo by soudil podle zevnějsku, bude radostně zklamán.
Vykoupe se třeba v koupelně, jakou nemá ani doma.
Mezitím správa fary přešla zase do jiných rukou. A ty, jak se zdá, také nelení a zvelebují.
Přibývá zájemců o využití. Jen u nás zájem klesá. První ze dvou letošních týdnů nám propadl.
V Cizkrajově měl být známý a tradiční cyklisťák.
Pro nezájem však musel být zrušen.
Naštěstí se naplnil aspoň týden druhý.
I když o ten první jsme možná letos definitivně přišli.
O druhý bychom mohli přijít v roce příštím...
Kdo se náhodou začetl do Infa tohoto týdne přede mší svatou nebo, nedej Bože, do něj nakukoval už při mši, mohl být překvapen rozvrhem vyučování náboženství. Úterní výuka na faře byla stanovena na 6:30. Zprvu se člověku nechce věřit, že by se naše tísnily před farou za úsvitu, ale pak si řekne proč ne? Děti toho mají hodně, nebylo to kam vtěsnat. Rána jsou ještě volná. Odpoledne také po mnoha vyučovacích hodinách bývají děti už nesoustředěné. Ráno to bude mnohem lepší. Půjdou do školy správně nasměrované. Navíc si od mládí budou zvykat na to, že být křesťanem něco stojí. V knize Přísloví je přece psáno Nemiluj spánek, ať nezchudneš, nech oči otevřené a nasytíš se chlebem. Je ovšem také psáno ... Bůh dopřává svému milému spánek, z čehož jasně vyplývá, že jde o překlep. Zatoulala se jednička. Náboženství bude o půl páté odpoledne :-)
Nová pastorační asistentka
Zvídaví čtenáři si možná řeknou, kdo asi ten překlep, zmíněný v předchozím odstavci,
spáchal.
Paní Eva Nosková už jako pastorační asistetka skončila,
a užívá si důchodu (pokud se ovšem při výši důchodů dá o užívání si mluvit),
pan farář jako známý křížovkář musí být velmi precizní, ten by to nenapsal.
Otec Pavel internet používá jen pro spojení se svými milými Concordy, ten by to taky nenapsal.
Nebudeme vás napínat, jsme první, kdo vám může představit
novou farní asistentku. Všichni ji určitě podle obrázku poznáte.
Jak je vidět, je to žena do nepohody.
Dvě ze čtyř dětí potřebují mít mámu, která navíc přitom studuje, ještě dost blízko
a tak nastoupila jen na poloviční úvazek.
To vlastně znamená, že ta zadní strana Infa, kde byl ten překlep,
měla být prázdná...
Nové pastorační asistentce přejeme, ať jí to organizování farního života hezky jde,
děti poslouchají a jedničky se sypou.
Úzké dveře
Snažte se vejít úzkými dveřmi,
slyšeli jsme dnes v evangeliu.
Je to známý úryvek, slyšeli jsme ho už mnohokrát, někdo se občas i snaží
a těmi úzkými dveřmi se dere.
Ale pozor na úhel pohledu!
Velmi úzce se například jeví z chrámové lodi dveře do sakristie.
Je to ovšem klam způsobený perspektivou, ty dveře jsou širší, než vypadají, a Pánova pobídka zřejmě nemíří k tomu,
abychom se do nebe tlačili přes sakristii a tedy tam chodili co nejčastěji.
Rovněž dveře od fary jsou poměrně úzké.
Ale je skoro jisté, že ani znalost otevíracího kódu, který se mimochodem často mění,
neposouvá snaživce nijak významně do Božího království.
Ani to, jak nadstandardní vztahy se podaří získat s tím či oním knězem.
Hospodář hrozí vyvržením i těm, kteří by se mohli pochlubit, že s ním jedli a pili.
Takže i kdyby se podařilo proniknout na výsluní přízně biskupa či papeže, a s nimi dokonce pojíst a popít a třeba si s nimi i potykat,
nic to neznamená, protože pravidlo výběru hostů na nebeskou hostinu bylo v závěru úryvku zmíněno poměrně jasně
- budou to ti poslední nenápadní.
Jak se volí biskupové
Jako kdybychom vás viděli, milí čtenáři, jak se blahosklonně usmíváte.
Copak nám o tom může asi Oko říct nového.
Nějak podobně jsme tvářili my, když takhle začal náš jáhen svou pravidelnou pondělní promluvu.
Co asi nám může odtajnit takový jáhen?
No, nebudeme vás napínat, neodtajňovalo se.
Nicméně to byla zajímavá procházka různými způsoby,
toho, jak se lidé stávali biskupy.
Souviselo to s dnešním čtením, kde svatý Pavel nabádá Tita, podle jakých kritérií má vybírat starší.
Jedním z nich bylo, že musí mít spořádanou rodinu a poslušné děti.
(Vida, teď je rodina spíš překážkou, byť by byla sebespořádanější.)
První volba byla zvlášť zajímavá. Biskup Matěj byl vylosován ze dvou.
To bylo takové pěkné gesto vůči Bohu,
který nám dal svobodnou vůli, které my se přece jen v posledním kroku zříkáme.
A přesouváme volbu na poměrně složitě předvídatelný fyzikální proces v naději,
že kdyby Bůh chtěl nějak zasáhnout, tak zde mu to nebude tolik proti srsti,
jako nám vzít kousek té svobodné vůle. Je to vlastně akt víry v Boží všemohoucnost (i když Bůh stejně tak nerad zasahuje do autonomie fyzikálních zákonů, které tak moudře nastolil).
Postupně se nám veřejná volba stávala plašší a plašší.
Až se nakonec ukryla v tajnosti.
Náš jáhen zakončil promluvu osobní poznámkou, že jemu se ta tajná volba líbí,
protože, jak by se pak prý lidé dívali na ty neúspěšné kandidáty.
A vzhedem k tomu, že to byla poznámka osobní, můžeme si snad dovolit
malou polemiku.
Zvláště v době, kdy se ve světě neustále někdo volí, ja ta obava asi lichá,
protože ti nezvolení se otřepou a jsou zvoleni příště. Trochu se do toho možná vkrádá i záměna
služby a hodnosti a vůbec naše touha všechno rovnat do řady podle velikosti.
To nám zůstalo od doby apoštolů stejně jako vkládání rukou při předávání apoštolské posloupnosti.
To druhé bychom měli stůj co stůj zachovat,
tomu prvnímu se bránit, přesto že úplně se toho nezbavíme asi nikdy.
Být ustanoven biskupem je především náročná služba, do které je ustanoven ten, který se na to nejvíce hodí
a možná i nebude scházet jinde. Nikde není dáno, že biskup půjde do nebe první.
Hodně dostal, hodně hřiven se po něm bude chtít zpátky. Takže my tady za Oko slibujem, že se nezvoleným kandidátům nebudeme vysmívat :-)
Kostelní myš
Hodně je těch, kteří vědí, co symbolizuje toto slovní spojení.
Těch, kteří kostelní myš skutečně viděli,
nebude asi v naší sekularizující se společnosti příliš mnoho.
Naštěstí jich při středeční večerní mši zase pár přibylo.
Jeden takový exemplář myši kostelní totiž během bohoslužby vykoukl někde zpoza piedestalu Panny Marie,
trochu zašmejdil pod schody a šup a už si to mazal do tzv. Jarovy sakristie.
V tu chvíli těm několika pozorovatelům zatrnulo a pár okamžiků čekali,
zda vypískne paní kostelnice. Ta se však zachovala důstojně, nebo si ničeho nevšimla, a nevypískla.
Tím máme za sebou první dějství.
Teď zbývá ovšem otázka, jak chudobně si myška v našem kostele žije.
Jestli se jí nepodařilo založit rodinu, neboť myš je tvor společenský a ráda se množí.
A kdy se zase ukáže?
I když není pochyb, že i tohoto často obtížného hlodavce stvořil také náš Pán,
není dobré, aby nám pobíhal v Hospodinově domě.
Kde se vzala?
A z čeho žije? V nouzi prý je schopna vzít zavděk i mýdlem a svíčkami.
Jedno vysvětlení se nabízí. Když chcete, aby se vám ptáci nezabíjeli o skleněnou tabuli, namalujete na ni dravce.
Když dáte predátora před kostel, kam se asi myšky schovají?
Máte to ale háček - myš má výborný čich a sluch.
Ale vidí hodně bídně, takže bílý kocour před kostelem je tentokrát bez viny.
Vida, zase úsloví!
Poprvé to kolem ambónu zavřelo minulý týden. Ministrant, který četl epištolu, sáhl omylem o den zpátky. Otec Pavel měl na tom čtení postavenou promluvu a tak nám to pro jistotu prozradil ještě než začal promlouvat, kdyby to náhodou neustál.
Ale ustál, šlo mu to dobře, protože ty úryvky na sebe vázaly.
A tak jsme se dozvěděli, že svatý Pavel Filipanům psal opravdu od srdce. Tak se jim snažil zdůraznit přesažnost toho Božího, že řekl, že to ostatní je ... no napsal v řečtině prý lejno, liturgicky česky se to řekně ztráta, svatý Pavel asi chtěl naznačit,
že vše ostatní je na h.... .
Železokošilový zvyk rozvířil právě ztichlou hladinu ambónového dění za pár dní. Na ranní mši se pro nedostatek lektorů k četbě epištoly dostal jáhen Alois. A jak je zvyklý ze čtení evangelia, pozdravil věřící "Pán s vámi!". Ti pohotově odpověděli a někteří se, byť v sedě, požehnali oněmi třemi malými křížky. Trocha listování a jáhen si uvědomil, že zajel na liturgické scestí. S velikou omluvou liturgický vozík nakolejil
a rozvážně a důstojně pokračoval v liturgii slova.
Hurá, konečně se něco bude dít! Dost už bylo toho přeopatrného hlásání naší křesťanské zvěsti! Zase se do toho konečně obujeme jako dávní rytíři!
Neradi bereme iluze těm, kterým vzplanuly, jen dočetli tyto tři věty s vykřičníkem. Mimochodem, je to fajn, když se někdo dá tak lehce nadchnout aže je pár takových mezi námi. Ale do boje proti nevěřícím se zatím nepotáhne. Ani by se nikam táhnout nemuselo, protože jich je tolik kolem, že by stačilo, abychom obsadili s flintami svá okna...
Jeden nedělní večer jsme se naopak spolu s biřmovanci měli příležitost naučit, jak si počínat, abychom se k boji nedali vyprovokovat. Bystrcký kaplan nám totiž pozval na besedu vojenského kaplana. A tak jsme se dozvěděli řadu zajímavostí o vojenských misích našich vojáků. Docela se činí, za těch dvacet svobodných let to vychází na jednu misi za dva roky.
Nejvíce se povídalo o Afganistánu. Máme tam polní nemocnici. Laik by si řekl, to by nám místní za to měli ruce líbat. Ale ono to tak jednoduché není. V té nemocnici se léčí vojáci a zaměstnanci základen. Šanci má ještě rodinný příslušník. Ale běžného afgánského smrtelníka hlídka u brány nekompromisně pošle do místní nemocnice, i když ví, že tam mu s největší pravděpodobností nepomohou. Musí poslat. Je to rozkaz, protože jinak by asi místní lidé nemocnici beznadějně oblehli.
Afgánci jsou bezprostřednější než my. Nerozpakují se v rozhovoru přitisknout skoro až na vás. Když ustoupíte, mohli byste je urazit, jako že se jich štítíte. A když neustoupíte, schnete hrůzou, kde se může vynořit nějaká zbraň. U těch trhavin upevněných přímo na těle je to ale jedno.
Když naopak přijede jako místní a speciálně cvičený pes na výbušniny pojme podezření, že ve vašem autě něco takového je, máte smůlu. Auto vám nejprve v bezpečí betonových zátarasů pro jistotu odpálí sami vojáci a pak se vám možná omluví, že pes byl nějaký unavený a že si tentokrát lehl na zem bez příčiny. On totiž, když si lehne, tak říká, je to tam.
Povídání bylo zajímavé a hlavně, když se dalo i sáhnout na opravdovou vojenskou výstroj se kterou se jde do válečné vřavy, ani se nám nechtělo s otcem kapitánem Petrem Fialou rozloučit. Zní to pěkně, ne? Otec kapitán! Je v tom cítit tu plavbu Kristovy kocábky a někoho, kdo ji řídí. Kdybychom místo otče faráři říkali otče kapitáne? No a místo titulu monsiňor, při kterém se nám vybaví možná secesní kočár tažený několika páry koní, by se nabízel třeba kapitán korvetní, kdyby ho nebyl býval tak znemožnil český komik.
Vánoční přání
Milí čtenáři, místo krásných vytoužených bílých sněhových vloček se za okny naší redakce pomalu snáší na naši milou zemi slzavé mrholení důsledků nepěkné a nevytoužené celosvětové hospodářské krize. Každý se snaží, stůj co stůj, prodat a tak používá všemožných reklamních kotrmelců, jen aby z nás vytáhl to, co nám ještě zbylo.
Neodvážili bychom se pochybovat, že našim čtenářům je jasné,
že zmíněné tři tisíce korun českých nikdy nespočinou v jejich dlaních. Tato částka je pouze slevou na případné další nákupy produktů téhož prodejce.
Samozřejmě celkové naše výdaje za tyto nehmotné statky typu např. O2 Neon tuto tak dojemně inzerovanou slevu daleko přesáhnou.
Jsou ovšem svody rafinovanější a daleko rafinovanější. Protože nás nepřipraví o stokoruny, ale o prožitky nenahraditelné. A sem míří naše letošní vánoční přání:
Nedejme se ošálit!
Pečlivě zkoumejme všechna ta kategorická tvrzení,
že vánoce bez toho či onoho by nebyly vánoce.
Třeba narazíme i my na tu skrytou perlu,
kvůli níž se vyplatí obětovat vše ostatní...