Dvě žehličky
Vánoce už jsou kus za námi, ale stále nás s nimi spojuje sněhový příkrov. V čísle 9 jsme přinesli návrh, jak oslavit vánoce podle tibetských mnichů. Příliš radikální, že?
A co třeba toto:
Říká jedna dáma druhé dámě
Co by sis tak přála k vánocům?
No, to víš, já nevím, ... , já vlastně nic nepotřebuji.
Já taky nevím, ... , já jsem na tom stejně.
To samozřejmě ani jedna nemyslí vážně.
Tak to nemůže zůstat.
Po chvíli nabude opatrné oťukování jasnějších obrysů.
Ty, já se už dlouho dívám po nějaké žehličce...
Ty, víš, že já taky...
No a je to! Každá si koupíme žehličku, takovou jaká se nám bude líbit. Pak si je vyměníme a dáme si je pod stromeček.
Následuje radostné rozloučení, jak to krásně vymyslely.
Tak tohle nejsou snad vánoce, ne? To není žádné obdarovávání, to je karikatura. Slastné konzumní rochnění na posvátné slámě betlémského chléva.
Takhle, že to bylo v Betlémě?
Josefe, nechtěl bys osla?
Nám by se taky jeden hodil do karavany.
Tak si vyber, jaký se ti bude líbit, kup ho
a my si taky nějakého vybereme.
A pak za stájí si to hezky vyměníme,
abychom si pak mohli vzájemně před Boží tváří vyměnit dary.
A Josef si jde půjčit peníze na osla....
Ono vůbec to správné vánoční obdarovávání by mělo v sobě mít aspoň trochu rizika, že za svoje dary nedostaneme nic nazpět. A vybrat něco, co by nám nebylo trapné přinést do Betléma. Třeba pěknou knížku, nejlépe nějaké básně, které by si lidé jinak sami nekoupili, a navíc obdarujeme básníka, který by jinak možná vůbec nenakupoval vánoční dárky, protože jeho básně nikdo nekoupil. Nebo nadělíme sklenku výborné hořčice vyrobené rukama svatých mužů v některém ze zdejších klášterů. To by si Ježíšek, nebo minimálně Josef pochutnal.
Vánoce už jsou kus za námi, ale stále nás s nimi spojuje sněhový příkrov. V čísle 9 jsme přinesli návrh, jak oslavit vánoce podle tibetských mnichů. Příliš radikální, že?
A co třeba toto:
Říká jedna dáma druhé dámě
Co by sis tak přála k vánocům?
No, to víš, já nevím, ... , já vlastně nic nepotřebuji.
Já taky nevím, ... , já jsem na tom stejně.
To samozřejmě ani jedna nemyslí vážně.
Tak to nemůže zůstat.
Po chvíli nabude opatrné oťukování jasnějších obrysů.
Ty, já se už dlouho dívám po nějaké žehličce...
Ty, víš, že já taky...
No a je to! Každá si koupíme žehličku, takovou jaká se nám bude líbit. Pak si je vyměníme a dáme si je pod stromeček.
Následuje radostné rozloučení, jak to krásně vymyslely.
Tak tohle nejsou snad vánoce, ne? To není žádné obdarovávání, to je karikatura. Slastné konzumní rochnění na posvátné slámě betlémského chléva.
Takhle, že to bylo v Betlémě?
Josefe, nechtěl bys osla?
Nám by se taky jeden hodil do karavany.
Tak si vyber, jaký se ti bude líbit, kup ho
a my si taky nějakého vybereme.
A pak za stájí si to hezky vyměníme,
abychom si pak mohli vzájemně před Boží tváří vyměnit dary.
A Josef si jde půjčit peníze na osla....
Ono vůbec to správné vánoční obdarovávání by mělo v sobě mít aspoň trochu rizika, že za svoje dary nedostaneme nic nazpět. A vybrat něco, co by nám nebylo trapné přinést do Betléma. Třeba pěknou knížku, nejlépe nějaké básně, které by si lidé jinak sami nekoupili, a navíc obdarujeme básníka, který by jinak možná vůbec nenakupoval vánoční dárky, protože jeho básně nikdo nekoupil. Nebo nadělíme sklenku výborné hořčice vyrobené rukama svatých mužů v některém ze zdejších klášterů. To by si Ježíšek, nebo minimálně Josef pochutnal.
Ovce
Jsme jako ovce bez pastýře
jak těžké je přiznat se dnes k víře
tápeme světem každý sám
já volím koho vím pravdu mám
tak bezradní tak opuštění
a nikde žádný vůdce není
jenž udal by jasně cíl i směr
náš našich synů našich dcer
tápeme ve tmě po paměti
a k tomu vedeme své děti
v dřív jasných pravdách znejistělí
dávno spíš částeční než celí
a nevědouce co Bůh chce
říkáme že nejsme už ovce
neexistujícího stáda
když mezi pastýři je váda
žádný o nás se nestará
již bloudíme z jara do jara
až dojdem nějak k šťastné smrti
na konci naší cesty chrtí
po závodech sporech předbíhání
v smrti nás milost Boží chrání
ať nespadneme do lví tlamy
když k cíli až jsme došli sami...
Jsme jako ovce bez pastýře
jak těžké je přiznat se dnes k víře
tápeme světem každý sám
já volím koho vím pravdu mám
tak bezradní tak opuštění
a nikde žádný vůdce není
jenž udal by jasně cíl i směr
náš našich synů našich dcer
tápeme ve tmě po paměti
a k tomu vedeme své děti
v dřív jasných pravdách znejistělí
dávno spíš částeční než celí
a nevědouce co Bůh chce
říkáme že nejsme už ovce
neexistujícího stáda
když mezi pastýři je váda
žádný o nás se nestará
již bloudíme z jara do jara
až dojdem nějak k šťastné smrti
na konci naší cesty chrtí
po závodech sporech předbíhání
v smrti nás milost Boží chrání
ať nespadneme do lví tlamy
když k cíli až jsme došli sami...
Tato a jiné pěkné básně jsou k nalezení
ve sbírce Básně Františka Schildbergera,
která vyšla v Hudebním nakladatelství Salve Regina
na sklonku roku 2005.
Rohatý pekelník
Možná vám také neušlo, že na dnešní deváté v bystrckém kostele bylo tu a tam volné místo. To chyběli ti, kteří raději šli na desátou mši, aby jim nebylo náhodou, jak se u nás říká "vyhulákáno". Občas totiž u nás supluje otec František Provazník, který neumí kázat potichu a klidně. Ve svých kázáních používá často celkem levný řečnický trik. Nejprve si nás vykreslí s nějakou chybou a pak na tuto svou představou útočí plamenometem svého hulákavého kázání.
Dneska, ale byli odměněni ti odvážní, kteří přišli. Nebyl tam totiž otec František, ale náš dobře známý Martin Vařeka. A jestlipak víte, kdo nás zachránil? Nevíte, že? My vám to prozradíme - Bílovice. Bílovická farnost si to dneska slízla. Otec František vytáhl dokonce rohatého pekelníka s takovou vervou, že málem srdíčko puklo jednomu ročnímu chlapečkovi. Ten se při hulákání o rohatém pekelníkovi tak rozplakal, že musel být vyveden z kostela. Kazatel se prý inspiroval dnešním žalmem (147).
Nevíme, jak z tak krásného žalmu mohl vykřesat rohatého pekelníka a tvrzení, že bílovická farnost rezonuje s peklem. Že by ho na to přivedlo to, že v Bílovicích mají zbrusu nové topení na principu tepelného čerpadla? Energie se získává ze dvou hlubokých vrtů do země. Teplo odtud vyzískané vyhřívá potom podlahu chrámu. No a tak otec František zřejmě cítě nezvyklé teplo pod nohama měl za to, že je to ono teplo tolik obávané, a hned se do bílovických pustil...
Ale to z pekla není teplo z pekla, otče Františku!
Možná vám také neušlo, že na dnešní deváté v bystrckém kostele bylo tu a tam volné místo. To chyběli ti, kteří raději šli na desátou mši, aby jim nebylo náhodou, jak se u nás říká "vyhulákáno". Občas totiž u nás supluje otec František Provazník, který neumí kázat potichu a klidně. Ve svých kázáních používá často celkem levný řečnický trik. Nejprve si nás vykreslí s nějakou chybou a pak na tuto svou představou útočí plamenometem svého hulákavého kázání.
Dneska, ale byli odměněni ti odvážní, kteří přišli. Nebyl tam totiž otec František, ale náš dobře známý Martin Vařeka. A jestlipak víte, kdo nás zachránil? Nevíte, že? My vám to prozradíme - Bílovice. Bílovická farnost si to dneska slízla. Otec František vytáhl dokonce rohatého pekelníka s takovou vervou, že málem srdíčko puklo jednomu ročnímu chlapečkovi. Ten se při hulákání o rohatém pekelníkovi tak rozplakal, že musel být vyveden z kostela. Kazatel se prý inspiroval dnešním žalmem (147).
Nevíme, jak z tak krásného žalmu mohl vykřesat rohatého pekelníka a tvrzení, že bílovická farnost rezonuje s peklem. Že by ho na to přivedlo to, že v Bílovicích mají zbrusu nové topení na principu tepelného čerpadla? Energie se získává ze dvou hlubokých vrtů do země. Teplo odtud vyzískané vyhřívá potom podlahu chrámu. No a tak otec František zřejmě cítě nezvyklé teplo pod nohama měl za to, že je to ono teplo tolik obávané, a hned se do bílovických pustil...
Ale to z pekla není teplo z pekla, otče Františku!
Kdo chce být trpaslíkem?
Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání
a tak učil lidi, bude v království nebeském
vyhlášen za nejmenšího... řekl Pán.
Vždycky myslel konkrétně. Koho měl na mysli tady? Tak tady jsem v klidu. Já naštěstí nic změnit nemohu. No kdybych mohl ... tak bych to samozřejmě trochu přizpůsobil době ... třeba ten předmanželský život a tak. Ale já nic nemohu.
Opravdu?
Ale co tak nahlodávat Pánovi tu skálu, na které zbudoval svou a naši Církev, neustálým zpochybňováním těch pravidel, která se mi plní nejobtížněji? Na celém světě jsou takových, kteří něco nedodržují, milióny. A hodně z nich by raději změnilo pravidla než sebe. Dohromady je to docela slušný příboj dorážející na církevní skálu.
A to že by bylo beztresné?
Ona ta skála vydrží, což o to, to je zaručeno.
Ale občas to smete nějakého nešťasníka,
který se moc ochomýtá kolem útesů a zkoumá,
kam až by se dalo zajít.
A nemám na tom náhodou taky svůj podíl?
Takže stůjme pevně na skále
a neobdivujme příboj rušitelů přikázání.
Tak, jako se veliký balvan rozemele v příboji na malinká zrnka písku, budou rozemleti rušitelé na trpaslíky v nebeském království. A že život trpaslíků mezi netrpaslíky není moc příjemný, to známe většinou už od dětství z příhod Nilse Holgersona.
Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání
a tak učil lidi, bude v království nebeském
vyhlášen za nejmenšího... řekl Pán.
Vždycky myslel konkrétně. Koho měl na mysli tady? Tak tady jsem v klidu. Já naštěstí nic změnit nemohu. No kdybych mohl ... tak bych to samozřejmě trochu přizpůsobil době ... třeba ten předmanželský život a tak. Ale já nic nemohu.
Opravdu?
Ale co tak nahlodávat Pánovi tu skálu, na které zbudoval svou a naši Církev, neustálým zpochybňováním těch pravidel, která se mi plní nejobtížněji? Na celém světě jsou takových, kteří něco nedodržují, milióny. A hodně z nich by raději změnilo pravidla než sebe. Dohromady je to docela slušný příboj dorážející na církevní skálu.
A to že by bylo beztresné?
Ona ta skála vydrží, což o to, to je zaručeno.
Ale občas to smete nějakého nešťasníka,
který se moc ochomýtá kolem útesů a zkoumá,
kam až by se dalo zajít.
A nemám na tom náhodou taky svůj podíl?
Takže stůjme pevně na skále
a neobdivujme příboj rušitelů přikázání.
Tak, jako se veliký balvan rozemele v příboji na malinká zrnka písku, budou rozemleti rušitelé na trpaslíky v nebeském království. A že život trpaslíků mezi netrpaslíky není moc příjemný, to známe většinou už od dětství z příhod Nilse Holgersona.
Bůh je láska.
Tak nám Svatý Otec napsal první encykliku.
Krásný název. Zřejmě měl na mysli současnou dobu,
která nemilosrdně zkracuje chvíle,
po které jsme schopni se soustředit na text hlubokého obsahu.
A tak pro jistotu vše shrnul do názvu.
Tuto větu jsme asi slyšeli už nepočítaněkrát.
Mnozí jsou už vůči ní dokonce imunní.
To ale není ta pravá imunita,
protože nás nechrání vůči zlu ale dobru.
Začněme tedy hezky u země.
Sedí tam děcko a hraje si.
Na něho se dívá táta.
Děcko je zabráno do své hry.
Táta cítí, jak toho svého tvora má strašně rád.
Nemyslí na to, až mu bude potomek oporou ve stáří.
Má ho rád pro ně samo, pro jeho bezmocnost.
Ale přece něco čeká.
Čeká, aby dítě jeho lásku přijalo.
Čeká, až pozvedne oči od své hry a mile se na něho podívá.
A čeká, až samo od sebe vsune svoji ruku do jeho
a nechá se s důvěrou vést.
Nebo se spokojeně schoulí v jeho klíně.
A teď si představme v roli táty Boha.
Taky nás má rád jen pro nás samé,
nic mu nemůžeme poskytnout,
co by neměl.
Jediné, co mu schází a co si nemůže sám dát je,
abychom svobodně zvedli oči a mile se na něho podívali.
A pokusili se vsunout tu ruku...
A on, protože je Bůh, touží po naší lásce strašně.
Když někoho máme strašně rádi,
hledáme, jak mu to náležitě projevit.
Nic není dost dobré,
snesli bychom mu modré s nebe.
Dokonce i život za něho položili.
I na to došlo.
A nebylo to položení života ledajaké.
A je na nás, abychom mu ukázali,
že si tohoto krajního gesta přízně náležitě vážíme.
Že na kříži nevidíme chudáka,
který nám chtěl ukázat, jak může důsledný život jeho následovníků skončit,
chudáka, který chce, abychom ho litovali.
Ale vidíme, jak přes kříž na nás hledí milující Otec,
který takto volá, jak nejhlasitěji může
Mám tě rád!
Krásné, ne? A pro ty, kterým se to líbí,
nebo kteří by to rádi i vědecky,
připsal Svatý Otec ještě pár desítek stránek navíc.
Tak nám Svatý Otec napsal první encykliku.
Krásný název. Zřejmě měl na mysli současnou dobu,
která nemilosrdně zkracuje chvíle,
po které jsme schopni se soustředit na text hlubokého obsahu.
A tak pro jistotu vše shrnul do názvu.
Tuto větu jsme asi slyšeli už nepočítaněkrát.
Mnozí jsou už vůči ní dokonce imunní.
To ale není ta pravá imunita,
protože nás nechrání vůči zlu ale dobru.
Začněme tedy hezky u země.
Sedí tam děcko a hraje si.
Na něho se dívá táta.
Děcko je zabráno do své hry.
Táta cítí, jak toho svého tvora má strašně rád.
Nemyslí na to, až mu bude potomek oporou ve stáří.
Má ho rád pro ně samo, pro jeho bezmocnost.
Ale přece něco čeká.
Čeká, aby dítě jeho lásku přijalo.
Čeká, až pozvedne oči od své hry a mile se na něho podívá.
A čeká, až samo od sebe vsune svoji ruku do jeho
a nechá se s důvěrou vést.
Nebo se spokojeně schoulí v jeho klíně.
A teď si představme v roli táty Boha.
Taky nás má rád jen pro nás samé,
nic mu nemůžeme poskytnout,
co by neměl.
Jediné, co mu schází a co si nemůže sám dát je,
abychom svobodně zvedli oči a mile se na něho podívali.
A pokusili se vsunout tu ruku...
A on, protože je Bůh, touží po naší lásce strašně.
Když někoho máme strašně rádi,
hledáme, jak mu to náležitě projevit.
Nic není dost dobré,
snesli bychom mu modré s nebe.
Dokonce i život za něho položili.
I na to došlo.
A nebylo to položení života ledajaké.
A je na nás, abychom mu ukázali,
že si tohoto krajního gesta přízně náležitě vážíme.
Že na kříži nevidíme chudáka,
který nám chtěl ukázat, jak může důsledný život jeho následovníků skončit,
chudáka, který chce, abychom ho litovali.
Ale vidíme, jak přes kříž na nás hledí milující Otec,
který takto volá, jak nejhlasitěji může
Mám tě rád!
Krásné, ne? A pro ty, kterým se to líbí,
nebo kteří by to rádi i vědecky,
připsal Svatý Otec ještě pár desítek stránek navíc.