|
Quod licet Iovi, non licet bovi aneb Co je dovoleno Pavlovi, není dovoleno Honzovi "Náš pan kaplan je pryč a už je tu jiný!" zaslechl jsem již v polospánku syna vracejícího se ze spolča. Vůně chmele jej doprovázející mě ujistila o tom, že spolčo se zřejmě nekonalo na místě posvěceném, a zároveň dávala naději, že mluví z cesty. Bohužel. Ukázalo se jako obvykle, že novinku vědí všichni a pouze já jsem ten poslední vůl. Jen o panu kaplanovi zpočátku nikdo nic nevěděl, o to více však bujely dohady: publikovatelné mluvily o útěku k trapistům, nepublikovatelné si raději ponechám pro sebe. Musím se přiznat, že zvědavost se mnou přímo cloumala, ale říkal jsem si: pan kaplan není malý kluk utíkající od rozbitého okna, jistě se jako dospělý chlap, navíc (spolu)Otec farní rodiny, jednoznačně vyjádří. Moje čekání však přerušili svým dotazem žáčci v náboženství a moje pravdivá odpověď, že nevím, je neuspokojila. "To nám prostě musíte říct, nebo mě naši přestanou posílat do náboženství," pravil naoko vážně jeden hoch, který mi až přespříliš připomíná moje mladá léta. Tož nezbylo mi než se otázat oficiálně na setkání katechetů. |
|
|
Dozvěděl jsem se, že pan kaplan požádal pana biskupa o roční uvolnění ze služby farnosti a jak se prý lze dočíst v Acta Curia, bylo mu vyhověno. Dokonce jsme dostali náhradu, což při známém nedostatku kněží svědčí nepochybně o tom, že je nám pan biskup příznivě nakloněn. A že si nemám nic dělat z toho, že se novinu dovídám tak pozdě, prý i pan farář se vše dozvěděl, až když se na prahu fary objevil neznámý mladík s kufry a pravil: "Já jsem Váš nový kaplan a budu tady s Vámi bydlet!" Získanou informaci jsem stravoval těžko. Sentimentálně jsem si vzpomněl na příběh o lišce z Malého prince, ale pak jsem si řekl, že budu uvažovat jako chlap. Vždyť tu pan kaplan nebyl ani deset let, a pokud vím, nikdo ho netloukl. Co máme říkat my, staří ženáči, kteří táhneme manželskou káru více desetiletí Tehdy mě to napadlo: proč bych si i já, ženáč v další službě, nemohl dopřát roční uvolnění z těžké služby manželské! Hned jsem začal uvažovat na plné obrátky v paralele k panu kaplanovi: o co je můj nejvyšší nadřízený - ministr obrany méně než biskup? Je zveřejnění ročního uvolnění v rozkazu ministra obrany méně než zveřejnění v Acta Curia? To by přece musela respektovat i moje manželka-generál bez ohledu na to, že jsem doma prostým vojínem s doživotně zaraženým postupem! Nemohu se sice vrátit k rodičům jako pan kaplan, protože už žádné nemám, ale maminku má přece ještě manželka. Připočteme-li k tomu fešnou medičku, která u ní bydlí v podnájmu |
|
|
 metr na ženáče
|
Pak se ozvalo svědomí, ale řekl jsem si: Odpočinout si od
manželky (navíc trpící častou poruchou regulace informačního toku) přece
nemůže být o nic horší než odpočinek od farní rodiny (navíc téměř vzorné).
Zaslepen vlastní genialitou cítil jsem potřebu svůj nápad s někým konzultovat. Ateistovi Acta Curia nic neřeknou, ale proč by mi neporadil nějaký katolický bližní? Hned po práci jsem si domluvil schůzku s dobrým známým, ale ten kupodivu nijak zvlášť nadšen nebyl. Především se mu nelíbil nápad s tchýní a v pohotově nalistovaném Danielovi mi ukazoval, že ani tento svatý muž nelezl do jámy lvové dobrovolně. Ještě hůře jsem dopadl doma: už se bohužel sklízelo se stolu a sdělení nápadu mé ženě mělo za následek, že jsem viděl UFO ve vlastní kuchyni! Se slzou v modrajícím oku jsem zavzpomínal na svého stařičkého učitele latiny a především na jeho nejoblíbenější přísloví uvedené v názvu. Potom jsem si nalistoval Mt 19,10b (pak je lépe se neženit) a o pár řádků níž Mt 19,12b (kdo to může pochopit, pochop) a měl jsem pocit, že jsem tyto verše pochopil ještě hlouběji (a především úplně jinak) než Tridentský koncil. Zejména jsem pochopil, že metr na celibátníky je úplně jiný než metr na ženáče. J.K. |
|
|
Klobouk dolů. Tak jsme vám chtěli rýpnout do té naší hierarchie, jak si to na setkání mládeže hodovali - zatímco rádio Vatikán použilo naši oblíbenou metodu costamos a hlásilo, jak se jednotně stravují s účastníky, jeden očitý svědek přinesl neuvěřitelné zprávy o pátečních řízcích pouze pro vyšší klérus. Ale když jseme se podívali, jakého nám náš pan biskup poslal šikovného kaplana, tak nás to přešlo. Kampak na takové šikovné mladé muže chodí. Tento sice neběhá a nejezdí po farnosti na kole, zato zase chodí až do chladného podzimu na boso v obuvi svého Pána, rád si vypije pivo, ví jak se odnaučit kouřit, je přítelem noční hodiny a jak krásně latinsky zpívá! Přijďte si poslechnout první čtvrtek v měsíci večer do Archy. Takže klobouk dolů před otcem biskupem. Tak nás napadá, zda si biskupové mezi sebou říkají mitru dolů? |
|
|
|
Kavárna Pod jabloní Zrovna, když si prázdniny podávaly ruku se školním rokem, objevila se tu iniciativa několika farníků, zřídit na farním dvoře improvizovanou kavárnu Pod jabloní, pro posezení po nedělních bohoslužbách. Všechna čest jejich snažení, i když k cukrárně U mlsného střeva, kterou jsme druhdy navrhovali, to mělo ještě daleko. Náš nový pan kaplan určitě koukal, jak jsme vynalézaví. Žel, zatím jsme si poseděli jen jednou, povídali, dávali pozor, abychom nerozlili kávu na bělostné ubrusy, které pak bude prát H.M. a přemýšleli, jaká je pravděpodobnost, že se někomu trefí do šálku s kávou některé z padajících jablek. Od té doby jaksi nebylo příznivé počasí... |
|
|
Prodloužený růženec Tak nám Svatý otec prodloužil růženec. Ve svém listě Rosarium Virginis Mariae nám napsal o čem máme meditovat v růženci světla. Ale ti, kteří jsou zvyklí vkládat tajemství do každého zdrávasu, netrpělivě čekají na oficiální českou verzi. Máme tedy dobrou zprávu pro vás, kteří máte strašlivého pamatováka a nechcete vyslovit nic neofiálního, protože pak byste to už z hlavy nikdy nedostali. Česká verze nových tajemství od arcibiskupa Graubnera je tady:
|
|