Oko

	Farní rada aneb židle se houpou. Farní turnaj v tenisu vyhrál Eda, což je příkladem pro všechny dříve narozené. Onen borec se k tenisu dostal poměrně pozdě a nyní téměř na abrahamovském přelomu dvou decénií drtí své soupeře. Pan farář sice skromně tvrdil, že on hrál kdysi jen pinčus jako kaplan v Tvarožné, ale jako jediný z přiložených tabulek poznal, že se vlastně hrálo jen na jeden set! Pak následovalo povídání o tom, jak chlapi zbožňují otce Rohra, že nemá kdo vést výtvarný kroužek, že kroužek sněmovní je jednou za čtyři týdny, že radnice trochu neladí s kostelem, ale zas ne tak moc, že se líbí sbírky pro charitu, že příště budou pod heslem odevzdáš, máš auto, budeš odvážet, že se Setkání tisklo tentokrát v Kníničkách a dovezli to už i poskládané, že Modlitby matek měly setkání, že skauti závodili v Kočičím žlebu, že se opravují střechy, že pozadu nezůstavá ani Cizkrajov, že na výročí Archy možná uvidíme vojenského kaplana, a že se nám vyšlapal vstup do kostela (co si víc přát). To vše se protočilo v neobvykle rychlém kolečku kolem zasedacího stolu. Pak ale došlo k úkazu v zastupitelském orgánu celkem neobvyklému. Někteří členové farní rady začali rozhoupáváním svých vlastních židlí dokazovat, že jejich židle jsou vratké, že nejsou ničím podepřeny. Dokonce se snažili rozhoupáním vlastní židle dokazovat vratkost židlí ostatních. Strana houpací byla poměrně dobře připravena, strana nehoupací dávala dohromady síly, otcové ze svých pevných stolic něco jako pobaveně přihlíželi. Na pomoc byl přibrán i Kodex kanonického práva, se kterým se však bez prováděcích předpisů šermuje poměrně těžkopádně. A jak to skončilo? Do příště je třeba zbraně přiostřit a pak se uvidí. Není vyloučeno, že se přece jen někdo z nehoupací strany dá přemluvit, že i jeho židle se houpe a že by ji měl uvolnit. Takže dobrovolníci do farní rady, chystejte se!
Chvalte Hospodina, zpívejte Pánu a neustále mu děkujte, Mnohokrát jsme narazili na tato slova ať v Novém či Starém zákoně. Možná už tolikrát, že o nich ani nepřemýšlíme. Vida, náš Pán je asi docela rád, když ho za něco pochválíme nebo když mu za něco poděkujeme, když to Písmo takovými výzvami tak prošpikoval. Docela sympatická vlastnost, ne? Zvláště, když si připomeneme, že ho máme napodobovat. Konečně něco, co nám půjde asi samo! Kdo by nebyl rád, když ho druzí pochválí, když mu za něco děkují. Čiňte dobře a nic nečekejte zpět, píše Lukáš. Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv; jinak nemáte odměnu u svého Otce v nebesích, varuje Matouš. A jsme v úzkých. Takže nechat se chválit nebo ne? Jako obvykle skončíme asi u kompromisu. Trocha chvály neuškodí, ale raděj se tím nebudeme moc kochat, natož se o to vehementně hlásit. Kdoví, kolik ta srážka z nebeské odměny vlastně bude dělat? Jak tak nad tím dumáme, na něco jsme přišli. Budeme se tak malinko chválit navzájem. Ten pochválí toho, onen zas tamtoho. Kdyby za to byla přece jen nějaká penalizace, dostanou ji všichni a bude to tím pádem tak bolet. Napíšete nám, jak je kdo hodná v kostele, jak kdo hezky ministruje, jak teď už chodí zavčas, jak si hezky sedá až ke zdi, jak hezky učí náboženství, jakýto vede krásný kroužek, jak krásně zpívá, jak krásně hraje, jaký má vkus na květiny, jak umí krásně žehlit, jaký má pěkný písemný projev, jaký je pracant v Cizkrajově, jak dobře umí vařit, jak umí spravit to či ono, jak něco krásně zorganizoval. A my to hezky uveřejníme. A kdyby na vás čirou náhodou nikdo nevzpomněl, pochvalte se klidně sami. My jsme si zrovna něco takového nenápadného zařídili. Mrkněte se na konec tohoto čísla.
Don Quijote v roce 2001. Hlavním hrdinou románu Grahama Greena: Monsignore Quijote je kněz - snad potomek legendárního Dona Quijota - ze zapadlého španělského městečka Tobosa. Po náhodném povýšení na monsigňora je poslán na dovolenou, protože místní biskup neví, co s ním. A tak se vydává společně s podruhé nezvoleným starostou městečka - skalním komunistou Zancem (kterého kněz oslovuje Sancho) ve svém malém autíčku Rosinantě na cestu Španělskem. Oba společníci při lahvi dobrého manchského vína a kousku sýra konfrontují svou víru a pohled na svět. Otci Quijotovi se otvírá nový svět, který dosud neznal, snaží se jej porovnávat se svými zkušenostmi , které získal četbou "starých rytířských románů" Františka Saleského, Antonia Clareta a dalších.	A výsledek : " Mýlil ses , Sancho. Já jsem skrz naskrz prolezlý pochybnostmi. Ničím si nejsem jist, ani existencí Boží, ale pochyby nejsou zrada, jak si vy komunisté zřejmě myslíte. Pochybovat je lidské. Chci věřit, že je to všechno pravda - a tahle vůle je jediná jistota, kterou cítím. Chci také, aby věřili ostatní - možná se něco z jejich víry přenese na mě. … Vědět, že v mých knihách je celá pravda, mohl bych je možná spálit a žít skutečně sám. Vědět ! Jak by to bylo hrozné. " A protože tento svět směšné a pochybující hrdiny nepotřebuje, Monsigňor Quijote v závěru umírá. Rozhodně však neprohrává a proč, to si již můžete přečíst sami. Sám k tomu autor říká : "Lidé, které potkává neúspěch za neúspěchem, mají k Bohu blíž, než ostatní." Román je jedním z posledních děl známého anglického spisovatele. Za minulého režimu nemohl vyjít, přestože diskuze obou hrdinů ne vždy končí vítězstvím kněze. A tak i dnes, kdy ve jménu spravedlivého potrestání teroristů dopadají bomby na vzdálený Afganistán, kdy kromě ničení vojenských skladů a základen jsou také vyháněni prostí lidé ze svých domovů a kdy nás kdekdo přesvědčuje o nutnosti a správnosti těchto kroků, si můžeme říct s otcem Quijotem, že mít pochybnosti neznamená souhlasit s terorismem. Čtenář
	Židle na zemi. Milí čtenáři, zase nám zasedala farní rada. Zatímco minule se židle třásly, tentokrát můžeme říci, že některé židle už leží na zemi. Ale popořadě: kromě toho, že bude letos jen jeden adventní koncert 19.12., že Musica Sancta bude vystupovat asi 27.12. večer v kostele, že svatý Mikuláš přijde letos do Archy až 7.prosince po večerní, že letošní vánoce budou Rybí (Ryba 24.12., Ryba 25.12., Ryba 1.1.), že letošní tříkrálová sbírka se úžeji přimkne k našim supermarketům, kde, ať chceme nebo nechceme, je přece jen do peněženky nejmělčeji, že možná bude i živý betlém, ale jsou problémy, protože zvířata se odstěhovala, se opět hlavně třáslo se židlemi členů farní rady. Na této schůzi se ukázalo, že židlemi třese potajmu dokonce i otec Pavel. Poslední dobou se zdá, že potřebuje poradit čím dál častěji. A do budoucna se nechce spokojit jen s radou. Rád by na někoho přehrál některé méně populárnější činnosti, jako třeba rozhodnout, že se v Arše nebude topit, když je to tak drahé, že se nechá spadnout kus střechy v Cizkrajově nebo že Cizkrajov někomu přenecháme, dát někomu za úkol, aby něco zorganizoval nebo třeba vláčet se na Petrov s ruksakem brzy neplatných mincí států Evropské unie (bylo toho 5 kilo)... No a takové věci už nemůže dělat jen tak ledaskdo. Na to je třeba mít mandát vzešlý z demokratické volby. S mandátem půjde všechno daleko lépe, možná i jak po másle. Pan farář se šibalským úsměvem poznamenává, že může do farní rady jmenovat stejně tolik členů nevolených... Jinak se hodně úsilí věnuje dláždění cesty pro novou farní radu. Nevíme sice, kudy se bude přesně ubírat, ale v předpokládaném směru je už položeno mnoho dlaždic, některé větší, jiní i menší (kněží působící ve farnosti, ať jejich počet jakýkoli, mají mít jediný hlas společný s farářem). Dokonce i drobný štěrk se sype, aby si náhodou někdo z nových radních nezvrkl nožku ve spáře (člen farní rady může na svou funkci rezignovat). To by bylo, aby si nová farní rada nevybrala takovou krásnou cestu! I když má to jeden háček. Nikdo ze stávajích členů farní rady v nové radě prý nebude. Na to se chystá klauzule. To znamená, že ho tam nebudeme moct zvolit, i kdybychom se sebevíce snažili. Možná tak dispens z Říma...
Vysedávání farní rady. Pokud jste šli v neděli pozdě večer kolem fary, určitě jste si všimli rozsvícených oken. Ti, cursilisté, řekli jste si, zase mají nějakou oslavu. Třeba ochutnávají první vzorky vánočního cukroví. Tak, kdepák. Toto zasedání bylo ryze pracovní. Již po několikátý večer zasedá skupinka nadšenců a snaží se vysedět novou farní radu. Není to jednoduché, když se konečně začalo něco z vajíčka klubat, zdá se, že to ani tak nevonělo, jak se čekalo. Aspoň otec Pavel se po nějaké době nepříliš nadšen vzdálil. Jedno se snad už rýsuje, nebude to rada farní, ale rada hospodářská. A to my se zase těšíme, jak se budou tvořit farní rozpočty, jak je budeme na farních schůzích zamítat, strhávat v Oku a jak pak budeme půl roku živořit v rozpočtovém provizóriu, kdy se budou smět nakupovat jen svíčky a hostie.