Oko

Ach ti jednoročáci …
Především o Vánocích se kostely zaplní i lidmi, kteří jinak za celý rok do kostela nepřijdou. Někteří pouze přivedou děti nebo vnuky k jesličkám, mnozí však navštíví i mši svatou na Boží narození. Těžko je můžeme přehlédnout, zvláště když sedí na místech, která považujeme za svá, léty poctivě vysezená. A tak se tito sváteční katolíci setkávají u nás katolíků každodenních či lépe řečeno každonedělních se značnou nevraživostí. Jistě - neplní církevní přikázání svěcení svátečního dne právě pravidelnou účastí na mši svaté, ale přece jen je něco k Bohu táhne - možná se alespoň jednou za rok vrací k tomu, v čem jako děti vyrostli, možná právě o Vánocích hledají něco, na co během roku nemají čas či odvahu. Co však nacházejí?

Kolik z nás je alespoň v duchu považuje za čumily či rádoby vtipně označuje jako jednoročáky? Kolik lidí takto označíme neprávem - třeba věřící z jiných farností, kteří navštívili nevěřící rodinu a proto s nimi nevidíme nikoho známého? Ti se alespoň prozradí včasným vstáváním a klekáním při mši a hlasitým Nicejsko-cařihradským vyznáním víry, ale co chudáci cizinci (ani slovenské znění nedostaneme prostým překladem českého)? A máme vůbec právo někoho odsuzovat či označovat, byť zdánlivě právem? Netrpíme komplexem dělníků na vinici, kteří nesli tíhu dne i vedro a nakonec dostanou jen tolik jako ti, kteří pracovali jedinou hodinu? Nebojíme se, že by některý z těchto čumilů či jednoročáků se mohl stát kajícím hříšníkem a v nebi z něj pak byla větší radost než z nás devadesáti devíti, kteří se považujeme za spravedlivé?

Často se vymlouváme, jak bychom rádi evangelizovali a ono to nejde. Zde ale přímo odháníme lidi, kteří jsou možná právě na půl cestě k nám. Ty odcházející nezastavíme, přicházejícím a hledajícím nevyjdeme vstříc. Proč? - protože se považujeme za lepší, protože je odsuzujeme přesně tak, jak nám to Kristus zapověděl: "Nesuďte, a nebudete souzeni, nezavrhujte a nebudete zavrženi!"

Věřím, že Bůh s námi dokáže hodně, budeme-li sami alespoň trochu chtít. Třeba už příští Vánoce budeme rádi, že si nemůžeme sednout do lavice, protože tam sedí naši milí čumilové a jednoročáci - naši bližní, a na žvýkající mladé dámy a pány neustále se ohlížející na kůr se mož-ná i mile usmějeme. A ti nejodvážnější z nás je třeba i pozdraví v tramvaji či v obchodě …

P. S.: Jedna skupina svátečních návštěvníků kostelů se už docela vytratila. Často si cosi čmárali do notýsku a při pozdravení pokoje jsme mohli zaslechnout i "Čest práci!" Ale i ti jsou naši bližní!

Nehleďme na peníze, ale...
Náš člověk má nedávno za sebou magickou hranici osmnácti let. O vánocích se vypravil s kamarády na půlnoční. Nepřivedla ho zřejmě ani zbožnost, ani touha po něčem exotickém, natož naděje na nějaké povyražení. Jeho zálibou jsou hvězdy. Rád tráví dlouhé hodiny u hvězdářského dalekohledu. A tak nejspíš i do starobrněnské baziliky přišel jako pozorovatel. Pozorný pozorovatel, který pozoruje a hledá souvislosti. Poslouchal promluvu a utkvělo mu něco v tom smyslu, že se nemáme pachtit za penězi, že na nich zas tolik nezáleží. Kdyby neposlouchal, nebyl by překvapen, když zakrátko po promluvě vyrazilo mezi účastníky bohoslužby několik výběrčích. Překvapili ho svou profesionalitou, s jakou se snažili, aby tohoto nepodstatného mamonu dali dohromady co nejvíc. Jak si rozdělili kostel a jak nevynechali ani skupinku ani človíčka. Protože samozřejmě nebyl informován o vnitrocírkevních finančních tocích, dospěl k pochopitelnému závěru, že na těch penězích přece jen asi trochu záležet bude i těm křesťanům. A za tu pozorně vyslechnutou a nadějně znějící promluvu si musel dopsat otazník.

Humr

Zatímco na širý Atlantik
pomalu padá temná noc,
v tichu je slyšet čísi vzlyk
a volání o pomoc.

Humr hned běží po tom hlase,
je to hlas tenký asi hmyzí.
Ač běží rychle, přece zdá se,
že kdosi pod hladinou mizí.

Je konec jednou pro vždycky,
Marně jsi běžel milý humře.
Ač zní to trochu cynicky,
on stejně každý jednou umře.

Naši bližní.
Taky se o Vánocích snažíte tvářit v kostele přívětivě? Usmívat se na lidi kolem sebe a zpívat z plných plic, abyste případné jednoročáky nejenže neodradili, ale přímo nadchli k častější návště vě chrámu? Už Vás někdy napadlo, že tím jásavým zpěvem někoho můžete připravit o klid?
Každoročně se o Vánocích mezi námi obějevuje^*) rodina dosti nenápadná, která v klidu a s vážným výrazem vydrží přes všechny zpěvy až do konce. Ale je jim možná divné, že úplně na závěr kostelem zaburácí: "Goliáš oloupen, veselme se." Tak to by se jinak dost rozložití bližní raději neviděli. Jednou za rok jdou do kostela a zrovna tam o nich zpívají a ještě tak potupně. Jakoby z jejich neštěstí měli ti katolíci nějakou radost. A tak od kostela rychle zmizí a zase se rok doma stydí. Oni se totiž jmenují Goliášovi.

^*)Tato chyba mohla býti opravena pouze díky jednomu našemu pozornému čtenáři s velmi vytříbeným jazykovým citem. Děkujeme, že přispíváte ke stoupající úrovni svého ezinu.

Zaslz Oko se mnou.
Pisatel těchto elegických řádek nás vyzval, abychom z titulu našeho názvu spolu s ním zaslzeli. Co bychom nezaslzeli, říkáme si. Ale jak tak mačkáme slzu z koutku našeho rozverného Oka, napadla nás myšlenka.
Co lepšího si vlastně může katolík toužící po ekuméně přát, než když zjistí, že se ocitl mezi samými ekumenickými bratry. Daleko horší by přece bylo, kdyby pro samé katolíky neviděl jiné denominace. Takhle měl aspoň pocit, že celý úspěch našeho sblížení s odloučenými bratry leží na jeho bedrech a té babičky jedné katolické rodiny.
Takže mu děkujeme, že nás tam zastupoval, dokonce, že nám o tom napsal. No a doufáme, že mu příště přijde někdo na pomoc, aby neměl pocit, že ekuména vázne díky jeho neschopnosti.
Pokud však máte někdo chřipku, zůstaňte rozhodně doma, protože na ošklivou chřipku chycenou od toho katolíka se určitě nevzpomíná s radostí.

Katolická ekumena po bystrcku.
V sobotu večer, kdy moje zdraví hrálo s nemocí zatím nerozhodně, jsem uvažoval, zda se podívat na ekumenické setkání do Archy. Na jedné straně jsem vážně uvažoval o posteli, na druhé straně mne přepadaly obavy, aby snad těch protestantů nakonec nebylo víc než nás domácích. Nakonec jsem vzal ženu a šel. Ve dveřích při srdečném přivítání od bratra katolíka jsem se uklidnil, uvnitř mne zas klid rychle přešel - neviděl jsem jedinou spoludenominační tvář, nepočítám-li vlastní ženu (mezitím totiž i uvítací bratr zmizel). Nepočítám totiž pana jáhna, protože někdo přece odemknout a zamknout musel (ten se však zhostil povinnosti hostitele výborně). Až doma mne žena přesvědčila, že jsem se nedíval dobře - prý tam seděla i babička jedné katolické rodiny a v síňce dlel další katolík, jehož momentálnímu stavu by však více slušela postel.
Nebazírujme však na jednotlivcích. V téměř padesátce křesťanů mi počet katolíků nepřesahující počet prstů jedné ruky nepřipadal důstojný a bylo mi z toho velmi smutno. A tak se ptám: "Chceme ekumenismus žít, nebo o něm jen mluvit a na hony se mu vyhýbat?" Už jednou jsem se tak zeptal na ekumenických modlitbách v poloprázdné Arše před léty, když na mne připadla promluva, ale kožené tváře mých spolubratří mi jasně naznačily, že s člověkem, který klade takové otázky, nestojí za to se vůbec bavit.

Farní schůze.

Po lakonické poznámce ve farním Infu, že pokud někdo chce vědět, o čem se tam mluvilo, tak ať si najde v některém z minulých Inf, jaký byl program, se nám vás zželelo a rozhodli jsme se, že vám o farní schůzi napíšeme, i když jsme na schůzi z důvodů momentální tělesné zchátralosti nebyli.
Pokud se obáváte, že jste prošvihli zakládající schůzi Spolku cukrárníků, tak vás musíme uklidnit. Jeden z účasníků říkal, že o cukrárně tam řečnili především dva muži, ale žádný z nich nevypadal na to, že by chtěl pro cukrárnu něco konkrétního udělat.
Dále tam byl velmi pochvalně zmíněn vyřezávaný betlém v Arše, který je dílem jednoho skromného řezbáře z našich řad. Letos tento umný řemeslník dotáhl své dílo doplněním bublajícího potůčku zase o krůček dál. Imitace bublajícího potůčku byla tak dokonalá, že se nezasvěcení účastníci bohoslužby nejprve mylně domnívali, že v rohu Archy někde čurá děcko.
A tak jeden účastník schůze unesen tímto dílem navrhl, aby se podobným způsobem ztvárnil třeba boží hrob.

Soutěže.
Ty by chtěl každý. My se mu nedivíme. Jsou to ty pravé soutěže, kde je tak málo soutěžících a tak velká naděje na výhru, že kdyby to bylo ve Sportce, zastavili byste i poslední kalhoty, jen abyste si mohli vsadit. No pravda, nemáme dosud žádný jackpot, ještě nikdy u nás výhra nepropadla.
Ale než se do nějaké soutěže zapojíte, zvažte si rizika. Jedna naše čtenářka píše: Jinak moji hoši moc a moc děkují za výhru, ale byli tak vystrašeni návštěvou rychlonohého posla OKA, že byl kvalifikován a povýšen na (slovy sedmiletého dítěte) maskovaného vykradače bytů. Ale na druhé straně díky za lekci, protože od té doby ještě nikomu neotevřeli dveře našeho bytu, což dříve s chutí dělali, aniž se zeptali a slova byla zbytečná. Zase se mi potvrdilo, že ne slova, ale činy .... . My k tomu jen dodáváme, že se poslední dobou dost bojíme, aby nějaká vyplašená povaha nenašišila našemu poslu do křídla..., takže i my zvažujeme, jak minimalizovat rizika.

Přečetli jsme za vás.
V této rubrice bychom chtěli dát příležitost těm, kteří místo aby si lámali hlavu nad nějakým vtipným textíkem, který se všem bude líbit a nikoho se nedotkne, se ponoří do nějaké hezké knížky a nechtějí si nechat své zážitky pro sebe.

Nová rubrika,
nová rubrika!
Pozor!

Milí čtenáři, rád bych se s Vámi podělil o jeden čtenářský zážitek. Asi bez výraznějšího povšimnutí byl v prosinci odvysílán český film Píseň o lítosti podle stejnojmenné knihy Viktora Fischla. Jako často (podle mého názoru ) i tentokrát filmové zpracování nedosáhlo kvalit knihy (několik takových filmů ovšem existuje - např. Vávrovo Kladivo na čarodejnice - autor knihy V. Kaplický, nebo zcela svébytná Vláčilova Markéta Lazarová - předloha Vl. Vančura ). Nicméně autor prý byl spokojen a podepsal s režisérem další spolupráci.

O čem to je ? Stárnoucí muž , se vrací do svého rodného městečka kdesi na jižní Moravě. Z původních židovských obyvatel válku krom něj nikdo nepřežil. Ve vzpomínkách se nyní znovu začíná odehrávat příběh jeho mládí …

… příběh lidí z masa a kostí, lidí chybujících, ubližujících druhým ale zároveň i hledajících, milujících a nelhostejných.

A nyní již sám autor, tedy Viktor Fischl alias Avigdor Dagan:

"Nikdy nebudeme vědět. Nikdo nikdy nebude vědět. Jsme ubozí, Jakube. Bože, jak jsme ubozí, protože nikdy nebudeme vědět. Jsme jako děti ve tmě. Jako děti v hustém lese. Proto, snad jen proto, Jakube, musíme být dobří. Musíme být k sobě dobří. Musíme se vést ve tmě za ruce, abychom aspoň jeden druhého neztratili. Říká se, že se máme milovat, Jakube. Máme, pravda, máme. Ale hlavně musíme být plni lítosti k druhým, k těm, kteří jsou stejně ubozí, a snad ještě víc než my."
Až teď se obrátil k Jakubovi. Stál tu malý, shrbenější než jindy a otíral tmel z rukou do staré zástěry, kterou byl opásán. Zahleděl se na chvíli na obraz na zdi nad poličkou s knihami a pokračoval tklivě:
"Láska, Jakube, někdy vyprchá. Ne vždycky. Ale často, často vyprchá. Ale lítost, lítost v nás musí zůstat." Hleděl teď upřeně na Jakuba, pokyvuje starou hlavou, pokleslou ke křehkým ramenům. "Na každém kroku, Jakube, si to musíme říkat. Jenom tak nikomu neublížíme. V kom je dost lítosti, ublíží raději sobě. V kom je lítost, nese život lehčeji. V kom není, ten zahyne."

Koko

O těšení.
Jsou lidé, kteří se rádi těší na věci příští. To radostné očekávání jim dělá možná větší radost než to, čeho se pak dočkají. Šťastní to lidé! Kdyby se lidé naší planety více věnovali těšení se na něco, co přide, bylo by nám o mnoho hej. I mezi našimi čtenáři je aspoň jeden takový šťastný člověk, jak vidíte z přiloženého dopisu. Dovedete si představit, jakou jsme mu zasadili ránu, když jsme v opojení genialitou vlastní myšlenky průběžníku, začali zveřejňovat i dosud rozpracovaná čísla. Teď zřejmě pohár jeho trpělivosti přetekl. Rozpracovaná čísla jsou už dvě. No, jo. Jenže to je zase proto, abychom vyhověli přání jiného dopisovatele, který si nepřál, aby měl dva příspěvky v témže čísle. Takže zvažujeme, jestli se máme vrátit k původní praxi a vyhovět těm, kteří se chtějí těšit a co kdyby i těm, kteří se třeba těší, že další Oko už nevyjde, nebo těm, kteří nám netrpělivě nahlížejí pod řasy, co už je zase nového.

Nelíbí se mi poslední dobou praktikovaný způsob prezence rozpracovaných OK. Přece jen každé nové číslo bylo dychtivě očekáváno ( když jsem dostal mail, netrpělivě jsem se těšil na chvíli, kdy už si budu moci zabrousit). Takhle ztrácím pojem o tom, co jsem již četl a co ne (no jo, kdybych ovládl svou zvědavost a nekoukal na to rozpracované ..., jenže já se hrabu i v koši ... ). Možná i pro přispěvatele to bylo takové zajímavější (otisknou mně to nebo ne ?; třeba ne , třeba to ještě půjde stáhnout !). Zvažte prosím, zda by nebylo lepší se vrátit k starým pořádkům (... staré pořádky byly dobré pořádky ...)