Bez Javascriptu to nepůjde ;-)

Sbírky. S šelmovským úsměvem nám dnes na konci mše svaté otec Pavel poděkoval za naše dary při dnešní sbírce na katolickou charitu. Určitě se bavil, kolik nás zase nachytal, kteří jsme tuto důležitou informaci neudrželi přes týden v hlavě. Hlavním zastáncem tohoto svérázného způsobu výchovy lidu Božího k pokorné odpovědnosti je ovšem pan farář, který již po léta odmítá jakoukoli zmínku o sbírce, kromě ohlášení týden předem. Pevně se drží hypotézy, že kdo chce dát nachystá si to předem a kdo si to nenachystal, stejně víc sebou nemá. Po svatopeterském haléři se dokonce za panem farářem vypravil sám velký šéf místní diplomacie, ale jak ukázal dnešek, nepořídil také nic. Je pravda, že svatý Petr dostal haléřů dost a asi mu to tolik nevadí, vždyť to má v názvu. Ale charita by možná snesla nějakou tu bankovku navíc.

Když to nesvedli jiní, naše Oko by si také chtělo zkusit vylámat zuby na tomto problému a přichází s řešením. Je to, jak se dá čekat, řešení prosté až prostoduché, zcela v duchu našeho občasníku. Ve chvíli, kdy se z Jarovy sakristie vynoří ministanti s ošatkami, ti, kdo si zapamatovali od minulé neděle, že je na něco sbírka, prostě zakašlou. To bude signál pro ty zapomětlivé, aby se pokusili zmačknout své peneženky k potřebnému výkonu. Jedinou nevýhodou tohoto řešení jsou chřipkové epidemie, kdy vykašleme a vypčíkáme větší sumy i při běžných sbírkách. S tím si ale pan farář určitě poradí. No, a kdyby vám to pak scházelo, pokuste se darovaný obnos po mši vyreklamovat u kostelníka...

Dítě v kostele. Účast dětí na mši svaté je tématem, které se těší stálému zájmu. Náš příspěvek na toto téma dokonce otiskl Anděl strážný, časopis pro každého, ve svém únorovém čísle. No a protože je to časopis renomovaný vycházející již v 72.ročníku, tak nás to v koutku našeho Oka značně hřálo. Navíc na nás tím skanula krůpěj schválení biskupem brněnským, kterým je Anděl strážný ozdoben. Za což otci biskupovi, pokud nás čte, posíláme vděčné mrknutí. Povzbuzeni, poslali jsme našeho člověka dnes hodně daleko. Jako by si neužil dost trampot s Pepíčkem a Mařenkou. Musel sednout do letadla a letět třináct hodin na jihovýchod. Pak vystoupil a strávil zhruba tolik času ve vlaku. Zase vystoupil a šel ještě asi tolik kilometrů pěšky. A byl na místě. Ocitl se v lesním budhistickém klášteře, kam přicházejí vesničané čtyřikrát za jeden lunární měsíc, aby se věnovali po několik hodin, případně den a noc, meditaci spolu s mnichy. Děti mají sebou. Co tam děti dělají, jsme se však od našeho člověka nedozvěděli. Tak se totiž zabral do meditace, že o dětech nic nevěděl, jen že tam byly. A to ne, že by seděl někde zavřený v cele, které se říká kuty. Zhruba každou hodinu vstal, protože už nemohl usedět, a šel na meditační stezku, kde na 25 metrech chodil soustředěně sem a tam a meditoval. To víte, ony ty budhistické děti asi dost dobře vědí, že kdo bude vyrušovat, nebude už v příštím životě člověkem, ale přinejlepším nějakým zvířátkem. A ti zlobivci se vtělí v hladové duchy nebo ještě něco horšího.

Žvýkat či nežvýkat. A právě dnes si jedno dítě v kostele hrálo na takovou meditační stezku. Až na to, že po stezce se velice pomalu chodí a ta holčička běhala, seč jí síly stačily. Jestliže měla otočku až po kůrem, tak to byl celkem úctyhodný sportovní výkon. Kousek opodál seděla v kočárku dívenka podobných rozměrů a naprosto klidným pohledem filosofa sledovala, ležérně usazená v kočárku, dění kolem sebe. Kampak se ztratil její neklid? Když jsme okem vyhledali vedle stojící maminku, bylo nám to jasné. Celý se vtěsnal do maminčiny dolní čelisti, celou bohoslužbu hekticky přežvykovala. Lepší reklamu na žvýkačku, která vydrží třikrát déle než běžné žvýkačky, si neumíme představit. Sice trochu neliturgické, ale že by to fungovalo?

Farní schůze. Kdo čekal roztápění kamen do běla, nedočkal se ani tentokrát. Tato farní schůze měla poklidný ráz, otec Pavel ji pevně držel v rukou a ani nepotřeboval uklízečku se smetákem, když se mu jeden farník snažil vsugerovat, že mu farní rada nezastupuje, koho by měla. Chvíli jsme se pokoušeli rozlousknout oříšek dětské nedělní mše v Arše, ale taky je zatím každý louskáček slabý. Stejně tak jsme nevymysleli žádného správce Archy, který by svou přítomností odrazoval místní výrostky od konzumace vína před ztemnělou Archou. O něco lépe jsou na tom kameny z bývalé dlažby kolem kostela, ty jsou v bezpečí na farním dvoře. Přišlo i na vestavbu a komunitu. Ta první celkem zdárně pokračuje, vytvořila se skupina mužů, kteří chodí na brigády, takže není třeba nikoho dalšího zvát. Nepodařilo se nám zatím zjistit, zda hlavním lákadlem je hodinová, tzv. sociální svačina, či možnost uniknout z domácího sobotního úklidu. O něco těžší je to s tou duchovní stavbou. Takový trám nebo sádrokarton na sebe prostě vezme roli, kterou dáme, a nestěžuje si. Aspoň pokud mu tu roli přidělil zručný řemeslník. Lidské stavební prvky jsou mnohem citlivější na zacházení, i když je řemeslník sebezručnější.

Redakce Oka věnuje tento článek manželům Novákovým, kteří si sice termín farní schůze označili v Infu vykřičníkem, ale stejně na to zapomněli.

Pokleslá fara. Vidíte, na to, že nám klesá o půl tónu otčenáš, jsme reklamaci už měli. Ale že by někdo upozornil na to, že se nám fara propadá do země, tak to ne. A nejde jen o půl centimetru, ale celých třináct. A protože to nikdo určitě dlouho nepřeměřoval, nevíme, jestli to tak už naši předkové postavili, což bychom se silně divili, protože jinak by jim všechny ty katedrály musely popadat. Nebo nám třeba klesla až za poslední roky, kdy zrovna na tom konci bydlí otec Pavel obtížen spoustou starostí. Fara je tedy křivá. Nicméně, může to být aspoň útěchou obyvatelům panelových bytů, kde se opravdu pravé úhly někdy těžko hledají. Komunita však nechce život na šikmé ploše riskovat a tak si tam udělá třinácticentimetrový schodek.

Dosud nikdo nevyřešil soutěž z minulého čísla. Nečekejte na jackpot! Soutěž by mezitím mohla skončit! Nápověda zní: je postní doba...