Borovice

Před týdnem zde ležel první sníh,
dnes tu ležím já a užívám si
možná poslední letošní možnosti,
poležet si na vyhřátém jehličí.

Nade mnou se tyčí borovice.
Její mohutný rozbrázděný kmen
je u země holý,
teprve kus nad zemí z něho vystupují
suché ulámané větve.
Ale nahoře v koruně se to stále zelená.

Cítím podobnost se svým životem.
Kolik ulámaných větví uvidím,
když se ohlédnu zpět na to,
co jsem dělal.
Některé věci byly třeba dobré,
ale i po nich zůstaly jen trčící pahýly.
Bylo to zbytečné?
Kdepak!
Ty ulámené větve byly také kdysi zelené
a podílely se na výživě mohutného kmene.
Teď převzaly jejich roli jiné větve.
O kus blíže nebi.

A tak to půjde dál, dokud velký dřevorubec
neřekne dost a nechá strom skácet.
Kéž by byl spokojen s dřevem,
které v mém kmeni najde.