Co na tomto blogu najdete? Budu sledovat, co se píše na serverech www.catholicherald.co.uk a www.la-croix.com  a sem tam nějaký článek přeložím. Když se mi dostane do rukou nějaká zajímavá, zejména francouzská knížka, také vám o tom dám vědět. No a někdy se možná "dopustím" i nějakého komentáře.

A kdo jsem já? Obyčejná ženská nacházející se v opravdu šťastné fázi života, kdy už toho mnoho nemusí, ale zatím ještě hodně může.

Když myslíš hlavně na to, jak omrknout výlohy,abys věděl, co koupit děckám, pak jsou Vánoce v háji. Když podlehneš přání svých prcků, kteří chtějí policejní auto, plastikový samopal a parašutistu s kompletní výbavou, jsou Vánoce v háji. Pokud jsi už koupil Ježíška z cukru, jeho rodiče z čokolády a nezapomněls ani na jedno z těch karamelových zvířátek k jesličkám, jsou Vánoce v háji. Když začínáš sestavovat seznam hostů a dáváš si velký pozor, abys vyloučil všechny nudné, otravné lidi, kteří budou v ten poklidný svátek jenom prudit, jsou Vánoce v háji. Jestliže si během tohoto Adventu nenajdeš čas, abys meditoval o nádherném tajemství vánoční noci, o chudobě dítěte Ježíše, o absolutní nouzi těch přistěhovalců – jeho rodičů, jsou Vánoce v háji. Ale když už pokukuješ po tom páru mladých lidí od vás z domu, kteří jsou nezaměstnaní a kteří by bez tebe oslavili tento večer ve větší tísni a samotě, pak jsi vyhrál Vánoce. Když neotálíš a měsíc předem řekneš své bývalé, která žije sama, že bude tvým hostem, aby si celý měsíc mohla dopředu vychutnávat těch několik hodin, kdy bude královnou, pak jsi vyhrál Vánoce. Když si dáš tu námahu a budeš uvažovat o tajemství lásky a chudoby, které bylo v průběhu věků zbaveno půvabu, pošlapáno a překrouceno na egoistický svátek, na sváteční pitky a žranice, pak jsi vyhrál Vánoce. Když v dalších letech budeš prožívat toto tajemství s myšlenkou, že sdílení není záležitostí pouze jedné noci, pak Vánoce prozáří celý tvůj rok. 
Guy Gilbert

O modlitbách matek jsem se dověděla krátce poté, kdy se ujaly v České republice a od té doby se také ve skupince modlím, i když její složení se časem pozměnilo. Záhy po mém zapojení mě kontaktovala koordinátorka Růženka – někdo jí o mně řekl, že se domluvím anglicky. Překládala jsem pro české matky zpravodaje od Veroniky a dvakrát jsem byla s Růženkou v Anglii. Spřátelily jsme se.  Když letos v lednu Růženka slavila kulaté narozeniny, oznámila nám, že letošní mezinárodní setkání koordinátorek bude ve Vranově u Brna a že kromě modliteb očekává od některých z nás, že přiložíme i ruku k dílu. Když padlo moje jméno, ochotu ke spolupráci jsem jí odkývla. Kdo by také dokázal v takové chvíli oslavenkyni něco odmítnout. A tak už v dubnu jsem dostala pozvánku na první z mnoha pracovních schůzek. Hlavní manažerkou organizačního týmu byla slovenská koordinátorka Jana P., která už měla možnost uplatnit své schopnosti při organizaci podobné konference na Slovensku a obohacena o zkušenosti řídila přípravy s bravurní jistotou. Její seznamy přihlášených s datem a hodinou příjezdu a odjezdu byly cenným podkladem k dohodě o tom, kdo kdy odkud koho přiveze do Vranova. Stejně pak většinu těchto jízd obstarala Blanka a její rodina. Byla to velká služba. Jana, která dobře věděla, co všechno je třeba před příjezdem účastnic nachystat, nás nabádala, abychom se dostavily na Vranov už v pátek (28. 9.) ve dvě odpolednu. Vzala jsem to doslova a v tuto hodinu jsem přijela. Nikde nikdo. Chvilku jsem se pomodlila v kostele a pak jsem venku čekala, kdo se objeví. Záhy přijelo auto se slovenskou značkou a přivezlo Janu a její věrnou spolupracovnici Martu. Před příjezdem prvních hostů jsme měly dost času připravit jmenovky a klíče podle ubytovacího plánu. Večer jsme přivítaly první dvě maminky z Irska a dvě z Ruska, ty měly s sebou i koordinátora Modliteb otců, Andreje. V pátek jsem ještě odjela na noc domů, ale v sobotu po obědě jsem se dostavila i se zavazadlem, abych nemusela odjíždět. Bylo to dost nutné. V sobotu v podvečer přivezl mikrobus z brněnského letiště Veroniku a její tým, spolu s nimi přiletěly matky z Nigérie, Indonesie, Brazílie a norská koordinátorka Anna, s kterou jsem měla tu čest sdílet pokoj. Byla to milá společnost, i když já jsem moc času na popovídání neměla. Jednou na mě bezděčně promluvila norsky. Vysvětlila to tím, že má pocit, jako bychom se znaly už dlouho. To bylo dost výstižné. O všech přítomných by se dalo říct, že je to někdo známý. Společná víra a mateřské starosti, to opravdu sbližuje. V sobotu před půlnocí ještě přijela Luisa z Portugalska a mladá maminka Anna z Austrálie. Taky je někdo přivezl od hotelu Grand. Nejspíš to byla Blanka. V neděli ráno mě probudilo zvonění mobilu. Naštěstí jsem ho neumlčela v domnění, že je to budík, ale spořádaně jsem odpověděla. Byla to mladá žena z Holandska, která mi oznamovala, že její maminka, která měla přijet někdy během dopoledne, je nemocná a přijede až v úterý. Dopoledne pak volala Eilen z Nového Zélandu, že jedou vlakem z Polska a v Brně budou 13:37. „Thirteen thirty seven“, opakovala jsem poslušně a obratem jsem upozornila Blanku, že bude mít další „zákazníky“ na Hlavním nádraží.  Před druhou hodinou Blanka volala, že vlak měl zpoždění, ale nikdo jím nepřijel. K tomu jsem neměla co dodat. V recepci jsme si pak lámaly hlavu, kde mohli manželé z Nového  Zélandu asi skončit. Snad nepokračují rychlíkem do Vídně. V zápětí zvonil telefon znovu. Tentokrát to byl majitel tureckého občerstvení na Hlavním nádraží, že tam má naše hosty z Nového Zélandu.  Neměla jsem tušení, kde se ten stánek nachází (teď už vím, je to spíš restaurace a vypadá docela lákavě), ale řekla jsem, ať Eilen a David zůstanou tam, kde jsou, Blanka si je vyzvedne. Za půl hodiny je přivezla. Oddychla jsem si. Někdy po sedmé hodině opět volala Blanka. Prý máme vyjít před areál Duchovního centra, rakouské matky v autě bloudí. „A jak to víš? – No, my je celou cestu navigujeme.“ Dál jsem se neptala. Poháněna svým zbytnělým smyslem pro odpovědnost jsem s mobilem v ruce vyběhla ven. Byla tma a dvůr je plný nerovností. Na jedné prohlubni jsem ztratila rovnováhu a v té rychlosti jsem ztrátu nestačila vybalancovat. Pád byl nevyhnutelný a ošklivý. Odnesla to levá dlaň a koleno. Mobil v pravé ruce se mi podařilo zachránit. Dokázala jsem se vzchopit těsně před tím, než rakouské auto vjelo do dvora. Po přivítání a nutných úkonech v recepci (předání klíčů, vizitek a hlavně výběr poplatku) jsme rakouské hosty poslaly na večeři a já jsem si mohla ošetřit zraněnou dlaň a koleno a převléct džíny, protože tekla i krev. V neděli večer nás toho čekalo ještě hodně. Dalšími přichozími byly už v dost pozdních hodinách matky z Německa, s kterými přijely i dvě Francouzky a téměř zároveň s nimi i dvě maminky ze Švýcarska.  Když se s nimi přivítala Růženka, volala na mě: „Tak pojď, už je tady máš, můžeš spustit, já jsem na to zvědavá,“ narážela na moji znalost francouzštiny. Když jsem ty dvě francouzské maminky oslovila v jejich rodném jazyce, žádný zvláštní dojem to na ně neudělalo. Obě uměly výborně anglicky a byly připraveny angličtinu používat. O něco později ale přijely maminky z Belgie a s nimi otec Dany, starší kněz, kterého jsem anglicky mluvit neslyšela. Ten byl, myslím, za moji francouzštinu rád. Bez problému si se mnou dojednal, co potřeboval. Výměnu eur na koruny, nákup pohlednic, obstarání obálky a známky, odeslání pošty… Největší problém představovaly v přijímací kanceláři finanční transakce. Málokdo chtěl platit korunami, snad jenom Angličané, ostatní měli eura, ruský pravoslavný duchovní nám platbu uhradil v eurech a dolarech. Bylo to hodně přepočítávání a pak ještě starost o výměnu dolarů za koruny. A byli i takoví, co chtěli platit kartou. Ty jsme musely udržet v hlavě a v průběhu týdne dohlédnout, aby je Kristínka, která přijížděla na dopoledne a obstarávala nám kde co, vzala k nejbližšímu bankomatu. V neděli večer jsme měli na cestě ještě tři matky. Dvě ze Španělska a jednu ze Švýcarska. Letadla jim přilétala v rozmezí půl hodiny. Nevím, jak o sobě věděly, ale dokázaly se najít a přijet z Prahy jedním taxíkem. Dost jsem si oddychla. V pondělí už začala konference, ale ještě přijížděly některé účastnice, z Litvy, z Malty, ze Švédska. Jedna ze tří švédských maminek byla Slovenka, která do této severské země odešla za manželem. Další z nich zase mluvila velmi dobře francouzsky, samozřejmě kromě plynulé angličtiny. „Ti Švédové jsou zřejmě na jazyky nadaní a mají dobré školy,“ říkala jsem si. Jaké pak bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že Jeanne je rozená  Francouzka a do Švédska se provdala. Trochu jsem ji pokárala, že mě tak uvedla v omyl. Smála se a na oplátku mi povyprávěla, jsk se seznámila se svým švédským manželem. Byla to zajímavá historie. A hlavně mě přestalo udivovat, že mi tahle „Švédka“ tolik připomíná moji pařížskou kamarádku. I když už byli na místě všichni hosté, pořád bylo v naší kanceláři rušno. Jak předpověděla Janka, stále někdo něco potřeboval. Ale při konferenčním programu a bohoslužbách jsme s Martou svůj office zavíraly, abychom se také mohly zúčastnit. V pondělí na polední mši svatou přivezla Věrka z Brna otce Miroslava Herolda, SJ. V kapli duchovního centra se mezi maminkami zjevně cítil jako ryba ve vodě. Svěřil nám, že je nejstarší z pěti dětí, přičemž rozdíl mezi ním a nejmladším sourozencem je patnáct let. Má tedy představu, co to znamená pečovat o děti. Také hezky vzpomínal na maminku, která mu prý po vysvěcení začala říkat „otec syn“. On jí na oplátku říkal „dcera matka“. Při promluvě zjistil otec Miroslav, že nepotřebuje tlumočnici. Plynule přecházel z češtiny do angličtiny. V pondělí za námi přijel otec Marián, duchovní slovenských Modliteb matek. Zůstal až do čtvrtka. Jeden den tam s námi byl i náš otec Šebestián. A v úterý nás navštívil Mons. Stanislav Stolárik, košický pomocný biskup, který svou přítomností celé shromáždění přímo prozářil. Myslím, že to ani nebyla humorná nadsázka, když mu otec Miroslav z Polska říkal „biskup hvězda“. Otec biskup Stanislav nás při promluvě velmi povzbuzoval k modlitbě. Nemáme se bát prosit za cokoliv. Jeho maminka se tak modlila za to, aby některý ze synů byl knězem, až si vymodlila biskupa. A při večerních modlitbách ve středu večer nás všichni kněží prosili, abychom se modlily za ně a za všechny kněze. Jejich výzva jistě neplatila jenom nám, přítomným matkám, ale všem maminkám v Modlitbách matek. A v pátek brněnský biskup Vojtěch při závěrečné mši svaté v brněnské katedrále zakončil svou velmi srdečnou promluvu apelem: „Spoléhám na vás.“ Moje představa, že po zdárném příjezdu a ubytování všech hostů, máme po starostech, byla mylná. Už od středy přicházely maminky s žádostí o vyhledání spojení, případně objednání taxíku na zpáteční cestu. Když už jsme se v pátek po obědě chystali k odjezdu do brněnské katedrály, přišly za mnou tři smutné švýcarské maminky, které byly tak samostatné, že si taxík do Prahy objednaly samy a teprve teď zjistily, že mše svatá s brněnským biskupem nebude ve vranovském kostele, ale v Brně. Bylo jim to líto. Mně také, a tak jsem navrhla, že jim ten taxík „převelím“ ke katedrále. Nebyl to žádný problém. Pouze si musely vzít svá velká zavazadla z autobusu do katedrály s sebou. Při mši svaté jsem s nimi celkem náhodou seděla v jedné řadě. Hlídala jsem čas, ale ony zřejmě také a krátce před třetí se potichoučku zvedly. Jedna z nich bezděčným pohybem sundala z krku květovanou šálu a položila ji na svou židli. Pak pobrala zavazadla a chtěla vykročit. „Joelle,“ zašeptala jsem její jméno a ukázala na zapomenutou šálu. „C’est pour vous,“ odpověděla. „Merci,“ v tom překvapení jsem se na nic víc nezmohla. A taky jsem se musela sousředit na mši svatou. Bylo právě před přijímáním. Hned po mši svaté jsem si onu květovanou šálu omotala kolem krku – voněla ještě Joelliným parfémem – a hrdě jsem s ní vyšla jsem před katedrálu, kde jsem měla počkat na otce Rostislava, ruského katolického kněze, kterému jsem slíbila, že ho doprovodím na zastávku autobusu směřujícího na brněnské letiště. A to byl také můj poslední úkon pro zdárnou organizaci konference. Výlet do Prahy už měly na starosti jiné – nevím, jak to Janka s Růženkou mohly vydržet. Já jsem se z toho pracovního vypětí vzpamatovávala několik dní. V neděli odpoledne jsem ještě sedla k počítači a pokusila jsem se přeložit do francouzštiny modlitbu z rubové strany jednoho vranovského obrázku Panny Marie. V průběhu týdne mě o to požádala španělská koordinátorka Mavi. „Přeložím, ale až doma,“ odmítla jsem vyhovět okamžitě, protože jsem tam na to neměla čas ani klid. Teprve když jsem se pokoušela vyjádřit tu modlitbu  v cizím jazyce, uvědomila jsem si, jak je krásná. Teď jí mohu potěšit všechny frankofonní maminky, včetně té ve Švédsku. Pro české maminky přikládám originál: Svatá Maria, Matko Boží, zachovej mi srdce dítěte, srdce čisté a průhledné jako horský pramen. Vypros mi srdce prosté, které neživí v sobě smutek ani hořkost, srdce něžné a soucitné, srdce věrné , které nemyslí jen na sebe, které nezapomíná na žádné dobrodiní a nevzpomíná na žádnou křivdu. Dej mi, Maria, srdce tiché a pokorné, které miluje a nečeká na odměnu, srdce veliké, nikdy nemalomyslnící, které neochlazuje žádný nevděk a neunavuje žádná lhostejnost, srdce ve všem hledající slávu a radost Ježíše Krista, zraněné láskou k Němu ranou, která se zahojí až v nebi.   

Cenu za náboženskou literaturu - Prix de littérature religieuse - udělilo letos na jaře Sdružení francouzských křesťanských knihkupců knize Fabrice Hadjadje La foi des démon (Víra démonů). Fabrice Hadjadj je francouzský spisovatel, dramatik, profesor filosofie a literatury. Narodil se v roce 1971 v Nanterre rodičům židovského vyznání, kteří byli v osmašedesátém roce militantními maoistickými revolucionáři. On sám byl během dospívání ateista a anarchista. Nečekaně konvertoval ke katolictví v kostele Saint-Séverin v Paříži, pokřtěn byl v roce 1998 v opatství  Saint-Pierre v Solesmes. Sám o sobě říká, že je "žid arabského jména a katolického vyznání". Na zadní straně obálky své oceněné knihy píše: Kdo je Nepřítel? Minimální strategie od nás vyžaduje, abychom ho dokázali rozpoznat. Není nic horšího než si zmýlit protivníka. A neexistuje osudnější omyl než považovat neškodného za nejnebezpečnějšího. Někteří křesťané soudí, že nepřítel se vyskytuje především mezi prostopášníky a smilníky; avšak démoni jsou andělé a tělesnou rozkoš neznají. Jiní by ho chtěli potkávat především mezi ateisty a agnostiky; ale svatý Jakub nám připomíná, že „i zlí duchové věří, a (přes-to) se třesou hrůzou“: neexistuje článek víry, který by nepovažovali za pravdivý! A já k tomu dodávám: protože jsou čistí duchové, jsou stoupenci dokonalosti a milují duchovní věci. Začínáte chápat? I vy se začínáte třást? Zkrátka, nikdo se Nepříteli nepodobá víc než určitý typ věřících. Takže možná vy –  nebo já… viz

Stephen Walker, středa, 13. dubna 2011

Souboj Mons. O’Flahertyho s velitelem gestapa v Římě je legendární. Ještě úžasnější je to, co se stalo potom. Za druhé světové války byla v Římě, v ulicích kolem Vatikánu, nakreslena zřetelná bílá čára. V roce 1944, v prvních dnech německé okupace, vyznačila hranici, kde končí autorita Svatého stolce a začíná vláda nacistů. Byla nakreslena na příkaz oberstrumbannführera Herberta Kapplera, šéfa gestapa v Římě, který ovládal město strachem. Kapplerovo uliční značení bylo fyzickým pokusem připomenout Římanům, kdo je u nich  pánem, ale je možné, že bylo adresováno jednomu muži – Kapplerovu protivníkovi Mons. Hughovi O’Flahertymu. Ti dva spolu hráli hrozivou hru „na schovávanou“. Charismatický irský kněz, omezen svou vatikánskou kanceláří, totiž řídil únikovou operaci pro spojenecké vojáky a židovské civilisty. Když Mons. O’Flaherty uprchlíky skryl, bylo Kapplerovým ukolem je najít. Během okupace se Mons. O’Flahertymu dařilo přelstít Kapplera používáním falešných dokladů a tajných komunikačních kanálů a tím, že se důmyslně vyhýbal raziím německých vojáků. Monsignor se úspěšně vyhnul dopadení a jeho příběh a překvapující vztah s Herbertem Kapplerem jsou podrobně popsány v mé knize Hide and Seek. Hugh O’Flaherty pocházel z irského nacionalistického prostředí. Jeho názory se utvářely, když jako student v Limericku viděl zvěrstva páchaná Black and Tan vojáky z Británie a kdy mnozí jeho přátelé byli zabiti.  Je pochopitelné, že když v roce 1939 vypukla válka, z opatrnosti se vyhýbal tomu, aby se postavil na něčí stranu. Jednomu kolegovi řekl: „Nemyslím, že je nějaká volba mezi Británií a Německem.“ Jak válka postupovala, změnil tento Ir názory, zvláště poté, co se dověděl o násilnostech páchaných na Židech. Začal také navštěvovat spojenecké vězně, kteří byli drženi v krutých podmínkách italských žalářů a v roce 1943 začal poskytovat úkryt spojeneckým vojákům, kteří přicházeli do Vatikánu hledat útočiště. V roce 1944 zavedl Herbert Kappler v Římě krutý režim a a jeho touha zastavit svého irského protivníka byla taková, že se pokusil monsignora unést a zabít a dokonce vypsal na jeho hlavu odměnu 30 000 lir. Adolf Hitler si ambiciózního, po postupu toužícího Herberta Kapplera velmi považoval. Sdělení, která v průběhu nacistické okupace posílal Kappler z Říma do Německa, ale zachytili spojenci a dekódované zprávy, které teď byly odtajněny, jsou nyní přístupné v Národních archívech ve Washingtonu. Dokumenty ukazují, jak chtěl Kappler pochytat Židy, jak pomáhal zachraňovat Benita Mussoliniho a co si myslel o katolické církvi a Vatikánu. S použitím dešifrovaných zpráv, z nichž některé nebyly předtím publikovány, si můžeme vytvořit dosud nejúplnější obraz Kapplerova chování. Šéf gestapa bude ale navždy spojován s událostmi z března 1944. Poté, co odbojové hnutí zabilo při bombovém útoku 33 německých vojáků, Hitler zuřil a požadoval odvetný útok, při němž by se „svět třásl“. Kappler pak zosnoval plány, jak to udělat. Jeho muži zabili 335 lidí v Adreatinských jeskyních, labyrintu tunelů vně města. Bylo to jedno z největších zvěrstev spáchaných za druhé světové války na italské půdě. Za svou roli při masakru v Adreatinských jeskyních byl Kappler odsouzen k doživotnímu vězení bez možnosti podmíněného propuštění a bylo mu řečeno, že nikdy nebude osvobozen. Po měsícíhc napsal nejslavnější italský vězeň svému dávnému protivníkovi. Zval Mons. O’Flahertyho, aby ho navštívil, a irský kněz po několika dnech přišel, aby se setkal a promluvil si se svým bývalým nepřítelem. Jejich schůzky se staly pravidelnou záležitostí a podle přátel Mons. O‘Flahertyho mluvívali o náboženství a literatuře. Operní zpěvačka Veronica Dunne, která monsignora znala, vzpomíná, jak se Mons. O’Flaherty setkával s Kapplerem. Říká, že irskému knězi ty návštěvy dělaly radost. „Velmi si ho oblíbil. Rád žertoval: ‘A ejhle, ten člověk, který na mou hlavu vypsal odměnu 30 000 lir za informaci, tak s tím jsme teď kamarádi.’ ” Zdá se, že ten pocit byl vzájemný, protože Kappler popíše O’Flahertyho jako „otcovského přítele“. V tomto období Kappler, který byl vychován jako protestant, zvažoval možnost stát se katolíkem a jeho dřívější protivník na něho měl vliv. Monsignorův synovec, bývalý soudce irského Nejvyššího soudu, který se také jmenuje Hugh O’Flaherty, říká, že jeho strýc naléhal na Kapplera, aby svou konverzi odložil, až bude soudní řízení uzavřeno. „Strýc ho upozorňoval, že by se to mohlo vykládat, že si předchází soud,“ říká.    Kappler počkal, až bude odsouzen, a pak pozval monsignora k sobě na návštěvu. Oba muži se spolu modlili a a Mons. O’Flaherty pak přijal Kapplera do katolické církve. Byla to záležitost několika minut a nejznámější nacista v Itálii byl přijat ve víře tímtéž mužem, kterého se předtím pokoušel zabít. Odkud se tedy vzala tato nově nalezená víra? Obrátil se Kappler k Bohu prostě proto, že se vyrovnával s doživotním trestem  a že bylo vhodné předstírat kajícnost, aby získal sympatie veřejnosti? Nebo byl v jeho životě nějaký vliv, který ho přiměl skutečně uvažovat tak, jako nikdy předtím? Je jasné, že O’Flaherty měl na bývalého šéfa gestapa obrovký vliv a stal se jeho blízkým důvěrníkem. Stojí za to zdůraznit, že monsignor nebyl kněz, který druhé obrací na víru a nebyl by Kapplera tlačil ke katolicismu, i kdyby byli o jeho touze konvertovat diskutovali. Je známo, že Mons. O’Flaherty měl vždycky umírněný názor na ty, kdo nesdíleli jeho katolickou víru. Příslušníci spojeneckých armád, kteří s ním pracovali v Escape Line (Únikové linii) a kteří byli nekatolíci nebo bez vyznání, si povšimli, že se nikdy nepokusil dělat jim kázání nebo je poučovat. Major britské armády Sam Derry, který s Mons. O’Flahertym pracoval v Římě, vzpomíná: „Žil jsem v jeho péči a on se ani jedinkrát nepokusil vnutit mně náboženství.“ Také Irův synovec vzpomíná, že když Mons. O’Flahertymu pověděli o rodinném příteli, který  má v úmyslu vzdát se dobře placeného místa a připravovat se na kněžství, vypadal monsignore zmateně a odpověděl. „Proč? Copak se ti nedaří dobře? Proč měnit?“  Podle dopisů z vězení, které objevil novinář Pierangelo Maurizio, se zdá, že Kapplerova konverze se odehrála někdy kolem roku 1949, ale na veřejnost se ten příběh dostal až v roce 1959. Typicky skromný a plachý monsignor tu událost bagatelizoval. Jednomu investigativnímu reportérovi řekl: „To není žádná novinka. Stalo se to už dávno.“ Za své úsilí v době války obdrže Mons. O’Flaherty vyznamenání CBE (Commander of the Order of the British Empire) a Spojené státy mu udělily Medaili svobody. Zemřel v roce 1963 v hrabství  Kerry. Zprávu o jeho úmrtí přinesly Times a New York Times a jeho válečné aktivity v Římě byly v těch zprávách pochopitelně některými podrobnostmi zdůrazněny. Jeho popularita a sláva a široký okruh přátel způsobily, že vesnice Caherciveen v hrabství Kerry byla svědkem největšího pohřbu ve své historii. Mezi smutečními hosty byli zástupci katolické církve, vládní činitelé Británie a Irska, jeho přátelé z doby, kterou strávil v Římě. Během šedesátých let a většinu let sedmdesátých zůstal Herbert Kappler v Itálii. V roce 1972 se znovu oženil a jeho nová žena Anneliese vedla kampaň za jeho propuštění a návrat do Německa, ale italské úřady to odmítaly. Zdálo se, že Kappler je předurčen dožít svůj život na italské půdě. V roce 1975 se okolnosti změnily: byla mu diagnostikována rakovina žaludku a byl převezen do vojenské nemocnice v Římě. Anneliese Kapplerová neúspěšně pokračovala v kampani za jeho předčasné propuštění, a tak jednoho srpnového večera v roce 1977 vzala věci do svých rukou. Dramaticky propašovala  manžela ven z nemocničního pokoje a uložila ho do auta, které na ně čekalo. Pak s ním vyjela z nemocničního komplexu a odvezla ho do Německa, kde v roce 1978 zemřel. Část tohoto příběhu byla v roce 1983 zdramatizována ve filmu The Scarlet and the Black (Šarlatový a černý). Válečný duel  je ale jenom jednou dimenzí této pozoruhodné historie. Rivalita vzniklá v době války přešla v přátelství v době míru. Je to jeden z nejvíc fascinujících příběhů, které vyplynuly z druhé světové války. Stephen Walker je politický reportér BBC Northern Ireland. Jeho knihu Hide and Seek vydalo nakladatelství HarperCollins.

  Alain Mattheeuws « rodina zvyšuje hodnotu kněžského celibátu» «Rodiny a kněží se navzájem posilují ». « Milovat církev znamená milovat rodinu », připomíná otec Alain Mattheeuws. Doktor teologie na Katolickém institutu v Toulouse, v současné době je profesorem morální teologie a teologie svátostí na Teologické fakultě v Bruselu (IET). Vyučuje na různých místech, mimo jiné na fakultě Notre Dame v pařížském centru Bernardins. K jeho oblíbeým tématům patří: manželství a bioetika, svátosti a spiritualita, teologie daru. 21. ledna 2011 poskytl otec Mattheeuws rozhovor zpravodajské agentuře Zenit na téma své přednášky: « Kněžský celibát: výzva pro manželství a kněžství». Dvě povolání, která se podle něj „vzájemně osvětlují ve jménu přijatých svátostí, ale také snubním způsobem jejich prožívání“. ZENIT : Jak důležitá je rodina v přijatém povolání? P. Alain Mattheeuws : Kněží se nevynořují z nicoty: jsou počati, rodí se a vyrůstají v rodině, třebaže příběh zbožnosti v této rodině či v tomto „rodinném prostředí“ může být velmi pestrý (rozchody, úmrtí, nemoci, odpady od víry). Takže je třeba mít na paměti dvě věci: milost manželství podporuje otevřenost ke kněžskému povolání, obě svátosti „služby společenství“ mezi lidem Božím jsou tak vnitřně spojeny (KKC 1533-1666). Křesťanská rodina - ať už se k ní vlastní zkušenost kandidáta kněžství více či méně blíží – je tak opravdovým malým i velkým „seminářem“, v němž má Boží volání odezvu a může se rozvíjet. Jinak je třeba také říct, že neexistuje přísně kauzální či logický vztah mezi svatostí rodiny a povoláním ke kněžství, protože Bůh volá koho chce a kde chce. Ve všech případech je pro kněze, jeho blízké a pro ty, kdo ho vzdělávají, dobré a dokonce nutné, aby uznal, za co vděčí svým rodičům, rodině, z níž pochází, křesťanské zkušeností, která mu byla – nebo nebyla – předána. Toto uvědomění si svého původu ho přivádí k „díkůvzdání“, osvětluje přijaté dary a zakořenění v dějinách církve. ZENIT : Jakou oporu, jakou lásku může rodina knězi přinášet? P. Mattheeuws : Každá rodina, kde jsou rodiče spojeni svátostí manželství, je „malou církví“, důležitým konkrétním prvkem univerzální církve: láska manželů je znamením, že Kristus miluje svou církev, že ještě i dnes za ni dává svůj život. Pro kněze se tedy rodina jeví jako zvláštní místo služby církve, prostor, kde tryská láska. Milovat církev znamená milovat rodinu. Milovat rodinu znamená milovat ji takovou, jaká je, toužit hlásat jí radostnou zvěst a dávat najevo, že každá lidská láska je spasena Kristem. Ostatně kněz – možná to vyjadřuje znamení celibátu – ukazuje všem členům rodiny, že Boží láska k církvi a lidstvu opravdu existuje, že je živá a dává nám jistotu, že už jsme tak trochu v nebi. Rodiny a kněží se tedy navzájem posilují: jedni i druzí svědčí o téže lásce přítomné ve světě; navzálem se osvětlují, posilují, kráčejí po zemi ve stejném rytmu, aby svědčili o oživující moci lásky. ZENIT : Může být naopak rodina překážkou povolání nebo později překážkou ve službě kněze? P. Mattheeuws : Obtíže, se kterými se mnohé rodiny dnes setkávají, mohou být brzdou povolání ke kněžství (a k manželství, to dobře víme!). Tváří v tvář těmto zraněním lásky může mladému člověku , kterého volá Kristus, připadat strašlivé očekávání, že bude milovat až do konce a že zasvětí svůj život osvobození a očištění lidské lásky ve Spasitelově milosti. Existuje strach, který musí být překonán. A navíc vídáme pravidelně rodiče, kteří nejen že nechápou touhu svého dítěte odpovědět Kristu, ale staví se proti ní: velmi tím zatěžují jeho život a kněžskou formaci. Jde u nich o to, aby duchovně přijali, že jejich dítě je „tělo z jejich těla“ a zároveň dítě Boží; že každé dítě patří především Bohu: křest tuto skutečnost připomíná všem! Rodinná láska (rodičovská, bratrská), musí tedy zůstat otevřená pro toto volání, aby mu dodávala sílu a doprovázela je v radostech i bolestech. Mnoho rodin si vlastně neuvědomuje, co znamená život kněze: z tohoto pohledu nenacházejí vždycky slova a postoje přiměřené člověku, který někdy nese velké břímě, ve vší tichosti žije to, co mu bylo svěřeno, a jehož někdy zmáhá běh života a některé praktické otázky. Společenství, které nevnímá obraty v životě kněze, se stává slepým a je chudé na projevy náklonnosti vůči němu. ZENIT : Kam až může kněz zajít ve vztahu k rodině? P. Mattheeuws : Je-li rodina „malou církví“, cítí se tam kněz jako doma. Má se tam chovat jako bratr. Pokud se ho dovolávají jako pastýře, musí jednat jako jedinečný „velekněz“, jako Ježíš: na každého pohlížet s úctou a respektem, cudně a diskrétně. Člověk ostatně nikdy není „farářem“ ve své vlastní rodině, ani není určen pro nějaký jeden typ rodiny. Jsou rodiny, kam Pán posílá kněze s nějakým úkolem, a jsou jiné, kam si kněz přichází odpočinout, jako jako přicházel Ježíš do domu svého přítele Lazara. Rodina je je bratrské církevní prostředí: není místem pro důvěrnosti. Ono „kam až“ se řídí úctou k zvláštnímu poslání rodičů, kteří rozhodují sami za sebe. Vztah kněze k manželům, kteří ho přijímají a k jejich dětem musí být prostoupen cudnou zdrženlivostí. ZENIT : Může rodina pomoci knězi zvýšit hodnotu jeho celibátu? P. Mattheeuws : Zajisté. Jestliže totiž kněžské povolání má jistý vztah s povoláním rodiny, tím spíš celibát, který kněz v sobě objevuje jako dar, nemůže vytrysknout z ničeho. Má svou konkrétní historii, osobní smysl ve vztahu k rodině, z níž vyšel a k té, do níž byl přiveden sloužit. Zde je opět určující práce duchovní paměti. Rodina mimo to zvyšuje hodnotu celibátu u kněze, když respektuje jeho samotu a zároveň mu pomáhá vyhnout se tomu, aby žil osaměle. Samota, to je místo a čas, kde je kněz v důvěrnějším společenství s osobou Krista: jeho modlitba, jeho soukromí, hygiena života. Tato samota však ponese plně ovoce jenom tam, kde ho obklopuje silné a diskrétní přátelství, jež mu projevuje opravdovou náklonnost a úctu k tomu, co žije a čím se snaží následováním Krista být. Je tedy naprosto zásadní říct knězi, že jeho život nabídnutý Kristu v jeho církvi má smysl, a často mu to připomínat přes všechny nezdary a strádání – jeho i druhých. Pro kněze, který může být odlišného věku a vzdělání, který žije celibát nabítnutý jednou provždy, jsou projevy lásky v rámci rodinné jednotky s rozličnými charaktery vždycky svědectvím pokoje. Rozhovor zapsala Marine Soreau, přel. J. Šv.

Madeleine Delbrêlová, narozená před sto lety, je známá především svou sociální angažovaností v dělnickém prostředí a dialogem s komunisty. Je také velkou učitelkou duchovního života pro dnešní dobu. Jednou by mohla být blahořečena. „Sociální aktivistka, 1904-1964“, je napsáno na tabulce v uličce Madeleine Delbrêlové v Mussidanu, městečku v Dordogne, kde se narodila. „Jedna z největších mystiček  XX. století“, prohlašuje na její adresu kardinál  Martini, emeritní arcibiskup milánský, renomovaný pastýř a teolog. Sociální aktivistka a mystička? To je neobvyklé. Následující portrét tomu odpovídá. Drobná žena křehkého zdraví nastavuje noci, aby vášnivě diskutovala s přáteli dělníky nebo psala s krabičkou gauloisek a kávovarem po ruce. Umělecky založená s citem pro krásu vychutnává spíš rokfór a červené víno než šálek čaje. Realistická sociální pracovnice, která působí na radnici v Ivry-sur-Seine s „velkými stranickými esy“, je neochvějně věrná církvi. Madeleinina originalita, nadání, její životní cesta se vymykají obvyklým hodnocením. A prudká a totální konverze, která ji ve dvaceti letech zanechala  „oslněnou Bohem“, nevysvětluje všechno. Nálepky se k ní dost dobře nehodí. Možná ta o rodinném dědictví: manželský pár rodičů není v normě. Otec Jules, Gaskoněc, původně dělník, inteligentní a dynamický, originální až extravagantní, udělal pěknou kariéru u dráhy. Matka Lucile, nenápadná, je z buržoasní rodiny. Jules a Lucile se v roce 1936 rozvedou. Jejich jediná dcera řekne: „Žila jsem mimo sociální přehrady, a to bylo štěstí. V mé rodině bylo obsaženo všechno.“ Madeleine se vyvíjela svobodně v těch nejrůznějších prostředích. Je to ta, která navštěvuje intelektuální kruhy a v jednadvaceti letech přijímá cenu  Sully-Prudhomma od Francouzské Akademie za své básně, i ta, která se o osm let později rozhoduje opustit Paříž a žít mezi dělníky v Ivry-sur-Seine, historické baště francouzské komunistické strany. Protože evangelium ji vyzývá žít bok po boku s chudými, s těmi, jejichž možná největší chudobou je to, že neznají Boha. je to začátek více než třicetiletého dobrodružství přerušeného až její smrtí. Bůh… Je třeba se k němu vrátit, abychom Madeleine pochopili. V sedmnácti letech, krátce po první světové válce, když studovala literaturu a filosofii na Sorbonně, vyhlašuje  známým textem nazvaným „Bůh je mrtev…  ať žije smrt“  svůj ateismus. Tři strany, na nichž poukazuje na absurditu lidské existence prchající před skutečností: smrt je konečným okamžikem. Tady nelze nepomyslet na Jacquese a Raïssu Maritainovy, kteří před dvaceti lety – rovněž studenti na Sorbonně – si kladli stejné otázky po smyslu života a pomýšleli na sebevraždu. S Léonem Bloyem objevili víru a byli pak duší intelektuálních a uměleckých křesťanských kruhů. Madeleine potkává  Jeana Maydieu a jeho skupinu přátel. Oba mladí lidé spolu tak souzní, že je považují za snoubence. Ale Jean bez varování mizí a  vstupuje  k dominikánům. Evangelium, kniha k prožívání Uprostřed velkého vnitřního zmatku, na pokraji sil, klade si Madeleine otázky v souvislosti s mladými, kteří jsou jí nablízku. Přemýšlejí, žijí a nejsou tím méně křesťanští. Bůh tedy už není naprosto nemožný… Madeleine je realistická žena.  To je konstanta jejího života. A tak tedy spíš než by rozdmýchávala myšlenky o Bohu, rozhoduje se, že se bude modlit. Vypráví: „Od první chvíle jsem se modlila na kolenou, ještě v obavách z idealismu… Od té doby, když jsem četla a přemýšlela, jsem nalezla Boha; ale věřím, že při modlitbě nalezl Bůh mě a že je živoucí pravda a že ho člověk může milovat jako miluje nějakého člověka.“ O dva roky později, v rámci života ve farnosti a angažmá ve skautingu potkává abbého Lorenza, kaplana od Svatého Dominika v Paříži . Způsobil, že se jí „náhle zjevilo evangelium v plné síle“. Od této chvíle už to pro ni nebude „jenom kniha živého Pána, ale Pánova kniha k prožívání“, jak později napíše. Čte ji, „jako člověk jí chléb“. Chléb, který „drží v rukou církev“. Mladá konvertitka touží „dobrovolně patřit Bohu, tak jak může lidská bytost náležet tomu, koho miluje“.   Přitahuje ji karmel, ale rozhoduje se zůstat ve světě, zejména kvůli tomu, aby mohla pečovat o svou matku. Madeleine, která je sama velmi často nemocná, hodně čte. Získává velmi solidní křesťanské vzdělání a také diplom na École pratique de service social (sociální práce). 15. října roku 1933, o svátku svaté Terezie z Avily, se Madeleine spolu se dvěma přítelkyněmi (jsou to bývalé skautky stejně jako ona) usazuje v Ivry-sur-Seine. Je to začátek toho, co později dostane název „Equipes Madeleine Delbrêl“ (Skupiny Madeleine Delbrêlové). Nikdy jich nebude víc než patnáct.    Zakladatelky nevědí nic o podmínkách dělníků a o marxismu. Soužití katolíků s komunisty je však tvrdé. Mladým ženám se stává, že po nich na ulici házejí kameny: patří na stranu „farářů“! Stejně jako tři majitelé podniků v Ivry, kteří své dělníky velmi špatně platí… Sociální pracovnice spolupracuje s městskou správou. Objevuje solidaritu a organizovanost komunistů. Madeleine a její družky tak dobře zapadnou mezi místní obyvatele, že se v jejich domě setkávají lidé nejrůznějších skupin, nejrůznějšího věku a všichni jsou přijímáni se stejnou srdečností. Vládne zde velmi františkánský styl: prostota, radost , fantazie. Jeden přítel si klade otázku: „Váš společný život je pro mě vědeckou záhadou…“ Je to také prorocká odvaha. Podle vzoru svatého Františka, který šel vstříc muslimům, účastní se Madeleine stranických mítinků. Chce rozumět těm, s nimiž žije a pracuje.       Ve slavné výzvě z roku 1936 podává křesťanům ruku komunistický funkcionář Marice Thorez (který bydlel v Ivry). Zdá se, že právě v této době zažívá Madeleine – podle svých vlastních slov – „pokušení“ stát se komunistkou. Znovu se noří do evangelií a nenachází tam ani náznak ospravedlnění násilí, které vychvaluje komunismus. Pak čte Leninovy texty o náboženství.  Je to rozhodující četba: „Jako by se dostavily klinické příznaky ochromení víry a mohu říci, že u mě, alespoň podle prvních výsledků byla ta metoda dokonale účinná. V tom okamžiku jsem se otřásla strachem o Boha, svůj poklad,“ píše Madeleine. Několik měsíců před smrtí ještě řekne: „Byla jsem a ještě pořád  jsem oslněna Bohem.“ Jasně se ukazuje hluboká identita této sociální pracovnice: Madeleine je zamilovaná ctitelka,  mystička. Její činnost můžeme pochopit pouze na tomto základě. Pokušení je překonáno, zaměření její činnosti se tím nijak nemění. Například v době konání prvního poválečného eucharistického kongresu v Barceloně v roce 1952 píše španělským biskupům, aby během této události neprojevovali poslušnost diktátoru Frankovi. Neúspěšně. V době aféry manželů Rosenbergových, židovských marxistů podezřelých ze špionáže v USA ve prospěch SSSR, promlouvá na velkém shromáždění ve Vel’d’Hiv. V noci 19. června 1953, kdy byli popraveni, bdí a modlí se. Starší sestra dělnických kněží V této době se také odehrává krize dělnických kněží. Řím ukončuje tento pokus, který trval deset let. O Madeleine můžeme říct, že byla starší sestrou dělnických kněží: uskutečnila jejich ideál svědčit o Kristu při práci v prostředí dělníků; v roce 1941 byla úzce spojena se začátky semináře Mission de France v Lisieux. Velmi tou krizí trpí. Její postoj je determinován zkušeností komunismu a a smyslem pro církev: je třeba církev poslechnout. Do tohoto období spadá jediná „nadpřirozená“ historka z Madeleinina života. Velmi toužila jet do Říma a modlit se tam na hrobě apoštolů za východisko z krize. Je to rozumné, ptají se její společnice? Nemají peníze, Madeleine se právě zotavuje z nemoci a potřebují ji v Ivry. A kdyby potřebná suma přišla nějakým neočekávaným způsobem, neukazovalo by to, že se na tu cestu má vydat? Tak je tedy jejich skupině nabídnut los. Vyhrává a výhra pokrývá právě náklady na cestu... Svědci Madeleinina života jednomyslně zdůrazňují její dobrotu, něhu a pozornost k lidem. Badatelé, kteří začínají studovat její život a její spisy jasně ukazují jiný, až dosud neznámý aspekt její životní dráhy: zkušenost utrpení. Její zdraví, doprovázení rodičů, zapojení v církvi, to všechno jí poskytlo předčasnou zkušenost.   Do té míry, že v letech 1955-1956 dosahuje hranice svých fyzických a psychických možností. A když Madeleine mluví o utrpení, používá šokující formulace mystiků: „Křesťan je určen k boji (…) Má k tomu jenom jedinou zbraň, svou víru (…), která přetváří zlo v dobro, když on sám přijímá utrpení jako energii spásy pro svět.“      Jinde  zmiňuje utrpení jako „všechno to negativní, co osvobozuje pro lásku“.  Svobodná pro lásku, to Madeleine byla. Texty, které zanechala, zářivě jasné, nám otvírají bránu k jejímu vnitřnímu světu: Madeleine prostě dává Boha. 13. října 1964 ji její družky nacházejí u psacího stolu mrtvou. U toho stolu, na kterém jsou ještě vidět mapy světa, SSSR, Afriky, Říma, které tato velká misionářka měla ráda na očích. Její diář, obvykle plný schůzek na dlouho dopředu, nebsahoval od toho dne žádný záznam.  

Christophe Chaland, croire.com

Dnes jsme slavili výročí posvěcení Archy. Když jsem se tam chystala, nepředstavovala jsem si, že slavnostní mše svatá bude sloužena před Archou, tedy venku. Nevzpomínám si, že by v průběhu těch dvaceti let, kdy Archu máme, byla bohoslužba venku, tedy pokud nepočítáme svěcení ohně při velikonoční a svatodušní vigilili. Oznámení na plakátku, že v případě příznivého počasí bude mše svatá venku, jsem, bohužel, nevěnovala dostatečnou pozornost.  Vždyť jaké příznivé počasí může člověk očekávat na konci listopadu. V pátečním mailu z fary jsem to pochopila tak, že v exteriéru se budou odehrávat odpolední akce pro děti. Pohybové akce. Oblékla jsem se tedy tak normálně, podzimně. Před Archou už bylo všechno nachystáno. Obětní stůl, malý stan pro scholu, zvuková aparatura, několik řad židlí (naštěstí čalouněných) a další místa k sezení pod velkým stanem, kde už byly jenom lavičky. Bez čalounění. Někteří šťastlivci použili jako „podsedáčky“ malé koberečky, které pro příjemnější klečení v Arše zhotovila paní Anička Z. Ani tato pomůcka už na mě nezbyla. Můžu si za to sama, přišla jsem těsně před začátkem. Byla jsem ráda, že sedím, a že je to na holé lavičce, jsem nebrala nijak úkorně. Tedy aspoň zpočátku. Asi po čtvrt hodině začala být zima dost lezavá. Mše svatá se naštěstí odvíjela útěšně, schola hezky zpívala sem tam jsme se mohli i přidat. Pan děkan na začátku promluvy zažertoval, že ho pan farář prosil, aby délka kázání nepřesáhla jeho obvyklou hodinu. Této prosbě vyhověl.  Promluva nebyla o moc delší, než jak jsme zvyklí od otce Vnislava. Po svatém přijímání jsem jistě nebyla sama, kdo se těšil do tepla Archy. Když si před závěrečným požehnáním všichni čtyři otcové ještě sedli, trochu mě to překvapilo. A když se pan Šoba ujal mikrofonu a začal tím, že mše svatá vrcholí, a že on se svým proslovem bude delší než pan děkan, to už jsem se vyděsila. Myslel to vážně. Konferenciérským způsobem nám líčil, co nás čeká v Arše. Že je připraven kvíz podle kreseb Ivana Steigera a vylosovaný výherce dostane unikátní cenu, kterou asi před hodinou dokončil pan kaplan. Že bude „vyceněn“ autor vítězného loga. Že nás čeká občerstvení, káva, čaj, párky a pivo, které snad Viktor chladí na sedmém schodu… Také vyzval otce Vnislava, aby bez přípravy řekl nějaký vtip, a aby nám prozradil, jak říká svým spolubratřím na faře, když mají stejné křestní jméno – pan kaplan je prostě Pavel a pan farář Paulus. Jak pan Šoba vršil jednu konferenciérskou etudu na druhou, narůstalo ve mně rozladění a intenzivní pocit, že tyto řečnické výkony do mše svaté nepatří. Byla bych ráda odešla, nechtěla jsem ale přijít o závěrečné požehnání. Když nám ho pan děkan konečně udělil a kněží zmizeli v útrobách Archy, zvedla jsem se a spěchala domů na něco pro zahřátí. Na další program už jsem neměla chuť znovu do Archy jít. Pokud nás tedy pan Šoba svým vystoupením chtěl navnadit, v mém případě bylo jeho úsilí kontraproduktivní. No ale v Arše bylo jistě dost lidí a nikomu jsem tam nechyběla (manžel zůstal také doma :-) ). Končím prosbou adresovanou panu faráři: otče, třebaže je pan Šoba talentovaný řečník (nebo právě proto), nepůjčujte mu, prosím, mikrofon před závěrečným požehnáním, a to ani za příznivého počasí.

Katolíci by se měli pokusit nestírat si popelec po mši na Popeleční středu, řekl anglický biskup. Biskup Kieran Conry z Arundelu a Brightonu, který vede sekci pro evangelizaci a katechezi, nabádá katolíky napříč Británií, aby nesli „vnější znamení vnitřní lítosti nad svými hříchy a své oddanosti Ježíši jako Pánu a Spasiteli“. Řekl: „Když si ponecháme popelec, dává nám to nádhernou příležitost podělit se s lidmi o to, jak je pro nás naše víra důležitá, a ukázat jim na Kristův kříž. Zvu vás na ranní nebo polední mši svatou všude tam, kde je to možné. „Pokuste se, prosím, nesmazat si popelec, hned když vyjdete z kostela, ale odneste to znamení kříže všem, s nimiž se setkáte: ve škole, v kanceláři, v továrně, všude tam, kde budete. V lidech to možná vzbudí zvědavost a údiv nad tím, proč to děláte. Když jim řeknete něco o postní době a o Velikonocích, možná se zamyslí a a možná to v nich dokonce probudí otázky, které by mohly vést k víře. Mnozí lidé mají velmi matné povědomí o postní době i o popelci. Bylo by dobré to spíše objasnit než zatemňovat. „Nepodceňujte moc tohoto prostého skutku a neste svůj popelec nejen jako znamení začátku vaší cesty postní dobou, ale jako svědectví o tom, co je největší poklad vašeho života. Tento malý krok může probudit víru v srdcích mnoha těch, které potkáte, a způsobem, jakého byste slovy nedosáhli.“ Katolíci přijímají popelec při mši svaté na Popeleční středu. Slovy kněze „prach jsi a v prach se navrátíš“ se jim připomíná jejich vlastní smrtelnost. Popel je připraven z listů palmových větví (u nás z kočiček) posvěcený o Květné neděli předcházejícího roku.  Anna Arco , úterý, 3. března 2011 zdroj: http://www.catholicherald.co.uk/

"Paní učitelko, fornicate znamená smilnit?" překvapila mě v době docela nedávné, kdy jsem ještě dělala paní učitelku, podivnou otázkou jedna deváťačka. "Ano, ale jaks na to přišla? A víš vůbec, co to znamená česky?" Podivné slůvko se vyskytlo v textu nějaké anglické písničky. O jeho českém významu měla dívka matné (ovšem zcela mylné) tušení. "No jo, nezná desatero," říkala jsem si v duchu, když jsem se jí  pokoušela český význam objasnit.    Ale co my, kteří desatero známe, jakou představu o smilnění máme my? Zdá se, že toto slovo označující hříšné jednání, jako by zmizelo z našeho povědomí, jako by se něco podobného mohlo odehrávat jenom ve starověkém Korintě. Mnozí rodiče by se jistě podivili, kdyby jim někdo tvrdil, že jejich děti, které milují svého partnera a bydlí s ním, ačkoli svatbu ani zdaleka neplánují, smilní. On jim to ale stejně nikdo tvrdit nebude. Ani v Katolickém týdeníku č. 22, kde je celá dvoustrana věnována tématu druh a družka, se toto slovo neobjevilo. Vůbec, po přečtení všech článků na toto téma jsem došla k závěru, že KT plýtvá papírem. Podobné sociologické a psychologické rozbory si můžeme přečíst v kdejakém světském médiu, které nemá církevní schválení. Sociolog Jan Spousta píše v závěru svého článku: „Jestliže mluvíme o krizi manželství a neochotě se vázat, je dobré si uvědomit, že nejde v první řadě o individuální mravní selhání či psychologické zábrany, nýbrž o projev vývoje západního státu, společnosti a rodiny v posledních stoletích.“ Ještě by bylo dobré si položit otázku, kam tento vývoj směřuje a zda se jím máme nechat jen tak pasívně unášet. Nemáme povinnost se mu vzepřít a ukazovat jiné cesty, jiný směr? Ale to je úkol nikoliv pro sociologa, ale pro pastýře. A právě výrazný hlas pastýře ne této dvoustraně schází. Psycholog Jakub Hučín mimo jiné říká: „Když se podíváme bez přikrašlování do našich rodin, setkáme se jen sem tam s opravdu vřelým, otevřeným a láskyplným partnerským vztahem mezi rodiči, se vztahem, v němž se všichni zúčastnění cítí dobře (a troufám si tvrdit, že to platí o většině rodin, ať už se jedná o věřící, nebo ne). Myslím, že tady Jakub Hučín dost odvážně zobecňuje. Jako psychoterapeut se jistě setkává spíše s jedinci poznamenanými patologickými vztahy v rodině, ale vyvozovat z toho, že opravdu fungující rodina je zřídkavým jevem, mi nepřipadá korektní. Svůj příspěvěk končí slovy: „Muži a ženy žijící v partnerském vztahu bez manželství mají úplně stejné potřeby podpory a pastorační péče ze strany církve a opět ze zkušenosti vím, že řada z nich o takovou péči stojí, a je škoda, že je tato skupina v církvi spíše opomíjená či odsuzovaná.“ Já bych s tímto tvrzením polemizovala. Jistě, jsou dvě různé skupiny osob žijících v nesezdaném soužití. Tou první jsou lidé, kterým se život nějak zkomplikoval: ovdověli nebo se rozvedli a z různých příčin nemohou uzavřít nový církevní sňatek. Nesetkala jsem se s tím, že by je někdo odsuzoval nebo opomíjel (pořádají se např. akce pro rozvedené…). Druhou skupinou, která alarmujícím způsobem početně narůstá, jsou mladí lidé, pro které chodit spolu znamená spolu bydlet. Že takové společné bydlení vždycky nekončí svatbou, je nabíledni. Zdá se mi, že se příliš lehce smiřujeme s tím, že je to, slovy sociologa, projev vývoje západního státu, společnosti a rodiny. Nikdo se k tomu nevyjadřuje, i když  toto jednání nemá jenom individuální rozměr, ale zasahuje celé společenství místní církve. Zajímalo by mě, zda měl Jakub Hučín na mysli i tuto skupinu, když mluví o tom, že stojí o pastorační péči. Rozhodnutím ke společnému bydlení před svatbou mladí věřící udělají úkrok směrem ven ze společenství. Když jim to nikdo nevysvětlí a jejich jednání nepojmenuje (ani KT se nesnížil k žádnému moralizování), o to déle bude trvat jejich návrat k plnému životu s církví. Mlčení místní církve k tomuto jevu je o to podivnější, že církev univerzální je znepokojená a problémem se zabývá. V roce 2000 vydala Papežská rada pro rodinu dokument Rodina, manželství a „fakticky existující soužití“. Český překlad, který pro vnitřní potřebu vydala ČBK si můžete přečíst zde. Dokument se velmi komplexně zabývá problémem manželství a rodiny a jejich ochrany v rámci společenských struktur. V závěru dokumentu je kapitola Základní linie křesťanské orientace. V úvodním odstavci se říká: „Křesťanské společenství považuje skutečnost fakticky existujících soužití za výzvu. Soužití bez jakéhokoli institucionálního závazku– a to jak občanského, tak náboženského – představují stále častější jev, na nějž církev musí zaměřovat svoji pastýřskou pozornost. Věřící je schopen nejen díky rozumu, ale také díky „jasu pravdy“, která pochází z víry, nazývat věci pravým jménem, tedy dobro dobrem a zlo zlem. V aktuálním kontextu, který je poznamenán relativismem zamlžujícím každý rozdíl, a to i ten nejpodstatnější rozdíl mezi manželstvím a fakticky existujícími soužitími, je třeba velké moudrosti a odvážné svobody k tomu, aby se člověk vyhnul nejednoznačnosti a kompromisům. Vždyť tou nejhorší krizí, která může člověka postihnout, je směšování dobra a zla, jež znemožňuje budování a zachovávání morálního řádu jak u jednotlivců, tak u celých společenství. Kvůli pravé křesťanské reflexi nad znameními doby a tváří v tvář zřetelnému zatemnění hluboké pravdy o lidské lásce, k němuž dochází v srdcích mnoha našich současníků, je vhodné vrátit se k čistým vodám evangelia.“ A o kousek dál čteme doporučení, aby v pastoraci byl k lidem žijícím ve volném soužití zaujat  postoj porozumění. „Nicméně pochopení okolností a respekt k osobám nejsou totéž jako ospravedlnění daného stavu věcí. V takovýchto případech je vhodné spíše zdůraznit, že pravda je pro lidi hlavní dobro a že je základním činitelem pravé svobody. Vyslovení pravdy není urážkou, představuje naopak určitou podobu lásky, takže ‚v ničem neslevit ze spasitelné nauky Kristovy‘ je opravdu ‘vynikající formou lásky k duším‘“. A ze všeho nejdůležitější je prevence. To se praví i v citovaném dokumentu. Takže snažme se ukázat svým dětem půvab, krásu a hloubku křesťanského manželství. V předávání spasitelné nauky Kristovy však naléhavě potřebujeme pomoc našich pastýřů.

Když všichni ostatní automaticky, dokonce bezmyšlenkovitě přijímají Tělo Páně, ti, kdo nemohou, se cítí vyčleněni ze společenství církve.

Papež má pravdu: výtržnosti byly produktem relativismu – odmítnutí objektivních morálních hodnot, a to nejen výtržníky

Jak řekl žalmista ‘je to lid, který bloudí ve svém srdci’. Potřebujeme ‘Big Society (Velkou společnost)’: ale na čem  ji vybudujeme? William Oddie, úterý 13. září 2011 Ve své odpovědi na projev Nigela Marcuse Bakera, nového velvyslance u Svatého stolce, který pronesl u příležitosti předání pověřovacích listin Svatému otci, papež zajímavě komentoval letní výtržnosti. Mluvil o nezbytnosti hodnot ve veřejném životě; při takové příležitosti je to bezpečný, neškodný postoj. Papež ve své odpovědi argumentoval takto: Vaše vláda, jak jste ukázal ve svém projevu, si přeje uplatňovat politiku založenou na trvalých hodnotách, které se nedají jednoduše vyjádřit v právnických termínech. Je to zvlášť důležité ve světle toho, co se v Anglii událo letos v létě. Když politika nepředpokládá nebo neprosazuje objektivní hodnoty, výsledný morální relativismus, místo aby vedl ke společnosti, která je svobodná, slušná, spravedlivá a soucitná, směřuje k vytváření frustrace, beznaděje, sobectví a bezohlednosti vůči životu a svobodě druhých. Je proto správné, že ti, kdo politiku utvářejí, naléhavě hledají cesty, jak prosazovat vysokou úroveň vzdělávání, podporovat sociální příležitosti a ekonomickou mobilitu, zkoumat způsoby podpory dlouhodobého zaměstnání a  spravedlivějšího a všeobecnjšího rozdělování bohatství ve společnosti. Kromě toho, aktivní podpora základních hodnot zdravé společnosti prostřednictvím obrany života a rodiny, důkladné morální výchovy mladých lidí, bratrské péče o chudé a slabé jistě pomůže znovu vybudovat u člověka pozitivní smysl pro povinnost, v lásce, vůči přátelům a cizincům a stejně tak i v místní komunitě.    O potřebě objektivních morálních hodnot v britském kontextu už mluvil, když se obracel k vůdcům veřejného života ve Westmister Hall[1]: Na  jakou autoritu se budeme odvolávat při řešení morálního dilematu? Tyto otázky nás přivádějí přímo k etickým základům občanského diskurzu. Pokud morální principy podporující demokratický proces nejsou určeny ničím solidnějším než je společenský konsensus, křehkost toho procesu se pak stává až příliš zjevná – pro demokracii to představuje opravdovou výzvu. Ale i on mohl stěží  předpovídat hrozivý kolaps veřejného pořádku, který se odehrál v srpnu. David Cameron (jehož nejsem, jak moji čtenáři vědí, nekritickým podporovatelem) mluvil o „pomalém morálním kolapsu“ a opět jednou o zoufalé potřebě uzdravit „rozvrácenou společnost“. Teď máme všichni chuť se politikově slavné větě vysmívat,  naši „rozvrácenou společnost“ nám předhazuje už léta. Ale podívejte se, když to vezmou za správný konec, musíme to také tak říci. Když Ed Miliband (předseda opoziční Labour Party, pozn. překl.) viděl, že se Cameron trefil do nálady veřejnosti, nemohl odolat pokušení přidat se v takové chvíli na správnou stranu a zároveň získat stranické body tím, že mluvil o odposlouchávání telefonů (a každému tak připomněl Cameronova kamaráda Andyho Coulsona) a o všech těch  hamižných bankéřích (což jsou pravděpodobně Cameronovi bohatí kamarádi v city, i když to byl Gordon Brown, kdo jako ministr financí nevynechal jedinou příležitost vyslovit jim přehnanou chválu, jako by byli základem všeho, co je dobré a vzešené). Takže ano, řekl mladý Miliband, máme morální krizi; ale “nemůžeme čestně prohlásit, že chamtivost, sobectví a veliká nezodpovědnost, která nás tak hluboce šokovala, je omezena na ty, kdo drancovali, či dokonce na jejich rodiče… Bankéři, kteří inkasovali miliony, když připravili vkladatele o úspory… poslanci, kteří podvodně účtovali své náklady… lidé, kteří odposlouchávali telefony, aby získali důvěrné informace a vydělali na tom peníze“: i oni byli „chamtiví, sobečtí a nemorální“. Ovšem, a co dál? Potřebovali jsme pochopit bezprostřední krizi: a Cameron to vzal za správný konec. Potíž je v tom že nestačí říct, že je tady morální krize a drancující výtržníci ji ztělesnili. Když jsme, tak jako naše společnost, ztratili ze zřetele objektivní charakter celého morálního diskurzu, potřebujeme pochopit, jak k té ztrátě došlo.  Jak v té době napsala ve svém blogu Fracis Philipsová  „V médiích vysvětluje kořeny nedávných výtržností v Londýně a jinde každý jinak. Ve skutečnosti, jak vědí křesťané, je to velmi jednoduché. Je to zhuštěno v citátu francouzského duchovního, kardinála Pie… „Když křesťanství už není duší veřejného života, veřejné moci, veřejných institucí, pak Ježíš Kristus zachází s tou zemí tak, jak se tam zachází s Ním. Dál uděluje své milosti a požehnání jednotlivcům, kteří mu slouží, ale opouští instituce, mocenské struktury, které mu neslouží…“  Zní to, jak řekla Francis, jako ze Starého zákona. Výtržnosti byly opravdu jakýmsi soudem. Slovy žalmu Venite, Exultemus Domino: „Čtyřicet let mi bylo protivné ono pokolení;  řekl jsem: Je to lid, který bloudí v srdci, nepoznali mé cesty. Proto jsem přísahal ve svém hněvu:  Nepřijdou na místo mého klidu!“ Můžete v tom, chcete-li vidět žalmistovo varování proti zlu relativismu. A ovšem, že papež má pravdu: „Když politika nepředpokládá nebo neprosazuje objektivní hodnoty, výsledný morální relativismus místo aby vedl ke společnosti, která je svobodná, slušná, spravedlivá a soucitná, směřuje k vytváření frustrace, beznaděje, sobectví a bezohlednosti vůči životu a svobodě druhých.“ Často jsem v tomto sloupku reagoval na papežova slova (proto papeže máme); ale není tak časté, že to mohu udělat slovy, která jsem na určité téma napsal dřív, než o tomto tématu mluvil on; pokud vím, bylo to minulý týden poprvé, kdy mluvil o výtržnostech a spojil je se zlem relativismu; já jsem to udělal už dřív (omlouvám se za to, ale člověk nemá vždycky pravdu a je pěkné mít – bezděčně – podporu z takového zdroje; taktéž si myslím, že potřebujeme velmi jasně tomu porozumět): Jedna z definic relativismu, na které jsem narazil (existuje jich hodně), je ta, že „jelikož neexistuje univerzální morální kritérium, kterým bychom soudili druhé, měli bychom tolerovat jejich chování  – i když jde proti našim osobním nebo kulturním morálním zásadám“. Nu, pokud jste si to mysleli před výtržnostmi v Londýně  (a Manchesteru a Birminghamu a Salfordu a Bristolu a Liverpoolu), co si myslíte teď? Opravdu neexistuje žádné universální morální kritérium podle kterého by drancující výtržníci mohli být souzeni? A měli bychom v jejich případě  opravdu tolerovat „chování druhých – i když jde proti našim osobním nebo kulturním morálním zásadám“? Odpověď zní: ne. Všechny ostatní přibližné příčiny drancování se sbíhají v této jediné: kolaps disciplíny ve třídě, zhroucení rodiny a všech hodnot, o návratu k nimž mluví Cameron (a přiznejme, že oprávněně) ve svém ideálu Big Society: všechny tyto věci nastanou, když se jako společnost obrátíme proti fundamentálním objektivním hodnotám, nebo na ně prostě zapomeneme, proti hodnotám, které jsme brali jako zaručené naším křesťanským dědictvím Všechno to začalo v šedesátých letech a pokračovalo v letech sedmdesátých a osmdesátých: „Čtyřicet let mi bylo protivné ono pokolení;  řekl jsem: Je to lid, který bloudí v srdci, nepoznali mé cesty“: no, my jsme je ve skutečnosti znali, ty Boží cesty; ale asi před čtyřiceti lety jsme se od nich náhle velmi vzdálili. Teď nastal čas pro reflexi a pro velký akt společného rozpomnění. Nikoliv nutně na církev a na výhradně křesťanské cesty, ne v prvé řadě: ale určitě na kořeny kultury, která nás v rámci živé paměti všechny zahrnuje. Při papežově loňské návštěvě VB, pozn. překl.

Musíme být ve střehu: ani na naší straně rybníka není bez vlivu.  William Oddie, pátek,  25. února 2011 Je Barack Obama nejvíc antikatolický americký prezident kam až naše paměť sahá? Samozřejmě si nemyslím, že otevřeně útočí na církev (ačkoliv bylo zaznamenáno, že při jeho prezidentské inauguraci nebyl mezi pozvaným duchovenstvem jediný katolík, a přitom okázale pozval kontroverzního –  protože otevřeně aktivního homosexuála – episkopálního (tzn. anglikánského) biskupa Gene Robinsona).    Mám na mysli to, že napříč celým spektrem současných morálních témat nadšeně zastává stanoviska, která jdou přímo proti postojům katolické církve. To způsobilo, že nejméně jeden katolický biskup (možná jsou i jiní)  ho nazval antikatolíkem. Jako senátor podporoval sexuální výchovu, kterou by pětiletým dětem poskytovala organizace Planned Parenthood. Konzistentně hlasoval pro potrat včetně potratu částečným porodem. Dvakrát hlasoval proti zákonu zakazujícímu financování potratů z veřejných zdrojů;  hlasoval pro rozšíření výzkumu embryonálních kmenových buněk; hlasoval proti informování rodičů nezletilých, kteří podstoupili potrat v nestátním zařízení; hlasoval pro návrh odhlasovat $100,000,000 na financování sexuální výchovy a výchovy k antikoncepci (včetně antikoncepce abortivní) pro teenagery; byl proti “Born Alive Infants Protection Act” (zákon na ochranu živě narozených dětí ) na půdě Senátu a v roce 2003 zamítl návrh zákona ve výboru. Byl by jím postaven mimo zákon tzv. “live birth abortion,” kdy je vyvolán předčasný porod a dítě se pak nechá zemřít. Katolíci ve Sojených státech to samozřejmě všechno zaznamenali, i když jejich reakce byla, řekneme-li to mírně, nekonzistentní. V dubnu 2009 mu údajně katolická univerzita Notre Dame udělila čestný titul. Arcibiskup John C. Nienstedt ze  St Paul a Minneapolis protestoval a požadoval stažení pozvánky. Jeho dopis prezidentu Notre Dame, P. Johnu Jenkinsovi (což je, představte si, katolický kněz) byl opravdu strohý: “Milý otče Jenkinsi:   “Právě jsem se dověděl, že jste jako prezident univerzity Notre Dame pozval prezidenta Baracka Obamu, aby jako řečník zahájil 17. května 2009 na univerzitě slavnostní promoci. Byl jsem také informován, že prezidentovi udělíte čestný titul doktora práv, což je jedna z nejvyšších poct, kterou vaše instituce propůjčuje. “Píši vám na protest proti tomuto do nebe volajícímu rozhodnutí z vaší strany. Prezident Obama byl propotratový zákonodárce. Zvláště po svém nástupu do úřadu ukázal svou promyšlenou lhostejnost k nenarozenému životu tím, že zrušil zákaz výzkumu embryonálních kmenových buněk, podporoval projednávání návrhu zákona FOCA (Freedom of Choice Act – zákona, který má ženám usnadnit přístup k potratu) a otevřeně podporoval práva homosexuálů v celé naší zemi. “Je to výsměch, že univerzita, kterou mnozí považují za katolickou, by měla veřejně podporovat tak antikatolického politika. “Doufám, že jste schopen znovu zvážit toto rozhodnutí. Pokud ne, nepočítejte, prosím, že budu v budoucnu vaši univerzitu podporovat.   “Se srdečným pozdravem   John C. Nienstedt arcibiskup v  Saint Paul a Minneapolis” Teď má Obama na mušce instituci manželství. Loni vydal “proclamation” ( tedy prohlášení, které si můžete přečíst na website Bílého domu) při příležitosti “Lesbian Gay Bisexual and Transgender Pride month” (tedy Měsíce lesbiček, gayů, bisexuálů a transgendr osob –LGBT), které ukazuje jeho úmysl „dát homosexuálním párům stejná práva a odpovědnosti poskytované kterémukoliv manželskému páru a odvolat zákon na obranu manželství (Defense of Marriage Act)….”, a jeho přesvědčení, že “důležitou kapitolou v našem velkém, nedokončeném příběhu je hnutí za spravedlnost a rovnost pro lesbickou, gay, bisexuální a trangender (LGBT) komunitu. Zákon na obranu manželství paradoxně podepsal jiný demokratický prezident, Bill Clinton. Podle tohoto zákona nemusí žádný stát považovat za manželství vztah mezi dvěma lidmi stejného pohlaví, který je za manželství považován v jiném státě; jasně definuje manželství jako zákonné spojení mezi jedním mužem a jednou ženou. Oběma komorami Kongresu prošel velkou většinou: Obama nemá žádnou šanci ho zrušit. A tak teď dělá všechno, co může, aby ho podkopal.   A tady se pro Anglány, kteří se nevyznají v kličkách a zákrutech amerického právního systému, začínají věci komplikovat. Podle CNS,  “Ve svém prohlášení z 23. února řekl generální prokurátor Eric Holder, že ačkoliv administrativa hájila zákon z roku 1996 [i.e. the Defense of Marriage Act, tedy zákon na obranu manželství] v některých federálních soudních síních, nebude v tom pokračovat v případech čekajících na projednání  u odvolacího soudu 2. obvodu Spojených států. Na rozdíl od předchozích případů, řekl Holder, druhý obvod „nemá stanoveny závazné normy, jak by měly být aplikovány zákony týkající se sexuální orientace.“ Toto zřejmě stačí zabránit působnosti zákona, přinejmenším je to dost na to, aby to vážně vyděsilo americké katolické biskupy: tady je opět CNS: Úřad generální rady amerických biskupů řekl, že rozhodnutí Obamovy administrativy nepodporovat nadále zákon na obranu manželství v nadcházejících právních sporech „představuje zřeknutí se“ ústavní povinnosti zajistit věrné naplňování zákonů Spojených států.“   “Po tisíciletí a napříč kulturami bylo manželství chápáno jako spojení jednoho muže a jedné ženy,“ řekl úřad ve svém prohlášení z 23. února poté, co prezident Obama instruoval Ministerstvo spravedlnosti, aby přestalo hájit federální zákon, který v roce 1996 schválil Kongres a podepsal prezident Bill Clinton.  Tak takhle se věci mají. Jaký účinek bude teď mít Obamova iniciativa v praxi? Možná by to mohl vysvětlit někdo, kdo rozumí americkému právnímu systému lépe než já. Přinejmenším, jak říkají američtí biskupové, je odmítnutí podporovat zákon „vážnou urážkou milionů Američanů, kteří odmítají nespravedlivou diskriminaci a zároveň obhajují jedinečnou a nedocenitelnou hodnotu manželství jako svazku jednoho muže a jedné ženy“.  Co dál? faktem je, že na této straně rybníka stejně jako v USA musíme prezidenta Obamu sledovat. Možná byl oslaben v Kongresu: ale prezident Spojených států má vždycky značnou moc konat zlo stejně jako konat dobro. V mnoha evropských zemích je mnohem populárnější než ve Spojených státech: a není zde bez vlivu. Člověk, který je tak obdivován a respektován jako byl – a mnohde stále je - on,  může působit škodu svými slovy i skutky, i když nemá žádnou přímou moc. Myslím, že by měl být uctíván a respektován mnohem méně, než je tomu nyní. zdroj: http://www.catholicherald.co.uk/

John Henry Newman, Sermon 5, první neděle postní, 12. března 1948 Předpokládám, že mnohým lidem připadlo velmi pozoruhodné, že náboženská přísnost a strohost minulých dob byla později značně uvolněna. Postupně se upouštělo od obtížných povinností, které předtím byly vyžadovány ode všech. Byly doby, kdy – všeobecně řečeno – se všichni postili od masa po celou postní dobu. V tomto bodě byly udělovány nové a nové výjimky, letos máme zase jednu novou. Co to znamená? Co tím máme získat? Tato otázka stojí za úvahu. Můžeme na ni dát různé odpovědi, ale já se omezím na jednu z nich. Má odpověď je, že půst je jenom jedna větev rozsáhlé a naléhavé povinnosti podřídit se Kristu. Musíme se mu vzdát se vším, co máme a co jsme. Nic si nesmíme vzít zpět. Musíme před Něho předstoupit jako zajatí vězňové, s kterými si může dělat, co chce, s naší duší a tělem, naším rozumem, úsudkem, našimi náklonnostmi,  představivostí, zálibami, s naším apetitem. Podřídit se, to je veliká věc; ale konkrétní forma, kterou má být vnitřní chápání podrobení a podřízení sebe sama vyjádřeno navenek, ta záleží na konkrétním člověku, na čase a místě. Co je dobré pro jednoho, není dobré pro druhého. Jsou různé situace s různými obměnami. Například úcta k svatým, je katolická praxe. Je založena na jasném katolickém učení a od počátku je stále stejná. Rozhodně se nemůže měnit. A přece je jisté, že hlavní objekt této zbožnosti byl v čase proměnný, dnes se proměňuje v závislosti na konkrétním člověku, někdo uctívá jednoho světce, jiný zase jiného; a podobně se měnil v Církvi jako celku – například úplně na počátku tuto hlavní pozornost přirozeně upoutávali mučedníci. Bylo přirozené, že lidé, když jim denně před očima umírali přátelé mečem nebo na hranici, směřovali svou zbožnost k první instanci jejich oslavených duší. Ale když byl zaručen čas vnějšího míru, pak v srdci věřících zaujala jejich místo myšlenka na blahoslavenou Pannu a úcta k ní byla větší než dříve. A tato myšlenka na blahoslavenou Pannu sílila a byla jasnější a vlivnější u myslitelů Církve. Oddaných služebníků Marie bylo v prvních dobách relativně málo, dnes je jich hodně. A také, abych uvedl  jiný příklad, současný boj se zlými duchy se může zdát úplně jiný než býval v dobách minulých. Civilizovaný svět atakují mnohem rafinovanějším způsobem, než atakovali svět primitivní. V životě světců i jiných lidí čteme, že se jim zlý duch ukazoval a bojoval s nimi tváří v tvář, dnes ale tito rafinovaní a zkušení duchové soudí, že jejich cílům lépe vyhovuje neukazovat se nebo alespoň ne tak často. Je v jejich zájmu, aby myšlenka na ně vymizela z myslí lidí, takže nepoznáni mohou dělat větší neplechu. A na člověka útočí mnohem rafinovaněji – ne hrubě, nějakým obscénním pokušením, které by každý pochopil, ale nějakým vybroušeným způsobem se obrací na naši pýchu, naši vlastní důležitost, lásku k penězům, k pohodlí, okázalosti nebo na náš zpustlý rozum, a tak skutečně ovládají lidi, kteří na první pohled vypadají, že mají nad pokušením vrch. A teď tyto příklady aplikujme na naše téma. Z toho, co bylo řečeno vyplývá, že nesmíte předpokládat, že ve způsobech umrtvování pro nás není nic povinné, že náš půst už  nemusí být tak přísný jako býval dřív. Je rozumné vzít v úvahu, že jeho místo zaujme jiná povinnost stejného druhu; a proto uvolnění půstu v jídle může být pro nás návrhem, abychom na druhé straně byli k sobě přísnější v nějakém jiném ohledu. A tato anticipace je potvrzena příběhem pokušení našeho Pána na poušti. Začalo, jak uvidíte, pokusem ze strany ďábla neptřičně prolomit Jeho půst. Tady začalo, ale neskončilo. Bylo to jenom první ze tří pokušení a další dvě se obracela k Jeho duši, ne k Jeho tělesným potřebám. Jedním pokušením byla výzva, aby se vrhl dolů z vrcholku chrámu, dalším nabídka kralování nad světem. Byla to rafinovanější pokušení. Slovo „rafinovaný“ jsem už použil. Je třeba ho trochu vysvětlit. Rafinovaným pokušením nebo rafinovaným hříchem míním něco, co je obtížné odhalit.  Každý ví, co znamená porušit deset přikázání, první, druhé, třetí, atd. Když je něco přímo přikázáno a ďábel nás přímo pokouší, abychom to porušili, není to rafinované, ale zjevné a hrubé pokušení. Existuje však velmi mnoho špatných věcí, které nejsou tak očividně špatné. Jsou špatné proto, že vedou k tomu, co je špatné, nebo jejich důsledky jsou špatné, nebo jsou špatné proto, že jsou evidentně totéž jako něco, co je zakázáno, je to však zahaleno a vypadá to jinak. Lidské smýšlení je velmi lhavé; když je něco zakázáno, člověk to nerad dělá přímo, ale dá si práci, když se k zakázanému cíli může nějakým způsobem dostat.  Je to jako když se někdo ubírá na nějaké místo. Nejdřív to zkouší přímo, ale zjistí, že cesta je zablokovaná; pak jde oklikou a vy byste si nemysleli, že jde správným směrem; pak třeba odbočí doprava, ale udělá jenom malý oblouček, pak další a posléze se dostane tam, kam chtěl. Nebo ještě víc je to jako plavidlo na moři v protivětru, které námořníci řídí hned tím a hned oním směrem a nakonec se jim podaří dospět do cíle. Rafinovaný hřích je tedy takový, který nejprve jako hřích nevypadá, ale dospěje do stejného bodu jako hřích otevřený a přímý.   Uveďme si nějaké příklady. Kdyby ďábel někoho pokoušel, aby šel na hlavní silnici a tam loupil, bylo by to otevřené a okaté pokušení. Kdyby však někoho pokoušel, aby udělal něco nepoctivého v obchodní záležitosti, něco, čím by jeho bližní utrpěl škodu a on sám z toho měl výhodu, bylo by to rafinovanější pokušení. Člověk by i tak získal něco, co patřilo bližnímu, jeho svědomí by ale nebylo tak moc otřeseno. Proto dvojznačnéa vyhýbavé vyjádření je rafinovanější hřích než přímá lež. podobně člověk, který se neopíjí, se může přejídat. Obžerství je rafinovanější než opilství, protože není tak zjevné. A opět říkám, že hříchy duše jsou mnohem rafinovanější než hříchy těla. Nevěra je rafinovanější než nevázanost.  I v případě našeho svatého Pána začíná Pokušitel tím, že se obrací k jeho tělesným potřebám. Pán se postil čtyřicet dní, byl tedy hladový. A tak Ho ďábel pokouší, aby jedl. Ale když Ježíš k tomu nesvolil, přešel ďábel k rafinovanějším pokušením. Sváděl Ho k duchovní pýše, sváděl Ho k touze po moci. Mnohý člověk by se vyhnul nestřídmosti, vyhnul by se pýše na své úspěchy v duchovním životě; to znamená, zpovídal by se, že takové věci byly špatné, ale neviděl by, že se jimi provinil.  Dále pozoruji, že civilizovaná doba je více vystavena rafinovaným hříchům než doba primitivní. Proč? Z jednoduchého důvodu, protože je vynalézavější v omluvách a vytáčkách. Může bránit omyl a tedy zaslepit oči těch, kdo nejsou dost opatrní ve svědomí. Může udělat chybu přijatelnou, může způsobit, že neřest vypadá jako ctnost. Hříchům dodává důstojnost pěknými názvy; lakomství říká řádná péče o vlastní rodinu nebo přičinlivost, pýchu nazývá nezávislostí, ctižádostivost velkomyslností; zlost je ta pravá kuráž, atd.  Taková je naše doba a náš sebezápor proto musí být velmi odlišný od toho, co bylo potřeba v dobách primitivních. Barbaři, kteří se obrátili nebo bojechtivé davy divoké povahy a hrubé síly – ty nemohlo nic zkrotit lépe než půst. Ale my se od nich velmi lišíme. Ať už je to přirozeným během staletí nebo naším způsobem života, rozlehlostí našich měst nebo z jiných příčin, skutečnost je taková, že nejsme tak silní a nemůžeme vydržet to, co vydrželi naši předkové. A pak, kolik je zase těch, kteří v každém případě musí mít dispens, ať už proto, že mají těžkou práci, nebo proto, že nikdy nemají dost a nemůže se po nich chtít, aby se v postní době omezili. Z těchto důvodů nejsou postní pravidla tak přísná, jak tomu bývalo dřív. A teď mi dovolte říct, že řád, který nám teď církev dává, třebaže je shovívavý, je nicméně také přísný. Zkouší člověka. Jedno jídlo denně je pro většinu lidí zkouškou, i když v některé dny je dovoleno maso. Při naší slabé tělesné schránce je to dostačující umrtvování smyslnosti. Slouží to cíli, kvůli kterému byly zavedeny veškeré posty. Na druhé straně, to, že je to tak snadné, o tolik snadnější, než dříve, nám naznačuje, že kromě opilství a obžerství máme jiné hříchy a slabosti k umrtvování. Připomíná nám to, že když usilujeme o to, abychom byli čistí a neposkvrnění ve svých tělech, máme se mít na pozoru, abychom nebyli nečistí a hříšní ve svém intelektu, náklonnostech, vůli. Právě když ve světě končila primitivní doba a nastával věk, kterému říkáme osvícený a civilizovaný – myslím tím 16. století –, všemohoucí Bůh ve své Prozřetelnosti dal povstat dvěma světcům. Jeden byl z Florencie, druhý ze Španělska. Potkali se v Římě.  Byli tak rozdílní, jak jen dva lidé mohou být, lišili se svým příběhem, svou povahou, rozdílné byly řeholní instituty, které se jim nakonec z milosti Boží, která všechno řídí, podařilo založit. Španěl býval vojákem, jeho příběh byl vzrušující. Potloukal se po světě  a po své konverzi založil společnost duchovních rytířů a kavalírů, jak je můžeme nazvat, kteří byli zavázáni k jakési vojenské službě Svatému stolci. Florenťan byl svatý už jako chlapec, snad nikdy nespáchal smrtelný hřích a byl to konzervativní, domácký světec. Šedesát let žil v Římě a nikdy toto město neopustil. Florenťan je svatý Filip Neri, Španěl je svatý Ignác. Tito dva světci, tak rozdílní, byli oba pro svou vlastní osobu velkými mistry milosti abstinence a půstu. Jejich osobní askeze byla nádherná, a přesto tyto dvě velké, tak rozdílné a v sobě tak umrtvené osobnosti se shodly v jednom – v žádném velkém rozsahu neukládat svým žákům tělesné utrpení, ale umrtvování ducha, vůle, náklonností, zálib, úsudku, rozumu. Byli božsky osvícení k tomu, aby viděli, že nadcházející doba, na jejímž počátku stáli, víc než cokoliv jiného vyžaduje nikoliv umrtvování těla (ačkoliv to bylo jistě také potřebné),  ale spíše umrtvování rozumu a vůle. Nyní jsem se, milí bratři, konečně dostal k praktickým závěrům. Více než cokoliv jiného si naše doba žádá, a chceme to i my všichni, aby se náš intelekt a naše tužby řídily určitými pravidly. Naše doba  žádná pravidla nemá, její touhy jsou jejími zákony a  rozum je kritériem veškeré pravdy. Nesklání se před autoritou, nepodřizuje se zákonu víry. Svět je moudrý ve svých vlastních očích a spoléhá se na své vlastní zdroje. A protože žijete ve světě, hrozí vám, že budete svedeni, že se spolčíte se světem v jeho hříchu a nakonec s ním budete i potrestáni. Dovolte mi, abych na závěr doporučil jeden nebo dva směry, v nichž byste mohli s užitkem zkrotit svou mysl, která to vyžaduje víc než tělo.  Například v souvislosti se zvědavostí. Kolik času dnes promarníme, a to nezmiňuji nic jiného, zvědavostí v záležitostech, které se nás nijak netýkají. Nemám nic proti zájmu o denní zprávy, protože běh světa musí být pro křesťana vždycky zajímavý už tím, že má dopad na osudy církve, ale mluvím o zbytečné zvědavosti, zalíbení ve skandálech, planých povídačkách, o zvědavém slídění v soukromých záležitostech jiných lidí, o zvědavosti na soudní přelíčení a delikty, na osobní záležitosti, a co je často mnohem horší, to je zvědavost na hřích. Jak chorobnou zvědavost často pociťujeme, když jde o vraždu a o samotné pachatele. Ještě horší je, a je otřesné to říct, že existuje tolik odporné zvědavosti na skutky temnoty, o nichž apoštol říká, že je hanba o tom mluvit. Mnohý člověk, který nemá v úmyslu dělat něco podobného, z jakési ďábelské zvědavosti čte, co by číst neměl. V té či oné podobě je to velmi často hřích chlapců a oni tím trpí. Vědomosti o těchto zlých skutcích jsou v jejich případě prvním krokem k tomu, aby je spáchali.  A tak právě toto je cesta umrtvování sebe, na niž jsme v této postní době, kterou právě začínáme, voláni. Pojďme umrtvovat svou zvědavost. Touha po vědění sama o sobě je chvályhodná, ale může být přehnaná, může nás odvádět od vyšších věcí, může nám zabírat mnoho času – je to marnost. Kazatel rozlišuje mezi užitečným a neužitečným hromaděním vědomostí, když říká: „Slova moudrých jsou jako bodce, jako vbité hřeby.“ Nadchnou nás a stimulují, pevně utkví v naší paměti. „Ale dál, nadto, už se synu, nevyptávej. Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání“ (to znamená nad světskými tématy) „unaví tělo. Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí..“ Znalosti jsou na místě, ale jsou jako květiny bez plodů. Znalostmi se nemůžeme živit, nemůžeme z nich mít prospěch. Tak jako listy v lesíku jsou velmi krásné, ale pokrm z nich by byl špatný, tak bychom měli pořád hlad a nikdy bychom nebyli nasyceni, kdybychom za svou potravu měli znalosti. Znalosti nejsou potravou. Naší jedinou potravou je náboženství. A tak tu tedy máme další umrtvování. Umrtvujte svou touhu po vědění. Nesnažte se přespříliš hledat pravdy, které nejsou náboženské. A ještě jedna věc, umrtvujte svůj rozum. Bůh, aby vás zkoušel, před vás staví věci, kterým je těžko uvěřit. Víra svatého Tomáše byla zkoušena. Stejně je to s vaší vírou. On řekl: „Můj Pán a můj Bůh.“ Řekněte to také tak. Přiveďte svůj pyšný rozum k podřízenosti. Věřte tomu, co nemůžete vidět, co nemůžete pochopit, co nemůžete vysvětlit, co nemůžete dokázet. Věřte tomu, když to říká Bůh. Nakonec přivďte k podřízenosti svou vůli. Všichni máme rádi svou vlastní vůli – obraťme se však  o radu k vůli druhých. Je mnoho lidí, kteří jsou nuceni to dělat. Služebníci musí konat vůli svých pánů, dělníci svých zaměstnavatelů, děti rodičů, manželé svých manželek. Takže v těchto případech přizpůsobte svou vůli vůli těch, kdo mají právo vám rozkazovat. Nestavte se tomu na odpor. Posvěcujte to, co je nezbytný úkon. Přijměte jej v jistém smyslu za svůj vlastní, posvěťte jej a získejte z něho zasluhu. A pokud jste svým vlastním pánem, mějte se na pozoru, abyste nejednali jenom podle svého vlastního mínění. Najděte si nějakého moudrého rádce či vůdce a toho poslouchejte. Jsou lidé, kteří proti takové poslušnosti reptají a nemohou jí přijít na jméno. Právě tito takovou poslušnost potřebují. Udělá jim moc dobře. Říkají, že člověk je pak pouhý stroj a ztrácí svou lidskou důstojnost, když se řídí tím, co mu poradí  někdo jiný. A já bych rád věděl, kam by dospěli, kdyby se řídili svou vlastní vůlí. Obracím se na každého poctivého člověka a ptám se, zda by neuznal, že svět jako celek by byl mnohem šťastnější, že jednotlivci by byli mnohem šťastnější, kdyby neměli svou vlastní vůli. Na jednoho člověka, kterému ublížilo, když jednal pod vedením někoho druhého, připadnou  stovky lidí zruinovaných tím, že se řídili svou vlastní vůlí. Ale to už je jiná otázka. A to, co jsme si řekli, stačí. Ať vám pomáhá všemohoucí Bůh….., etc.

Když dnes navštívíte Tasov, nebo jím jenom projíždíte, zapůsobí na vás dojmem větší vesnice. Ovzduší v obci je jistě úplně jiné než v době, kdy Jakub Deml psal v roce 1922 Kroniku městečka Tasova. Prý tady bývaly čtyři obchody, dvě trafiky, tři kovárny, dvě stolařství, tři obuvníci, švadleny a krejčovství, Baťova prodejna a chalupy plné dětí. V Tasově prý žilo tisíc lidí. Nevím, kolik je jich tam dnes, jistě ale podstatně méně, když vystačí s jedním obchodem a trafiku nepotřebují žádnou. Za prací i nákupy povětšinou dojíždějí do blízkých měst. Má ještě lidem z Tasova a blízkého okolí co říct košaté literární dílo Jakuba Demla, od jehož úmrtí uplynulo 10. února padesát let? Pokud můžeme soudit z oslavy, jakou k poctě svého rodáka tasovská obec a farnost  uspořádaly, tak rodné městečko na Jakuba Demla nezapomnělo a snad můžeme i říct, že jeho odkaz opatruje. O tom, že v neděli 20. února bude výše zmíněná vzpomínková slavnost, jsme se dověděli předchozí neděli v ohláškách v kostele. Tasov je totiž naše víkendová farnost, už několik let máme v blízké osadě Oslavě chalupu, a tak máme možnost kraj Jakuba Demla poznávat zblízka. Dojem z četby se znásobí, když člověk může popisovaná zákoutí navštívit či si ověřit, že pohled na Tasov a okolní krajinu cestou ode Lhotky je opravdu malebný... Jistě, tu a tam vyrostly nové porosty, jiné zas byly vykáceny, ale řeka se vine stále stejně, omílá tytéž balvany a mlýny stojí tam, kde tehdy, i když k nim povozy s obilím už nezajíždějí. Ale zpět k nedělní slavnosti. Začala ve dvě odpoledne ve farním kostele, kde spolu s místním panem farářem Pavlem Krylem a několika dalšími kněžími sloužil mši svatou biskup Pavel Posád. V promluvě uvedl, že v době, kdy Jakub Deml zemřel, bylo jemu, biskupovi, necelých osm let. Osobnost Jakuba Demla začal objevovat jako student bohosloví. Deml prý patřil k těm, kdo výrazně ovlivnili jeho život. V roce 89 byl Pavel Posád duchovním správcem v Třešti. Je to prý skvělá farnost a dodnes tam říkají, že co je tam dobrého, to tam zasel Jakub Deml - na přelomu let 1908 -9 tam byl pouhé čtyři měsíce kooperátorem. Po mši svaté jsme vyšli na hřbitov položit květiny a pomodlit se u Demlova hrobu. Studenti biskupského gymnázia v Třebíči tam zazpívali. Účastníci slavnosti pak byli pozváni ke zhlédnutí demlovské výstavy v nově upravené kapli sv. Michala a k návštěvě Literárního památníku Vysočiny. My jsme těch chvil využili k zahřátí u kamen (tasovský kostel je mimořádně chladný) a popovídání s přáteli, kteří na tu slavnost přijeli z Bystrce.  Před sedmnáctou hodinou jsme však už zamířili do místní sokolovny. Bylo tam plno. Program byl připraven pečlivě a profesionálně. V první polovině zpívala a recitovala pro tuto příležitost zhudebněné pásmo "Moji přátelé" paní Zezulová, profesorka brněnské konzervatoře.  Několik tasovských dětí k tomu roztomile představovalo jednotlivé květiny. Následovala přestávka, v níž byli všichni pozváni na občerstvení. A tady musím tasovské obci vyslovit uznání. Občerstvení bylo bohaté a bylo dost pro všechny a po celou přestávku :-). Pro nás to byla příležitost zase se trochu seznámit s místními. Zatím známe jen pár lidí z kostela. Úplně na začátku jsem se zeptala vedle mne sedící starší paní, kdo je ten člověk, který pronesl úvodní slovo. "To je náš nový starosta, jmenuje se Pavlíček," potvrdila mně mou domněnku. "A ta Anička, co chodí každý den do kostela a ke svatému přijímání i ve všední den, tak to je jeho maminka," přidala další informaci. A o přestávce mě na chodbě oslovila starší dáma: "Paní, vy tady chodíte do kostela, odkud vy jste?" Ochotně jsem jí to prozradila, potěšena tím, jak nás ten kostel spojuje. Po přestávce program pokračoval. Studenti JAMU dramaticky zpracovali  Cestu na Svatou horu a skupina studentů filozofické fakulty UK četla "Dopisy J.D. příteli Josefu Ševčíkovi do Babic". Zasvěcenými slovy o Jakubu Demlovi uvedla toto vystoupení Daniela Iwashita, jinak pedagožka na FF UK. Tuhle mladou paní už jsem v Tasově viděla. Před několika lety, o Božím těle, mi připadala velmi povědomá jedna dívka, která se s námi účastnila modliteb u všech čtyř oltářů. Měla jsem pocit, že ji odněkud znám. Následující sobotu vyšel v Lidových novinách rozsáhlý článek o Jakubu Demlovi. I s fotečkou autorky. Záhada byla rozřešena. V tasovském kostele jsem ji pak toho léta viděla ještě jednou. Bylo to v sobotu v podvečer, byl zrovna nějaký svátek a v kostele nás byla jenom hrstka. Doprovázel ji mladý muž, snad Japonec, což možná vysvětluje její exotické příjmení. Ptala jsem se místních, zda tato paní odsud pochází. Nikdo nic nevěděl. Zřejmě ji do Tasova přivedl zájem o Jakuba Demla a jeho dílo. A to je potěšitelné. Vždyť jako přednášející na pražské filozofické fakultě může zájem o Demlovo dílo probudit u nejmladší generace, což se jí zřejmě daří. Vystoupení jejích studentů to dokazuje. Málokdo ví, že poslední kněžské působiště Jakuba Demla, než z něho ho církevní autority udělaly 1. 3. 1909 kooperátora v penzi, byla naše farnost, tedy Bystrc u Brna. Pobyl zde osm měsíců. Za čtyři měsíce svého působení v Třešti tam prý Deml zanechal trvalou stopu. A tak si kladu otázku, zda něco z nekonvenčního  demlovského ducha nezůstává i u nás na faře a ve farnosti...

Dnes, na svátek Panny Marie, Matky jednoty křesťanů, začíná týden modliteb za sjednocení těch, kdo vyznávají Krista. Je příznačné, že právě v těchto dnech se začíná naplňovat prorocké gesto papeže Benedikta XVI., kterým nabídl skupinám věřících anglikánského vyznání a jejich pastýřům možnost zařadit se do katolické církve.

V listopadu 2009 vydal Svatý otec apoštolskou konstituci Anglicanorum coetibus, která tyto změny měla umožnit. Při jejím oznámení v Londýně, museli katoličtí biskupové na tiskové konferenci čelit agresivním otázkám novinářů. Arcibiskup z Canterbury, nejvyšší duchovní představený anglikánské církve, vypadal nesvůj. Bylo jasné, že papežský dokument lidmi otřásl. Titulky v novinách hlásaly, že tanky Svatého otce parkují na trávníku Dr. Rowana Williamse (arcibiskupa z Canterbury), mluvilo se o přetahování věřících a o tom, že Petrova bárka roztahuje sítě v cizích vodách.

Uplynul pouhý rok a nálada se úplně změnila. Snad na tom měla zásluhu návštěva Svatého otce loni v září, při níž blahořečil konvertitu par excellence, kardinála Newmana. Atmosféra tiskové konference 19. listopadu loňského roku, na které měli katoličtí biskupové oznámit, jaký bude časový sled jednotlivých kroků při vytváření Ordinariátu (organizační struktury pro nově příchozí konvertity), byla úplně jiná. Možná k tomu připravil půdu arcibiskup Rowan Williams, když  předchozí večer řekl v Římě Vatikánskému rozhlasu: "Myslím, že Ordinariát pomáhá lidem ocenit anglikánský odkaz a dědictví, a to je v pořádku. Jsem rád, že za to mohu Boha chválit. Nevidím v tom žádný agresivní akt, který by chtěl destabilizovat vztahy mezi našimi církvemi. Zbývá nám zjistit, o jak velkém přesunu mluvíme." Když arcibiskup Nichols (katolický primas) odpovídal na útočnou otázku jednoho novináře, odvolal se na toto prohlášení: "Je velmi zajímavé, že když včera mluvil v Říme, řekl arcibiskup Rowan, že to nevidí jako agresivní akt, takže já se necítím vinen," řekl. "Všechno se to děje z úcty k imperativu svědomí lidí, kteří dospěli k hlubokému přesvědčení o tom, jak mají žít život Kristových učedníků."

“Není to proces soupeření a soutěže mezi našimi dvěma církvemi. My doopravdy věříme, že síla nás obou je velmi důležitá, protože máme společné poslání, společný úkol. Nesnažíme se jeden druhého předehnat ve snaze přinášet evangelium této společnosti."

Program vytváření Ordinariátu nastíněný na listopadové tiskové konferenci se v těchto dnech začíná naplňovat. Ve čtvrtek 13. ledna byli tři bývalí anglikánští biskupové, Andrew Burnham, John Broadhurst a Keith Newton vysvěceni na jáhny a stali se zakládajícími členy prvního ordinariátu na světě. V sobotu 15. ledna vydala Kongregace pro nauku víry dekret ustanovující Osobní Ordinariát Naší paní z Walsinghamu. Za patrona byl Ordinariátu dán blahoslavený John Henry Newman. Historicky prvním ordinářem byl jmenován Keith Newton. I když nebude biskup, bude členem biskupské konference Anglie a Walesu s hlasovacím právem.   V sobotu 15. ledna dopoledne, vysvětil arcibiskup Vincent Nichols v přeplněné  Westminsterské katedrále  ony tři bývalé anglikánské biskupy na kněze katolické církve. Ve svém prohlášení z 11. ledna, kterým tuto ordinaci oznamoval, mimo jiné uvedl: "Těmto třem bývalým biskupům anglikánské církve nabízíme vřelé přivítání. Vítáme ty, kdo si přejí se k nim připojit v plném společenství s papežem ve viditelné jednotě katolické církve. Chápeme cestu, po níž jdou, bolestný odchod a nejistoty.

Skláníme se před hloubkou jejich modlitby v hledání a jejich touhou, která je vede k tomu, že usilují o život ve společenství katolické církve pod vedením biskupa římského. To je víra, kterou společně sdílíme."      Ve Svatém týdnu - možná právě o velikonoční vigilii - bude přijato padesát bývalých anglikánských kněží a 35 skupin laiků. Bývalí duchovní, kteří vstoupí do Ordinariátu, budou vysvěceni na kněze o Svatodušních svátcích. Velmi pravděpodobně to budou hluboce dojemné okamžiky jak pro ně, tak pro katolickou církev v jejich zemi.

zdroj: www.catholicherald.co.uk

Evropská komise v hojné míře distribuovala kalendář na rok 2011 určený školním dětem, který neuvádí žádný křesťanský svátek. Tato informace uveřejněná 17. prosince na webové stránce Telegraphu vyvovolala mnoho protestů. Protestovala i Komise biskupských konferencí zemí Evropské unie (COMECE), a to tím spíš, že se toto „opomenutí“  týká jenom křesťanů.   Kalendář uvádí v úplnosti všechny muslimské, židovské, sikhské, hinduistické… svátky. Tento omyl bychom přičetli na vrub spíše nepozornosti než zjevnému úmyslu škodit. Ale pokračování tohoto příběhu je stejně znepokojivé: mluvčí komise, poté, co tu „botu“ přiznal,  prohlásil, že nejjednodušší by bylo v dalších vydáních náboženské svátky už nezmiňovat. Podivná koncepce šíření informací… François Ernenwein, La Croix Posté par la rédaction en chef le 24 décembre 2010 à 16:21 | V jednom z komentářů k tomuto blogu se praví: Důsledky nás trápí, nad příčinou jsme se nepozastavili: bylo jí odmítnutí, které podpořil J. Chirac, uznat křesťanské kořeny Evropy. A protože odmítla uznat, odkud vychází, neví dnes Evropa, kam jde.  

Vytvořit fungující farní společenství, ve kterém se všichni budou cítit dobře, není nikdy snadné. Překážek je hodně na straně každého jednotlivce a zlý duch jistě také nespí a snaží se nám pokazit kde co. Pokud odradí, znechutí či "zneškodní" - ze svého pohledu - řadového farníka, nemusí být ta škoda na první pohled patrná, i když na každém z nás Pánu jistě záleží. Vyhledávaným cílem útoků zlého jsou mimo jakoukoliv pochybnost kněží, protože kněz by měl být srdcem, vůdcem, animátorem společenství a především otcem všech. Podaří-li se ochromit ho v těchto jeho funkcích, účinek na celou komunitu je mimořádně  rozkladný. Dosáhnout toho nemusí být ani tak těžké. Stačí, když některá aktivní spřátelená rodina si kněze "přivlastní" víc než jiní, nebo některá z žen či dívek se stane jeho důvěrnou společnicí a je mu stále po boku, čímž ho od ostatních více méně izoluje. K čemu to může vést, víme v naší farnosti velmi dobře. Jistě to není nový problém. Že ho už někdy někdo zažil a musel řešit, zjistíme při četbě půvabné eseje Jaroslava Durycha, kterou tady uvádím. 

Jaroslav Durych:  K N Ě Z   A   B A B A

                                                         

V Olomouci roku 1939

Tyto řádky mohly by míti též název: Člověk duchovní a baba, nebo : Umělec a baba. Nebudou platit pouze o určitých kněžích, ale přece byl zvolen proto, že určitých kněží se týkají tyto řádky nejvíce, neboť lidem stavu světského může sice připraviti baba záhubu, ale nikdy tak osudnou jako knězi. Jest pravda, že někteří světci a mistři theologie měli své duchovní sestry a pomocnice, které vynikaly milostí, osvícením rozumu a svatostí a některé z těchto žen ctí celá Církev jako blahoslavené a svaté. Ale především nutno míti na mysli vzácné a neocenitelné přísloví: kam nemůže čert, nastrčí babu. Baby jsou rodu ženského. Ženy se dělí na mladé a staré. Mladé, ať panny, vdané nebo vdovy, podléhají určitým pravidlům přírody, pro které jsou méně vhodny k obcování s těmi muži, kteří jsou zasvěceni kněžství, životu řeholnímu, nebo čistě duchovnímu; mezi mužem a mladou ženou vždy vzniká určité napjetí smyslů, ze kterého se pokušení vyvinouti nemusí, ale může; proto pro muže, kteří mají určité duchovní poslání, je nutná klausura, ať už úplná nebo jen omezená.

                                                                                                               

Staré ženy se liší od mladých tím, že v nich normální žár ženství vyhasl nebo se proměnil v jinou energii. Jejich těla přestala býti nástrojem primárního pokušení a též na ně takové pokušení přestalo působiti. Tyto pak lze děliti na staré ženy či stařeny, to jsou takové, u kterých pud tělesný vyhasl a jejich duševní život se přizpůsobil bez odporu a úrazu změněnému stavu; a pak jsou baby, to jsou ženy, ve kterých zůstalo něco z bývalé pudovosti, co nebylo stářím úplně vyhlazeno a co se pak vybíjí všemi možnými způsoby. Taková baba cítí mrzutěji ztrátu mládí a nerada se smiřuje s tímto osudem. Vytříbil-li život utrpením její rozum a její vůli, pak taková baba může býti znamenitou osobou, která se přemáhá a bojuje proti sobě až do smrti; ale obyčejně tu spíše působí a vítězí ješitnost a zbytky neukojené chtivosti, takže baby se nejčastěji stávají postrachem svého okolí nebo zlým osudem jednotlivcovým.

    

Baby mají tu výhodu, že obecně nebývají považovány za nebezpečné ve věcech tělesného pokušení, a proto jejich stykům s muži se s počátku nevěnuje zvláštní pozornost. Kdyby kněz navštívil dvakráte nebo třikráte mladou ženu nebo naopak, jistě by už nastalo pohoršení v celé obci; návštěvy babské nebo u bab nepohoršují. A přece konec konců i ta stará  baba jest žena, která ještě může mít ďábla v těle. A čert někdy i z nouze lapá. Vždyť někteří nemladí kněží odpadli od víry, aby se mohli oženiti s babami dosti starými a nikterak líbivými.

    

Říká se, že když už do pekla, tedy aspoň na pěkné kobyle. A jistě každý hřích, který jest spáchán z afektu přirozenosti, má v tom aspoň jakousi omluvu, i když tato okolnost neospravedlňuje. Ale kde vzíti omluvu pro hřích s babou? Ta bázeň před počátečním pohoršením, která se vyhýbala mladým ženám a schovala se za babu a za babskou zástěru předstíraných dobrých skutků a úmyslů, jest spíše okolností přitěžující. Babský věk měl poskytovat bezpečí a pohodlí, odvracet pozornost jiných lidí, přikrývat a utajovat – a když zlo propuklo, pak nebylo síly odtrhnout se od baby, baba zůstala na krku. Kam nemůže čert, nastrčí babu. Člověku, žijícímu v samotě, stýská se dle jeho přirozenosti po ženě. V tom není nic zlého, neboť člověk na světě má bojovat též proti svému tělu a bojem sílí jeho duch. Člověk, který má nějakou zřejmou milost, nějaké zřejmé nadání, nějaký zřejmý dar, podléhá tomuto citu také a brání se mu. Vidí li nebezpečí nebo přímo nepřístojnost přátelství s mladou ženou, domnívá se ve své nezkušenosti, že přátelství s babou nechová pro něho žádného nebezpečí. To cítí i taková baba, která ví, že třebas leckterá mladá, úhledná a vášnivá žena ochotně by se spřátelila s takovým knězem nebo s takovým mužem, ale že by se takový kněz či jiný muž příliš polekal, že by příliš rychle poznal nebezpečí; takové baby se hned nepoleká, tou se tak hned nenadchne, s tou se může spřátelit bez obav. A v tom má baba vyhráno nade všemi mladicemi; nemůže očekávat hned z kraje výbuch obdivu a vášně, ale zato si může všechno pomalu připravit, aby se pak mohla uvésti na trvalo. Takové baby už poznají, kudy vede cesta k cíli. Nepravím, že tímto cílem musí býti vždycky jen postel. V nejčastějších případech přece jen už se nejedná o skutečný vlastní tělesný styk. Ale ty náhražky za tělesný styk nejsou o nic lepší. Taková baba chce míti mužského, i když už ne v posteli, tedy aspoň pod pantoflem.

    

Začíná se tedy duchovně. Kněz něco pěkného pronesl nebo napsal a baba mu za to poděkuje, ať ústně či písemně. Kněz se zaraduje nad duší zbožnou a oddanou a baba zatouží po dalších útěchách, radách a příkladech. Ať je to činnost tisková, charitativní, kazatelská, zpovědnická, všude baba najde díru, kudy proleze k svému vyvolenému. Baba je vždy mazanější než takový muž, neboť má v tomto směru zkušenosti, kterých muž nemá. Dojme ho dobrým srdcem, obětavostí, lichocením. Muži málokdy umějí rozeznávat lichocení od pravdy, tím méně lichocení účelné od lichocení bezděčného či konvenčního. I myslí pak, že samo nebe mu tu babu poslalo do cesty, a baba se raduje, že se jí to daří. Baba zbožná, baba jemnocitná, baba nadšená, baba s hlubokým pochopením, baba se vzácným skrytým nadáním, které teprve musí být zjeveno světu, aby se poznalo, jaká je to baba neobyčejná, baba duchovní, baba prorokyně – ach!

A výsledek je ten, že baba užívá kněze jako svého plebana, jako svého blázna, ona je pak tím knězem, tím ministrem, tím prorokem a muž je jen její levou rukou. Baba se nakloní nalevo, i muž se nakloní nalevo, baba se nakloní napravo, i muž se podle ní nakloní napravo; baba udělá kotrmelec, i muž podle ní udělá kotrmelec. Babě se zachce rouhati se a kněz, který zpočátku myslil, že jeho přátelství s ní bude se podobat přátelství svatého Františka a svaté Kláry, začne se rouhati první.

    

Ach, jak se to začíná! Pokrytecky. Při první skrupuli hned si takový párek vzpomene na svatého Františka na na svatou Kláru a řeknou si: Nu, vždyť náš poměr bude také takový. Ale babu už by do kláštera nevzali. Tak co teď? Už si všechno řekli, baba ho vyzpovídala a obrátila naruby, teď už musí svému styku dáti nějakou formu; nemohou se vzájemně oslovovati zdrobnělými křestními jmény, poněvadž to už by byli nad propastí. A tu, ona jest starší, přijdou ty maminky a tetičky.[1] A to je pro muže kruté. Tím jí musí říkat. Jsi starší než já. Jsi baba, baba. A říká to lítostivě a hořce, neboť cítí, že muži se má líbit žena mladá, svěží a líbivá. Ale babě to nevadí. Ať jsem stará, ať jsem baba, jen když tě držím. Ať ukáže některá mladice, dovede-li to, co já.

    

Takovým způsobem z umělce se stává pecivál, z mudrce blázen, z kněze slouha. Tak chátrá duch, tak se maří dary Ducha svatého. Nevede-li to k odpadu od víry, vede to k zdlouhavému duchovnímu živoření, ve kterém pokrytectví se vytlouká pokrytectvím, zbabělost se vyhání zbabělostí a lenost leností. Babské dobrodiní se smí přijímat jen velmi opatrně, babské lichocení se nemá přijímat vůbec. A nyní bych radil a prosil, aby bylo použito košťat, bičů a prutů, bez lítosti a bez skrupulí. Každá žena, která se stydí za název kuchařka nebo hospodyně, a zvláště taková žena, která není ani kuchařkou ani hospodyní a která chce jen rajtovat na knězi, patří na hranici, nebo za dnešních dnů zasluhuje aspoň veřejný výprask. Pryč s babami, nebojte se a nestyďte se vyhnati je plačící a řvoucí, neboť jinak dojedete do pekla a to nikterak na kobyle pěkné, ale na ohyzdě, a i zatracenci uprostřed největších bolestí budou se smát sborem, až vás uvidí.

                                                       

---

[1] V dnešní postmoderní době se tomu dá předejít tykáním, i když věkový rozdíl v neprospěch baby je značný.  Taky se vám zdá, že Durych musel znát někoho, koho znáte i vy? A pro pořádek: dovolila jsem si doplnit zvýraznění textu a poznámku.

           .     

Nepřipomíná vám to slevy v supermarketu?

Nejsem už nejmladší a do kostela chodím celý život, z toho větší část v mé současné farnosti. Provoz v kostele znám moc dobře. Vím, že když někdo jde po mši svaté do sakristie, zřejmě chce něco s panem farářem nebo panem kaplanem vyřídit, případně si říct o to, aby nějaká mše svatá byla sloužena na jeho úmysl. V prvních dnech církevního roku mě opakovaně překvapovalo, že někteří lidé, kteří obvykle sedávají víc vzadu,  si přicházejí sednout do předních lavic, případně v nich po svatém přijímání zůstanou. A hned po skončení se nahrnou do sakristie, kde se vytvoří fronta.  Teprve před několika lety jsem pochopila, že se v těch dnech začínají zapisovat úmysly na mše svaté pro nastávající církevní rok. Nikdy jsem se těchto „závodů“ nezúčastnila. A ne proto, že bych měla nějaké pochybnosti o tom, jakou váhu má mše svatá. Jenom si myslím, že není tak důležité, pokud se datum, kdy je sloužena, zrovna neshoduje s významným datem v našem životě. Boží plynutí času je asi jiné… A ve všední den vždycky nějaké volné termíny zbudou.

Až letos. Příští rok na jaře oslavím kulaté jubileum. A datum padne rovnou na neděli. Přijedou děti s vnoučaty a než začneme slavit, bylo by hezké sejít se nejdřív na mši svaté, která bude sloužena na náš úmysl. Takže jsem se rozhodla, že to zkusím. V pondělí po první neděli adventní jsem byla ve střehu. V lavicích však vládl nezvyklý klid.

- Co je, zeptala jsem se přede mnou sedící kamarádky? Dnes se nezapisuje?
- Až od Nového roku, uklidnila mě.

V úterý ráno byl také klid, takže jsem jí uvěřila. Ve středu odpoledne jsem se zúčastnila na faře setkání seniorů. Předchozí večer a dopoledne jsem strávila přípravou programu. Když jsme se rozcházeli směrem do kostela na večerní mši, zmínila se jedna zúčastněná paní, že dnes se budou zapisovat úmysly. Od prvního, upřesnila. Ale pan farář říkal, že až po mši svaté. A taky že jo. V kostele nastala svrchu popsaná situace. Posadila jsem se do své obvyklé třetí lavice. Jenže si ke mně přisedla kamarádka, která měla stejný úmysl. Nemohla jsem se po skončení modliteb přes ni cpát, i když jsem v kostele byla vlastně dřív :-). Ve frontě jsem byla možná osmá. Takže by to nemuselo trvat tak dlouho. K mému zděšení byl opak pravdou. Každá z přítomných dam měla zřejmě dlouhý seznam dat, na která si chtěly zajistit mši svatou. Připadalo mi to nekonečné. Kamarádka, která se mnou byla v lavici, byla o dvě místa přede mnou.

- Snad nevytvoříš taky takový špunt? Zeptala jsem se v obavách.
- No, odpověděla nejistě. Vyřídím si, co potřebuji.

V té chvíli mi nepřišla na mysl roztomilá koincidence mezi našimi daty narození. Narodila se ve stejný den jako moje mladší dcera a den mého narození se shoduje s dnem, kdy se narodila její matka. Až ve chvíli, kdy opírajíc se o stoleček, na němž pan farář zapisoval úmysly, vyslovila den mých narozenin s dodatkem, že babička má dvaadevadesát, mně zatrnulo. No nic, v neděli dopoledne jsou tři mše svaté. Než si moje kamarádka vyřídila všechno, co potřebovala, souhlasily obě paní, které byly přede mnou a obě měly dost dlouhý seznam, že mě pustí. Chci jenom jeden termín a moje datum s tím jejich nekoliduje. S nadějí jsem před panem farářem vyslovila datum jedné postní neděle.

- V neděli už je všechno obsazeno.
- Tak v pondělí.

Ale řeknu vám, že to bylo sice poprvé, ale i naposled, co jsem se do této fronty postavila.

Julien Green Journal 1940 - 1945

Julien Green je autorem dlouhé řady pozoruhodně různorodých knih. Jeho dlouholetý přítel Robert de Saint-Jean mluví o ranním Greenovi, který až do oběda pracoval na rozepsaném románu, a o večerním Greenovi, který si po večeři psal deník. Deník si začal psát v roce 1926 a s jediným přerušením delším než několik týdnů v tom pokračoval až téměř do konce života. Tyto deníky jsou zjevným mistrovským dílem, které nám pomalu a nenápadně vykresluje bohatou a složitou osobnost, člověka s opravdovým inetektuálním a opravdovým duchovním životem a hlubokým vztahem ke světu, o němž ví, že je v podstatě iluzorní. Julien Green, člen Francouzské akademie, byl „francouzský spisovatel americké národnosti“ nebo také „americký spisovatel francouzského jazyka“. Oba jeho rodiče pocházeli ze zavedených jižanských rodin. Když se v roce 1900 Julien narodil, žili již pět let v Paříži. Julien byl jediný člen rodiny, který mluvil dříve francouzsky a pak teprve anglicky. V době, kdy byl studentem lycea Janson-de-Sailly, bydlel s rodiči v ulici de la Pompe, naproti školy. Ulici de la Pompe popsal jako „svůj Atlantický oceán“. Doma slyšel jenom angličtinu, ve škole pouze francouzštinu. Julien Green je autorem dlouhé řady pozoruhodně různorodých knih. Jeho dlouholetý přítel Robert de Saint-Jean mluví o ranním Greenovi, který až do oběda pracoval na rozepsaném románu, a o večerním Greenovi, který si po večeři psal deník. Deník si začal psát v roce 1926 a s jediným přerušením delším než několik týdnů v tom pokračoval až téměř do konce života. Tyto deníky jsou zjevným mistrovským dílem, které nám pomalu a nenápadně vykresluje bohatou a složitou osobnost, člověka s opravdovým inetektuálním a opravdovým duchovním životem a hlubokým vztahem ke světu, o němž ví, že je v podstatě iluzorní. I když několik Greenových románů bylo přeloženo do češtiny, jeho deníkům se takové pozornosti překladatelů a nakladatelů zatím nedostalo. Čtenářům nabízím několik citátů z deníku, který si Julien Green psal v letech 1940 -1943 v exilu ve Spojených státech.          * 29. července Včera, tak jako kdysi, štěstí znenadání vstoupilo do velkého tichého a temného salonu a chvilku se tam zdrželo. Stáli jsme u okna a dívali se, jak déšť tká závoj na potemnělém nebi, a já jsem cítil, že přes všechno to, co na nás křičí noviny, je štěstí nablízku, pokorné jako žebrák a nádherné jako král. Je tady pořád (my to však nevíme), ťuká na dveře, abychom mu otevřeli a ono vstoupilo a zasedlo s námi k večeři. * 31. července Jaký smysl to všechno může mít? Tuto otázku si kladu neustále, nedoufám ale, že budu kdy znát na ni odpověď. A věřím, že zemřu, aniž to pochopím. Svět, který se chystá, je svět, v němž nenacházím své místo, protože je to svět dravých lidí. Nepoznávám už nic z toho, co bývalo mým štěstím. Vidím, jak krásná tvář Francie byla ponížena a poskvrněna krví. Jaké světlo ještě září v noci, v níž se utápí Evropa? Nepochybně je tu pořád církev, ale nezažene ji nepřítel do podzemí jako na počátku jejích dějin? Ať se napříště stane cokoliv, nevzpamatujeme se z toho tak brzy. Člověku stačí, že viděl zhroucení jedné nádherné civilizace, pak už nepřivolí k tomu, že bude svou radost hledat v ruinách. Nezbývá nám už nic než obrátit se do svého nitra a udělat první kroky k onomu vnitřnímu království, kde nás totalitní armády nikdy nezasáhnou. * Pátek 20. září Včera v „Armory“, velkém a ohavném sále, kde dával Stokowski koncert z Bacha. Když jsem poslouchal Preludium, říkal jsem si, že za každým lidským dílem, třeba velkolepým, je úsilí, které se dá obtížně zastřít uměním. Co se zdá jednoduché a snadné, je plodem bezpočtu zkoušek a nenucenost vyplývající ze zvládnutého řemesla se dá získat jen tvrdou prací. Bez jakéhokoliv úsilí vytryskne jenom dílo Boží, ve svobodě, která je všemohoucí.   * Středa 27. listopadu Ať je náš život jakkoli pochmurný, nesmíme přerušit proud modlitby, protože modlitba dá všechno do pořádku, i když to vypadá na prohraný zápas. * Pondělí 30. prosince Cožpak se naše tělo nikdy neunaví dychtěním po stejných věcech? Touží totiž stále po tomtéž hodokvasu, zatímco náš duch soustavně vyžaduje něco nového. Vždycky jsem dobře chápal jenom dva typy lidí, mystika a zhýralce, protože oba směřují do krajnosti a hledají, každý svým způsobem, absolutno; zhýralec mně však z těch dvou připadá záhadnější; nikdy ho neomrzí jediný pokrm, který mu do nekonečna servíruje  jeho chtivost a kterým se pokaždé sytí jako by to bylo poprvé. Proto jsem nepochybně měl vždycky sklon považovat nezřízenou touhu po rozkoši za uznanou formu demence. * 1941 Pondělí 30. ledna Milovat až k smrti někoho, jehož rysy jsem nikdy neviděl, ani jeho hlas jsem nikdy neslyšel, to je celé křesťanství. Člověk stojí u okna a dívá se, jak padá sníh, a najednou se k němu vplíží radost, pro niž lidský jazyk nemá pojmenování. V hloubi této jedinečné chvíle zakouší tajemný pokoj, který nenarušuje žádná pozemská starost; tam je jediné naše útočiště, protože Ráj, to není nic jiného než milovat Boha, a neexistuje jiné peklo, než nebýt s Bohem. * Pondělí 10. února  Kdysi jsem si říkal: „Neumím se modlit, pomodlí se za mě kniha.“  Měli bychom se však obávat, aby duchovní četba prostě nezastupovala duchovní život, to znamená abychom si nepředstavovali, že když čteme mystiky, žijeme podle ducha Kristova. Znám lidi, kteří se kojí touto iluzí. * Čtvrtek 13. února Četba svatého Jana od Kříže. Velmi mě zarazil úryvek, kde říká, že když lidská přirozenost touží po Bohu, nevyhnutelně se s tímto nadšením pro dobro pojí příliv tělesné touhy, protože lidská přirozenost tvoří celek, v němž je obtížné něco potlačit, aby něco jiného mohlo žít. To vysvětluje, že ve chvílích největšího vzplanutí pro Boha, mohou být pokušení tak silná. * Pátek 14. února Válka způsobila hlubokou a prudkou roztržku mezi mnou a světem. Četba novin jenom zvyšuje zmatek v mé hlavě pokaždé, když se pokouším pochopit, co se kolem nás děje. Mír už existuje jenom v modlitbě. Těch několik minut, které věnujeme Bohu, je jako pevnost, kam se uchylujeme a kde si můžeme být jisti, že nás doba nedostihne. Marně bouří a naráží do opevnění,  jsou tam andělé, kteří drží stráž na hradbách Otčenáše.   * Neděle 16. února Lidovou písničku o lásce neposlouchám nikdy bez jistého vnitřního chvění, protože se mi zdá, že slova by platila stejně pro vztah duše s Bohem jako pro vzplanutí lásky jednoho člověka  k druhému. „Bez tebe nejsem nic… Když nejsi tady, nežiji… Hledám jenom tebe. Chci jenom tebe…“ To jsou běžná témata, u nichž ani banalita slov, jimiž jsou vyjádřena, nedokáže potlačit jejich základní vznešenost. Kolikrát mi už v nitru zahořelo srdce, když jsem slyšel  nosový  hlas z radia, protože jsem poznal barvu jiného, tajemnějšího hlasu. * Čtvrtek 6. března Čtu mystiky, jako čteme vyprávění cestovatelů, kteří se vracejí z dalekých zemí, kam víme, že se nikdy nevypravíme. Člověk by chtěl navštívit Čínu, ale je to tak daleko! Přesto věřím, že až do konce svých dnů si uchovám pošetilou naději. * Pondělí 24. března Opsal jsem si několik úryvků z knihy Bede Frosta o modlitbě. Říká, že cílem modlitby není ani tak dostat to, oč žádáme, jako stát se jinými. Bylo by třeba jít dál a říci, že když něco žádáme od Boha, postupně nás to proměňuje v lidi schopné obejít se někdy bez toho, oč prosíme. * 14. dubna Mechanismus pokušení je tak zvlášní, že je mi vždycky divné, že ho nikdo podrobněji nestuduje. Mnoho se toho namluví o naší duši, o její křehkosti, o jejích mocných prostředcích, jichž si velmi často není vědoma. Přemýšlel jsem o tom, že zlý duch to s námi nedělá jinak než Německo s národy, které si chce zotročit a k nimž nejprve posílá své emisary přestrojené za turisty. Jak odmítnout vstup turistovi, který má všechny papíry v pořádku? Přijde jich ale sto, pak tisíc, potom deset tisíc a brzy je celá země paralyzována těmito lidmi, jejichž posláním je špehovat, ničit, odrazovat a zastrašovat. Stejně tak nám napadají myšlenky zdánlivě velmi nevinné nebo nanejvýš neužitečné, které si prošlapávají cestu až k srdci, jehož odolnost postupně podkopávají. Najednou se odhalí, odhodí masku. Nepřítel je tu, plenění je završeno, nezbývá, než se vzdát. V okamžiku, kdy tato záludná invaze zla začíná, o tom často rozum nic neví, ale duše, která se lépe vyzná, je o tom nadpřirozeně dobře poučena.  Kde by jinak byla odpovědnost za vinu? * 8. května Zapomněl jsem si poznamenat rozhovor s otcem D…  Citoval mi výrok o konverzích protestantů: „Protestantismus se vyprazdňuje nahoře; katolicismus dole.“ Chtěl tím říct, že u protestantů se obracejí intelektuálové, zatímco mezi katolíky jsou to ti nejprůměrnější, kdo přecházejí k ateismu nebo k herezím.  * 20. května Člověk může proměnit svůj pokoj v peklo, aniž by se pohnul, pouze myšlenkami, které tam nechá přebývat. * 22. května Co dělají hodiny, které ztrácíme, kam jdou? Oblékají se do nejdražších látek, hlavu si pokrývají závojem a vlasy zdobí čelenkou s ametysty, temnými rubíny a hematity  a čekají na den, kdy přijdou svědčit proti nám. V slzách budou říkat, že jsme je opustili, i když byly krásné a zasluhovaly naši péči, protože každá z nich měla něco, co nám mohla dát. A ony trpí tím, že dary, které my jsme nechtěli, uchovaly neužitečné, opovrhované a přesto nádherné.  * 6. října Příběh o maně, kterou Hebrejové posbírali a kterou si dali stranou, je neobyčejně hluboký. Ta mana se totiž zkazila, když se ji snažili uchovat. Možná to znamená, že veškerá duchovní četba, která není zkonzumována – modlitbou, skutky – v nás nakonec způsobí jakýsi rozklad. Člověk umírá s hlavou plnou krásných textů a se  srdcem absolutně prázdným.  * 15. října Když vidím mnoho cestujících ve vlaku či na lodi, kladu si vždycky stejnou otázku: co je pobízí, aby cestovali z místa na místo? Jsem si jist, že ve většině případů závažný důvod neexistuje, leda snad potřeba změnit místo, aby oklamali nudu, strašlivou nudu, která je jádrem každého lidského života, v němž není Bůh. Vím, že existují ochodní záležitosti a setkávání těch, kteří se mají rádi, jež vyžadují cestování, ale jak často je to jenom záminka! Mládí nepociťuje nudu se vším, co je v ní hrozné, se vším, co je v ní metafyzické; to proto, že nemělo čas jít k podstatě věcí.  Ale jak jdou léta, uvědomuje si člověk, který jen trochu přemýšlí, že nuda je prostě jednou z tváří smrti a právě před smrtí prchají mnozí lidé, když cestují. * 1942 7. ledna Každá pravá radost stejně jako každý pravý smutek vycházejí z našeho nitra. Vnější svět se svými líbeznými nebo hrůzostrašnými přeludy nás může pouze vrhnout do zmatku a bránit nám, abychom nalezli sami sebe. Pokud chceme zakusit pokoj přesahující veškeré chápání, je třeba hledat cestu, která vede do našeho nejhlubšího nitra. Tohle všechno vím, ale i já jsem, k mému velkému neštěstí, někdo, pro koho vnější svět existuje. Barevná skvrna, vůně mě ponoří do snění, z něhož je mi obtížné se vymanit. A v těžko představitelné míře pro mě existuje i svět vzpomínek. (…) Kdo nehledá útočiště v minulosti, když budoucnost vypadá velmi pochmurně?   * 27. ledna Když jsem znovu pomyslel na hrozné pocity, které jsem měl od září 1938, říkal jsem si, že jsem nepochybně méně vyzbrojen než ostatní, tím chci říct, že většina lidí nosí krunýř a události, jež na ně dopadají, jako by se od tohoto brnění odrážely, zatímco já všechno přijímám s nekrytou hrudí. Ale možná bych nepsal, kdyby tomu bylo jinak.   Původně byly tyto ukázky uveřejněny v magazínu Skleněný kostel

Radosti a strasti kněžství v dnešní době

Rád bych k vám promluvil o radostech a  strastech kněžství v dnešní době. Když jsem se sešel s radou Národní konference kněží, abychom prodiskutovali můj příspěvek na této konferenci, řekli mi, že mnozí kněží v Anglii a Walesu se cítí sklíčení a demoralizovaní. Nevím, jak je tato demoralizace rozšířená. Ale bez ohledu na to, kolik kněží je momentálně demoralizováno, existuje mnoho důvodů, proč bychom takoví mohli být: máme nedostatek povolání, postrádáme jasnou kněžskou identitu, vytratila se úcta k našemu povolání, propukají skandály se sexuálním zneužíváním, z mnoha farností mizí mladí lidé, objevuje se nesouhlas s některými výroky církve, atd. A tak bych se rád podíval na některá z těchto témat a položil otázku, jak jim můžeme čelit a nebýt přitom demoralizovaní.

TIMOTHY RADCLIFFE OP Přednesenona Národní konferenci kněží v Digby Stuart College, Roehampton, Spojené království. 17.09.2002 Obsah Aby vaše radost byla plná - Jan 16.24 Identita kněze Vůdcovství Farnost jako společenství Vyrovnat se s hříchem a selháním

.

Aby vaše radost byla plná - Jan 16.24

Rád bych k vám promluvil o radostech a  strastech kněžství v dnešní době. Když jsem se sešel s radou Národní konference kněží, abychom prodiskutovali můj příspěvek na této konferenci, řekli mi, že mnozí kněží v Anglii a Walesu se cítí sklíčení a demoralizovaní. Nevím, jak je tato demoralizace rozšířená. Ale bez ohledu na to, kolik kněží je momentálně demoralizováno, existuje mnoho důvodů, proč bychom takoví mohli být: máme nedostatek povolání, postrádáme jasnou kněžskou identitu, vytratila se úcta k našemu povolání, propukají skandály se sexuálním zneužíváním, z mnoha farností mizí mladí lidé, objevuje se nesouhlas s některými výroky církve, atd. A tak bych se rád podíval na některá z těchto témat a položil otázku, jak jim můžeme čelit a nebýt přitom demoralizovaní. Je to důležité, protože mezi kněžstvím a sklíčeností, depresí, je hluboký rozpor. Můžete být depresivní a přitom dobrý bankéř nebo taxikář, zasmušilý, ale výkonný účetní nebo právník. Člověk ale nemůže být hlasatelem evangelia a propadat sklíčenosti. To nedává smysl. Důvěryhodnými posly radostné zvěsti můžeme být jenom tehdy, jsme-li zásadně, když už ne stále, radostní. Nemluvím o nějakém bujarém veselí, kdy na potkání poplácáváme lidi po zádech a říkáme jim, aby byli šťastní, protože Ježíš je miluje. Z takových věcí upadám do hluboké deprese. Existuje však hluboká radost, která patří k našemu kněžskému povolání. Tato radost je těsně spojena s trápením a dokonce s hněvem. Naše povolání od nás vyžaduje, abychom sdíleli nejen Kristovo utrpení, ale i jeho vášně -  jeho radost, smutek, hněv. To jsou vášně těch, kdo jsou naplněni evangeliem. A tak bych se rád zaměřil na některé problémy, které by v nás mohly vyvolávat depresivní pocity, abych zjistil, jak bychom jim mohli čelit spíše se smutkem a radostí a dokonce s hněvem, než s nějakou vysilující demoralizací. Začnu tím, že se podívám na identitu kněze a zjistím, jaké výzvy před nás staví prožívání této identity s místním společenstvím. Zítra se pak zaměřím na některé problémy, které by nás mohly demoralizovat v našem vztahu k širší církvi: na naši úlohu hlásat učení církve, na skandály, kterých jsou plné noviny, a tak dále. Hluboce si uvědomuji, že nejsem ideální člověk, který by to měl udělat. Posledních deset let jsem žil mimo Británii, a tak nejsem ještě v plném kontaktu se zdejší církví. Také jsem řeholní kněz a třebaže čelíme stejným výzvám, někdy to děláme tak rozdílně. Ale utěšuji se pomyšlením na jednoho spolubratra, který měl přednášku ve Spojených státech. Když skončil, následoval poněkud vlažný potlesk. Posadil se a zeptal se souseda: „Nebylo to přece tak špatné, že ne?“ A ten mu odpověděl: „Nic si z toho nedělejte. Myslím, že to není vaše vina. Můžou za to ti, kdo vás pozvali.“ .

Identita kněze

Donald Cozzens v The Changing Face of the Priesthood (Měnící se tvář kněžství) píše: „Jádrem krize kněžské duše je hledání vlastní rozvíjející se identity vysvěceného služebníka Ježíše Krista. Otázka identity kněze svírá kořeny jeho duše.“ Zatímco někteří kněží starosti s problémem své kněžské identity popírají, více jich přiznává, že tento problém jim visí nad hlavou jako bouřkový mrak, okrádá je o sebedůvěru, kterou už měli, a působí, že jsou trapní, nesmělí a rozpačití v některých situacích ve farnosti. Před Vatikánským koncilem, jak všichni víme, měl kněz svou identitu jasnou. Byl posvátnou, kultickou postavou, měl svůj status a vzbuzoval úctu prostě proto, že byl vysvěcený. Byl vzácný, protože sloužil mši a proměňoval Tělo a Krev našeho Pána, i když byl úděsný pastýř a kazatel. Tato identita byla koncilem zpochybněna. Bylo znovu objeveno všeobecné kněžství veškerého Božího lidu, univerzální povolání ke svatosti a manželství jako posvátné povolání. Na kněžství bylo teď nahlíženo především z hlediska služby a vůdcovství. Mnozí kněží byli a jsou touto svou novou identitou nadšeni. Osvobodila nás, přinejmenším teoreticky, od dusného klerikalismu; nabízí se nám identita, která více vychází z evangelia a  napodobuje Krista. Tak v čem je problém? Proč je teď, třicet let po koncilu, tak mnoho kněží, kteří se necítí ve své kůži a kterým není jasné, kdo vlastně jsme? Vybavují se mi nejméně čtyři důvody. Idea kněze jako služebníka a vůdce je krásná, ta slova nás však táhnou opačným směrem. O služebnících se obvykle nepředpokládá, že budou velet, jako panovační lokajové. Připomnělo mi to francouzské číšníky, kteří se vám s nesmírnou nadřazeností snaží říct, co byste si měli z jídelního lístku objednat. Vzpomeňte si na toho irského biskupa, který při svém svěcení oznámil, že má v úmyslu sloužit diecézi s železným prutem. Obraz kněze je v moderní teologii tak idealizovaný, žádný z nás mu nemůže v životě dostát. Když jsem se na tuto přednášku připravoval, hodně jsem toho přečetl a byl jsem zděšen, když jsem zjistil, že musím být brilantní kazatel, výkonný administrátor, kreativní liturgický génius, trpělivý posluchač, inspirující vůdce, duchovní guru, dobrý v práci s mladými i se starými. Propadl jsem hluboké demoralizaci a přesvědčení, že jsem špatný kněz, který by měl požádat o laicizaci. Málem jste o mě přišli! Teologie služby má sklon soustředit se spíš na to, co kněz dělá, než na to, co je. To může vést k utilitárnímu pohledu na kněžství. Aby člověk byl dobrým knězem, musí ustavičně pracovat a být výkonný. Ale v našem sekularizovaném světě, kde je náboženská praxe na ústupu, my kněží často zjistíme, že jsme dosáhli tak málo a že je to jistě selhání. Koncept služby v církvi se nesmírně rozšířil. Ve Spojených státech jsou lidé ve službách církve z 80% laikové a 80% z těchto laiků jsou ženy. Má to dvojí dopad. Jeden spočívá v tom, že kněží se cítí méně výjimeční. Stojí oběť celibátu a všechen ten stres za to, být pouze jedním z těchto lidí pracujících pro církev, když většina ostatních má potěšení z manželství?   A za druhé, na kněžství se zaměřují mnohé útoky ze strany těch, kdo se z něj cítí být vyloučeni, to znamená od ženatých  mužů a vdaných žen. Takže kněz může cítit, že jeho pozice duchovního pastýře je jednak devalvovaná a zároveň mu ji někteří závidí, což je ta nejhorší možná situace – ‚Jak se opovažujete mě vyloučit z té nepříliš důležité role, kterou zastáváte?‘ Takže je pochopitelné, že pro některé kněze, často mladé muže, je přitažlivý návrat do ‚starých dobrých časů‘, kdy kněz byl kultická postava a jeho ruce byly posvátné. Ostatní kněží se toho děsí jako návratu ke klerikálnímu elitismu a mají potěšení v teologii služby, ale někteří připustí, že si nejsou jisti, pokud jde o to, kdo jsme a co znamená být knězem v dnešní době. Vede odtud cesta kupředu? Věřím, že ano, a najdeme ji v listě Židům, v jediném dokumentu Nového zákona, který rozvíjí teologii kněžství. Máme zde vizi Krista Velekněze,  je to posvátná postava, která slaví nebeskou liturgii. Jeho svatost ho ale neodděluje od ostatního lidu, ale pevně ho s námi spojuje. To nám nabízí hlubokou vizi kněžství, kterou zde pro nedostatek času nemohu rozvést, která nás ale přenáší přes polarizaci těch, kdo pohlížejí na kněžství z hlediska služby, a těch, kdo teskní po kněžství zosobněném v posvátné postavě. Starozákonní chápání svatosti implikuje oddělení  kněze od všeho, co je nečisté a nedokonalé. Velekněz se nemohl přiblížit k mrtvole a když jste chtěli svému sokovi zabránit, aby se stal veleknězem, stačil k tomu mazaný krok – ukousnout mu uši! V listu Židům ale vidíme, jak je tato vize svatosti postavena hlavu. Kristova svatost je ukázána v tom, jak nás přijímá v celé naší hříšné nedokonalosti. Jeho svatost se ukazuje nikoli v odstupu od nás, ale v tom, že je nám nablízku. A vrcholem jeho posvátné služby bylo, když přijal smrt, tu nejvíc nečistou věc a sám se stal mrtvolou. Proto také Ježíš trpěl mimo městské brány, aby posvětil lid svou krví. ‚Vyjděme tedy k němu mimo tábor a snášejme urážky jako on!‘ (Žid 13.13). Evangelia nikdy nemluví přímo o Kristu jako o knězi, ale nacházíme v nich tutéž teologii svatosti. Přijímá nedotknutelné, malomocné; jí a pije s hříšníky; je obětním beránkem, který umírá na oltáři kříže. Takže všechen Boží lid je svatý a kněžský lid, protože ztělesňuje Kristovo přijetí nás všech v našich zaneřáděných životech se všemi slabostmi a selháními. A svátostí této svatosti je Eucharistie, v níž Kristus dal své tělo nám všem, i těm učedníkům, kteří ho zradí a zapřou. Svatost církve je ukázána v tom, že zahrnuje hříšníky, že je nevylučuje. Jak řekl o církvi James Joyce: „Sem přichází každý.“ To také nabízí nám, vysvěceným služebníkům, vizi našeho kněžství, která je zcela prostá klerikálního elititářství a která je založena na důvěrném přátelství a identifikaci s lidmi v jejich zápasech a selháních. Dovolte, abych se vám k něčemu přiznal. Když se blížila doba, kdy jsem měl být vysvěcen, začal jsem mít strašné pochybnosti o tom, zda jsem povolán ke kněžství. Hluboce mě odpuzoval klerikalismus a jakákoliv narážka na kněžskou nadřazenost. Děsil jsem se možného pokrytectví, protože jsem nebyl o nic lepší než kdokoliv jiný. Svěcení jsem přijal jenom z poslušnosti k mým bratřím. Mohl jsem se ztotožnit se svatým Augustinem, který plakal, když byl svěcen na kněze. Cynikové si mysleli, že roní slzy proto, že není svěcen na biskupa, ale ve skutečnosti to bylo proto, že vůbec netoužil být knězem. Po mém svěcení jsem s hrůzou uviděl, jak se ke mně blíží kněz z farnosti mých rodičů. Nebyly tomu ani dva roky, co mi přikázal odejít od  ‚těch heretických dominikánů‘, abych zachránil svou duši. Teď se přede mnou vrhl na kolena a prosil, abych mu svýma posvěcenýma rukama požehnal. Utekl jsem z recepce do svého pokoje, abych znovu nabyl klid. Jenže jsem byl přinucen vrátit se, protože jeden z mých německých bratří šel za mnou nahoru a snažil se mně vykládat cosi o Heideggerovi. To bylo ještě horší. Mít rád své kněžství jsem se nakonec naučil ve zpovědnici. Tady jsem objevil, že svěcení nás přivádí blízko k lidem právě když se cítí daleko od Boha. Jsme s nimi sjednoceni, na jejich straně, protože společně čelíme lidské slabosti, selhání a hříchům, našim i jejich. Potíž s klerikalismem není v tom, že z kněze dělá posvátnou postavu, ale spíš v tom, že chápání posvátného je odvozeno víc ze Starého zákona než z evangelia. Jedna z nejposvátnějších událostí, které jsem se kdy zúčastnil, byl pohřeb muže, který se jmenoval Benedikt, bylo to asi před pětadvaceti lety.  Dal jsem mu poslední pomazání těsně předtím, než zemřel na AIDS, a on měl poslední přání: chtěl, abych ho pohřbil z Westminsterské katedrály. Vyžadovalo to nějaká jednání! Při pohřbu byla rakev uprostřed katedrály a kolem se shromáždili přátelé, mnozí také nemocní AIDS. Tady, v symbolickém centru katolického života v Británii, bylo tělo někoho tak mnohonásobně vyloučeného, protože měl AIDS, byl gay a byl mrtvý. V takovém okamžiku můžeme vidět zjevení zářivé Boží svatosti. Tato vize kněžství je v podstatě misionářská, přesažná. Znamená to, že když kněží mají sloužit křesťanskému společenství, nemůže to vylučovat jiné služby. Ať už je nedostatek kněží jakýkoliv, diecéze se musí snažit uvolnit některé z nás pro jiné formy působení, aby ti, kteří by se ke kostelu nikdy nepřiblížili, mohli být osloveni a přijati. A když kněz slouží ve farnosti, pak musí farní společenství být v jistém smyslu misionářské, obrácené navenek. Tato svatost kněžství neznamená, že jsme nutně morálně nadřazení komukoliv jinému. Je to opak elitářství. Vyjadřuje to skandální přesah Boha k těm, kdo jsou na okraji. Pro vysvěcené kněze to  sebou nese jistou sociální dislokaci. Ve společenské hierarchii nemáme jasné místo. Jsme proměnlivé postavy, které mohou být doma jak s vévody, tak s popeláři.  Máme ztělesňovat komplexnost, která nemůže být pro naši společnost plně pochopitelná a která ji oslovuje nad rámec toho, co je v ní včleněno a co je mimo. Studoval jsem v Paříži, když kardinál Daniélou zemřel na schodech v domě prostitutky, k níž šel na návštěvu. Tisk rozvířil všechny očekávané insinuace. Ale pokud já mohu vidět, byl to svatý muž a dobrý kněz. V jistém smyslu to bylo dokonalé místo pro smrt kardinála. Je dokonce příhodné, že se oblékáme poněkud neobvyklým způsobem a příležitostně dokonce nosíme sukně, od čehož ostatní muži upustili před nějakými pěti sty lety. Naznačuje to, že nějak vybočujeme z obyčejných struktur. Připomíná mi to jednoho z mých amerických spolubratří. Jako u mnoha Američanů irského původu bylo součásti jeho křestního jména jméno Maria. Ve společenské místnosti se neomaleně navážel do lidí, kteří jsou dnes svěceni na kněze, všichni ti podivíni, homosexuálové a Pán Bůh ví kdo ještě. A jeden z bratří mu odpověděl: „No tak, jmenuješ se Maria a máš na sobě bílou sukni. Jak si můžeš myslet, že jsi úplně normální?“ Toto je dimenze, která musí vstoupit do naší diskuze o tom, zda by kněžím mělo být povoleno se ženit. Myslím, že argumenty ve prospěch ženatého duchovenstva jsou mimořádně silné, možná drtivé. Moje hlavní námitka by by možná spočívala v tom, že zařazení ženatého kněze do sociálního systému by bylo zřejmější. Byl by na něj vyvíjen tlak, aby jeho životní styl odpovídal jeho postavení na společenském žebříčku, pokud jde například o vzdělání jeho dětí, o to, kam jezdí na dovolenou, a tak dále. Mohlo by pro něho být těžší reprezentovat přístupnost Království pro všechny. Není to zdrcující argument pro zachování celibátu, ale musíme ho mít na mysli. Přispívá tato vize kněžství k debatě o svěcení žen? Kdybych směl odpovědět vyhýbavě, řekl bych, že jsem byl požádán, abych se vypořádal s tématem mužů, kteří jsou deprimovaní, protože jsou kněží, a nikoliv žen, deprimovaných proto, že jimi nejsou. Naznačuji zde, že vysvěcený kněz je povolán k tomu, aby ve svém životě a ve své bytosti ztělesňoval Boží přesah ke všemu rozptýlenému lidstvu. To člověka přenese přes dichotomii těch, kdo vidí kněžství z hlediska bytí a těch, kdo je vidí z hlediska činnosti. Všechno, co jako vysvěcení kněží děláme, by mělo vyjadřovat a ztělesňovat svatost Božího bytí v Kristu, jež proměňuje outsidera v insidera, smrt v život a zármutek v radost. Jak má kněz toto povolání žít, zvláště tváří v tvář krizím církve a společnosti? Dnes se podívám na některé výzvy, jimž čelíme, když tuto roli prožíváme ve vztahu k místnímu společenství.  A zítra se podívám, jak ji prožíváme ve vztahu s širší církví se všemi krizemi, jimž je dnes vystavena. Když Michael Hollings na konci války cítil povolání ke kněžství, šel za svým vojenským kaplanem, který byl benediktýn. Kaplan se ho zeptal, proč chce být knězem. Michael odpověděl: „Abych pomáhal lidem. A on se mě zeptal, jestli nevidím mši jako základ toho, co je kněz. Řekl jsem prostě, že ne, že chci pomáhat lidem. Kaplan byl hluboce otřesen.“ Mám dojem, že spiritualita diecézního kněžství je hluboce zakořeněna v laikátu. Biskup Untenor ze Spojených států napsal, že: „Diecézní kněz patří do společenství učedníků Ježíše Krista. Podstupujeme stejné zápasy jako kterýkoliv z laiků a žijeme ve stejném světě jako oni.“ Je to v nejhlubším smyslu laická spiritualita, spiritualita s a pro laos, pro lid. Vyrůstal jsem s myšlenkou, že prvotřídní kněz je člen řeholního řádu. Zdálo se, že mezi slovem ‚sekulární‘ a slovem ‚kněz‘ existuje jakýsi rozpor, jako kdyby sekulární kněz nedosáhl úplné hodnosti. Ale když přijmeme teologii listu Židům, pak je kněžství Božím objetím toho, co je sekulární, co je laické. Náš významný velekněz byl ve skutečnosti laická osoba. Být sekulárním knězem tedy vyjadřuje to, co je podstatou veškerého kněžství. Možná je to tak, že my, řeholníci, jsme podivné figury, jejichž kněžství potřebuje být objasněno. Po třiceti letech kněžství v dominikánském řádu je to pro mě trochu pozdní objev. Je-li tato spiritualita zaměřena především na život s laiky, tak právě tady budou sekulární kněží a často i řeholníci zakoušet největší radost, ale také nejhlubší bolest a dokonce i demoralizaci. Zmíním se o třech citlivých oblastech: o obtížích vůdcovství, o častém selhávání farností v jejich úkolu být vysněným společenstvím a nakonec o bolesti působené tím, že svůj kněžský život žijeme tak blízko tolika lidským selháním a tragédiím. .

Vůdcovství

Rozsáhlá moderní teologická literatura hovoří o knězi jako o vůdci. Musím se přiznat, že mě to znepokojuje. Především proto, že, jak jsem řekl už dříve, se to moc neslučuje s ideou služby. Jak má někdo spojit dvě skutečnosti, že je služebníkem i vůdcem Božího lidu? Toto napětí může vnést zmatek do našich vztahů s lidmi, s nimiž spolupracujeme. Těší je pomyšlení, že kněz je tu proto, aby jim sloužil, a mohou být mírně překvapeni, že obvykle to znamená, že jim říká, co mají dělat! Ještě zásadnější je, že mi to slovo evokuje svět podnikání a managementu. Od lídra se očekává, že je kompetentní a rozhodný, nedvá najevo slabost a váhání, přijímá smělá rozhodnutí. A především je vůdcovství obvykle hodnoceno v termínech úspěchu, směřování k metám a jejich dosahování. Kněžství ale není o úspěchu a dosahování cílů. Často zjišťujeme, že jsme toho mnoho nedosáhli. Když na sebe pomyslíme jako na lídry, tak pravděpodobně pocítíme selhání. A naši lidé, kteří často pracují ve světě podnikání a managementu – když mají to štěstí, že mají práci -, k nám nepřicházejí s nadějí, že ve farnosti najdou tytéž hodnoty, které prožívají v kanceláři.A přece se to slovo stalo v církvi a dokonce i v řeholním životě, velmi populární. Často bývám dotazován, jak dlouho jsem byl ve ‚vedoucí pozici‘. Obvykle odpovídám: „Až dosud nikdy.“ List Židům nám však může předložit vizi vůdcovství, které je kněžské. Takové vůdcovství nám může nabídnout vztah k lidem, jenž není ani dominantní, ani v nás nevyvolá pocit nezdaru. Ježíš je průkopníkm naší víry, který „nám zrušením opony otevřel cestu novou a živou“ (viz Žd 10.20). Jde před námi do Boží přítomnosti. Ježíš vede tím, že jde vpředu, že dělá první krok. Naše vůdcovství, jak je ukázáno, spočívá v tom, že jsme připraveni udělat první krok: že vykročíme k těm, kdo jsou vyloučeni a odsunuti na okraj, že nabídneme odpuštění a o odpuštění požádáme. V podobenství o marnotratném synovi je dosaženo smíření díky tomu, že jak mladší syn, tak otec dělají první krok v různých směrech. Synův první krok spočívá v tom, že přichází domů, a otec, když ho vidí v dálce, dělá první krok tím, že mu vychází vstříc. Co to znamená, nám ukázal papež svými vstřícnými kroky směrem k pravoslavné církvi, židům a muslimům, když na sebe vzal riziko, že bude odmítnut. Udělal první krok, když navzdory opozici uvnitř Vatikánu požádal o odpuštění za hříchy církve. To je vůdcovství. Takže máme-li být vůdci, nevyžaduje to od nás, abychom byli omni kompetentní, rozhodní lidé, kteří každému říkají, co má dělat. Vyžaduje to, abychom si troufli udělat první krok vstříc lidem, ať už abychom přijali ty, kteří nás možná nechtějí, abychom vyzvali lidi udělat víc, než by kdy pokládali za možné, abychom odpustili a požádali o odpuštění. Můžeme v tom být osamoceni. V tomto smyslu nás opravdové vůdcovství  může vést k samotě kříže. V univerzálním étosu trhu bude naše vůdcovství možná spočívat v tom, že se odvážíme nechat spadnout masku kompetence, postavit se tváří v tvář svým omezením a selháním a nebát se jich. Můžeme kráčet vpřed a beze strachu čelit své křehkosti. Vůdcovství znamená především udělat první krok ve zranitelnosti. Opravdové vůdcovství nám dá absolutní radost a svobodu odhodit těžké masky erudovaných, silných machos, kteří by byli výborně placenými výkonnými vedoucími pracovníky, jen kdyby nás Pán místo ke kněžství povolal do BP[1].

Farnost jako společenství

Další oblastí, ve které možná musíme čelit selhání a demoralizaci, je vytváření farního společenství. Když jsem se setkal s výborem Národní konference kněží, jeden kněz vyprávěl o své frustraci z toho, že lidé na farnost často pohlížejí spíše jako na čerpací stanici než na opravdové společenství. Lidé si sem spíš zaskočí na rychlou mši než aby se shromáždili kolem oltáře jako lid Boží. Farnosti nejsou vždycky těmi krásnými společenstvími, o kterých čteme v teologických knihách. Farní liturgický tým připravil bohatou slavnost, ale mnozí lidé chtějí jenom svoji jedenáctou než odejdou domů opravdu oslavit nedělní oběd. Není to nic překvapivého. Územní farnost v moderním městě nestaví na žádném přirozeném smyslu pro společenství.  Kněz může vidět farnost jako své hlavní společenství, ale většina lidí by v seznamu míst, k nimž náležejí, jmenovala farnost daleko za svými domovy, svými fotbalovými kluby, školami svých dětí a svými pracovišti. U faráře to může vyvolat pocit, že je neschopný. Selhal ve shromažďování lidí kolem oltáře; selhal při vytváření eucharistického společenství. Není mým úkolem uvažovat nad budoucností teritoriální farnosti a promýšlet alternativy. Chci říct pouze jednu věc, a to že každé společenství, které se zde pokusíme vybudovat, bude vždycky v nějakém smyslu selhávat, protože Království ještě nepřišlo. Každé křesťanské společenství, ať už je to farnost, dominikánské převorství či Mariina legie, je pochybený a poničený symbol společenství, po němž toužíme, totiž Království. Kdyby farnost byla příliš úspěšná, pak bychom si mohli mylně myslet, že Království už přišlo a farář že je Mesiáš. Archetypálním shromážděním křesťanské komunity byla Poslední večeře. A pomyslete, jak skličující to byl neúspěch: jeden z učedníků Ježíše zaprodal, další ho měl zapřít a ostatní se rozutekli. Když je ten poslední večer chtěl Ježíš shromáždit do společenství, neuspěl, takže by nás nemělo překvapovat, že se nám to nedaří o nic lépe než jemu. Ježíš udělal to, že jim nabídl svátost společenství, znamení Království, které mělo přijít jako dar v příhodný čas. Jestliže farnost není vzrůstající dynamické společenství, vůbec to nemusí být znamením našeho osobního neúspěchu. Někdy nemůžeme udělat víc než ustanovit znamení toho, co má přijít. Když jsem byl mladý dominikánský student v Oxfordu, šel jsem na kaplanství navštívit Michaela Hollingse. Bohužel mě poslal pryč a pěkně mně vyčinil, protože neměl rád řeholníky. Po letech jsem ho postupně poznal a začal ho obdivovat. Kam přišel, byl jeho dům otevřený, v Oxfordu, Southallu, v Bayswateru. Jednou chytil zloděje při činu a pozval ho na čaj. Vím, že takový život bych nezvládl, ale obdivuji ho jako znamení Království. Nebylo to Království, alespoň doufám, že ne! Bylo to však znamení Království, které zahrnuje každého. My sami společenství vybudovat nemůžeme, můžeme pouze ukazovat k němu směr. Ono přijde jako dar a překvapení. V březnu jsem byl v Káhiře a šel jsem navštívit část města, kterou turisté vidí zřídkakdy, Mukatan. Je to město sběračů odpadků. Je jich tam asi 300 000 a většinou jsou to křesťané. Ráno odcházejí sbírat městské odpadky a přinášejí je zpět do Mukatanu, aby je roztřídili a zjistili, co se dá prodat či recyklovat. Je to nejhnusnější, nejsmradlavější a nejdepresivnější místo, jaké jsem kdy viděl. Lidé vypadají polomrtví. I děti, které hrají fotbal na ulici se pohybují letargicky, jako staří lidé. Za tímto příšerným místem jsou vysoké skalní útesy. A jeden polský umělec věnoval celý život tomu, aby tyto útesy pokryl obrazy Krista ve slávě. Když sběrači odpadků přicházejí domů s vozíky naloženými hromadami páchnoucích pytlů, mohou na skále vidět Kristovo proměnění, jeho vzkříšení a nanebevstoupení. Tyto obrazy hlásají, že to nejsou jen sběrači odpadků, ale obyvatelé Království předurčení ke slávě. Znamení je udržují při životě. .

Vyrovnat se s hříchem a selháním

Kněz je nositelem dobré zprávy. Demoralizace proto hluboce podkopává naše povolání. Nikdo nám nebude věřit, když budeme vypadat utrápeně. Často je ale úkolem kněze přinášet dobrou zprávu lidem, jejichž životy jsou zasaženy beznadějí a selháním. Tony Philpot napsal, že: „Diecézní kněz se ex professo zabývá selháním. Je zde, samozřejmě, jeho vlastní selhání, vědomí vlastní hříšnosti. Také je zde ale skutečnost, že evangelium je o odpuštění hříchů, a jeho povoláním je zabývat se hříchy svého stáda. Selhání je surovina, s níž pracuje.“ V naší společnosti se musí také vyrovnávat se všemi neduhy a bolestmi společnosti, v níž kolaps sociálních struktur  a sekularizace znamenají, že mnozí lidé se potýkají s hlubokou ztrátou smyslu života. Jak se nám má dařit být dál radostnými nositeli dobré zprávy, když vidíme tolik rozpadlých rodin,  lhostejné mladé lidi často na drogách a triumf kultury banalizace? První způsob, jak to dělat, vede samozřejmě přes slavení liturgického roku. Je to příběh, který obsahuje strádání, selhání, ponížení, hřích a vyhnanství  a který nás přes to všechno pohání kupředu, směrem ke Království. Každý rok jsme vyvedeni z Egypta a podstupujeme cestu do Zaslíbené země. Začínáme Adventem, pak nás to přenese přes Vánoce a přes Postní dobu k Velikonocům, Letnicím a nakonec až ke slavnosti Krista Krále. Spoluprožíváme demoralizaci Izrelielitů na poušti a jejich potomků v babylónském zajetí a jsme přes to přeneseni. Ježíš říká svým učedníkům při Poslední večeři: „I vy máte nyní zármutek. Uvidím vás však opět a vaše srdce se zaraduje a vaši radost vám nikdo nevezme.“ (Jan 16.22). Každý rok prožíváme příběh, který proměňuje zármutek v radost. Není to ale dostačující odpověď. Navzdory ročnímu cyklu se někteří kněží cítí přetížení a demoralizovaní. Roční opakování nás posouvá směrem k Zaslíbené zemi, ale jenom tehdy, když jsme přichystaní vstoupit a uvolnit se a pak zase začíná všechno nanovo. Rok můžeme cítit jako liturgické ‚snakes and ladders‘[2] : dospějeme až ke Kristu Králi a pak  woops, sklouzneme zpět až na samý začátek. Takže během toho nekonečného opakování se musí i k nám zde na zemi prolomit záblesk konce cesty.  Už teď musíme okusit předchuť radosti a míru, které vládnou v Království. Musíme tady žít tak, aby lid Boží dostal nějaký náznak konce cesty. Nemůžeme čekat, až budeme mrtví, abychom obživli. Proč by jinak měli lidé věřit, že někam jdeme? Rytmus liturgického roku bude vypadat jako snadný včera, snadný zítra, ale nikdy nebude snadný dnes. A tak věřím, že jestliže má kněz být nositelem dobrých zpráv, pak musíme mít takový životní styl, do něhož už teď proniknou záblesky věčnosti. Nestačí, abychom teď prostě přežili. Musíme kvést. Každý z nás si potřebuje vytvořit takový životní styl, který nám skutečně poskytuje život, plný síly a s předchutí věčného života. Jinak budeme zaplaveni smutkem této doby nebo podlehneme její banalizující kultuře. Nejranější název pro křesťanský život byl ‚Cesta‘. Je třeba, abchom ukázali, že je to cesta někam, nejenom bezcílné bloumání pouští. Velká otázka je, jak si může kněz takový životní styl vytvořit. Někteří diecézní kněží mně řekli, že pro řeholníky je to snadné mluvit o životním stylu, zvláště když nejsou kněžími ve farnosti. Máme své regule, kterých se musíme držet; žijeme v komunitách a nad svými životy máme větší kontrolu než kněží, kteří jsou neustále k dispozici svým farníkům a nikdy nemohou předvídat, jaká dramata jim ten který den přinese. Jiní kněží to popírají a říkají, že kněz může a musí strukturovat svůj čas, aby se mohl modlit, odpočívat, rozvíjet se. Jiní kněží říkají, že by to bylo možné, kdyby se biskup postavil čelem ke krizi způsobené nedostatkem kněží a do toho kyselého jablka kousl. Rád bych vás požádal, abyste uvažovali o tom, jak můžete formovat své životy, aby v nich lidé už teď mohli zahlédnout první ovoce nového stvoření: svobodu, pokoj a radost. Mám intuici, že musí být možné, abyste uplatnili svobodu při vytváření životního stylu, který je živý. Jste jako Ježíš položený na dlaně mužů a žen. Jako Ježíš berete na sebe to nesmírné riziko, že se lidem svobodně vydáváte. Při své instalaci do funkce chicagského arcibiskupa, řekl kardinál Bernardin lidem: „Jakkoli dlouhý čas mi bude dán, odevzdávám se vám, nabízím vám svou službu a své vedení, svůj potenciál, svá nadání, svou mysl, srdce, sílu, a ano, i svá omezení. Nabízím se vám ve víře, naději a lásce.“ Takové je Eucharistické darování sebe: ‚Toto je moje tělo, které se za vás vydává‘. A přesto Ježíš zůstává tím nejsvobodnějším člověkem, jaký kdy žil, člověkem, jehož život byl formován v poslušnosti Otci. Odevzdal se do našich rukou a přesto nikdy nebyl pasívní loutkou. Utvářel svůj život a stejně to udělal i kardinál Bernardin. Jak můžeme objevit takovou Eucharistickou svobodu,  abychom rozdali své životy a i přesto si vytvořili životní styl, v němž mohou druzí zahlédnout světlo Království? To je otázka, kterou vám kladu. Potřebujeme mít takový životní styl, který nás nechá občas odpočívat, odpočívat s Bohem, ale také jenom prostě odpočívat sami se sebou. Potřebujeme mít chvíle, kdy můžeme zmizet a nedělat nic, týdně nebo měsíčně a také jednou za rok. A primárně to není jenom proto, že když budeme odpočatí, budeme zdatnější a výkonnější kněží. S managementem to nemá nic společného. Je to proto, že dobrá zpráva, kterou hlásáme, je ta, že všichni lidé jsou svoláváni, aby v klidu pobývali s Bohem a sdíleli jeho sabat. To je evangelium, že jsme občany Království, v němž si budeme jen tak hovět a ztrácet čas s Bohem po celou věčnost. Největší důstojnost lidské bytosti je v tom, že jsme povoláni hrát si s Bohem celou věčnost, jsme homo ludens. Kdo nám kdy uvěří, když nás tady nikdy neuvidí odpočívat? Většina z nás je chorobně zaneprázdněná a chceme, aby nás ostatní tak viděli. Já takový jsem. Máme-li být důvěryhodnými kazateli, nesmíme se bát, že nás někdo občas uvidí zahálet.  Musíme si troufnout dát na kostelní vrata lístek s nápisem: ‚Následující tři dny nebude mše. Jsem na dovolené.‘ Musíme vzdorovat svému démonickému vnitřnímu hlasau, který nás obviňuje, že jsme špatní kněží. Uznávám, že v tomto směru jsem na tom špatně. Většinu své vědecké dovolené jsem byl velmi zaneprázdněný a záleželo mně na tom, aby ostatní viděli, jak moc mám práce.  A když hraji rychlou Free Cell hru na počítači, osvojil jsem si umění bleskově ji stáhnout z obrazovky, když slyším někoho přicházet, a místo ní se objeví kázání pro příští neděli! To je jednání někoho, kdo je teprve na cestě k tomu, aby uvěřil, že spása je zdarma daný dar, nezasloužená milost. Konečně, radost Království k nám musí proniknout už teď. Vyžadovalo by to několik dalších přednášek, abych tuto radost pojednal, proto mi promiňte, že budu velmi stručný. Když byl Ježíš pokřtěn, ozval se z nebe hlas: „Ty jsi můj milovaný syn, v tobě mám zalíbení!“ Jádrem života Nejsvětější Trojice je čisté zalíbení Boha v Bohu, Otcova radost v Synu, což je Duch svatý. Velekněz Ježíš nás zahrnuje do této radosti. Jsme přijati do Otcova potěšení v Synu. Boží svatost vyzařuje radost, kterou má Bůh ve všem, co existuje. Když Ježíš jedl a pil s celníky a prostitutkami, nebyla to povinnost. Bylo to totální potěšení z jejich společnosti, ze samotné jejich existence. Když se dotkl nedoknutelného, nebylo to nezaujaté gesto, ale objetí radosti. Takže k našemu kněžství patří, abychom se radovali uprostřed života lidí se všemi jejich tápavými pokusy žít a milovat, ať už žijí v manželství nebo jsou svobodní, ať jsou normální či gayové, ať žijí v souladu s učením církve nebo ne. Svatost kněžství tuto radost vyzařuje. Církev by měla být společenstvím, kde lidé objevují, že Bůh v nich má zalíbení. To je naše služba. Proto by z nás kněžství mělo udělat vášnivě nadšené lidi, vášnivé v našem zalíbení, vášnivé ve smutku nad lidským utrpením a dokonce v hněvu nad jejich útlakem. Když budeme mít zalíbení v lidech, budou oni mít zalíbení v nás. Objevíme v sobě Boží radost, kterou nám nabídnou lidé, od nichž bychom to nejméně očekávali a kteří možná ani v Boha nevěří. Je-li radost vskutku jádrem našeho kněžství, pak by nám mělo ležet navzájem na srdci i štěstí každého z nás. Štěstí a spokojenost kněží je primárně starostí diecézního biskupa a diecézní kurie. Když vidíme, že jiný kněz je sklíčený, není moc dobré domnívat se, že si s tím musí poradit sám. Když se my sami brodíme v depresi, nesmíme se spoléhat na nějaký macho individualismus, který nás tím protáhne. Radost kněze není pouze jeho privátní záležitostí, protože je to nedílná součást hlásání evangelia a manifestace Boží svatosti. Musíme se odvážit hledat ji jeden pro druhého.                                                                                              přel. jš -------------------------------------------------------------------------------- ©2001 Dominican News Service   TIMOTHY RADCLIFFE - a Dominican born in London in 1945. Ordained to priesthood in 1971. Studied in Oxford and Paris. A lecturer of the New Testament in the University of London for many years. 1993-2002 - Master General of the Dominican Order.  

---

[1] BP, dříve British Petroleum je britská energetická společnost, pozn. překl. [2] Dětská desková hra, kdy se hráč v určitém případě musí vrátit na začátek.

Víra démonů

Kdo je Nepřítel? Minimální strategie od nás vyžaduje, abychom ho dokázali rozpoznat. Není nic horšího než si zmýlit protivníka. A neexistuje osudnější omyl než považovat neškodného za nejnebezpečnějšího. Někteří křesťané soudí, že nepřítel se vyskytuje především mezi prostopášníky a smilníky; avšak démoni jsou andělé a tělesnou rozkoš neznají. Jiní by ho chtěli potkávat především mezi ateisty a agnostiky; ale svatý Jakub nám připomíná, že „i zlí duchové věří, a (přes-to) se třesou hrůzou“: neexistuje článek víry, který by nepovažovali za pravdivý! A já k tomu dodávám: protože jsou čistí duchové, jsou stoupenci dokonalosti a milují duchovní věci. Začínáte chápat? I vy se začínáte třást? Zkrátka, nikdo se Nepříteli nepodobá víc než určitý typ věřících. Takže možná vy –  nebo já… Cenu za náboženskou literaturu - Prix de littérature religieuse - udělilo letos na jaře Sdružení francouzských křesťanských knihkupců knize Fabrice Hadjadje La foi des démons (Víra démonů). Fabrice Hadjadj je francouzský spisovatel, dramatik, profesor filosofie a literatury. Narodil se v roce 1971 v Nanterre rodičům židovského vyznání, kteří byli v osmašedesátém roce militantními maoistickými revolucionáři. On sám byl během dospívání ateista a anarchista. Nečekaně konvertoval ke katolictví v kostele Saint-Séverin v Paříži, pokřtěn byl v roce 1998 v opatství  Saint-Pierre v Solesmes. Sám o sobě říká, že je "žid arabského jména a katolického vyznání". Na zadní straně obálky své oceněné knihy píše: Kdo je Nepřítel? Minimální strategie od nás vyžaduje, abychom ho dokázali rozpoznat. Není nic horšího než si zmýlit protivníka. A neexistuje osudnější omyl než považovat neškodného za nejnebezpečnějšího. Někteří křesťané soudí, že nepřítel se vyskytuje především mezi prostopášníky a smilníky; avšak démoni jsou andělé a tělesnou rozkoš neznají. Jiní by ho chtěli potkávat především mezi ateisty a agnostiky; ale svatý Jakub nám připomíná, že „i zlí duchové věří, a (přes-to) se třesou hrůzou“: neexistuje článek víry, který by nepovažovali za pravdivý! A já k tomu dodávám: protože jsou čistí duchové, jsou stoupenci dokonalosti a milují duchovní věci. Začínáte chápat? I vy se začínáte třást? Zkrátka, nikdo se Nepříteli nepodobá víc než určitý typ věřících. Takže možná vy –  nebo já… 3 ukázky z této knížky: Fabrice Hadjadj Jak se z anděla stává démon  (I) Zpupnost a závist   Ďábel ví, co dělá, lépe než my. Když vezmeme v úvahu pouze teoretickou rovinu, je lepší teolog. Není v něm žádná tělesná slabost: nezná únavu, neláká ho alkohol, nemá zálibu v oplzlostech, netouží přehnaně po hmotném majetku. Je cudný a chudý bez slibu, to znamená od přirozenosti. Není v něm ani žádná nevědomost ze strany přirozeného rozumu: nepotřebuje se učit mluvit, nechodí do školy, neprochází, jako my, nebezpečným mudrováním. Stejně tak je od přirozenosti učený bez úsilí, mistr bez učitele – ten největší vyhledávač je přímo integrovaný v jeho podstatě. Jaké je v něm tedy zlo? Výlučně duchovní. Svatý Augustin to říká: „Je nekonečně zpupný a závistivý[1]“. Když toto víme, nesmíme si vytvořit obrázky ještě šalebnější než je polokozel či vlkodlak (takové portréty, i když smazávají ze zřetele andělskou duchovní podstatu, neumožňují zakusit ďábelskou dvojakost). Jeho závist je silná v důmyslnosti. Jeho zpupnost je plná rafinovanosti. Ale která z těchto dvou neřestí je prvotní? Někteří církevní Otcové, a nikoliv ti nejmenší, zdůrazňují závist. Možná byla počátkem andělského hříchu. Někteří andělé snad záviděli Adamovi a Evě, kteří pocházeli z hlíny, že jsou tak jako oni zaslíbeni božské blaženosti. Svatý Bernard napsal na toto téma podivuhodná slova: «Lucifer, „plný moudrosti a dokonale krásný“, mohl předem vědět, že jednoho dne tady budou lidé a také že dojdou takové slávy, jaké se těší on. Pokud to ale věděl předem, nepochybně to viděl ve Slově Boha a ve svém mrzoutství začal závidět. Tak začal plánovat, že bude mít poddané, když s pohrdáním odmítl mít společníky. Lidé, říkal, jsou slabí a od přirozenosti nižší bytosti. Nehodí se pro ně, aby byli moji spoluobčané, ani aby mi byli rovni ve slávě[2].» Máme-li na tomto tvrzení něco ocenit, pak to bude skutečnost, že ďábel se zde ukazuje jako puritán. A nic ho nemotivuje víc než puritanismus k tomu, aby lidi ponoukal k chlípnosti, aby je vyválel v bahně potupy a sám aby se naparoval svou netělesnou nadřazeností (tak někteří z nás mají škodolibou radost, když se druzí vláčejí stokou, zatímco my sami zůstáváme v tomto směru bez poskvrny – ale pak si neseme špínu v hloubi duše). Tady ho tedy máme, jak protestuje: -  Cože!  To budeme muset to pozemské smetí snášet v nebi? Ale ne, přísahám vám! Ono to chčije a kálí a bylo by to povoláno ke stejné slávě jako čistí duchové? A to vám neříkám to nejhorší. Ono to kopuluje, fuj! Dva takoví vytvoří zvíře s dvojím hřbetem a my bychom měli říkat amen nad tou ohavností jako já nevím nad jakým slizkým obrázkem Trojice!... Zabraňme té absurditě. Rozšiřme názor, že tělo je samo o sobě špatné, nebo alespoň že nemá nic společného s duchem! Explikativní hodnotu této teze o závistivém pádu nemůže nikdo popřít. Zůstává ale parciální a nesahá dost daleko. Jestliže kniha Moudrosti říká, že skrze ďáblovu závist vstoupila do světa smrt (Mdr 2, 24), neříká už, že skrze ni vešla smrt v ďábla. Kniha Sírachovcova ostatně připomíná: Počátkem každého hříchu je pýcha (Sir 10, 15). Svatý Augustin to zkoumá: „Někteří říkají, že démon spadl z nebeských příbytků, protože záviděl člověku, který byl stvořen k obrazu Božímu. Závist ale následuje za zpupností, nepředchází ji: závist totiž není důvodem ke zpychnutí, ale zpupnost je důvodem k závisti.“ Závist, o kterou tady jde, předpokládá předchozí  odmítnutí respektovat velkodušný Boží plán. Když se dělníci první hodiny zlobí, že ti, kdo přišli na poslední hodinu, dostávájí stejnou mzdu, odmítají především vůli pána. Toto odmítnutí vychází ze zpupnosti: já sám chci definovat, co se má s majetkem udělat. Konec konců, prvenství  závisti umožňuje chápat Satana jako pohrdavého vládce lidí, ale zapovídá představovat ho jako pseudo-osvoboditele. Avšak vezmeme-li v úvahu jenom jeho nedávné iniciativy, bylo by zaslepeností nevidět ho jako profesora důstojnosti, doktora autonomie, tedy opravdového anikrista či kontra-Mesiáše. Každému našeptává, aby se zachránil sám. Povzbuzuje ho, aby si vytvořil své malé soukromé nebe. Pouze primát zpupnosti před závistí dovoluje uvažovat o takovém rozmařilém svádění: Satan jako manažer soběstačnosti a otec utopie. Jak se z anděla stává démon (II) Parabola o dvou synech    Dal jsem přednost termínu „zpupnost“ před „pýchou“, abych lépe poukázal na inteligenci, zanícení, téměř moudrost či „pravdu minus jedna“ ďábelského hříchu. Abych o něm mohl mluvit a podobně zpupně ho nesnižoval, abych se o něm jasně vyslovil tak trochu jak to cítí on, bylo by třeba potvrdit, že démon je TEN, KDO ŘÍKÁ ANO, nebo také TEN, KDO NEUSTÁLE OPAKUJE: PANE! PANE! Taková definice může vypadat provokativně. Neriskoval bych ji, kdyby se nenacházela v Božím Slově. List Judův nás ostatně varuje, že je nebezpečné ďáblem pohrdat: A přece ani archanděl Michael - když se s ďáblem prudce přel o Mojžíšovo tělo - se neodvážil pronést urážlivý odsudek, ale (jen) řekl: »Ať tě Pán odsoudí!« Abychom napodobili svatého Michaela, musíme se snažit dávat Satanovi spíše jména anděla, než ptáka. Připusťme, že má kredit srovnatelný se svým zavržením.    Kde se nacházejí verše, které nám umožňují nazývat ho „tím, který neustále opakuje: „Pane! Pane!“? U Matouše, na konci Horského kázání: Mnoho z nich mi řekne v ten den: ‘Pane, Pane, copak jsme v tvém jménu neprorokovali? A nevyháněli jsme tvým jménem zlé duchy? A nedělali jsme tvým jménem mnoho divů?’ Ale tehdy jim prohlásím: Nikdy jsem vás neznal. Pryč ode mě, kdo děláte nepravosti!‘ (Mt 7, 22-23) Komu jsou určena ta poslední slova, ne-li zavrženým? Jsou-li však pro zavržené, platí také pro ďábla. Není to on, kdo páchá nepravost? Není to on, koho Kristus nikdy neznal? Nestává se mu, že vyžene jednoho démona, aby ho nahradil jiným, povolanějším? Z toho tedy musíme usoudit, že patří k těm, kdo v den soudu opakují: Pane, Pane, atd. Kde jsou verše, které dovolují nazývat ho tím, „který řekl ano“? Opět u Matouše, den poté, co vyhnal kupce z chrámu: Co soudíte o tomto případu: Jeden člověk měl dva syny. Přistoupil k prvnímu a řekl mu: ‘Synu, jdi dnes pracovat na vinici.’ On odpověděl: ‘Mně se nechce’, ale potom toho litoval, a přece šel. Přistoupil k druhému a řekl totéž. Ten odpověděl: ‘Ano, pane’, ale nešel. Který z těch dvou vykonal otcovu vůli?« Odpověděli mu: »Ten první.« Ježíš jim řekl: »Amen, pravím vám: Celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království. (Mt 21, 28-31). Nekonat vůli Otce, to už je hřích. Ale ten hřích se ještě radikalizuje tím, že člověk předem slíbil, že ji splní. Je-li ďábelský hřích radikální, jak nepomyslet na to, že se jedná o souhlasné ano, po němž nic nenásleduje, o nedodržený slib, jako bylo před chvílí dvojí zvolání Spravedlivého (Pane, Pane!) bez spravedlivého skutku? Ale také jak to máme pojmout? Svatý je ten, kdo řekl ne, ale poté, co litoval, se z jeho ne stalo ano. Ďábel je ten, kdo řekl ano, avšak jeho ano bez jakékoliv výčitky zastírá ne. Abychom to lépe pochopili, je třeba zdůraznit dvě slova, jež použil druhý syn. Začněme tím druhým slovem: Pane. První syn řekl pouze: Mně se nechce. Neříká svému otci „pane“. To, že druhý syn toto slovo používá, je projevem spíše servilního než synovského vztahu, vztahu  založeného víc na strachu než na lásce. Možná na posměchu, jako bych já řekl své ženě : „Ano, šéfe!“ Ale máme zde první slovo často překládané „Dobrá“, „Jdu“, „Ano, pane“. Jde jenom o jedno řecké zájmeno, které není třeba překládat: Ego. V kontextu to znamená: „Tady jsem! K službám!“ Toto O.K. však ukrývá jeho Good Bye. Ono „tady jsem“, znamená „to jsem Já“. V tom je ta zpupnost. Není ani tak v odmítnutí služby jako v touze sloužit podle svého, tak trochu jako otrok hegelovské dialektiky: slouží tak, že jeho pán se stává jeho dlužníkem a nakonec služebníkem služebníka (takové obrácení rolí je zápletkou ve hře The Servant Harolda Pintera:  majordomus se stává pánem svého pána prostřednictvím služby, která ho obelstí): To jsem já, Pane, přicházím ti na pomoc. Já nejsem jako můj bratr, neříkám ne. Nech mě tedy, abych ti sloužil, jak já chci.“ To nám umožňuje, abychom zpětně pronikli k hlubokému smyslu onoho Mně se nechce, jež pronáší syn, který toho pak lituje. Není to už jakási zpověď? Nemohli bychom číst: „Přesahuje to mé síly, mou vůli“? Ale tady ho máme, jak pracuje na vinici. Odkud se však najednou vzala ta schopnost udělat, co nechtěl, co možná nemohl? Jakoby k němu potají vnikla milost. Zvnějšku dostává novou sílu, kterou si nezasloužil. Nemá z ní čerpat pýchu: Není to vaší zásluhou, je to dar Boží! (Ef 2,8). Pokorně ji přijímá. Neslouží podle svých vlastních plánů, ale podle plánu svého otce. Jak se z anděla stává démon (III) Konat dobro podle svých vlastních plánů Proti všeobecnému omylu upozorňuje Tomáš Akvinský, že pokud démon toužil být jako Bůh, nechtěl se mu, nicméně, vůbec rovnat: „Přirozeným poznáním věděl, že je to nemožné.“ S naprostou určitostí o sobě ví, že je tvor a že od Nejvyššího ho odděluje nekonečná propast. Ostatně, upřesňuje Akvinský, „žádná skutečnost náležející k nižšímu stupni přirozenosti nemlůže toužit po stupni vyšším: osel netouží být koněm, protože by přestal být sám sebou. Je ale pravda, že představivost nás v těchto věcech klame.“ Změnit přirozenou podstatu, i kdyby to bylo směrem k vyšší přirozenosti, se rovná destrukci sebe sama. Osel netouží stát se koněm, ale touží případně získat koňské vlastnosti, jako je rychlost a elegance, a přitom zůstat oslem. V naší představivosti mohou povstat marné žádosti : „Ach, kdybych tak byl anděl!“ Nebo častěji : „Kdybych byl pes!“ Avšak démon představivost nemá:  je čirý rozum, má jenom jednu slabinu. Dobře ví, že nemůže chtít změnit svou přirozenost[3]. Jeho hříchem tedy není dychtění po absurdní rovnosti s Bohem, ale to, že se mu chce neuspořádaným způsobem do jisté míry podobat. On ale ví ještě jednu věc, podivnější a méně nápadnou: totiž, že jako anděl je svou podstatou posel či služebník Nejvyššího. Jak by to mohl nevědět? Vždycky má nějakou funkci ve velké vesmírné symfonii, i jeho disonance jsou součástí partitury, jeho útoky budou, jako u Joba, využity k projevení víry spravedlivého. Proto je v jeho očích neméně absurdní chtít uniknout z moci Všemohoucího. Ďábel mu nemůže chtít uniknout jakožto svému Stvořiteli. Jenže on to odmítá, protože chce být navíc jeho Choťem a bez  vzájemného souhlasu nemůže manželství existovat. Stále mu prokazuje nezmenšenou službu. Je dokonce užitečným služebníkem (jenom světci jsou služebníky neužitečnými – Lk 17, 10 – to znamená, že opouštějí utilitární, účelovou logiku, aby vstoupili do svobody lásky). Jeho hřích tedy není, že neslouží, ale že je ve službě bez lásky, že nepochybně pracuje na vinici, ale nepřijímá nadpřirozený řád, nebo že tam pracuje jako Botrytis cinerea, které se také říká „ušlechtilá hniloba“: houba, která sama od sebe směřuje pouze ke zničení úrody, ale za určitých podmínek vlhkosti a slunečního svitu, tím že z bobulí vysaje vodu, umožní v nich takovou koncentraci cukru, že se z těch hroznů získává víno Sauternes. Jak ale lépe definovat nepořádek v rozmáchlém nadšení sloužit Bohu a podobat se mu? Svatý Tomáš k tomu používá velmi překvapivá slova. Říká tomu „ovládat svou konečnou blaženost vlastními silami[4]“. Není to prvořadá ctnost člověka naplněného důvěrou v sebe? Nicméně, chtít být sám strůjcem svého štěstí a štěstí druhých, to nutně znamená zaměnit prozřetelnost za plánování, řídit se rutinou bez děje, nenarážet na odpor druhého a nakonec nepřijmout Toho, který přichází. Ďábel je vykonavatel, umí dělat charitu, lásku, pokud v ní nemusí žít. Dělá ji tak, jako když řekneme „dělat lásku“ (faire l’amour, pomilovat se), to znamená, že místo láskyplného odevzdání zamění za výrobní linku rozkoše. Své vlastní síly, to znamená přirozené síly, dostává anděl samozřejmě už od Boha stvořitele; když už je ale jednou stvořen, jsou mu dány jako něco, nač má nárok, jako pohledávka. S milostí to tak není: na tu tvor nárok nemá, je to zdarma daný dar z lásky. Nevyžaduje na oplátku vůbec nic. A pro někoho, kdo má o sobě velké mínění, je to právě to nejtěžší. Nevyžaduje, abychom něco konali, ale abychom nechali Boha konat v nás. A my mu odpovídáme tím, že nestavíme překážky svobodné a božské lásce, kterou v nás ona sama probouzí. Ďábel se však nechce poddat. Raději je self-made-man. A jasně ho vidím, jak otvírá kurz rozvoje osobnosti – stává se koučem vítězů, zásobuje polštáři ty, kdo nemají kam složit hlavu, dopřává euthanasii trpícím.

---

[1] Svatý Augustin, Oobci Boží, Kniha XIV, III. [2] Svatý Bernard z Clairvaux, Sermons sur le Cantique, XVII, 5-6. [3] Proto se člověk nikdy nestává Bohem, ale může být zbožštěn, aniž by mu cokoliv z jeho osobnosti bylo odňato. Milost ani sláva neničí lidskou přirozenost, aby ji přetvořily v přirozenost božskou. Právě naopak, uchovávají ji, obnovují, pozvedají a člověka činí tím lidštějším, čím víc participuje na božství – tím tělěsnějším, čím víc je duchovní, řekl by Péguy. [4] Summa theologica, I, 63,3.

Henri Troyat: Viou

Už ve svých osmi letech Viou (pravým jménem Sylvie) poznává život. Chtěla by mít všechny ráda, všechno by chtěla sdílet, ale svět dospělých je tak divný, cizí, někdy až děsivý. Žije v tichém domě v Puy s babičkou a dědečkem, kteří ji oba, každý svým způsobem, mají rádi, ale ne vždy jí rozumí, ne vždy dokážou chápat, co ji trápí, odpovídat na její úzkostné otázky. Sylvie se musí vyrovnat s nepřítomností dvou nejmilejších lidí. Tatínka, který zahynul v posledních dnech války, a maminky, která pracuje v Paříži. Prožívá školní starosti, má kamarádky ve třídě a miluje dědečkova psa Tobyho. Dědečkovo náhlé onemocnění a smrt jí způsobí nepředstavitelnou bolest. A k tomu musí z domu pejsek Toby. Sylvie se bouří… Tato pěkná knížečka hledá zatím marně nakladatele: Už ve svých osmi letech Viou (pravým jménem Sylvie) poznává život. Chtěla by mít všechny ráda, všechno by chtěla sdílet, ale svět dospělých je tak divný, cizí, někdy až děsivý. Žije v tichém domě v Puy s babičkou a dědečkem, kteří ji oba, každý svým způsobem, mají rádi, ale ne vždy jí rozumí, ne vždy dokážou chápat, co ji trápí, odpovídat na její úzkostné otázky. Sylvie se musí vyrovnat s nepřítomností dvou nejmilejších lidí. Tatínka, který zahynul v posledních dnech války, a maminky, která pracuje v Paříži. Prožívá školní starosti, má kamarádky ve třídě a miluje dědečkova psa Tobyho. Dědečkovo náhlé onemocnění a smrt jí způsobí nepředstavitelnou bolest. A k tomu musí z domu pejsek Toby. Sylvie se bouří… Blíží se letní prázdniny a Sylvie se těší, že je stráví s maminkou v Normandii. A když se dozví, že už se do Puy nevrátí, ale že si ji maminka vezme k sobě do Paříže, jásá radostí, třebaže je jí trochu líto babičky a tety Madeleine, které po jejím odchodu zůstanou tak opuštěné. Život v Paříži ale nebude ta vysněná idylka ve dvou. Maminka má pro ni ještě jednu překvapivou zprávu….   ..... Po obědě se babička s tetou Madeleine usadily u okna v salonu na svůj dýchánek s předčítáním. Jejich volba padla vždycky na nějakou velmi nudnou historickou knihu. Četla teta Madeleine přes svůj velký lorňon s nosem až na stránce. S chraplavým sykotem se nadechovala mezi větami. Babička poslouchala a přitom pletla. Zhotovovala tak hory vlněného oblečení pro chudé z farnosti. Pan abbé Péricoul jí za to byl nesmírně vděčný. Protože na to velmi špatně viděla, po každé řadě udělala jehlicí díru do papíru, což jí umožňovalo kontrolovat rozpočet vzoru jenom tím, že prstem přejela po listu. Tři řady hladce, dvě obrace. Líbilo se jí to, co poslouchala? Bylo to málo pravděpodobné. Otupená monotónním brumláním nepochybně dál myslela na svého drahého zesnulého. Sylvie seděla u nohou jejího křesla na nízké stoličce a bavila se tím, že prstíkem přejížděla po vzoru koberce. Pak ji něco napadlo a odešla do kuchyně. Angèle už byla pryč. Bydlela ve městě u syna a snachy, která s ní podle jejích vlastních slov jednala „hůř než se starou kozou“! Ale Ernestina tam byla: právě myla poslední kusy nádobí. Protože neměla „v životě nikoho“, jak sama říkala, pracovala i v neděli. Koneckonců bydlela v domě. Sylvie se dívala, jak utírá talíře. V místnosti silně vonělo zelí. Ze všeho tu dýchal zvyk a bezpečí. Znenadání se Sylvie zeptala: – Vy nikdy nechodíta na hřbitov, Ernestino? – Tady ne, řekla Ernestina. Nikoho z rodiny v Puy nemám. Všichni jsou pochováni v Salettes a to je daleko! – Já chodím na hřbitov moc ráda, řekla Sylvie. Je tam klid. Modlíme se tam. A pyšná na své vědomosti v této věci dodala: – Mrtví nejsou tam, kde je pochovali, to je jasné: jsou v nebi, v očistci, v pekle. Tak ji to učili v náboženství. – Jsou tam, ale vycházejí odtamtud, řekla Ernestina. – A jak? – Á, to nikdo neví. – A co potom teda dělají? Ernestina obrátila oči v sloup. Její povadlá tvář vyjadřovala hluboké tajemství. – Procházejí se mezi námi, řekla a ztišila hlas. Vidí nás a my je nevidíme. Provádějí nám pěkné kousky! Toto odhalení Sylvii zmátlo. Babička s ní nikdy tak nemluvila. Ani pan abbé Morel, katecheta ze školy, a ten o tom přece musí něco vědět. Ernestina se mýlí. Není studovaná. Jen ať zůstane u svého nádobí. Když přišla do svého pokoje, měla Sylvie pocit, že se na ni někdo dívá. Byla sama mezi čtyřmi stěnami, a přesto všechny její pohyby někdo pozoroval. To pomyšlení ji obtěžovalo při hřes panenkou. Pokaždé, když pohlédla na fotografii svého otce, měla pocit chladu. Přemýšlela o tom, že kdyby byl zemřel ve své posteli, jistě by to pro ni bylo méně dojemné. On však „padl pod nepřátelskými kulkami“, jak říkala babička. Sylvie viděla v jedné knížce obrázek napoleonského vojáka zraněného na bitevním poli. Ležel v trávě, krvácel z mnoha ran a s rukou na srdci hleděl k nebi. Bylo to tak i s tatínkem? To se nikdy nedoví. Když se ptala maminky, dědečka, babičky, tety Madeleine, Ernestiny, odpovídali vyhýbavě. V tomto směru vládlo jenom mlčení a mlžení. Sylvie si slíbila, že se k tomu problému znovu vrátí s maminkou, a odložila panenku, aby se mohla věnovat medvídkovi. Byl komický. Udělala mu klaunský klobouček z růžového sacího papíru. ...

Jako puma v Palestině

"Chce s tebou mluvit pan kaplan," upozornil mě manžel před kostelem o čtvrté adventní neděli. Rozhlédla jsem se, abych zjistila, kde právě otec Pavel je, a přistoupila jsem k němu s otázkou v očích. "Puma to nemůže být," řekl bez okolků. "Prosím?" hned zkraje jsem se nechytla. "Puma to nemůže být, puma žije v Americe." "Aha, vy asi myslíte to vánoční vyprávění," pochopila jsem konečně. Už téměř deset let jsem jedinou redaktorkou a zhusta i autorkou, která pro zdejší farnost připravuje farní časopis zvaný Setkání. O těchto Vánocích jsem na odlehčení sáhla po jedné vánoční povídce, kterou jsem našla na internetu a mým prvním úkolem bylo ji přeložit. Je to příběh pastýře, který si přišel poslechnout Ježíše a který vzpomíná, jak jednou, když se svým pomocníkem hlídal stádo, viděl, jak po kopcích obchází "mountain lion". Nechtěla jsem se uchýlit k prvoplánovému doslovnému překladu, a tak jsem konzultovala slovník. A tam jsem našla tu pumu. Vděčně jsem ten výraz přijala. Ozvala se sice drobná pochybnost stran zěměpisného výskytu této kočkovité šelmy, ale tu jsem rychle zahnala. Snaha mít překlad co nejdříve hotový zvítězila. Není to konec konců v povídce to nejpodstatnější. Pár lidí si vyprávění přečetlo, ale teprve pana kaplana to trklo. "Já vám to věřím, ale možná to bude tím, že autor je Američan," snažila jsem se situaci odlehčit. Otec Pavel ale vypadal, že je to dost vážné. Jeho farníci dostanou do rukou vánoční číslo farního časopisu s tak frapantní hrubkou. "Ráda bych to opravila, ale Setkání je už v tiskárně," musela jsem ke své velké lítosti otce Pavla zklamat. Jako malou satisfakci jsem mu později věnovala jediné číslo druhého opraveného vydání, které jsem vytiskla doma. A k tomu jsem přidala přání, aby se stejnou bystrostí odhaloval i různé jiné nepravosti, které nám ostatním mohou připadat stejně nepatřičné jako puma v Palestině.

Kněz, který je opravdovým knězem

Madeleine Delbrêl Chybí-li nám v životě opravdový kněz, je to neslýchaná nouze. Největší dar, který můžeme dostat, největší láska, kterou můžeme být obdarováni, je kněz, který je knězem doopravdy. Je to největší přiblížení viditelné přítomnosti Krista, jež může být tady na zemi uskutečněno. Chybí-li nám v životě opravdový kněz, je to neslýchaná nouze. Největší dar, který můžeme dostat, největší láska, kterou můžeme být obdarováni, je kněz, který je knězem doopravdy. Je to největší přiblížení viditelné přítomnosti Krista, jež může být tady na zemi uskutečněno. V Kristu je život lidský a život božský. I v knězi chceme nacházet pravdivý lidský život  a život vskutku božský. Smůla je, že mnozí vypadají, jako by jim jeden z těchto životů byl amputován. Jsou kněží, kteří jako by nezvážili obtíže laika, otce či matky rodiny,  v celé jejich lidské závažnosti. Nechápou, co doopravdy, skutečně, bolestně znamená život muže nebo ženy. Když křesťanští laikové jednou v životě potkali kněze, který je „pochopil“, který svým lidským srdcem vstoupil do jejich života, do jejich obtíží, nikdy na to nezapomenou. Ovšem pod podmínkou, že pokud spojí svůj život s naším, nebude žít docela tak jako my. Potřebujeme  totiž,  aby kněz žil i božským životem. Kněz, který žije mezi námi, musí zároveň zůstat jinde. Svědectví, které anonymně uveřejnil kanovník Boulard v  Essor ou déclin du clergé français, 1950. Původně uveřejněno ve Skleněném kostele.